Jiří Kobza

Dohoda mezi ČR a Spojenými státy o spolupráci v oblasti obrany (DCA), kterou v květnu podepsala ministryně obrany a jejíž ratifikaci v červnu začal projednávat Parlament, v článku 7 odstavci 3 skutečně říká: „Na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA se neuplatní české právní předpisy upravující registraci a kontrolu cizinců. České orgány na základě žádosti a v souladu se vzájemně dohodnutými postupy vydají bezplatně potvrzení za účelem usnadnění pobytu těchto osob“ (.pdf, str. 12).

Z uvedené citace vyplývá, že Česká republika neuplatní na tyto lidi klasické podmínky, které stanovuje zákon o pobytu cizinců na území ČR. Dle nich např. cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tj. provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mj. právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se nicméně nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12).

Pro úplnost doplňme, že podle odstavce 2 zmiňovaného článku 7 (.pdf, str. 12) a důvodové zprávy k DCA (.pdf, str. 4) budou příslušníci ozbrojených sil USA popisované vynětí z registrační povinnosti „prokazovat předložením vojenské identifikační karty a platného rozkazu k přesunu“. Ostatní osoby včetně dodavatelů USA budou předkládat „platný cestovní pas a k němu buď identifikační kartu Ministerstva obrany USA, rozkaz k přesunu nebo pověření vydané americkými orgány“ (.pdf, str. 4). Podobný postup stanovuje i přímo zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v debatě hovořil o sestřelení íránského airbusu s civilisty ze strany amerického námořnictva v roce 1988. Mluví také o absenci trestu v případě amerického pilota, který o deset let později strhl lanovku v Itálii. Kobza tyto události zmiňuje ve spojitosti s Dohodou (.pdf) o obranné spolupráci mezi ČR a USA (DCA), ve které stojí, že se Česko „za účelem plnění svého závazku ke vzájemné obraně (…) vzdává přednostního práva na výkon trestní jurisdikce“ (.pdf, str. 17).

Jak nicméně vysvětluje Ministerstvo obrany, američtí vojáci na území ČR nebudou beztrestní. Působnost českých soudů se na ně bude vztahovat především v případech, kdy se dopustí trestného činu vůči českému občanovi. Vzdání se práva přednostního výkonu trestní jurisdikce pak bude možné v individuálních případech odvolat.

Sestřelení íránského airbusu

Mezi lety 1980 a 1988 zuřila válka mezi Irákem a Íránem a Američané tou dobou hlídkovali v Perském zálivu. Raketa vypálená z amerického křižníku Vincennes na začátku července 1988 omylem sestřelila íránský dopravní airbus s 290 lidmi na palubě. Nikdo z nich nepřežil.

Civilní letadlo letělo z íránského města Bandar Abbás do Dubaje a velení křižníku se domnívalo, že se chystá na americké plavidlo zaútočit. Posádka následně airbus mylně vyhodnotila jako íránský stíhací letoun F-14 Tomcat. Vyšetření incidentu následně ukázalo, že civilní letadlo letělo rychlostí necelých 700 kilometrů za hodinu ve výšce 4000 metrů, a navíc pokračovalo ve stoupání, což bylo v rozporu s americkým tvrzením.

Jak tvrdí poslanec Kobza, někteří členové posádky křižníku Vincennes skutečně byli vyznamenáni – kromě kapitána Willa Rogerse se jednalo také o poručíka Scotta E. Lustiga. Upozorněme nicméně na to, že ocenění za zásluhy nedostali za sestřelení letadla s íránskými civilisty, ale za „záslužnou službu“ v Perském zálivu. V případě kapitána pak bylo vyzdvihnuto jeho dynamické vedení a schopnost logického uvažování.

Stržení lanovky v Itálii

Jako příklad uvedl Jiří Kobza situaci, kdy americká letecká posádka v roce 1998 strhla lanovku v Itálii. Armádní pilot Richard Ashby letěl v rozporu s pravidly příliš nízko. Zavadil tak o nosné lano a způsobil pád kabiny, důsledkem čehož zemřelo 20 turistů. Nešlo tedy přímo o „sestřelení“ lanovky, jak stojí v Kobzově výroku.

