Jiří Kobza

Umisťování obranného vybavení, o kterém poslanec Kobza mluví, upravuje článek 4 Smlouvy o obranné spolupráci s USA (.pdf, str. 9).

V prvním odstavci čtvrtého článku doslova stojí: „Ozbrojené síly USA předem oznámí českému výkonnému orgánu typy, počty a rozvrhy dodávek takového umísťovaného materiálu.“ (.pdf, str. 9) Týká se to veškerého obranného vybavení, zásob a materiálu, který ozbrojené síly USA do Česka plánují přepravovat nebo umisťovat. Zároveň budou muset Spojené státy ČR předem oznámit také „dodavatele USA a české dodavatele, kteří takové dodávky provádějí“.

Dále smlouva v této spojitosti zmiňuje (.pdf, str. 9), že Česká republika a Spojené státy „budou podle potřeby konzultovat a koordinovat“ činnosti uvedené v článku 4. Ministerstvo obrany ve spojitosti se smlouvou také uvedlo, že veškeré aktivity ozbrojených složek USA na území ČR „budou vždy realizovány na základě domluvy“ mezi orgány ČR a USA a „budou muset být českou stranou nejprve schváleny“.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy ČR totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda (pokud se jedná o pobyt kratší 60 dní).

Podle článku 4 Smlouvy o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy musí ozbrojené složky USA českým orgánům dopředu oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ veškerého materiálu, který na území ČR plánují přepravit. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.  

Poslanec Jiří Kobza (SPD) ve svém výroku srovnává smlouvu o pobytu sovětských vojsk na území ČSSR uzavřenou v roce 1968 s Dohodou (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ta byla podepsána v květnu letošního roku a dle Ministerstva obrany má zajistit prohloubení spolupráce mezi ozbrojenými silami obou zemí. V kontextu výroku Kobza poukazuje na to, že smlouva se SSSR měla pouze čtyři stránky, zatímco DCA jich má dle něj 32 a připomíná mu „smlouvu s ďáblem“.

Smlouva o pobytu sovětských vojsk

Zmiňme, že po roce 1945 bylo Československo jediným státem východního bloku, ve kterém nebyly rozmístěny sovětské jednotky. 21. srpna 1968 nicméně zemi napadla vojska Varšavské smlouvy. Tato invaze tak ukončila tzv. pražské jaro neboli pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“ a poté začalo období normalizace.

Pobyt sovětské armády na československém území následně legalizovala smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, kterou tehdejší vláda přijala 16. října 1968 a o dva dny později ji schválilo Národní shromáždění. Sovětské jednotky pak v zemi zůstaly až do roku 1991.

Přijatá smlouva vojenským útvarům a příslušníkům sovětských vojsk umožňovala cestovat do míst, kde byla rozmístěna sovětská vojska v ČSSR „jak v přímých vlacích a vagónech, patřících Sovětskému svazu, tak i s přestupem z vagónů jedné země do vagónů druhé země a rovněž automobilovými nebo leteckými dopravními prostředky“. Počet a místa stálých posádek smlouva samotná však přímo neupravovala. Pouze v ní stojí, že „se určují dohodou mezi vládami Československé socialistické republiky a Svazu sovětských socialistických republik“.

Součástí smlouvy byl nicméně i tajný protokol (.pdf, str. 228–229), se kterým poslanci Národního shromáždění nebyli obeznámeni (.pdf, str. 149), a který počet vojáků stanovil na 75 tisíc. Protokol dále obsahoval podmínky pobytu a určoval výcvikové prostory pro sovětská vojska – konkrétně se jednalo o Mimoň, Mladou, Libavou, Lešť a Malacky. Kromě toho protokol určoval několik měst, ve kterých mohli být ponecháni představitelé sovětského velení (.pdf, str. 228) a ČSSR musela pro sovětské vojáky vyčlenit „vhodné kasárenské a bytové fondy ve vojenských objektech, služební a jiné budovy, jakož i čtyři letiště, vojenské a jiné objekty, které se na těchto letištích nacházejí“. Již v roce 1968 tak sovětská armáda na základě smlouvy, respektive jejího tajného protokolu, dostala do užívání 33 posádek, 4 letiště, 3 nemocnice, 19 skladů, 6 skladů státních hmotných rezerv a 5 výcvikových prostorů.

Sovětské letectvo také v následných letech využívalo letiště, která v protokolu nebyla výslovně jmenována, a armáda se nakonec roztrousila celkem do 64 lokalit na území tehdejší ČSSR. Vzhledem k vysokému počtu sovětských vojáků v ČSSR, musela z rozkazu (.pdf, str. 230–231) ministra národní obrany Československá lidová armáda (ČSLA) opustit celou řadu prostorů a zařízení, které následně využívala sovětská armáda.

Podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu (VHÚ) došlo na podzim 1968 k přemístění asi stovky vojenských útvarů ČSLA: „Během září a října 1968 muselo přejet do nových posádek 1 200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1 100 děl ČSLA. (…) Redislokace postihla téměř 24 000 vojáků základní služby, ale zejména i 5 000 vojáků z povolání, 900 občanských pracovníků. Dotkla se samozřejmě také jejich rodin.“ Kromě kasáren a dalších objektů zabraných na podzim 1968 ČSSR po celou dobu okupace investovala do dalších staveb pro Sovětskou armádu. Podle VHÚ československé ministerstvo národní obrany předalo sovětům ještě v roce 1989 do užívání 41 dalších objektů – ubytovny, trafostanice, kotelny, sklady, střelnice, kluby i dům pionýrů.

Sovětští vojáci žili v průběhu okupace ČSSR uzavřeni v posádkách a neměli možnost volného pohybu mimo ně. I přesto ale docházelo (.pdf) k celé řadě přestupků a trestných činů ze strany sovětských vojáků. „V prvních měsících po 21. srpnu 1968 bylo nejběžnějším nezákonným jednáním sovětských vojáků neoprávněné použití střelných zbraní. Od roku 1969 k zastřelením na veřejnosti již dochází výjimečně. Docházelo i k vraždám spáchaným vojenskými zběhy. Počátkem roku 1969 se často vyskytovaly případy svévolného zadržování a násilí na občanech. Zato rvačky a případy fyzického napadení, zejména pod vlivem alkoholu, byly trvale běžným jevem zejména v okolí posádek. Také krádeží soukromého majetku, vykrádání chat a obchodů bylo poměrně hodně. Největší počet protiprávního jednání ale představovaly autonehody,“ uvádí Tomek z VHÚ.

Samotná smlouva se SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa, respektive tajný protokol k této smlouvě tedy výslovně zmiňoval některé vojenské výcvikové prostory, letiště a další vojenské i nevojenské objekty. V následujících letech ale docházelo k rozšiřování sovětské armády do dalších míst, a to nad rámec původní smlouvy i tajného protokolu.

Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA (DCA)

Také česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA vyjmenovává konkrétní objekty, které by ozbrojené síly Spojených států případně mohly využívat. Přímo odstavec 1 článku 3 ozbrojeným silám USA konkrétně povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) do jedenácti (.pdf, str. 37) předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu. Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice (.pdf, str. 37).

Článek 3 této dohody pak také uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru“. To nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoli pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv DCA určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR tak budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda, pokud se jedná o pobyt kratší než 60 dnů.

Srovnání

Pokud bychom tedy porovnali smlouvu s SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa včetně jejího tajného protokolu a současnou Dohodu o spolupráci v oblasti obrany s USA, oba dokumenty stanovují konkrétní objekty a zařízení, které mohou využívat armády SSSR, respektive USA. Poslanec Kobza nicméně nesprávně uvádí, že ve smlouvě s USA „je toho daleko víc“. Na základě smlouvy s SSSR připadlo sovětské armádě celkem 33 posádek, 4 letiště, 5 výcvikových prostorů a 28 dalších objektů. Vojáci USA potenciálně mohou využívat 3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum.

Kromě tohoto nepravdivého tvrzení poslance Kobzy je třeba také poukázat na další rozdíly mezi oběma smlouvami. Smlouva s SSSR byla uzavřena jen několik týdnů poté, co do Československa vstoupilo více než 100 tisíc sovětských vojáků a nižší desítky tisíc vojáků dalších zemí Varšavské smlouvy. Českoslovenští představitelé se k uzavření smlouvy o pobytu vojsk SSSR zavázali jen několik dní po srpnové invazi v tzv. Moskevském protokolu, a to pod nátlakem (.pdf, str. 145) ze strany Sovětského vedení. I další jednání (.pdf, str. 147 a násl.) pak probíhala pod sovětským nátlakem a za vojenské přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy. Samotnou smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa schválil československý parlament, poslanci však nebyli seznámeni s tajným protokolem, který vyjmenovával požadavky na vojenské objekty a zařízení pro sovětské vojáky.

Jakékoliv srovnání smlouvy se SSSR a DCA s USA je tedy značně problematické. Samotná DCA včetně přílohy s vyjmenovanými zařízeními je schvalována demokraticky zvoleným Parlamentem, na území České republiky nejsou okupační vojska a o každém případném pobytu amerických vojáků v ČR by v budoucnu rozhodovala vláda a Parlament.

Jiří Kobza zde reaguje na poznámku moderátorky, která upozorňuje, že tento poslanec za SPD na svém facebookovém profilu v kontextu probíhající války na Ukrajině používá motto: „I špatný mír je lepší než válka.“ Jiří Kobza v debatě upozorňuje, že tento citát není jeho výtvorem a že podle něj pochází od Marie Terezie.

Marii Terezii je připisován citát: „Lepší průměrný mír než slavná válka.“ („Besser ein mittelmäßiger Frieden, als ein glorreicher Krieg.“) Konkrétně se tato věta objevuje ve spise, který zachycuje korespondenci Marie Terezie s jejím synem Josefem II. mezi lety 1773 a 1778. Spis vydal v roce 1867 vídeňský historik a archivář Alfred von Arneth, který pracoval s rakouskými státními archivy.

Ačkoli se tento citát, který pochází z 8. června 1778, zdá na první pohled do značné míry podobný tomu, který používá Jiří Kobza, důležitá je zde celá citace. V daném dopise (.pdf, str. 277) totiž Marie Terezie Josefu II. píše: „Pokud najdete prostředky, jak se vyhnout válce, nebo jak zařídit, aby veřejné neštěstí skončilo o měsíc dříve, neupínejte se na nic více ani méně, velkoryse pomíjejte vlastní ambice ve prospěch veřejného klidu; (…). Nemluvím o potupném míru: jsem daleka toho, abych si ho přála, ale nikdy neztrácejte ze zřetele: Lepší průměrný mír než slavná válka.“

Z této citace tak vyplývá, že Marie Terezie uvedla, že lepší než válka je „průměrný mír“, výslovně však v této spojitosti napsala, že nemá na mysli „potupný“, tedy pro zemi špatný mír. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Doplňme, že dopis pochází z doby těsně před počátkem války o bavorské dědictví, která začala 3. července 1778. Podle historika Pavla Běliny byl zdrženlivější postoj Marie Terezie k válce (a upřednostňování „průměrného míru“) způsoben jejími dřívějšími zkušenostmi s neúspěšnou snahou o znovudobytí Slezska.

Na závěr pro úplnost dodejme, že citát podobný tomu, který zmiňuje Jiří Kobza, pronesl např. římský spisovatel a filosof Marcus Tullius Cicero, který v roce 49 v jednom z dopisů napsal (str. 69): „Pokud jde o mě, nepřestanu prosazovat mír. Může být za nespravedlivých podmínek, ale i tak je lepší než nejspravedlivější občanská válka.“

Jiří Kobza ve svém výroku naráží na nedávná prohlášení bývalé německé kancléřky Angely Merkelové a bývalého francouzského prezidenta Francoise Hollanda o zásluze minských dohod na získání času pro vyzbrojení Ukrajiny. V následujících odstavcích vysvětlíme význam minských dohod a následně shrneme vyjadřování obou politiků, kteří se na vypracování Druhé minské dohody přímo podíleli.

Minské dohody

Minské dohody byly podepsány po vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 poté, co došlo k protiprávní ruské anexi Krymu na jaře 2014, kdy vedení Ukrajiny utužovalo vztahy s Evropskou unií a na východě země vypukly násilné nepokoje. Následně proruští separatisté v Doněcku a Luhansku vyhlásili dvě samozvané lidové republiky, proti čemuž zasáhy ukrajinské jednotky a situace vyeskalovala v ozbrojený konflikt.

Krizi měla zklidnit první minská dohoda (.pdf) podepsaná v září 2014. Dialog mezi Ukrajinou a Ruskem zprostředkovala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) (.pdf, str. 2–3).

Protokol (.pdf) měl svými dvanácti body primárně docílit oboustranného ukončení používání zbraní, decentralizace moci a udělení speciálního statusu Doněcké a Luhanské oblasti a také zajistit stálé monitorování ukrajinsko-ruské hranice (.pdf, str. 1). Tato dohoda byla však často porušována a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padla, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů.

Mírového vyjednávání se následně ujali tehdejší francouzský prezident Francois Hollande a tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová. Jejich návrh mírového řešení konfliktu měl být podle slov tehdejšího francouzského prezidenta „přijatelný pro všechny“.

