Demagog.cz

Markéta Gregorová
Markéta Gregorová (Piráti)
Europoslankyně
Když Gruzie se bavila o tom, že by mohla se stát členem NATO, tak tam Rusko zaútočilo, když se o tom začala bavit i Ukrajina v roce 2014, tak tam Rusko vniklo. Teď opět se o tom baví Finsko a Ukrajina a opět Vladimir Putin v Ženevě jedná s Amerikou hlavně o tom, aby nevstupovaly další státy do NATO.
Partie Terezie Tománkové, 30. ledna 2022
Výrok ve výběru Demagog.cz
Zahraniční politika
Evropská unie
Obrana, bezpečnost, vnitro

Tento výrok byl ověřen jako pravda

Odůvodnění

Konflikt mezi Gruzií a Ruskem vypukl poté, co Gruzie vyjednávala o vstupu do NATO. Ruští vojáci obsadili Krym poté, co se na Ukrajině k moci dostalo nové proevropské vedení. Finsko vstup do NATO nevylučuje, Ukrajina ho vnímá jako prioritu. Ke schůzce v Ženevě skutečně došlo.

Europoslankyně Markéta Gregorová ve výroku zmiňuje tři události – konflikt v Gruzii v roce 2008, ruskou anexi ukrajinského Krymu v roce 2014 a současná jednání Ruska se Západem o rozšiřování NATO. Pojďme si tedy vše chronologicky rozebrat.

Konflikt mezi Gruzií a Ruskem

V dubnu roku 2008 se v Bukurešti uskutečnil summit Severoatlantické aliance. Mezi jeho hlavní témata patřilo i přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP), který pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky. Státy NATO se nakonec na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodly. Aliance nicméně ve své deklaraci podpořila jejich ambice stát se členy MAP a poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Také oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

Jak v té době upozornil například analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Karel Svoboda, v Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, protože Ruská federace vnímá obě země jako oblast svých životních zájmů. Podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“.

Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní OsetieAbcházie. Jedná se o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé státy již od 90. let. „Jakmile Gruzie dostane od Washingtonu nějakou vyhlídku na členství v NATO, hned další den začne proces reálného odtržení těchto dvou teritorií od Gruzie,“ řekl tehdy Rogozin s tím, že podle něj není důvod, aby Rusko nezávislost Jižní Osetie a Abcházie neuznalo.

Vladimir Putin následně ještě v dubnu nařídil ruské vládě, aby s těmito regiony navázala těsnější vztahy, což mezi Ruskem a Gruzií způsobilo další vyostření vztahů. Na konci dubna také například Gruzie obvinila Rusko z toho, že nad Abcházií sestřelilo její průzkumný bezpilotní letoun.

V noci ze 7. na 8. srpna roku 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka, na jejímž konci došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem. Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily.

Pravděpodobně to tedy nebyla ruská vojska, která překročila hranice s Jižní Osetií jako první. Je však pravdou, že Rusko vojensky intervenovalo v Jižní Osetii nedlouho poté, co státy NATO jednaly o členství Gruzie v alianci. Zároveň je třeba uvést, že Česká Republika považuje Jižní Osetii za „nedílnou součást Gruzie“ vstup ruských vojsk na území Jižní Osetie je tak z hlediska české zahraniční politiky vstupem na území Gruzie. Slova Markéty Gregorové v této části výroku tak lze hodnotit jako s výhradou pravdivé.

Anexe Krymu

Rusko-ukrajinská krize v roce 2014 měla svůj původ v sérii protestů označovaných jako „Euromajdan“, které nastaly poté, co v listopadu roku 2013 tehdejší ukrajinská vláda i prezident Viktor Janukovyč rozhodli o zastavení příprav podpisu asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií. Demonstrace vyvrcholily v únoru roku 2014 masakrem na kyjevském náměstí Nezávislosti. Ukrajinský prezident Janukovyč následně uprchl ze země. 

Na konci února poté obsadili ruští vojáci ukrajinský poloostrov Krym. Skutečnost, že šlo o ruské vojáky následně potvrdil i prezident Ruska Vladimir Putin. V dubnu roku 2014 začali ozbrojenci podporovaní Ruskem obsazovat také východní část Ukrajiny. I v tomto případě Vladimir Putin přiznal, že na východě Ukrajiny působí ruští vojáci.