Ashby odmítl před italským soudem vypovídat, a byl proto později souzen za neúmyslné zabití a zabití z nedbalosti v Severní Karolíně, která se nachází na východě Spojených států. Soud pilota poslal na šest měsíců do vězení, ovšem nikoliv za usmrcení dvou desítek lidí, ale za maření vyšetřování, jelikož nechal zničit videozáznam osudného letu, který obsahoval i tento incident.

Závěr

Kapitán křižníku Vincennes, který v roce 1988 sestřelil íránský dopravní airbus, byl za svou službu v Perském zálivu skutečně vyznamenán. Ocenění nicméně nedostal za sestřelení civilního letounu. Pilot Richard Ashby, který svou vlastní chybou strhl lanovku v Itálii a způsobil smrt 20 civilistů, za jejich zabití potrestán opravdu nebyl. Dostal však trest v délce šesti měsíců za maření vyšetřování. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V rámci diskuze o Dohodě (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany se Spojenými státy americkými (Defence Cooperation Agreement, DCA) poslanec Jiří Kobza (SPD) mj. zmiňuje slovenskou verzi DCA, kterou sousední země schválila již v únoru 2022.

Slovenská smlouva o obranné spolupráci

Interpretační doložkou poslanec Kobza zjevně myslí výkladové prohlášení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové (.pdf, str. 2–3), které je součástí předkládací zprávy (.pdf). Ta slouží především k objasnění uzavírání smluv a ke kontextualizaci celé problematiky. Česká obranná smlouva na rozdíl od slovenské verze DCA interpretační doložku skutečně neobsahuje (.pdf).

Prezidentka Čaputová v této zprávě výslovně uvádí (.pdf, str. 2), že „tato dohoda neumožňuje na území Slovenské republiky přítomnost jaderných zbraní, biologických nebo chemických zbraní vzhledem k tomu, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Slovenské republiky“. Dále pak v předkládací zprávě stojí (.pdf, str. 2), že obranná smlouva mezi Slovenskem a USA „není rozhodnutím o vytvoření vojenských základen na území Slovenské republiky, ani rozhodnutím o přítomnosti ozbrojených sil Spojených států amerických a jejich příslušníků na území Slovenské republiky“. Podle zpravodajského webu SME.sk bylo cílem zmírnit obavy veřejnosti, jejíž část proti dohodě hlasitě vystupovala. Doložka však není přímo právně závazná, práva a povinnosti obou smluvních stran vyplývají přímo z DCA.

Česko a jaderné zbraně

Ministerstvo obrany ČR již dříve vyvrátilo, že by Smlouva o obranné spolupráci s USA vedla k rozmístění jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení na území České republiky. Ačkoliv dohoda (.pdf) zbraně tohoto typu nijak nezmiňuje, ve čtvrtém článku (.pdf, str. 9) je uvedeno, že USA při respektování vzájemné dohody smí umisťovat obranné vybavení na území ČR. Předem se však musí s českými orgány domluvit a oznámit jim typy, počty a rozvrhy dodávek.

Ministerstvo obrany dále uvedlo, že rozmístění jaderných zbraní v Česku není ze strany USA navrhováno a že „rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě v souladu s jadernou politikou NATO je dlouhodobě etablované (již z doby studené války) a nelze předpokládat, že se na něm v dohledné době bude cokoli měnit“.

Uveďme, že o případném rozmisťování jaderných zbraní na území ČR pojednává např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, NPT). Hlavním cílem (čl. 2) této smlouvy je závazek, že státy, které jaderné zbraně nevlastní, se vzdávají práva je vyrábět nebo jinak přímo či nepřímo získat.

Interpretace tohoto ustanovení nicméně dodnes není vyjasněná (.pdf, str. 10–11). Podle amerického výkladu nevede umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Jiní signatáři NPT se však s touto interpretací neztotožňují. NPT v článku 2 přímo zakazuje transfer jaderných zbraní do státu, který smlouvu ratifikoval. Dodejme, že v současnosti v České republice nejsou (.pdf) umístěny žádné jaderné zbraně.

