Jiří Hynek

Jiří Hynek

Jiří Hynek

Existují produkty jako třeba obráběcí centra, které vy nevyvezete do některých zemí, aniž byste nedostali tranzitní licenci od sousedních zemí.
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Evropská unie
Obrana, bezpečnost, vnitro
Neověřitelné
Tranzitní licence se týkají především vývozu vojenského materiálu, státy EU však mohou získáním licence podmínit i přepravu jiného zboží přes své území, a to včetně některých druhů obráběcích center. Nedokážeme však říct, jak často státy tranzit touto licencí reálně podmiňují.

Jiří Hynek uvádí komplikace při vývozu obráběcích center jako příklad diskriminace ze strany Evropské unie vůči zemím, které nemají přístup k moři.

Některé druhy (CNC) obráběcích center, tedy složitějších obráběcích strojů, spadají (.pdf) mezi takzvané zboží dvojího užití. Konkrétně patří (.pdf, str. 61) do kategorie č. 2: Zpracování materiálů a její podskupiny Zkušební, kontrolní a výrobní zařízení (příloha 1, kategorie 2, 2B). Zbožím dvojího užití se přitom rozumí „zboží včetně softwaru a technologií, které lze použít jak pro civilní, tak i vojenské účely“. Dle Ministerstva průmyslu a obchodu jsou typickým příkladem takového zboží právě obráběcí stroje, protože „jsou masově používané v mnoha průmyslových odvětvích, ale lze je snadno zneužít i k výrobě zbraní“.

Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 2021/821, které nahradilo dřívější nařízení Rady 428/2009, není možné bez povolení vyvážet mimo Evropskou unii zboží dvojího užití, které je uvedené v příloze 1 (tedy také zmíněná obráběcí centra). Toto povolení přitom vývozci uděluje pouze členský stát, „v němž má vývozce sídlo nebo je usazen“. V případě vývozu z ČR tedy toto povolení uděluje stát, přesněji české Ministerstvo průmyslu a obchodu (.pdf), a to podle zákona č. 594/2004 Sb.

Odlišná je situace v případě tranzitu zboží dvojího užití uvedeného v příloze 1, které „není zbožím Unie“, tedy pochází ze států mimo Unii (čl. 5 bod 23–24). Tento tranzit „může být kdykoli zakázán příslušným orgánem členského státu, v němž se zboží nachází“, jestliže dotyčné zboží je nebo může být určeno například k výrobě zbraní.

Tzv. tranzitní licence neboli povolení pro přepravu zboží dvojího užití uvnitř Unie je pak vyžadována primárně u vojenského materiálu uvedeného v příloze 4 nařízení EP a Rady 2021/821. Členský stát nicméně může rozhodnout, že je pro přepravu i jiného zboží dvojího užití přes jeho území nutné získat tuto tranzitní licenci, pokud je cílová země mimo celní území Unie. Připomeňme, že tímto postupem například v roce 2014 blokovalo Německo export zbraní z ČR do Egypta.

Obráběcí centra jakožto zboží dvojího užití tedy nelze z Česka ven z EU vyvézt bez povolení od Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Pokud by se jednalo o obráběcí centrum, které „není zbožím Unie“, má každý členský stát EU, přes který transport prochází, právo jej zakázat. Kromě toho ale každý členský stát může tranzit přes své území podmiňovat také vydáním tranzitní licence. Zda a jak často skutečně členské státy EU tuto tranzitní licenci na obráběcí centra vydávají, se nám nicméně z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Nedokážeme tak říct, zda je situace, kterou popisuje Jiří Hynek, běžná, či spíše výjimečná. Jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Jiří Hynek

Ona (Angela Merkelová, pozn. Demagog.cz) do toho Ruska za těch 16 let jela téměř 20krát.
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Zahraniční politika
Pravda
Angela Merkelová ve funkci německé kancléřky podnikla od roku 2005 celkem 20 oficiálních návštěv Ruska, naposledy tuto zemi navštívila v srpnu 2021.

Kancléřkou Spolkové republiky Německo se stala Angela Merkelová v listopadu 2005 a tento post v současnosti zastává již čtvrté funkční období. Na podzim 2021 tedy uběhne 16 let od jejího nástupu do funkce. Během úřadu navštívila Merkelová Rusko v rámci oficiálních zahraničních cest celkem dvacetkrát, naposledy na konci srpna 2021.

Kdy tyto cesty proběhly a co bylo předmětem setkání s představiteli Ruské federace?

  • 2006: Angela Merkelová poprvé navštívila Rusko po více než roce v úřadu, a to v lednu 2006. S prezidentem Putinem se na setkání v Kremlu shodli na bližší spolupráci v řešení jaderného sporu s Íránem. Německá kancléřka navštívila Rusko tento rok ještě dvakrát. V Tomsku diskutovala v dubnu především o dodávkách plynu do Evropy a v červenci se zúčastnila summitu G8Petrohradu.
     
  • 2007: V roce 2007 navštívila Angela Merkelová Rusko dvakrát. V té době vyjednávala v SočiSamaře o dohodě mezi EU a Ruskem týkající se například dodávek plynu. 
     
  • 2008: V březnu tohoto roku se v Moskvě poprvé setkala s nově nastupujícím ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. V srpnu 2008 s ním poté v Soči vyjednávala o rusko-gruzínském konfliktu. V říjnu pak přijela Merkelová do Petrohradu na bilaterální fórum Petrohradské dialogy, které se tradičně koná od roku 2001. Dodejme, že země se v jeho pořádání nepravidelně střídají.
     
  • 2009: V srpnu Angela Merkelová přicestovala do přímořského letoviska Soči na jednání s ruským prezidentem Medveděvem. Diskutovali tehdy o řešení nastupující ekonomické krize a ruských investicích v Německu.
     
  • 2010: V květnu tohoto roku se Merkelová na moskevském Rudém náměstí zúčastnila oslav 65. výročí konce druhé světové války. V červenci poté přijela Merkelová jednat o německých investicích v Rusku a o účasti německých firem na modernizaci ruských společností.
     
  • 2012: Merkelová navštívila již zmíněné Petrohradské dialogy. Během fóra uvedla své znepokojení nad omezováním lidských práv v Rusku.
     
  • 2013: V červnu Angela Merkelová dorazila do Petrohradu na mezinárodní ekonomické fórum. V září se pak Merkelová do Petrohradu vrátila na summit G20. Hlavní otázkou bylo používání chemických zbraní v Sýrii.
     
  • 2015: V únoru tohoto roku se v Moskvě konala schůzka Angely Merkelové, ruského prezidenta Putina a francouzského prezidenta Hollanda. Merkelová a Holland se zde snažili Putina přesvědčit o dojednání příměří v již rok trvajícím rusko-ukrajinském konfliktu. V květnu se poté německá kancléřka zúčastnila výročí konce druhé světové války v Moskvě. Spolu s dalšími západními lídry ale vynechala kvůli napětí na Ukrajině vojenskou přehlídku na Rudém náměstí.
     
  • 2017: V květnu se Angela Merkelová zúčastnila prvního dvoustranného setkání s prezidentem Putinem od ruské anexe Krymu. Schůzka proběhla v rámci přípravy na summit G20, kterému Německo v témže roce předsedalo. Merkelová zde chtěla přesvědčit ruského prezidenta, aby Rusko chránilo gaye v Čečensku a aby byla zohledněna práva protivládních demonstrantů.
     
  • 2018: Hlavními tématy tehdejšího květnového setkání Angely Merkelové s Vladimirem Putinem v Soči bylo odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem, situace na Ukrajině a dodávky plynu do Německa plynovodem Nord Stream 2, který obchází území Ukrajiny.
     
  • 2020: Merkelová a Putin na lednovém setkání v Moskvě potvrdili, že plynovod Nord Stream 2 bude spuštěn i přes sankce USA, které byly namířené proti společnostem zapojeným do stavby plynovodu.
     