Ukrajinské protesty se od podzimu 2013 postupně rozrostly proti vedení státu jako takovému. Uveďme, že ukrajinská vládaViktor Janukovyč zastávali spíše proruský postoj a místo dohody s EU dali přednost dohodě s Ruskem o finanční pomoci. Naproti tomu Olexandr Turčynov, který Janukovyče dočasně nahradil na postu prezidenta na konci února 2014, po svém jmenování uvedl, že se Ukrajina nově zaměří na bližší integraci s Evropskou unií. Kladně se po krymské anexi měl vyjádřit také o možném vstupu Ukrajiny do NATO: „Členství v EU a NATO bude spolehlivou ochranou před agresivními snahami Ruska,“ uvedl například. 

Právě těsnějšími vazbami Ukrajiny na EU se nicméně Rusko mělo cítit ohroženo. Například k asociační dohodě Ukrajiny s EU se Rusko stavělo (.pdf, str. 4) kriticky. V roce 2013 dokonce Kreml pohrozil Kyjevu, že v případě jejího podpisu omezí hospodářskou spolupráci, včetně dodávek plynu.

Shrňme tedy, že ke vstupu ruských vojsk na území Ukrajiny došlo poté, co Ukrajina začala vyjednávat s Evropskou unií o vzájemné bližší spolupráci a případně integraci. Europoslankyně Gregorová tedy nepřesně uvádí, že k tomuto došlo po projevení snahy Ukrajiny vstoupit do NATO, jelikož o tomto začala ukrajinská vláda výrazněji jednat až v prosinci 2014, a to po zrušení své zákonem dané neutrality, s čímž souvisela také deklarace zájmu o vstupu do NATO.

Současná jednání

Pojďme se nyní zaměřit na poslední část výroku, tedy na současný postoj Finska a Ukrajiny. Finský prezident Sauli Niinistö a premiérka Sanna Marinová letos v lednu ve svých novoročních projevech zmínili možnost vstupu Finska do Severoatlantické aliance. „Ještě jednou to zopakujme, manévrovací prostor a svoboda Finska zahrnují také možnost vojenského zapojení a podání žádosti o členství v NATO, pokud se tak sami rozhodneme,“ uvedl prezident této skandinávské země. „Finsko si ponechává možnost požádat o členství v NATO,“ řekla premiérka Marinová. Finský ministr zahraničí ale později dodal, že jeho země v současnosti vstup do Aliance neplánuje.

Ukrajina projevuje svůj zájem vstoupit do Severoatlantické aliance od vojenské eskalace v roce 2014. Jak jsme zmínili výše, ještě na konci roku 2014 zrušila svou zákonem danou neutralitu a deklarovala zájem o vstup do NATO, o tři roky později si jej dokonce uzákonila jako prioritu státní politiky. Pro kontext dodejme, že neutralitu do ukrajinské legislativy prosadil roku 2010 prezident Janukovyč. Nynější prezident Volodymyr Zelenskyj pak vyjádřil ambice Ukrajiny stát se členem NATO například i 4. června 2021, kdy vybídl Severoatlantickou alianci, aby celý vstupní proces urychlila. Vstup do NATO přitom označil za jediný způsob, jak ukončit boje s proruskými separatisty na východě země.

Doplňme, že koncem minulého roku eskalovala situace na rusko-ukrajinské hranici poté, co Moskva v blízkosti Ukrajiny začala hromadit vojenskou sílu. Kreml zároveň zveřejnil seznam požadovaných bezpečnostních záruk, mezi které patří i závazek, že se NATO nerozšíří o Ukrajinu. Generální tajemník NATO Stoltenberg ho ale odmítl

Ke schůzce v Ženevě mezi Ruskem a USA, jak zmiňuje europoslankyně Gregorová, došlo 21. ledna tohoto roku. Obě strany jednaly právě o bezpečnostních požadavcích Moskvy, které zahrnovaly i nerozšiřování NATO. Pro úplnost dodejme, že schůzky se účastnili ministři zahraničí Antony Blinken a Sergej Lavrov, nikoliv Vladimir Putin. Přímo Vladimir Putin však jednal v Ženevě s americkým prezidentem Joem Bidenem 16. června minulého roku, přičemž tématem jednání byla i Ukrajina. Poslední část tohoto výroku tak hodnotíme jako pravdivou.

Na závěr shrňme, že Markéta Gregorová nepopsala události zcela přesně, zejména v tom, co předcházelo vniku ruských jednotek na Ukrajinu v roce 2014. S touto výhradou však její výrok hodnotíme jako pravdivý. Ve všech zmíněných případech Rusko jedná poté, co daný stát projevil vůli vstoupit do bezpečnostních a ekonomických struktur západních zemí.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů