Napětí na rusko-ukrajinské hranici

Kanada na Ukrajinu vyslala vojenskou jednotku složenou z vojáků speciálních sil zhruba v polovině ledna. Úkolem této jednotky má být mimo jiné zajištění evakuačního plánu pro kanadské diplomaty v případě, že by vypukl konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. 

Zároveň na Ukrajině již od roku 2015 působí 200 kanadských vojáků jako součást výcvikové mise. Kanadská vláda v lednu tohoto roku schválila navýšení jejich počtu o dalších 60 vojáků.

Velká Británie Ukrajině pomáhá především prostřednictvím dodávek lehkých protitankových zbraní. Britská vláda zároveň vyslala na Ukrajinu skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí a Polsku.

V podobném duchu se vyjádřil také generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který uvedl, že NATO je připraveno posílit vojenské jednotky ve východní Evropě. Vyslání dalších dvou tisíc vojáků do východní Evropy schválil také americký prezident Biden. Podle slovenského ministra zahraničí Ivana Korčoka by Slovensko mohlo být jednou ze zemí, kde budou v brzké době alianční vojáci rozmístěni. 

Obě Jaroslavem Bžochem zmíněné země, tedy Kanada a Velká Británie, skutečně vyslaly na pomoc Ukrajině několik desítek svých vojáků, jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Europoslankyně Markéta Gregorová ve výroku zmiňuje tři události – konflikt v Gruzii v roce 2008, ruskou anexi ukrajinského Krymu v roce 2014 a současná jednání Ruska se Západem o rozšiřování NATO. Pojďme si tedy vše chronologicky rozebrat.

Konflikt mezi Gruzií a Ruskem

V dubnu roku 2008 se v Bukurešti uskutečnil summit Severoatlantické aliance. Mezi jeho hlavní témata patřilo i přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP), který pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky. Státy NATO se nakonec na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodly. Aliance nicméně ve své deklaraci podpořila jejich ambice stát se členy MAP a poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Také oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

Jak v té době upozornil například analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Karel Svoboda, v Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, protože Ruská federace vnímá obě země jako oblast svých životních zájmů. Podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“.

Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní Osetie a Abcházie. Jedná se o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé státy již od 90. let. „Jakmile Gruzie dostane od Washingtonu nějakou vyhlídku na členství v NATO, hned další den začne proces reálného odtržení těchto dvou teritorií od Gruzie,“ řekl tehdy Rogozin s tím, že podle něj není důvod, aby Rusko nezávislost Jižní Osetie a Abcházie neuznalo.

Vladimir Putin následně ještě v dubnu nařídil ruské vládě, aby s těmito regiony navázala těsnější vztahy, což mezi Ruskem a Gruzií způsobilo další vyostření vztahů. Na konci dubna také například Gruzie obvinila Rusko z toho, že nad Abcházií sestřelilo její průzkumný bezpilotní letoun.

V noci ze 7. na 8. srpna roku 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka, na jejímž konci došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem. Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily.

Pravděpodobně to tedy nebyla ruská vojska, která překročila hranice s Jižní Osetií jako první. Je však pravdou, že Rusko vojensky intervenovalo v Jižní Osetii nedlouho poté, co státy NATO jednaly o členství Gruzie v alianci. Zároveň je třeba uvést, že Česká Republika považuje Jižní Osetii za „nedílnou součást Gruzie“ a vstup ruských vojsk na území Jižní Osetie je tak z hlediska české zahraniční politiky vstupem na území Gruzie. Slova Markéty Gregorové v této části výroku tak lze hodnotit jako s výhradou pravdivé.

Anexe Krymu

Rusko-ukrajinská krize v roce 2014 měla svůj původ v sérii protestů označovaných jako „Euromajdan“, které nastaly poté, co v listopadu roku 2013 tehdejší ukrajinská vláda i prezident Viktor Janukovyč rozhodli o zastavení příprav podpisu asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií. Demonstrace vyvrcholily v únoru roku 2014 masakrem na kyjevském náměstí Nezávislosti. Ukrajinský prezident Janukovyč následně uprchl ze země. 