  • 2021: Naposledy navštívila Angela Merkelová Rusko v srpnu letošního roku. Zde například vyzvala ruského prezidenta Putina k propuštění opozičního aktivisty Alexeje Navalného.

Jiří Hynek

Já jsem členem (Realistů). Jsem i tajemníkem, ale tajemník u nás má jednu jedinou funkci, to znamená podepisuje za stranu, není to nijak nadřazený člen ostatním členům, tam vlastně rozhoduje sbor zakladatelů.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Pravda

Jiří Hynek je jedním ze zakladatelů strany Realisté a logicky tedy i jejím členem. Politickou příslušnost k Realistům má Jiří Hynek uvedenou i v seznamu všech platných prezidentských kandidátů, který byl zveřejněn Českým statistickým úřadem.

Jiří Hynek je také tajemníkem Realistů, který dle jejich stanov (.pdf, str. 3) skutečně podepisuje za stranu.

Hynek zároveň zastává vrcholnou funkci ve straně, neboť je členem sboru zakladatelů, což je dle již zmíněných stanov (.pdf, str. 4) nejvyšší orgán strany mezi kongresy. Sbor zakladatelů rozhoduje o všech záležitostech strany, jež nejsou vyhrazeny jinému orgánu. Vedle sboru zakladatelů jsou dalšími orgány strany na celostátní úrovni kongres, mentor, tajemník a sbor rozhodců.

Jiří Hynek

Nepodílí se, strana mě navrhla, abych kandidoval, jsem rád, že mi důvěru dali, ale nominovalo mě 29 poslanců z 8 politických subjektů.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Pravda

Z údajů Českého statistického úřadu, zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny, je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů – za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

  • Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
  • Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
  • Realisté: Hnyková, Lank.
  • KDU-ČSL: Junek.
  • ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
  • KSČM: Nohavová.
  • TOP 09: Horáček, Skalický.
  • Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Jiří Hynek

V této zemi je více než 8 tisíc zákonů. Řada z nich si protiřečí.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Zavádějící

Obě části výroku jsou uvedeny bez potřebného kontextu, který je pro takovou informaci klíčový. Počet zákonů neznají ani státní orgány a dle neoficiálních čísel je zákonů podstatně méně. Pokud jsou vzájemně v kolizi, existují pravidla pro jejich interpretaci a v mnohých případech i rozhodnutí soudu zabraňují nejistotě ve výkladu. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako zavádějící.

Předně v Česku momentálně neexistuje ani přesný počet, ani oficiální seznam účinných (tedy aktuálně využitelných), ba dokonce platných (přijatých a nezrušených) zákonů. Podle článku Spočítejme zákony. Ale jak?, který přetiskla Česká advokátní komora (autor nejspíše Miloš Šenkýř pro Lidové noviny, 2009), ministerstvo vnitra přiznává, že není schopno takový součet vytvořit. Svou statistiku však vede server Zákony pro lidi, který vytváří elektronickou knihovnu předpisů vydaných ve Sbírce zákonů. Podle ní byla čísla v roce 2017 taková:

Zákon je však jen jedním z typů právních předpisů a vzhledem k dostupným číslům je možné, že Hynek hovoří spíše o právních předpisech obecně – tedy nejen o zákonech (ústavních a běžných), ale i o nařízeních a vyhláškách (které však nemají sílu zákona). Právních předpisů je podle tohoto zdroje přes 9 tisíc – jde ovšem o platné, byť už třeba neúčinné zákony, nařízení a vyhlášky. Dodáváme znovu, že oficiální čísla neexistují a Hynek neupřesnil, zda myslí předpisy zákonné síly, platné či účinné zákony, nebo ještě jinou množinu.