Za zmínku dále stojí také program NATO o sdílení jaderných zbraní. V rámci programu jsou jaderné zbraně pod kontrolou USA, nicméně je členským zemím aliance, které nevlastní jaderné zbraně, dovoleno také se podílet na plánování použití těchto zbraní ze strany NATO (.pdf). V současnosti je do programu zapojeno několik členů aliance, kteří sami nevlastní jaderné zbraně, např. Německo, Itálie či Turecko. Již minulý rok projevilo zájem o zapojení do programu také Polsko. Dodejme, že v dubnu 2023 ministryně obrany Jana Černochová popřela, že by měla ČR ambici se do tohoto projektu zapojit.

Česko a americké základny

Obranná dohoda mezi Českem a USA nezřizuje cizí vojenské základny na území České republiky a podle ředitele sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany Jana Jireše smlouva Američanům neumožňuje přijet a postavit na českém území zcela novou základnu. Článek 5 (.pdf, str. 10) pak stanovuje, že všechny budovy, které budou ozbrojené složky USA využívat nebo které dokonce samy vybudují, zůstávají ve vlastnictví České republiky.

Závěrečné hodnocení

Česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA na rozdíl od slovenské verze skutečně neobsahuje interpretační doložku, která stanovuje, že DCA na území ČR neumožňuje rozmístění jaderných zbraní a že nedojde k budování amerických základen. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako pravdivý. Je však třeba zmínit, že oba zmíněné body vychází ze samotné dohody či NPT a obdoba slovenské právně nezávazné interpretační doložky by na práva a povinnosti americké strany neměla vliv. Samotná dohoda uvádí, že USA smí na české území transportovat obranné vybavení, a to pouze po předchozí domluvě s Českem, a také, že všechny vojenské základny zůstávají v českém vlastnictví. Ministerstvo obrany navíc již dříve uvedlo, že DCA nepovede k rozmístění jakýchkoli zbraní hromadného ničení na našem území, a ani se neplánuje zapojit do programu sdílení jaderných zbraní.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj 26. dubna 2023 po telefonu mluvil s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Jednalo se o první kontakt těchto dvou prezidentů od počátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru loňského roku. Zelenskyj čínského prezidenta přitom již dříve žádal o jednání a zval ho na návštěvu Ukrajiny.

Ukrajinský prezident Zelenskyj, který dle čínských médií a čínského ministerstva zahraničí tento telefonát inicioval, jej označil za dlouhý a smysluplný. Čínský prezident během hovoru vyzval Ukrajinu k vyjednávání s Ruskem, což označil za jediné východisko z celého konfliktu.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) uvádí dohodu v rámci Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) jako jeden z důvodů snížení těžby ruské ropy. Reagoval tak na slova ministra zahraničích věcí Jana Lipavského (Piráti), který mezi důvody, proč v Rusku dochází ke snížení produkce ropy, řadil sankce a nedostatek západních technologií.

Státy Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) a další země, které s ní spolupracují, se v říjnu minulého roku dohodly na snížení denní produkce ropy o dva miliony barelů. Rusko sice není přímo členem OPEC, je ale součástí skupiny spolupracujících zemí, která spolu s OPEC tvoří tzv. skupinu OPEC+. Doplňme, že reálné snížení produkce ropy OPEC+ jako celku bylo nakonec nižší, protože země jako Libye a Nigérie souhlasily se snížením na úroveň, které by stejně nemohly dosáhnout.

V únoru tohoto roku pak Rusko oznámilo další dobrovolné snížení těžby ropy o 500 000 barelů denně, tj. o 5 % své dosavadní produkce. Rozhodnutí Ruska snížit těžbu ropy bylo oznámeno devět dní poté, co OPEC+ schválilo současnou politiku skupiny producentů ropy a ponechalo v platnosti snížení těžby dohodnuté v loňském roce. Rusko by mělo podle posledních zpráv ze začátku dubna pokračovat ve snižování těžby ropy o 500 000 barelů denně až do konce tohoto roku.