V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která byla podepsána po celonočním jednáním mezi Merkelovou, Hollandem, tehdejším ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem a šéfem Kremlu Vladimirem Putinem.

Podepsaná dohoda stavěla na obdobných bodech jako první minský protokol, který se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region. Zmiňme, že minské dohody před vypuknutím války na Ukrajině v únoru 2022 byly porušovány jak z ruské, tak ukrajinské strany.

Vyjádření Merkelové a Hollanda ohledně minských dohod

Angela Merkelová již v únoru 2015 před uzavřením druhé minské dohody uvedla: „Problém je v tom, že si neumím představit žádnou situaci, v níž by lepší vyzbrojení ukrajinské armády natolik ovlivnilo prezidenta Putina, že by dospěl k dojmu, že může vojensky prohrát (…) Je to realita a je třeba se s ní nějak vypořádat. Vojensky se tu vyhrát nedá.“ Tehdy německá kancléřka zdůrazňovala především důležitost zabránění dalšímu krveprolití a potřebu budování bezpečnosti společně s Ruskem.

Během rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel Merkelová v listopadu 2022 prohlásila, že svým postojem při mírových jednáních v Minsku chtěla dát Kyjevu čas na přípravu k obraně proti Rusku. V rozhovoru z loňského prosince pro Die Zeit svůj postoj zopakovala, když o minských dohodách mluvila jako o pokusu „dát Ukrajině čas, aby se stala silnější“.

V letošním roce se bývalá německá kancléřka stala terčem proruských komiků, kteří se během telefonního hovoru vydávali za bývalého ukrajinského prezidenta Porošenka. Během telefonátu se Angely Merkelové muži zeptali na názor na minské dohody. Ona opět zopakovala, že podepsaná dohoda Ukrajině získala drahocenný čas.

Francois Hollande již v prosinci 2022 poskytl rozhovor deníku The Kyiv Independent, ve kterém mu mj. byla položena otázka, zdali souhlasí s Angelou Merkelovou, že „jednání v Minsku měla oddálit ruský postup na Ukrajině“. Bývalý francouzský prezident s tímto tvrzením souhlasil a uvedl, že „minské dohody ruskou ofenzívu na čas zastavily.“ Dále Hollande dodal: „Od roku 2014, Ukrajina posílila svoje vojenské postavení (…) Je zásluhou minských dohod, že ukrajinská armáda dostala takovou příležitost.“

Bývalý francouzský prezident se rovněž stal obětí zinscenovaného telefonátu, ve kterém se prokremelští youtubeři vydávali za Petra Porošenka. Během hovoru se jej mj. ptali na účel minských dohod. Hollande v rozhovoru odpověděl, že Francie a Německo chtěly pro Ukrajinu získat čas, aby se mohla zotavit. Pro deník Liberation nicméně upřesnil, že tímto zotavením myslel obnovu po ruských útocích na Donbase. Rovněž zdůraznil, že „v žádných mých komentářích (…) jsem nenavrhoval, abychom podepsali minské dohody kvůli tomu, abychom Ukrajincům umožnili připravit se na válku.“

Závěr

V předchozích odstavcích jsme shrnuli vyjadřování bývalého francouzského prezidenta Francoise Hollanda a německé kancléřky Angely Merkelové k minským dohodám. Výroky obou politiků se dají interpretovat tak, že minské dohody sloužily k získání času ke zlepšení kapacit ukrajinské armády a na zotavení po ruských útocích na východě země. Hollande navíc upřesnil, že nikdy neřekl, že by dohody měly sloužit k tomu, aby se Kyjev mohl připravit na válku. Oba zmínění státníci se tedy v žádném ze svých vyjádření nepřibližovali interpretaci, že mírová jednání byla „bouda na Rusko“, jak tvrdí Jiří Kobza. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) svůj výrok používá jako argument, že má Čína se zprostředkováním míru mezi dvěma znepřátelenými stranami zkušenosti, a proto by dle něj dokázala zajistit mír mezi Ukrajinou a Ruskem.

Válka v Jemenu začala v roce 2014, kdy se šíitští povstalci Hútíové (někdy psáno i jako Húsíové) zmocnili hlavního města Saná. V následujícím roce se do konfliktu na straně jemenské vlády zapojila koalice vedená Saúdskou Arábií, Hútíové jsou přitom podporováni především Íránem – válka je proto považována za zástupný konflikt těchto dvou států.

Ke složitosti situace přispívá i fakt, že se kromě zmíněných stran do konfliktu zapojilo i hnutí jižních separatistů Hirak, jemenská Al-Káida a Islámský stát v Jemenu. Dodejme také, že válka v Jemenu vedla k jedné z největších humanitárních krizí na světě.