Na konci února poté obsadili ruští vojáci ukrajinský poloostrov Krym. Skutečnost, že šlo o ruské vojáky následně potvrdil i prezident Ruska Vladimir Putin. V dubnu roku 2014 začali ozbrojenci podporovaní Ruskem obsazovat také východní část Ukrajiny. I v tomto případě Vladimir Putin přiznal, že na východě Ukrajiny působí ruští vojáci.

Ukrajinské protesty se od podzimu 2013 postupně rozrostly proti vedení státu jako takovému. Uveďme, že ukrajinská vláda i Viktor Janukovyč zastávali spíše proruský postoj a místo dohody s EU dali přednost dohodě s Ruskem o finanční pomoci. Naproti tomu Olexandr Turčynov, který Janukovyče dočasně nahradil na postu prezidenta na konci února 2014, po svém jmenování uvedl, že se Ukrajina nově zaměří na bližší integraci s Evropskou unií. Kladně se po krymské anexi měl vyjádřit také o možném vstupu Ukrajiny do NATO: „Členství v EU a NATO bude spolehlivou ochranou před agresivními snahami Ruska,“ uvedl například. 

Právě těsnějšími vazbami Ukrajiny na EU se nicméně Rusko mělo cítit ohroženo. Například k asociační dohodě Ukrajiny s EU se Rusko stavělo (.pdf, str. 4) kriticky. V roce 2013 dokonce Kreml pohrozil Kyjevu, že v případě jejího podpisu omezí hospodářskou spolupráci, včetně dodávek plynu.

Shrňme tedy, že ke vstupu ruských vojsk na území Ukrajiny došlo poté, co Ukrajina začala vyjednávat s Evropskou unií o vzájemné bližší spolupráci a případně integraci. Europoslankyně Gregorová tedy nepřesně uvádí, že k tomuto došlo po projevení snahy Ukrajiny vstoupit do NATO, jelikož o tomto začala ukrajinská vláda výrazněji jednat až v prosinci 2014, a to po zrušení své zákonem dané neutrality, s čímž souvisela také deklarace zájmu o vstupu do NATO.

Současná jednání

Pojďme se nyní zaměřit na poslední část výroku, tedy na současný postoj Finska a Ukrajiny. Finský prezident Sauli Niinistö a premiérka Sanna Marinová letos v lednu ve svých novoročních projevech zmínili možnost vstupu Finska do Severoatlantické aliance. „Ještě jednou to zopakujme, manévrovací prostor a svoboda Finska zahrnují také možnost vojenského zapojení a podání žádosti o členství v NATO, pokud se tak sami rozhodneme,“ uvedl prezident této skandinávské země. „Finsko si ponechává možnost požádat o členství v NATO,“ řekla premiérka Marinová. Finský ministr zahraničí ale později dodal, že jeho země v současnosti vstup do Aliance neplánuje.

Ukrajina projevuje svůj zájem vstoupit do Severoatlantické aliance od vojenské eskalace v roce 2014. Jak jsme zmínili výše, ještě na konci roku 2014 zrušila svou zákonem danou neutralitu a deklarovala zájem o vstup do NATO, o tři roky později si jej dokonce uzákonila jako prioritu státní politiky. Pro kontext dodejme, že neutralitu do ukrajinské legislativy prosadil roku 2010 prezident Janukovyč. Nynější prezident Volodymyr Zelenskyj pak vyjádřil ambice Ukrajiny stát se členem NATO například i 4. června 2021, kdy vybídl Severoatlantickou alianci, aby celý vstupní proces urychlila. Vstup do NATO přitom označil za jediný způsob, jak ukončit boje s proruskými separatisty na východě země.

Doplňme, že koncem minulého roku eskalovala situace na rusko-ukrajinské hranici poté, co Moskva v blízkosti Ukrajiny začala hromadit vojenskou sílu. Kreml zároveň zveřejnil seznam požadovaných bezpečnostních záruk, mezi které patří i závazek, že se NATO nerozšíří o Ukrajinu. Generální tajemník NATO Stoltenberg ho ale odmítl. 