Dohoda členských zemí organizace OPEC, s níž souhlasily i další země OPEC+, kam patří i Rusko, tedy byla skutečně jedním z faktorů, který ovlivnil snížení těžby ruské ropy. Výrok poslance Kobzy hodnotíme jako pravdivý. Doplňme, že dalším z faktorů ovlivňujících těžbu ropy jsou sankce uvalené na Rusko.

Velvyslanec České republiky v Izraeli Martin Stropnický 13. května 2021 v rozhovoru pro DVTV uvedl (video, čas 17:11–17:45): „Vemte si, že jenom Evropská unie pro rozvoj Palestiny vynakládá nemalé prostředky; tím pádem i Česká republika. (…) V tom toku let to jsou miliardy eur. Kde jsou vidět? Já je tam moc nevidím. Já nevidím ty dálnice, nevidím školy, nemocnice, nebo nějakou infrastrukturu, něco pro obyvatele. (…) Já sám tady v rámci velvyslaneckých kontaktů třeba říkám, že by možná nebylo od věci udělat audit těchhletěch finančních prostředků.“

Uveďme, že Evropská unie poskytuje finanční prostředky Palestině celou řadou programů. Zmiňme například program Evropské politiky sousedství (ENP). Ten byl v letech 2014–2020 financován Evropským nástrojem sousedství (ENI). Evropská unie tímto podporovala 16 partnerských zemí, mimo jiných i Palestinu, s celkovým rozpočtem 15,4 miliardy eur.

Pro období 2021–2027 je ENP financován Nástrojem pro sousedství a rozvojovou a mezinárodní spolupráci (NDICI). Celkový rozpočet dosahuje částky 79,5 miliardy eur.

Humanitární pomoc pak EU zajišťuje skrze Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu. Za rok 2020 EU na tuto pomoc Palestině vynaložila 23,2 milionu eur.

Mezi další programy patří Společná evropská strategie na podporu Palestiny pro roky 2017–2020, která koordinovala (.pdf, str. 7) kroky s palestinským programem National Policy Agenda (.pdf) a soustředila se na podporu pěti pilířů důležitých pro rozvoj Palestiny. Jednalo se například o reformu vlády, bezpečnost občanů, soběstačný přístup k vodě či energetickým službám.

Evropská unie dále prostřednictvím své policejní mise (EUPOL COPPS) poskytuje Palestině asistenci při budování státních institucí. Program je zaměřen zejména na reformu bezpečnostní a justiční sféry.

Evropská investiční banka (EIB) podporuje investice do projektů, které mají za cíl zlepšit kvalitu života v Palestině. Doplňme, že Palestina získává pomoc také prostřednictvím Economic Resilience Initiative (ERI). Tato iniciativa je zaměřena na oblast západního Balkánu a tzv. jižního sousedství. Jejím úkolem je přispět k vytváření pracovních míst a podpořit ekonomický růst za pomoci investic do klíčové infrastruktury.

Miloš Vystrčil se mezi dny 26. května a 3. června 2014 účastnil spolu s dalšími třemi senátory pracovní cesty do Peru. Celou cestu popisoval podrobněji na svých webových stránkách. V popisku cesty zmiňuje například i to, že se senátoři vydali na prohlídku fotbalového stadionu nebo na výšlap na Machu Picchu. „Přes všechnu nádheru jsem již vděčný za klid na hotelovém pokoji. Ty z nás, kteří měli zájem a zaplatili 400 dolarů, čeká zítra Machu Picchu.“

Cesta senátorů sklidila kritiku za to, že stála téměř 1 milion korun, jak zmiňuje server Lidovky.cz. V rozhovoru pro Lidovky se Vystrčil následně vyjádřil, že již nikam letět nehodlá. „Já už nikdy nikam nepoletím. Všichni budou šťastní. Já budu rád, že nemusím plnit své povinnosti, protože mi veřejnost řekla, že se nemá nikam létat. Moje žena bude ráda, moji vnuci budou rádi. Všichni budou v pohodě a spokojení. Já už prostě nikam letadlem pracovně nepoletím.”