V roce 2022 se situace v Jemenu výrazně zklidnila – od dubna do října 2022 totiž platilo příměří vyjednané OSN. Na jeho dalším prodloužení se nicméně znesvářené strany již nedohodly. Naději na možné vyřešení konfliktu vzbudilo v březnu 2023 Čínou zprostředkované jednání mezi Saúdskou Arábií a Íránem, v rámci kterého se obě země dohodly na obnově diplomatických styků.

V dubnu 2023 pak mezi Hútíi a Saúdskou Arábií došlo k výměně zajatců a obě strany zahájily mírová vyjednávání, k definitivnímu ukončení konfliktu však ke dni vysílání námi ověřované debaty nedošlo. Čína do těchto jednání aktivně nevstoupila, funkci mediátora v tomto případě zaujal Omán. Doplňme, že se očekává, že v blízké budoucnosti budou obě strany v jednáních pokračovat.

Na závěr shrňme, že Čína zprostředkovala jednání mezi Saúdskou Arábií a Íránem, a přispěla tak k vytvoření podmínek pro jednání mezi Saúdskou Arábií a jemenskými Hútíi. K uzavření míru mezi těmito dvěma znepřátelenými stranami však oficiálně nedošlo. Prostředníkem při mírových jednáních je navíc Omán. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) mluví o hospodářském společenství BRICS, které sdružuje Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku. Uskupení vzniklo v roce 2006, kdy se političtí lídři zmíněných států (kromě Jihoafrické republiky) poprvé setkaly. Formální summity pak začaly v roce 2009, o rok později se k uskupení přidala i africká země.

Vyjádření Jiřího Kobzy ohledně BRICS

Poslanec Kobza Partii Terezie Tománkové naposledy navštívil 16. října 2022, z čehož vyplývá, že v pořadu v posledních třech měsících o sbližování států BRICS, potažmo Ruska a Číny, nemluvil. Ani v říjnu ovšem obdobné tvrzení nevyřkl. Jiřího Kobzu jsme proto kontaktovali s prosbou, zdali by nám poskytl informaci, na který svůj televizní výstup odkazuje. Odpověď jsme však neobdrželi.

Během letošního března byl Kobza hostem pořadu 360° na CNN Prima News, ani tehdy však o sbližování Ruska a Číny a o podpisu vojenské dohody mezi nimi nehovořil (video). Ve stejném měsíci byl ve zmíněné televizní stanici debatovat ještě jednou (video), ani při této příležitosti se nicméně obdobně nevyjádřil.

Na konci března pak Jiří Kobza v internetovém pořadu hnutí Trikolora řekl (video, čas 5:32), že nyní „dochází k posilování vazeb organizace BRICS“, což je dle poslance výsledkem západního tlaku na Čínu a Rusko. O hospodářské ani vojenské dohodě však nehovořil.

O některých státech uskupení BRICS Jiří Kobza mluvil i v dubnu v České televizi, kde uvedl (video, čas 40:32), že Čína z dolarového systému přechází na juanový, ve kterém obchoduje s Ruskem a Brazílií. Ke změně systému se pak podle tehdejšího Kobzova vyjádření chystají i „další státy, které jsou nějakým způsobem pod sankcemi a mají vyvolanou velkou inflaci.“

Poslanec Kobza svou zmíněnou předpověď uvedl v komentáři, který v dubnu publikovaly Parlamentní listy. Tehdy se vyjádřil tak, že Rusko a Brazílie uzavřely smlouvy s Čínou a „je otázkou času (…) kdy ekonomická spolupráce zemí BRICS přejde plynule (…) do systematické vojenské spolupráce.“

Vojenská dohoda mezi Ruskem a Čínou

V druhé části ověřovaného výroku Jiří Kobza uvádí, že Čína s Ruskem v posledních třech měsících podepsala vojenskou dohodu. K takové smlouvě nicméně nedošlo. V březnu tohoto roku pouze prezident Ruské federace Vladimir Putin a prezident Čínské lidové republiky Si Ťin-pching podepsali rámcové dohody o rozšíření strategického partnerství a o strategické spolupráci.

Lídři obou zemí se dohodli např. na tom, že Rusko bude dodávat do Číny více ropy a plynu, zatímco Čína do Ruska více elektroniky. Rusko se zároveň zavázalo umožnit čínským firmám snadné nahrazení západních firem na ruském trhu. Nejedná se tedy o vojenskou smlouvu. Oba státníci později navíc popřeli, že by utvářeli vojenské spojenectví.