Ke schůzce v Ženevě mezi Ruskem a USA, jak zmiňuje europoslankyně Gregorová, došlo 21. ledna tohoto roku. Obě strany jednaly právě o bezpečnostních požadavcích Moskvy, které zahrnovaly i nerozšiřování NATO. Pro úplnost dodejme, že schůzky se účastnili ministři zahraničí Antony Blinken a Sergej Lavrov, nikoliv Vladimir Putin. Přímo Vladimir Putin však jednal v Ženevě s americkým prezidentem Joem Bidenem 16. června minulého roku, přičemž tématem jednání byla i Ukrajina. Poslední část tohoto výroku tak hodnotíme jako pravdivou.

Na závěr shrňme, že Markéta Gregorová nepopsala události zcela přesně, zejména v tom, co předcházelo vniku ruských jednotek na Ukrajinu v roce 2014. S touto výhradou však její výrok hodnotíme jako pravdivý. Ve všech zmíněných případech Rusko jedná poté, co daný stát projevil vůli vstoupit do bezpečnostních a ekonomických struktur západních zemí.

Henry Kissinger je americký politolog, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničních věcí během studené války v letech 1973–1977. 

Přestože se přirovnání zahraniční politiky k šachům či pokeru používá již delší dobu, a to i v souvislosti s velmocenskou politikou během studené války, žádné zdroje neuvádějí, že by se mělo jednat o citát Henryho Kissingera. Na jeho oficiálním webu, kde jsou zveřejněny Kissingerovy články a proslovy, se nám zmíněný výrok nepodařilo dohledat. Zmínka o pokeru a šachách není ani v jedné z nejznámějších knih Henryho Kissingera: Umění diplomacie a Uspořádání světa (byť přirovnání některých zahraničněpolitických kroků k šachové partii nalézt můžeme). Ani v jiných veřejně dostupných zdrojích není toto srovnání přisuzováno Kissingerovi, a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Obvykle se přirovnání zahraničních politik USA a Ruska k pokeru, respektive šachům objevuje odděleně, obě hry ale ve svém článku zmínil například ekonom Oskar Morgenstern. Jeden ze zakladatelů teorie her napsal v roce 1961 článek pro The New York Times. V něm přirovnával šachy a poker ke studené válce, která tou dobou zrovna probíhala. Uvedl také: „If chess is the Russian national pastime and poker is ours (…)“ (Pokud jsou šachy ruskou národní hrou a naší je poker (…), překlad Demagog.cz).

Předně uveďme, že poslanec a člen zahraničního výboru Jaroslav Bašta (SPD) v debatě mluvil o tom, jakým způsobem by se mohlo Rusko zachovat v případě, že by čelilo dalším sankcím ze strany Evropské unie a USA. Zmiňoval také, že Rusové ve světové politice hrají šachy, a jako příklad promyšleného tahu Ruska uvedl právě ruskou intervenci v Sýrii.

V následujících odstavcích se detailně zaměříme na jednotlivé části výroku. Nejprve popíšeme, jaké dopady mělo na Rusko uvalení západních sankcí v roce 2015 a zda prezident Vladimir Putin intervencí ruských vojenských sil v Sýrii skutečně „zachránil“ syrského prezidenta Bašára al-Asada. V poslední části se budeme věnovat tomu, zda existuje spojení mezi protiruskými sankcemi a ruskou vojenskou účastí v Sýrii.

Západní sankce vůči Rusku

Již v březnu roku 2014 zavedla Evropská unie omezující opatření vůči Ruské federaci. Tato opatření byla přímou reakcí na protiprávní uspořádání krymského referenda o připojení k Rusku, na následnou ruskou anexi Krymu a záměrnou destabilizaci Ukrajiny a realizovala se v několika rovinách. Jednalo se o diplomatická opatření, dále o sankce namířené proti konkrétním lidem a subjektům, o omezení hospodářských vztahů s Krymem a Sevastopolem či o hospodářské sankce, pod něž spadá také omezení hospodářské spolupráce.

Pro kontext uveďme, že 19. března roku 2015 se Evropská rada rozhodla (.pdf, str. 4) svázat režim sankcí s plněním podmínek tzv. minských dohod. Druhá dohoda, kterou podepsali mimo jiné i zástupci Ruska 2. února 2015, navazuje na tu původní ze září roku 2014 a obsahuje (.pdf) třináct bodů. 

Naplněním těchto bodů mělo Rusko přispět k deeskalaci probíhajícího konfliktu v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Dodejme, že součástí dohody je také bezpodmínečný a úplný klid zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny a obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Žádná z těchto podmínek však nebyla doposud naplněna, proto EU 13. ledna 2022 znovu prodloužila veškeré sankce.

Podobné protiruské sankce jako Evropská unie vyhlásily (.pdf) na jaře 2014 také Spojené státy (.pdf) či Kanada.

K dopadům sankcí na ruskou ekonomiku pak například Jan Šír, výzkumný pracovník Institutu mezinárodních studií UK, v červenci 2021 uvedl, že nemožnost refinancování půjček se výrazně projevila na pádu rublu v roce 2014. Ruská měna tehdy ztratila během několika měsíců více než polovinu původní hodnoty. „Mezinárodní měnový fond odhadoval po prvním roce dopad mezinárodních sankcí na ruskou ekonomiku na něco mezi 1 a 1,5 % HDP a značný nepřímý kumulativní efekt, což za sedm let trvání vydá již na hezkých pár stovek miliard dolarů. To jistě není katastrofa, ale zamrzí,“ komentoval situaci Šír. Dodejme, že Mezinárodní měnový fond (IMF) později v roce 2019 odhadoval, že protiruské sankce snížily v letech 2014 až 2018 růst ruské ekonomiky v průměru o 0,2 % ročně.

Data Světové banky pak ukazují, že do roku 2014 ruské HDP meziročně rostlo, v roce 2015 poté nastal propad o zhruba 2 %. V následujících letech začalo HDP Ruské federace opět růst. Zde je však nutné zmínit, že ruská ekonomika je výrazně závislá na světových cenách ropy a plynu. Právě ceny ropy se v letech 2014 a 2015 významně propadly, což byla také jedna z hlavních příčin pádu rublu. Podle ekonomů se pak na propadu ruské ekonomiky podílelo více faktorů dohromady – jak propad cen ropy, tak mezinárodní sankce.

Jan Šír také dále mluvil o výrazném růstu politických i reputačních rizik, která se pojí s podnikáním v Rusku zasaženém mezinárodními sankcemi. Podle Šíra se kvůli tomu Rusko značně vzdálilo od mezinárodních ekonomických i finančních center. Vzájemný obchod EU a Ruska navíc v letech 2013–2015 klesl o zhruba 36 %, Rusko také v roce 2015 zaznamenalo prudký pokles zahraničních investic, a to až o 92 % oproti roku 2014. Ruské občany v tomto roce navíc zasáhla také vysoká míra inflace. 

Co se týče dopadu sankcí na Ruskou federaci v roce 2015, lze jen těžko zhodnotit, zda byl právě tento rok pro Rusko vzhledem k sankcím nejzávažnější. V následujících letech se totiž sankce stanovené v roce 2014 ještě dále zpřísňovaly a rozšiřovaly. Je však pravdou, že v roce 2015 Rusko poprvé pocítilo faktický dopad těchto sankcí na svoji ekonomiku a z tohoto hlediska lze tento rok považovat za zlomový a pro Rusko velmi nepříjemný. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy tuto část výroku hodnotíme jako pravdivou.

Záchrana syrského prezidenta

Na konci září 2015 se Rusko poté, co ruští senátoři jednohlasně odhlasovali návrh prezidenta Vladimira Putina, zapojilo do občanské války v Sýrii. Ta zde probíhá od roku 2011, kdy začala jako lidové povstání proti režimu, postupně se však do bojů zapojilo velké množství různorodých uskupení, včetně Islámského státu.

O zapojení ruských vojsk do konfliktu požádal ruského prezidenta sám Bašár al-Asad. Učinil tak poté, co syrská armáda utrpěla významné ztráty území a byla donucena opustit některé strategické oblasti. Podle některých médií či podle bývalého vojenského zpravodajského analytika Dušana Rovenského Vladimir Putin vojenskou podporou de facto syrského prezidenta a syrský režim „zachránil“.

