Jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě.
Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně), tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou ohledně jejich vnitřní bezpečnosti.
Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.
Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.
Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.
Zákon o obraně státu byl přijímán již v roce 36, ale i tehdy byla řada poslanců, kteří zpochybňovali to nebezpečí, které kolem bylo a naštěstí ten zákon byl přijat.
Zákon o obraně státu byl přijat v roce 1936, přičemž několik poslanců opravdu bagatelizovalo hrozící nebezpečí ze strany Německa. Jednalo se o však o poslance Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát k tehdejším poměrům jako směrodatnou. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.
Jiří Hynek se ve výroku zabývá zákonem o obraně státu. Tento zákon, přijatý v květnu roku 1936 (.pdf, str. 3), reagoval na několik zásadních kroků učiněných v předchozích letech Německou říší.
Německá říše nejprve potají obnovila své válečné letectvo, o čemž 9. března 1935 informoval Hermann Göring. O týden později pak Německo obnovilo všeobecnou brannou povinnost. 7. března 1936 německá armáda obsadila tehdy demilitarizované Porýní. V reakci na sílící válečné ohrožení proto vláda hned o týden později přijala návrh zákona o obraně státu, který poslala do Sněmovny.
V Národním shromáždění se návrh stal předmětem hluboké diskuze trvající celkem tři schůze (39.–41.). Vystoupili v ní zástupci tehdejších politických stran, naprostá většina z nich (kupříkladu poslanec Silva, poslankyně Zeminová) pak ve svých projevech varovala před nebezpečím války, zejména ze strany Německé říše.
Několik poslanců však ve svých projevech jakékoliv nebezpečí odmítlo. Konkrétně šlo o poslance Birkeho (poslední odstavec) a Kundta (třetí odstavec projevu). Oba však byli členy Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát vzhledem k tehdejším poměrům jako směrodatnou.
A když se podívám na řadu malých zemí velikosti jako my, uvedu Finsko, Rakousko, mají základní vojenskou službu, Litva ji znovu obnovila, Švédsko bude chtít obnovovat znovu povinnou vojenskou službu, Norsko dokonce má už myslím dva roky povinnou vojenskou službu i pro ženy.
Ve Finsku je základní vojenská služba povinná pro muže starší 18 let. Rakousko před pěti lety v referendu schválilo zachování povinné vojenské služby.
Litva od září roku 2016 základní vojenskou službu obnovuje s tím, že platnost zákona je pětiletá a ke schválení došlo osm let po zrušení původního zákona o vojenské službě.
Švédsko v roce 2010 povinnou vojenskou službu zrušilo, nicméně v březnu loňského roku rozhodlo o jejím obnovení. První občané, kterých se odvody týkají, nastupují službu od začátku tohoto měsíce.
V Norsku opravdu chodí k odvodu i ženy, zákon byl schválen roku 2013 – Norsko je tak první zemí v Evropě i v rámci NATO, která se ženami ve vojenské službě počítá. Odůvodňuje to obecnou snahou o genderovou rovnost na všech úrovních společenského a občanského života.
Přehledný sumář vojenských služeb v jednotlivých zemích světa lze najít na stránkách CIA The World FactBook.
My dneska máme v branném zákoně, že každý občan České republiky je povinen podrobit se vojenskému výcviku. Ale toto platí až v době ohrožení státu či v době válečné.
Přestože proces povolání je poněkud složitější, v zásadě může být v době ohrožení státu každý zletilý občan odveden a následně povolán k vojenskému cvičení (byť s výjimkami a nikoli všichni zletilí občané jedním odvodem) .
Takzvaný branný zákon v § 18 stanovuje jako první podmínku odvodu občanů (nikoli vojáků z povolání či v záloze) vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vláda k tomuto vydá nařízení, kde také stanoví, kolik občanů je třeba nad rámec ozbrojených sil „nabrat“. Branci jsou určeni podle kvalifikace či ročníku narození.
Krajské vojenské velitelství pak povolá vybrané občany k odvodu, z nichž se v odvodním řízení vyberou ti, kteří jsou schopni vykonávat vojenskou činnou službu. Pokud je rozhodnutí pozitivní, stává se občan vojákem, resp. vojákem v záloze, kterými lze podle potřeb doplnit řady ozbrojených sil. Jde pochopitelně pouze o osoby starší 18 let a existují výjimky (např. § 6, § 7, § 25 a další) – například ženy však z branné povinnosti vyňaty nejsou.
V této fázi může voják požádat o vyslání na dobrovolné vojenské cvičení, nebo může být na vojenské cvičení vyslán povolávacím rozkazem a pak je povinen jej nastoupit. V obecné rovině je tedy Hynkův výrok pravdivý.
Třeba ve Švýcarsku vždy měli povinnou vojenskou službu, je to vlastně celoživotní vzdělávání a Švýcarsko nikdy nebylo okupováno.
Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.
Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.
A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.
V době, kdy jsme chtěli vstoupit do Severoatlantické aliance, tak jsme jasně deklarovali 2,2 %. Byli jsme přijati a první věc, co jsme začali řešit, jak snížit tento závazek.
Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).
V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.
Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.
Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).
Litva to uměla ten závazek na 2 % přislíbit během, ať nelžu, tří let a myslím si, že dokonce je tam 2,2 nebo 2,3.
Litva se k NATO připojila v roce 2004, od roku 2012 pravidelně aktualizuje svůj závazek přispívat na obranu podle doporučení NATO částkou odpovídající minimálně 2 % vlastního HDP.
Od roku 2013 se její výdaje postupně zvyšují (podle odhadů na rok 2017 měly být na úrovni 1,77 % HDP), během let 2014 - 2018 jsou pak meziroční nárůsty značné. Detaily lze vyčíst ze zprávy NATO o výdajích na obranu (.pdf, str. 8).
Litva si pro letošní rok vytyčila cíl 2 % HDP, a to v reakci na apel Donalda Trumpa, který žádal členské země NATO o dodržení závazků. Původním popudem pro zvyšování výdajů na obranu byly obavy po ruské anexi Krymu v roce 2014. 2procentní závazek pro letošní rok pak Litva podle schváleného státního rozpočtu skutečně splní.
Ústava je něco, s čím nemá cenu míchat příliš často. Ono už těch změn bylo několik, pokud se nemýlím, asi osm.
Jiří Hynek se ve výroku o novelizaci Ústavy České republiky skutečně nemýlí – Ústava byla opravdu osmkrát změněna. Změnové ústavní zákony se týkaly kupříkladu zřízení vyšších územně samosprávných celků nebo proměny vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva; dále Poslanecká sněmovna získala možnost odhlasovat své rozpuštění. V roce 2012 byla přijata přímá volba prezidenta republiky a poslední ústavní novela pak přinesla omezení imunity poslanců a senátorů.
Stál jsem o to, aby mě podpořili občané České republiky, a sbíral jsem podpisy.
Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Jiří Hynek skutečně stál o podporu občanů a sbíral jejich podpisy ke kandidatuře na prezidenta republiky. Na jeho internetových stránkách je k dispozici seznam petičních míst, kde bylo (a v některých případech stále ještě je) možné přidat podpis pod Hynkovu kandidaturu na prezidenta.
V polovině října 2017 Hynek odhadoval, že má k dispozici přibližně 20 000 podpisů, a plánoval pokračovat v jejich sběru do konce roku tak, aby získal potřebných 50 000 jako projev podpory jeho kandidatury ze strany občanů.
Mám 29 poslanců. Těch 29 poslanců je z osmi politických subjektů.
Z údajů Českého statistického úřadu, zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny, je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů – za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.
Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):
