Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).

V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.

Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.

Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).

Litva se k NATO připojila v roce 2004, od roku 2012 pravidelně aktualizuje svůj závazek přispívat na obranu podle doporučení NATO částkou odpovídající minimálně 2 % vlastního HDP.

Od roku 2013 se její výdaje postupně zvyšují (podle odhadů na rok 2017 měly být na úrovni 1,77 % HDP), během let 2014 - 2018 jsou pak meziroční nárůsty značné. Detaily lze vyčíst ze zprávy NATO o výdajích na obranu (.pdf, str. 8).

Litva si pro letošní rok vytyčila cíl 2 % HDP, a to v reakci na apel Donalda Trumpa, který žádal členské země NATO o dodržení závazků. Původním popudem pro zvyšování výdajů na obranu byly obavy po ruské anexi Krymu v roce 2014. 2procentní závazek pro letošní rok pak Litva podle schváleného státního rozpočtu skutečně splní.

Jiří Hynek se ve výroku o novelizaci Ústavy České republiky skutečně nemýlí – Ústava byla opravdu osmkrát změněna. Změnové ústavní zákony se týkaly kupříkladu zřízení vyšších územně samosprávných celků nebo proměny vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva; dále Poslanecká sněmovna získala možnost odhlasovat své rozpuštění. V roce 2012 byla přijata přímá volba prezidenta republiky a poslední ústavní novela pak přinesla omezení imunity poslanců a senátorů.

Jiří Hynek popisuje, že ne vždy jsou českými prezidenty dodržovány některá nepsaná pravidla, tzv. ústavní zvyklosti.

Hynek konkrétně popisuje dvě z nich. První takovou jmenovanou zvyklostí, která je v čase opouštěna, má být představení 101 podpisů poslanců (tedy sněmovní většiny) člověkem, který by měl být/chce být jmenován premiérem.

Je pravdou, že v průběhu let některé hlavy státu toto požadovaly – např. Václav Klaus žádal představení takové většiny. Miloš Zeman tak učinil po pádu Nečasovy vlády, ale např. u aktuálního formování vlády žádný požadavek nevznesl a veřejně deklaroval oba pokusy pro Andreje Babiše, bez dalších podmínek. Je tedy pravdou, že tento krok při formování českých vlád není nijak striktně dodržován a v čase je využíván různě. V daném případě tak může být diskutabilní, zda jde stále o zvyklost, nicméně Jiří Hynek popisuje, že problémem je z jeho pohledu právě ona nekonzistentnost.

Hynek také korektně popisuje, že další ne vždy dodržovanou zvyklostí je jmenování vítěze voleb předsedou vlády. Jmenování předsedy jiné strany proběhlo pouze jednou, a to konkrétně v roce 2010, kdy prezident Klaus jmenoval premiérem Petra Nečase, jehož ODS ve volbách skončila druhá za vítěznou sociální demokracií. V ostatních případech hlava státu po vítězných volbách vždy jmenovala premiérem předsedu vítězné strany.

V prvorepublikovém Československu neexistovalo žádné kvórum neboli uzavírací klauzule. V tehdejší době dále opravdu proběhlo několik skandálů a došlo k pádům vlád. Tomáš G. Masaryk byl však v prezidentské volbě vždy zvolen v prvním kole, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Volební systém pro parlamentní volby v období První republiky byl založen na principu poměrnosti. Jedním z jeho důležitých znaků byla neexistence uzavírací klauzule, což vedlo k vysokému počtu stran zastoupených v parlamentu a roztříštěnosti stranického spektra (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 55). Důkazem roztříštěnosti stranického spektra jsou získané mandáty (.pdf, str. 12–15) politických stran ve všech prvorepublikových parlamentních volbách.

V prvorepublikovém Československu se událo několik afér či skandálů spojených s politikou. Jednalo se např. o uhelnou aféru Jiřího Stříbrného, který coby ministr železnic nakupoval předražené uhlí pro státní dráhy od společnosti vedené jeho bratrem. Jiným skandálem byla lihová aféra, jejímž hlavním aktérem byl tehdejší předseda Senátu Karel Prášek. Prášek byl současně předsedou Družstva hospodářských lihovarů a správcem lihovarnického dispozičního fondu, z něhož zpronevěřil přibližně 30 mil. Kčs. Z této sumy přitom použil 3 mil. Kčs jako úplatek.

V průběhu První republiky docházelo opakovaně k pádům vlád, což dokládá např. počet vlád ustavených během prvorepublikového období. Počet vlád byl několikrát větší než voleb konaných v tomto období.

Tomáš G. Masaryk byl do funkce prezidenta vždy zvolen v prvním kole prezidentské volby. Poprvé k tomu došlo v jeho nepřítomnosti při ustavující schůzi Revolučního národního shromáždění v listopadu 1918, a to jednomyslně, aklamací 221 přítomných poslanců. V květnu 1920 získal Masaryk v prvním kole 284 z 411 odevzdaných hlasů a byl zvolen. Prezidentský mandát obhájil Masaryk v květnu 1927 díky 274 hlasům získaným v prvním kole prezidentské volby. O sedm let později hlasovalo pro Masaryka v prvním kole 327 zákonodárců, což znamenalo Masarykovo opětovné obhájení postu prezidenta (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 62-63).

Česká republika je 13. na světě v exportu vůči HDP, ze zemí OECD je v podílu exportu na 7. místě. Figuruje tedy v horních příčkách žebříčků, proto hodnotíme výrok s jistou tolerancí jako pravdivý.

Podíl vývozu na hrubém domácím produktu v České republice činí cca 80 %.

Podle údajů Světové banky má Česká republika 13. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu ze sledovaných států.

Česká republika má však 7. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu v rámci 35 členských států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD.

Evropská komise opravdu zažalovala Českou republiku za nedodržování jednorázového programu přerozdělování žadatelů o azyl v EU.

Evropská komise na začátku ledna 2018 zažalovala Českou republiku, Polsko a Maďarsko u Soudního dvora Evropské unie z důvodu odmítnutí programu přerozdělování žadatelů o azyl z přetížených států v rámci EU. Konkrétně za nerespektování dohody, která byla na úrovni Rady přijata. Na každý stát je podána samostatná žaloba a budou řešeny ve zvláštním řízení.

První slyšení však neproběhne dříve než v září 2018 a žaloba do té doby může být stažena, pokud se záležitost mezi státy a Evropskou komisí vyřeší jiným způsobem.

Tato žaloba následuje prosincové vyjádření Evropské komise, kdy zhodnotila plnění programu tří států jako nedostatečný. Česká republika například nepřijala žádného žadatele o azyl od srpna 2016, a to i přes rozhodnutí Soudního dvora EU ze září 2017, kdy Soud potvrdil platnost programu přerozdělování a zamítl tak žalobu Maďarska a Slovenska, jež se ho snažili zvrátit.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Jiří Hynek skutečně stál o podporu občanů a sbíral jejich podpisy ke kandidatuře na prezidenta republiky. Na jeho internetových stránkách je k dispozici seznam petičních míst, kde bylo (a v některých případech stále ještě je) možné přidat podpis pod Hynkovu kandidaturu na prezidenta.

V polovině října 2017 Hynek odhadoval, že má k dispozici přibližně 20 000 podpisů, a plánoval pokračovat v jejich sběru do konce roku tak, aby získal potřebných 50 000 jako projev podpory jeho kandidatury ze strany občanů.

Z údajů Českého statistického úřadu, zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny, je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů – za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.