„Přinejmenším padla možnost, že by mohl být režim v Damašku vojensky svržen, neboť Moskva dala jednoznačně najevo, že toto prostě nedovolí. V létě 2015 se Asadova armáda nacházela v defenzivě, ale ruská podpora umožnila, aby v říjnu 2015 spustila novou ofenzívu,“ uvádí například server Natoaktual.cz. Zdroje se také shodují, že jedním z nepopiratelných důsledků ruského zásahu v Sýrii bylo právě udržení syrského prezidenta u moci.

Motivace ruské intervence v Sýrii

Média i odborníci uvádějí hned několik možných motivací pro ruské zapojení do syrské občanské války. Jednou z nich je i ochrana ruské základny v přístavu Tartús, kterou v té době začali ohrožovat příslušníci Islámského státu (IS). Přístav je totiž jedinou středomořskou základnou ruského námořnictva. Dalším z důvodů je podle webu Natoaktual.cz například také záměr udržet u moci stávající režim, se kterým Moskva dlouhodobě spolupracuje, či upevnění a rozšíření pozic Ruska na Středním východě. Rusko se také prostřednictvím intervence v Sýrii může snažit o prověření některé nové vojenské techniky. 

Přímo zástupci Ruské federace pak na podzim 2015 uváděli, že cílem ruského zapojení do války v Sýrii je bojovat proti mezinárodnímu terorismu, porazit zde Islámský stát a snížit příliv migrantů do Evropy. Připomeňme, že Islámský stát v roce 2015 kontroloval velkou část syrského území.

Na Rusko se později nicméně snesla vlna kritiky, protože velká část jeho úderů nesměřovala proti IS, nýbrž proti syrským opozičním skupinám, včetně těch podporovaných západními státy. Ačkoli tedy Rusko pomohlo režimu Bašára Asada bojovat proti místní opozici, nelze popřít, že se zapojilo také do boje proti Islámskému státu. Podle vyjádření ruského ministerstva zahraničí z roku 2018 Rusko zabilo více než 5 tisíc členů IS.

Podle některých médií chtělo Rusko svou rolí v syrském konfliktu dokázat Západu, že je pro něj užitečné a důležité. Deník The Moscow Times k tomu například uvedl, že „Vladimir Putin doufal, že se mu podaří vyjednávat a ukončit ekonomické sankce“ tím, že bude nepostradatelným vyjednavačem při hledání mírového řešení občanské války v Sýrii. „Říkejte tomu geopolitické vydírání,“ poznamenal k tomu například bývalý ruský diplomat Vladimir Frolov.

Podobně pak v roce 2015 komentoval kroky Ruska jeden ze zástupců Ukrajiny pro agenturu Reuters: „Putinova intervence v Sýrii je způsob, jak se domoci ústupků, jak přinutit Západ, aby už nemluvil o Krymu, upustil od sankcí a akceptoval zamrzlý konflikt na východě Ukrajiny.“

Podle vyjádření médií a odborníků tak jedním z důvodů intervence Ruska v Sýrii mohla být také reakce na sankce, které na něj uvalily EU a USA kvůli konfliktu na Ukrajině, a snaha získat postavení, které by Západ vedlo k uvolnění sankcí. Z těchto důvodů hodnotíme i tuto část výroku jako pravdivou.

Poslanec Kolář popisuje, jak se podle něj prezident Zeman postaví k napjaté situaci mezi Ruskem a Ukrajinou, respektive jak zareaguje na rozhodnutí české vlády podpořit Ukrajinu dodávkou munice a případnými sankcemi. Kolář uvádí, že si nemyslí, že by prezident postup vlády podporoval a zdůvodňuje to právě dlouhodobým postojem Miloše Zemana k rusko-ukrajinskému konfliktu, respektive snaze o jeho urovnání.