Problematická je i druhá polovina tvrzení. V takovémto množství předpisů nepochybně bude docházet k neočekávaným kolizím. Nejen proto v teorii práva funguje několik univerzálních zásad, jež osvětlují, které ustanovení či předpis v konkrétním případě použít. Zjednodušeně jde o následující pravidla:

  • právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly
  • zvláštní úprava má přednost před normou obecnější
  • později přijatý předpis se aplikuje před tím dříve přijatým

Takto lze vyřešit např. zdánlivou kolizi § 2218 občanského zákoníku (nájemné se platí měsíčně pozadu) a § 2251 téhož zákona (nájemné bytu se platí na měsíc dopředu).

Kromě toho mnohé spory řeší judikatura soudu, kam se případné kolize dostanou.

Otázkou je, co pak lze považovat za čistou kolizi – zákonných definic například může být vícero a aplikují se vždy pro ten předpis, kde jsou uvedeny. Mediálně známým případem z poslední doby je novela, podle níž nemusí být očkovány děti jdoucí do školky v pěti letech (bod. 10 novely) povinně, zatímco (podle jiného ustanovení) ty mladší jdoucí dobrovolně ano. Ministerstvo zdravotnictví však odmítá, že by si zákony „protiřečily“, šlo údajně o záměr.

Z těchto důvodů je merit obou částí Hynkova výroku pravdivý, nicméně problematika věci je značně složitější a takovou zkratku je v obou případech nutno doplnit vysvětlením kontextu – proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Jiří Hynek

Já jsem taky někde řekl, že já bych vetoval pouze ty zákony, které ohrožují bezpečnost země a jdou proti lidem.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Neověřitelné

Hynek v rámci svých veřejných vystoupení popsal, že by veto využíval u zákonů „proti lidem“, přímo o bezpečnosti se však nezmiňuje. Jeho vymezení ovšem nejsou nikterak striktní, navíc nelze vyloučit, že popisuje postoj z některé diskuze či komentáře, který není dostupný. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

K plánu používání práva prezidentského veta se Jiří Hynek vyjádřil mimo jiné v listopadu 2017 pro ČTK. Tam přislíbil vetovat „hloupé zákony a právní normy, které jdou proti lidem“, a také vždy své důvody k využití práva veta zveřejnit. O právu veta se také píše na oficiálních stránkách Hynkovy kandidatury (sekce „Co chci“, bod 3.): „Budu vetovat zákony, které šikanují poctivé občany. Stát musí být pro lidi, ne proti nim.” Své preference pro případy, kdy by použil právo veta, udává jako „škodlivé zákony“, konkrétně zmiňuje inkluzi nebo veterinární zákon. Dále jako příklad uvedl zákony, které jdou proti přání většiny českých občanů. To jsou dle jeho osobního názoru především zákony, které zavádí přílišné regulace (ani to ale není blíže specifikováno).

Jiří Hynek se v žádném ze svých vyjádření o právu veta nezmiňuje konkrétně o bezpečnosti. Například ale uvádí (11:49), že by považoval bezpečnost za nejdůležitější aspekt svých prezidentských povinností, proto by se dalo předpokládat, že se bude promítat do využití prezidentského práva veta k zákonům, které by ji případně mohly ohrozit.

Jiří Hynek

Jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Neověřitelné

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně), tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou ohledně jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Jiří Hynek

Zákon o obraně státu byl přijímán již v roce 36, ale i tehdy byla řada poslanců, kteří zpochybňovali to nebezpečí, které kolem bylo a naštěstí ten zákon byl přijat.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Zavádějící

Zákon o obraně státu byl přijat v roce 1936, přičemž několik poslanců opravdu bagatelizovalo hrozící nebezpečí ze strany Německa. Jednalo se o však o poslance Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát k tehdejším poměrům jako směrodatnou. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Jiří Hynek se ve výroku zabývá zákonem o obraně státu. Tento zákon, přijatý v květnu roku 1936 (.pdf, str. 3), reagoval na několik zásadních kroků učiněných v předchozích letech Německou říší.

Německá říše nejprve potají obnovila své válečné letectvo, o čemž 9. března 1935 informoval Hermann Göring. O týden později pak Německo obnovilo všeobecnou brannou povinnost. 7. března 1936 německá armáda obsadila tehdy demilitarizované Porýní. V reakci na sílící válečné ohrožení proto vláda hned o týden později přijala návrh zákona o obraně státu, který poslala do Sněmovny.

V Národním shromáždění se návrh stal předmětem hluboké diskuze trvající celkem tři schůze (39.–41.). Vystoupili v ní zástupci tehdejších politických stran, naprostá většina z nich (kupříkladu poslanec Silva, poslankyně Zeminová) pak ve svých projevech varovala před nebezpečím války, zejména ze strany Německé říše.

Několik poslanců však ve svých projevech jakékoliv nebezpečí odmítlo. Konkrétně šlo o poslance Birkeho (poslední odstavec) a Kundta (třetí odstavec projevu). Oba však byli členy Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát vzhledem k tehdejším poměrům jako směrodatnou.

Jiří Hynek

A když se podívám na řadu malých zemí velikosti jako my, uvedu Finsko, Rakousko, mají základní vojenskou službu, Litva ji znovu obnovila, Švédsko bude chtít obnovovat znovu povinnou vojenskou službu, Norsko dokonce má už myslím dva roky povinnou vojenskou službu i pro ženy.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Pravda

Ve Finsku je základní vojenská služba povinná pro muže starší 18 let. Rakousko před pěti lety v referendu schválilo zachování povinné vojenské služby.

Litva od září roku 2016 základní vojenskou službu obnovuje s tím, že platnost zákona je pětiletá a ke schválení došlo osm let po zrušení původního zákona o vojenské službě.

Švédsko v roce 2010 povinnou vojenskou službu zrušilo, nicméně v březnu loňského roku rozhodlo o jejím obnovení. První občané, kterých se odvody týkají, nastupují službu od začátku tohoto měsíce.

V Norsku opravdu chodí k odvodu i ženy, zákon byl schválen roku 2013 – Norsko je tak první zemí v Evropě i v rámci NATO, která se ženami ve vojenské službě počítá. Odůvodňuje to obecnou snahou o genderovou rovnost na všech úrovních společenského a občanského života.

Přehledný sumář vojenských služeb v jednotlivých zemích světa lze najít na stránkách CIA The World FactBook.

Jiří Hynek

My dneska máme v branném zákoně, že každý občan České republiky je povinen podrobit se vojenskému výcviku. Ale toto platí až v době ohrožení státu či v době válečné.
Český rozhlas, 9. ledna 2018
Pravda

Přestože proces povolání je poněkud složitější, v zásadě může být v době ohrožení státu každý zletilý občan odveden a následně povolán k vojenskému cvičení (byť s výjimkami a nikoli všichni zletilí občané jedním odvodem) .

Takzvaný branný zákon v § 18 stanovuje jako první podmínku odvodu občanů (nikoli vojáků z povolání či v záloze) vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vláda k tomuto vydá nařízení, kde také stanoví, kolik občanů je třeba nad rámec ozbrojených sil „nabrat“. Branci jsou určeni podle kvalifikace či ročníku narození.

Krajské vojenské velitelství pak povolá vybrané občany k odvodu, z nichž se v odvodním řízení vyberou ti, kteří jsou schopni vykonávat vojenskou činnou službu. Pokud je rozhodnutí pozitivní, stává se občan vojákem, resp. vojákem v záloze, kterými lze podle potřeb doplnit řady ozbrojených sil. Jde pochopitelně pouze o osoby starší 18 let a existují výjimky (např. § 6, § 7, § 25 a další) – například ženy však z branné povinnosti vyňaty nejsou.

V této fázi může voják požádat o vyslání na dobrovolné vojenské cvičení, nebo může být na vojenské cvičení vyslán povolávacím rozkazem a pak je povinen jej nastoupit. V obecné rovině je tedy Hynkův výrok pravdivý.