V dubnu letošního roku pak čínský ministr obrany Li Šang-fu jednal s Vladimirem Putinem. Li po schůzce uvedl, že je Čína ochotna spolupracovat s Ruskem na úzké strategické komunikaci mezi armádami obou států. Rusko a Čína také oznámily, že prohloubí svou vojenskou spolupráci, k podpisu vojenské smlouvy však nedošlo.

Závěr

Shrňme, že Jiří Kobza o sbližování států hospodářského uskupení BRICS v Partii Terezie Tománkové v letošním roce nehovořil, jelikož byl v pořadu hostem naposledy v říjnu 2022. Ani v ostatních debatách na televizní stanici CNN Prima News poslanec Kobza nemluvil o organizaci BRICS, a ani nepředvídal, že Rusko a Čína podepíšou vojenskou dohodu. Tématu se v posledních týdnech dotkl v jiných médiích. K podpisu vojenské smlouvy mezi zmíněnými státy také nedošlo. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) zjevně mluví o učitelce Martině Bednářové, která pracovala na pražské škole Na Dlouhém lánu. Ta loni na jaře podle státního zastupitelství během vyučovací hodiny před žáky popírala, zpochybňovala a ospravedlňovala ruskou agresi na Ukrajině. Údajně 5. dubna 2022 např. tvrdila, že „v Kyjevě se nic neděje“.

Připomeňme, že jen pár dní předtím média informovala o tom, že ruské jednotky za sebou v Buči na předměstí Kyjeva zanechaly několik stovek těl ukrajinských civilistů. Oběti byly nalezeny poté, co se na začátku dubna 2022 Ukrajině podařilo vybojovat kontrolu nad územím, na kterém do té doby operovaly ruské vojenské síly.

Na základě nahrávky, kterou ve třídě pořídili žáci a jež zachycuje její slova, dostala učitelka ve škole později výpověď. Proti oprávněnosti výpovědi následně podala žalobu k obvodnímu soudu, ten ji ale zamítl. Policie poté učitelku letos v lednu obvinila z trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

V březnu pak policie vyšetřování ukončila a navrhla učitelku obžalovat. Dozorový státní zástupce měl rozhodnout, zda na Martinu Bednářovou podá obžalobu nebo záležitost vyřídí jiným způsobem. Na konci dubna ji pak skutečně obžaloval. Mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Aleš Cimbala pro ČTK uvedl: „Obžalovaná se nedopustila pouze obecných projevů podpory, ale proaktivně předkládala taková tvrzení, kterými válečnou agresi ospravedlňovala ve smyslu toho, že se jedná o ospravedlnitelný nástroj či omluvitelný způsob řešení v té době panující situace.“

Učitelce podle trestního zákoníku za přečin hrozí půl roku až tři roky vězení. O její případné vině bude ale teprve rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 6, Martina Bednářová tedy nebyla odsouzena, pouze obžalována. Tvrzení poslance Kobzy, že již byla za své výroky o ruské agresi na Ukrajině odsouzena, je tedy mylné. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Americká tisková agentura Associated Press dne 18. května 2021 uvedla, že před začátkem květnové eskalace izraelsko-palestinského sporu mělo (podle izraelské armády) palestinské hnutí Hamás k dispozici 15 tisíc raket. Tuto informaci citovala i další zahraniční média (Politico, ABC, CNBC) a později i server iDNES.cz.

Komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland 12. května uvedl, že palestinský Hamás má k dispozici raket desetkrát více, tedy 150 tisíc.

Zmínku blízkovýchodního reportéra ČT Davida Borka o počtu těchto raket se nám však v archivu České televize ani v mediální databázi Newton Media nepodařilo dohledat. O upřesnění jsme tedy požádali asistenta poslance Kobzy. Ten v e-mailové odpovědi uvedl, že Jiří Kobza viděl reportáž Davida Borka v hlavních Událostech ČT v rozmezí 17. až 19. května. V Událostech ani v jiných pořadech ČT z těchto dnů se však vstup reportéra Borka, kde by mluvil o počtu raket, kterými hnutí Hamás disponuje, nenachází.

Poslanec Kobza nám tedy prostřednictvím svého asistenta potvrdil, že s Davidem Borkem například nemluvil osobně, ale že skutečně čerpá z vysílání ČT. Zároveň víme, že David Borek o počtu raket Hamásu na obrazovce České televize ve dnech předcházejících výroku nemluvil. Výrok Jiřího Kobzy proto hodnotíme jako nepravdivý.

Nejprve zpřesněme první část výroku, v níž místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jiří Kobza hovoří o „druhém nejsilnějším nebo nejmocnějším ústavním činiteli“. Z hlediska kontextu mluví o předsedovi Senátu PČR, který je druhým nejvyšším ústavním činitelem ČR. Jiří Kobza uvádí pojmy „nejsilnější nebo nejmocnější“ ústavní činitel, což například z hlediska pravomocí nemusí korespondovat s protokolárním řazením (např. premiér má větší pravomoci než prezident).

Tohoto rozdílu jsme si vědomi, nicméně s ohledem na kontext vykládáme tuto část klasickým způsobem, tudíž že hovoří o druhém nejvyšším ústavním činiteli, předsedovi Senátu PČR. Do této funkce byl 19. února 2020 zvolen Miloš Vystrčil, tuto pozici převzal po náhle zesnulém Jaroslavu Kuberovi. 

Zpochybňováním zahraniční politiky má Jiří Kobza na mysli plánovanou cestu předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan. Tuto cestu plánoval mimo jiné také Jaroslav Kubera.

Dle koncepce české zahraniční politiky z roku 2011 (.pdf, str. 15) ČR zastává politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“ a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“

V současné koncepci české zahraniční politiky, která se datuje do roku 2015 (.pdf), sice žádný takový závazek přímo uveden není, ale České republika se opět zavázala dodržovat politiku jedné Číny v prohlášení o navázání strategického partnerství mezi ČR a Čínou v roce 2016.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil svou cestu oznámil na tiskovém brífinku 9. května (video, od 11:30):

„Můj závěr je, že na Tchaj-wan pojedu. Na Tchaj-wan pojedu a ty důvody, když to shrnu, jsou dva. Tím prvním je, že jsem přesvědčen, že je to správné z hlediska našeho hospodářského rozvoje, ekonomického rozvoje, rozvoje vzdělání, vědy, kultury, z hlediska toho, jak se demokratické země k sobě mají chovat a co má český Senát a předseda českého Senátu dělat, abychom komunikovali a spolupracovali s těmi, kteří jsou ochotni býti našimi skutečnými partnery. Ten druhý důvod je paradoxně důvodem vnitrozemským, vnitrostátním. Během té doby, během té debaty o mé cestě na Tchaj-wan se vlastně ukázalo, že se nám sem do České republiky vrací ten hodnotový střet, který my jsme v roce 1989 vítězně vybojovali. To znamená, je to střet mezi základními hodnotami a principy, na kterých fungujeme. Suverenita, nezávislost, vláda práva, svoboda, demokracie s něčím, co jsem nazval počítáním grošů.“

Pro kontext dodejme, že v rozhodnutí cestu uskutečnit sehrála roli i stále nevyjasněná situace ohledně vzniku tzv. čínského dopisu, o kterém jsme již dříve psali.

Následně se k rozhodnutí Miloše Vystrčila vyjádřila čínská ambasáda:

„Dne 9. června 2020 oznámil předseda Senátu Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil, že v srpnu zamýšlí cestu na Tchaj-wan. Taková návštěva by přitom znamenala otevřenou podporu separatistických sil a aktivit spojených s „nezávislostí Tchaj-wanu“. Takový akt je významným zákrokem do čínské suverenity a teritoriální integrity státu, významně porušuje základní normy mezinárodních vztahů a bilaterální politické závazky a podrývá politické základy budoucí spolupráce mezi Čínou a Českou republikou. Čína si dovoluje projevit výraznou nespokojenost a nesouhlas s takovým činem.“

Cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan nedoporučují další významní čeští ústavní činitelé. Slovy svého mluvčího se k dané cestě vyjádřil prezident Zeman:

Prezident republiky Miloš Zeman konstatuje, že cesta předsedy Senátu na Tchaj-wan nebyla doporučena prezidentem republiky, předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, předsedou vlády ani ministrem zahraničních věcí.

— Jiří Ovčáček (@PREZIDENTmluvci) June 9, 2020

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček v rozhovoru (video, od 37:43) pro CNN Prima News ze 31. května prohlásil, že cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan je v „rozporu s dlouhodobou koncepcí zahraniční politiky České republiky“.

V pořadu 168 hodin 14. května (video, 1:51–2:08) zaznělo k této věci vyjádření premiéra Babiše: „Pan předseda Senátu je druhý nejvyšší ústavní činitel, takže je to jeho rozhodnutí, je to na něm, jaký dopad ta cesta může mít na naše ekonomické zájmy.“ Blíže však Andrej Babiš odmítl cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan komentovat.

Ve stejné relaci zazněla i reakce ministra zahraničí Petříčka (video, 2:09–2:22): „Já s ohledem na naše zahraničněpolitické priority a kontinuální pozici v těchto otázkách mu to doporučit nemohu, my Tchaj-wan neuznáváme jako samostatný stát.“ Ministr Petříček již dříve pro Interview ČT24 5. března také prohlásil: „Naše politika jedné Číny má svá pravidla a to, že si vyhrazujeme rozvíjet vztahy s Tchaj-wanem. A to především ekonomické, v kultuře, ve vědecko-technické výměně, v turismu. Tam si vyhrazujeme právo i vůči Číně rozvíjet naše vztahy. (…) To znamená, že se běžně setkávají diplomaté, úředníci, ekonomové, probíhá intenzivní spolupráce. Tchaj-wan je velký investor naší ekonomiky. Tohle je naše politika jedné Číny, kterou jsme přijali v 90. letech, a toho bychom se měli držet.“

Předseda Senátu Vystrčil si za svým rozhodnutím přes výše uvedenou kritiku stojí a několikrát také zopakoval, že o narušení politiky jedné Číny se nejedná a že cesta má významnou ekonomickou rovinu (Události, komentáře, 9. května, video, od 2:15): „Dle mého názoru se nám to vyplatí spolupracovat s demokratickou zemí, jako je Tchaj-wan, je to výhodné po stránce hospodářské, po stránce vědecké spolupráce, po stránce kulturní spolupráce. Nenarušujeme žádný princip jedné Číny, protože tam nejedu vyhlašovat nezávislost Tchaj-wanu, já tam jedu na návštěvu, která by měla zvýšit naši vědeckou, technickou, hospodářskou spolupráci.“

Dále ve stejném rozhovoru Miloš Vystrčil prohlásil (tamtéž, od 10:33): „Není pravdou, že já narušuji prostě politiku jedné Číny.“ V rozhovoru pro Český rozhlas (audio, od 8:10) také uvedl, že plánovaná cesta „na zahraniční politice nic nemění, protože vládní nebo zahraničí politiku České republiky určuje vláda, respektive ministr zahraničních věcí. To, co se někdy děje, je, že ta parlamentní zahraniční politika může v nějakém okamžiku zdůraznit některé rysy zahraniční politiky, které, bych řekl, jsou dlouhodobě principem, což v našem případě je třeba ta obhajoba lidských práv a svobod a ta víra ve své vlastní síly, že jsme národ, který si věří“. Miloš Vystrčil chce také na svou cestu vzít zástupce českých podnikatelů a vědců, a tím podpořit ekonomický a vědecko-technický význam své cesty.

Podpora cesty na Tchaj-wan přichází z řad některých opozičních politiků:

Tchaj-wan je pro ČR významný obchodní partner, který nám nezištně pomohl. Cesta Miloše Vystrčila je proto jednoznačně správným krokem.

Zároveň žádám premiéra Babiše, ať poskytne vládní letadlo a nevymlouvá se na rozhodnutí ministerstva obrany. Každý ví, kdo opravdu rozhoduje.

— Markéta Adamová (@market_a) June 9, 2020

Stojím za @Vystrcil_Milos. Většina našich nejvyšších ústavních činitelů poklonkuje čínským komunistům a čínská diplomacie je stále agresivnější. Za této situace je správné a nutné, aby Miloš Vystrčil naplnil úmysl svého předchůdce a na Taiwan jel. https://t.co/IQpMjqVmel

— Petr Fiala (@P_Fiala) June 15, 2020

Souhrnně tedy můžeme říci, že na české politické scéně nevládne jednotné přesvědčení, že Vystrčilova cesta na Tchaj-wan je porušením české zahraniční politiky. Součástí české zahraniční politiky je závazek dodržování politiky jedné Číny, z čehož plyne závazek neuznávání samostatnosti Tchaj-wanu. Miloš Vystrčil však sám říká, že politiku jedné Číny nechce narušit a jde mu o rozšíření vědecké, hospodářské a kulturní spolupráce a vedle toho o vymezení se proti čínské politice vůči České republice. Jeho návštěva Tchaj-wanu není automaticky porušením české zahraniční politiky. Byť je pravdou, že zahraniční cesta takto vysokého ústavního činitele na Tchaj-wan není obvyklá, politika jedné Číny umožňuje rozvíjet vzájemné vztahy s Tchaj-wanem na nepolitické úrovni.