Miloš Zeman se v průběhu posledních několika let k situaci na Ukrajině opakovaně vyjadřoval. Současnou eskalaci vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem či snahy o jejich urovnání nicméně v poslední době prezident příliš nekomentuje. V rozhovoru CNN Prima News, který proběhl až po námi ověřované debatě, dodal, že nesdílí obavy z případné ruské agrese vůči Ukrajině a že se nyní jedná pouze o válku slov. Na tato slova zareagoval také ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, podle kterého se Miloš Zeman neúspěšně snaží „poškodit ukrajinsko-české vztahy“.

V rozhovoru pro CNN Prima News Zeman také reagoval na otázku, jak se staví k rozhodnutí české vlády podpořit Ukrajinu dodávkou munice a případnými protiruskými sankcemi. Zeman uvedl (video, čas 39:46), že dodávka několika tisíc dělostřeleckých granátů je v celkovém objemu "zanedbatelné procento" a k případným sankcím se nijak nevyjádřil.

V roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, se prezident Zeman k tématu ukrajinsko-ruského sporu vyjadřoval častěji. V březnu například uvedl: „Rusko chladnokrevně využilo slabosti Ukrajiny, slabosti ukrajinské vlády (…). A našim úkolem je posílit Ukrajinu. Proto vítám brzký podpis asociační dohody Ukrajiny s EU, protože toto je jediný způsob, jak Ukrajina může být rovnoprávným partnerem Ruska.“ Zároveň však zmínil, že Krym je specifickou oblastí, která nebyla do roku 1954 součástí Ukrajiny. 

Později téhož roku, přesněji na podzim 2014, pak také řekl: „Pokud jde o Ukrajinu, zastávám neměnný názor, že by mělo dojít k její neutralitě a k její takzvané finlandizaci.“ Termín finlandizace přitom obecně označuje vliv velmoci na zahraniční politiku sousedního malého státu, jak tomu bylo v případě Finska a Sovětského svazu po roce 1948.

Uveďme, že urovnat situaci na východě Ukrajiny měly minské dohody z roku 2014 a 2015 (.pdf, str. 2–4). Vést měly především k ukončení bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Prezident Zeman tehdy uvedl, že uzavření druhé minské dohody vítá. 

Později však několikrát zopakoval, že by chtěl zrušit protiruské sankce. Ty přitom zavedla EU ve snaze přinutit Rusko, aby přestalo vyzbrojovat proruské separatisty na východě Ukrajiny a posílat do této oblasti ruské ozbrojence a vojáky. Právě tyto sankce jsou přitom navázány na plnění minských dohod ze strany Ruska. Prezident svůj nesouhlasný postoj k sankcím vyjádřil také například v květnu 2015 při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem či v srpnu 2016 při zahájení mezinárodního agrosalonu Země živitelka.

Některé výroky prezidenta Zemana o ukrajinsko-ruské krizi jsou v mezinárodním kontextu často velmi kontroverzní. Jako nejviditelnější příklad můžeme zmínit jeho projev na schůzi Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku v říjnu 2017. Tehdy označil anexi Krymu za fait accompli, tedy za hotovou věc. Navíc také prezident navrhl, že by Rusko mohlo Ukrajině za Krym vyplatit kompenzace, ať už peněžní, nebo například v dodávkách ropy či plynu. To však odmítly obě strany: jak Rusko, tak Ukrajina.

Vyjádření, že Krym patří Rusku, následně Miloš Zeman zopakoval i na dalším setkání s ruským prezidentem v listopadu 2017. Zde opět potvrdil svůj postoj, že by se protiruské sankce měly zrušit. Princip těchto sankcí pak odsoudil Miloš Zeman například i v roce 2018, kdy se nicméně vyjadřoval spíše k fungování sankcí obecně. „Sankce jsou vždy zbytečné. Ničemu nepomáhají, naopak poškozují obě strany, ne jen jednu. Z ekonomického i z politického hlediska."