Podrobný popis své návštěvy v Peru Vystrčil publikoval proto, že chtěl informovat občany o tom, že senátoři v Peru doopravdy odvádějí dobrou práci. Jak sám tvrdí, tento krok se mu osobně spíše vymstil. „Tak jsem si řekl, že když tam jedu, tak napíšu lidem, co tam dělám. Aby věděli, že se tam neflákáme. A zatímco všichni ostatní, kdo o cestě mlčeli, jsou v naprosté pohodě, tak já, protože se snažím dělat otevřenou politiku, po které všichni volají, tak přichází jedna facka za druhou.”

Od své návštěvy v Peru se Miloš Vystrčil již několikrát vydal pracovně mimo Českou republiku. Šlo o senátní pracovní cestu do Říma a Vatikánu nebo třeba o zahraniční cestu výboru do Velké Británie.

Vystrčil se ke svému výroku z roku 2014 vyjádřil pro server Lidovky.cz 12. června 2020 poté, co ho kritizoval mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. 

Tohle má potenciál stát se klasikou.

Mr. NIKDY pic.twitter.com/4NTGW59p4n

— Jiří Ovčáček (@PREZIDENTmluvci) June 12, 2020

Na tento tweet Miloš Vystrčil zareagoval: „K vyjádřením pana mluvčího se nebudu vyjadřovat vůbec, protože to mi za to nestojí, ale zopakuji výrok pana prezidenta, že názory nemění jenom idiot.“

Závěrem dodejme, že původní Vystrčilovo vyjádření není veřejně přístupné ve zvukové nahrávce, ale pouze v přepisu, nelze proto s jistotou říci, nakolik bylo myšleno vážně a nakolik sarkasticky. Faktem zůstává, že Miloš Vystrčil tato slova řekl, a poslanec Kobza se tak může legitimně domnívat, že byla myšlena vážně.

Bývalý předseda belgického senátu Jacques Brotchi navštívil Tchaj-wan mezi 3. a 6. květnem 2019. Tchajwanské ministerstvo zahraničí zmiňuje: „Účelem návštěvy belgické delegace je lépe porozumět nedávným vývojům v tchajwanské diplomacii, vzájemných vztazích, zdravotní politice, účasti ve Světové zdravotnické organizaci a dalších mezinárodních orgánech s cílem posílit oboustranné parlamentní, lékařské a obchodní výměny.” Při návštěvě se Brotchi například setkal s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen.

Jacques Brotchi byl zvolen jako předseda belgického senátu 14. prosince 2018. Tam vydržel až do dalších senátních voleb, kdy mu vypršel mandát. Webové stránky belgického senátu uvádí, že se tak stalo 23. května 2019. Návštěvy Tchaj-wanu se tedy účastnil necelé tři týdny před vypršením svého mandátu.

Velká Británie byla v minulosti významnou koloniální velmocí. Jak ukazuje následující mapa, Britové udržovali v první polovině 20. století svou nadvládu nad významnou částí světa.

Své koloniální panství začala Velká Británie budovat již v 16. století. Tehdy proběhly první pokusy o kolonizaci Ameriky. Například v roce 1583 sir Humphrey Gilbert prohlásil ostrov Newfoundland při pobřeží amerického kontinentu za britské území. První dlouhodobá kolonie však byla, po několika neúspěšných pokusech, založena až v roce 1607, a to Jamestown v dnešní Virginii. Po Jamestownu následovaly další kolonie v Severní Americe (Massachusetts) i na území Afriky (James Island, 1661). Na svém vrcholu zahrnovala britská moc rozsáhlá území na 5 kontinentech, například Indii, Kanadu, Austrálii a pás území od jižní až po severní Afriku.

