Co se týká minských dohod, tak vidíme, že jsou dlouhodobě nedodržovány, ale zejména tedy z té ukrajinské části.
Minské dohody dlouhodobě nedodržuje ani Ukrajina, ani Rusko. Oba státy mají odlišné představy o pořadí kroků vedoucích k naplnění dohod, a dosud tak k významnějšímu posunu z žádné strany nedošlo. Není tedy pravdou, že dohody porušuje zejména Ukrajina.
Předně uveďme, že tzv. minské dohody (.pdf, str. 2–4) měly vést ke zklidnění krizové situace na východě Ukrajiny, která má počátek na jaře 2014. V době obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014, tedy poté, co v čele Ukrajiny stanulo nové proevropské vedení, začaly proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku proti této nové ukrajinské vládě protestovat.
V dubnu 2014 separatisté v Doněcku a později i v Luhansku vyhlásili nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt. Na jedné straně zde tedy stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které podporuje ruská armáda.
Po těžkých bojích byl 5. září 2014 podepsán první minský protokol (.pdf), jenž měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která dodnes stále alespoň formálně platí.
Upřesněme, že druhý minský protokol se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací či techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region.
Rusko a Ukrajina se nicméně navzájem obviňují z nedodržování dohod a mají odlišné představy o ústavních změnách (.pdf, str. 4) i o podobě voleb. Kontrola hranice je však navázána právě na ně. Obě země navíc požadují plnění bodů minských dohod v jiném pořadí.
Minské dohody tak dlouhodobě neplní ani jedna strana. Proruští separatisté v Donbasu, kteří jsou podporovaní Ruskou federací, dlouhodobě nedodržují klid zbraní a Ukrajina s nimi odmítá jednat. Vedení Ukrajiny se také obává, že by plnění minských dohod mohlo znamenat zničení země. Z nedodržování dohod je pak obviňováno i Rusko, které z oblasti stále nestáhlo těžké zbraně.
Minské dohody tedy skutečně nejsou dlouhodobě dodržovány, jak ve výroku uvádí Radek Koten. Podmínky dohody nicméně neplní ani jedna strana, přičemž z dostupných zdrojů nevyplývá, že by míra porušování dohod byla v případě Ukrajiny vyšší. Ruské porušování minských dohod navíc zjevně není pouze reakcí na chování Ukrajiny. Výrok Radka Kotena proto hodnotíme jako nepravdivý.
Dodejme, že podle OSN zemřelo kvůli konfliktu na východě Ukrajiny během let 2014 až 2018 přes 3 000 civilistů. Přestřelky zde stále pokračují, do dnešního dne si vyžádaly více než 13 000 životů.