Na uvedené mapě je jako kolonie vyznačen také Hongkong. Ten se dostal pod přímý vliv britského impéria v roce 1842 sepsáním Nankingské smlouvy. Již dříve se Britové snažili dostat na čínský trh prodejem opia, jehož užívání bylo v Číně zakázáno. Opium Britové získávali v Indii a mnoho Číňanů skupujících britské opium se na něm stalo závislými. Na jaře 1839 čínská vláda zabavila a zničila rozsáhlé zásoby opia.

Nenávist na obou stranách vzrostla, když 7. července 1839 opilí britští námořníci, údajně i námořníci z americké lodě, zabili čínského vesničana (.pdf, str. 52). Ještě ten rok Britové ozbrojenými silami zničili blokádu Perlové řeky. Po této řece britské lodě pokračovaly do města Kanton, které následně obsadily. Ozbrojený střet trval skoro tři roky a vepsal se do historie jako první opiová válka. Pro Čínu skončil porážkou. Země byla nucena podepsat Nankingskou smlouvu (1842), a tak se Hongkong stal další britskou kolonií. V roce 1860 Britové své území rozšířili o poloostrov Kchou-lun (Kowloon). V roce 1898 došlo podpisem smlouvy o pronájmu k dalšímu rozšíření území Hongkongu o tzv. Nová teritoria – oblast na sever od poloostrova Kchou-lun po řeku Shenzhen a dále okolní ostrovy. Čína s Velkou Británií smlouvu o pronájmu těchto území podepsala na 99 let. 

Po uvedené období pak patřil Hongkong Velké Británii s výjimkou období části druhé světové války, kdy byl v roce 1941 Hongkong obsazen Japonci. Britská správa byla opět obnovena v roce 1945. Zpět pod čínskou vládu přešel Hongkong 1. července 1997. Čína se při jednáních o zpětném převzetí Hongkongu zavázala k modelu „jedna země, dva systémy“, tedy že po dobu minimálně 50 let zachová speciální postavení Hongkongu v oblasti jeho aktuálních práv a svobod.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce tzv. politiku či princip jedné Číny doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je (ve vztahu k Tchaj-wanu) doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Děje se tak v rámci jednotné pozice EU.

Nejprve je nutné rozlišit dva koncepty, které se zahraničněpolitického přístupu k čínské otázce týkají. Jedná se o politiku jedné Číny a princip jedné Číny. Stát, který uznává politiku jedné Číny, se de facto zavazuje k tomu, že nebude udržovat diplomatické vztahy s Tchaj-wanem či dalšími zmíněnými územími a jako suverénní stát bude uznávat pouze Čínskou lidovou republiku. Princip jedné Číny s politikou jedné Číny úzce souvisí, je do jisté míry její součástí a poslanec Kobza ve výroku popisuje právě jej. Princip jedné Číny se v mezinárodním prostředí objevuje od 70. let minulého století a znamená, že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny včetně Tibetu, Macaa a Hongkongu, ale i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států a implicitně přiznává Čínské lidové republice nárok na tato území. Pokud tedy o Tchaj-wanu či Tibetu hovoříme jako o součásti Číny, pak se jedná o princip jedné Číny.

Politika a princip jedné Číny tak popírají nezávislost Tchaj-wanu. Stejná pozice platí i pro Tibet. „Česká republika nijak nemění svou politiku jedné Číny a respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.“ Tak se vyjádřilo ministerstvo zahraničí roku 2016 v souvislosti s návštěvou Dalajlámy a podobně také čtyři nejvyšší ústavní činitelé ve společném prohlášení. V případě Honkongu uznává Česká republika suverenitu ČLR nad tímto územím od roku 1997. V oblasti ekonomických, obchodních a finančních vztahů si ovšem Honkong zachovává naprostou autonomii. Totožný postoj zaujímá ČR i v otázce Macaa. „Česká republika podporuje v souladu s principem ‚jedna země, dva systémy' vysokou autonomii Macaa SAR a rozvíjí vzájemné vztahy s akcentem na zintenzivnění bilaterální spolupráce v obchodně-ekonomické oblasti a s cílem podporovat kulturní výměnu“, uvádí ministerstvo zahraničí.