Prezident Zeman se tedy opakovaně vyjadřoval negativně k protiruským sankcím, které měly vytvářet tlak na Rusko, aby přestalo podporovat proruské separatisty na východě Ukrajiny. Zeman však zároveň podporoval diplomatické řešení včetně plnění minských dohod. Jeho postoj k urovnání konfliktu tedy není tak jednoznačný, jak naznačuje Ondřej Kolář. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Protože se nám nepodařilo dohledat žádné informace, které by výrok jasně potvrzovaly, kontaktovali jsme s dotazem ruské velvyslanectví, tiskového mluvčího Prahy 6 i Ondřeje Koláře. Dodejme, že právě Ondřej Kolář je od roku 2014 starostou Prahy 6, kde se pomník maršála Koněva nacházel. Z velvyslanectví jsme dosud žádnou odpověď nedostali; další dva dotázaní nám odpověděli.

Kateřina Pokorná, Kolářova asistentka, nám zaslala dokumentaci, kterou popsala jako „veškerou písemnou korespondenci, kterou jsme vedli s ruským velvyslanectvím, včetně odpovědí, které nám od ruské ambasády přišly“. Zmíněné dopisy pochází z období od roku 2015 do roku 2018. Mapují vývoj jednání mezi oběma stranami, zejména ohledně vysvětlujících tabulek, které nechala Praha 6 na pomník doplnit v srpnu 2018. Ruská ambasáda například ve svém dopise označila nabízené varianty doplnění vysvětlující tabulky či přemístění pomníku za „nepřijatelné“. Velvyslanectví Kolářovi v roce 2015 zaslalo také sdělení prvního náměstka gubernátora Volgogradské oblasti, který jménem znepokojených obyvatel Volgogradské oblasti požádal o zachování pomníku v „původním stavu jako symbolu paměti o hrdinských stránkách minulosti, o přátelství bratrských národů.“

Další dopis, zaslaný velvyslanci Ruské federace Alexandru Zmejevskému, zveřejnil Ondřej Kolář na svém Facebooku. Jedná se konkrétně o dopis ze srpna 2019, který reaguje na poškození pomníku vandaly a vyzývá k jednání ohledně umístění sochy na pozemku velvyslanectví Ruské federace.

Pokorná zmínila i osobní jednání s radou-vyslancem Feodosijem Vladyševským, ze kterého podle ní není zápis. Stanovisko rady-velvyslance údajně „pouze opakovalo to, co nám ruská strana sdělovala písemně“.

Podle mluvčího Prahy 6 Jiřího Hannicha „Praha 6 opakovaně sochu maršála Koněva nabízela ruskému velvyslanectví v ČR“. Ondřej Kolář se podobně vyjádřil i pro Hospodářské noviny v dubnu 2020. Server Aktuálně.cz tehdy například informoval, že ruské velvyslanectví nabídky Prahy 6 na přemístění sochy striktně odmítalo a že Vladyševskij v dopisu z listopadu 2017 takovou snahu označil za „zcela nepřijatelnou“.

Starosta Prahy 6 Kolář v médiích několikrát hovořil o komunikaci s ruskou ambasádou. Mluvil o ní například v rozhovoru pro DVTV (video, čas 8:08) nebo v rozhovoru pro Respekt ze srpna 2019.

Ondřej Kolář jako starosta Prahy 6 tedy skutečně vedl korespondenci s ruským velvyslanectvím o možném doplnění pomníku o vysvětlující tabulku, případně jeho přesunutí. Ruská strana tuto snahu opakovaně odmítala.

Poslanec Bašta svými slovy odkazuje na dění na rusko-ukrajinské hranici, kde lze od druhé poloviny ledna sledovat stupňující se napětí, které znepokojuje i západní státy. 

Ukrajinská vláda v pondělí 24. ledna 2022 stáhla návrh zákona, který se týkal reintegrace oblasti Donbasu a Krymu. Od roku 2014 je východoukrajinská oblast Donbasu v rukou proruských separatistů a Krym je anektován Ruskem. Média interpretují stažení návrhu zákona jako ústupek ze strany Ukrajiny, aby Rusko přistoupilo na schůzku v tzv. normandském formátu. Doplňme, že současná napjatá situace má vícero příčin a návrh zákona je pouze jedním z mnoha faktorů, které přispěly k nedůvěře mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ve středu 26. ledna 2022 se pak v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Francie a Německo v tzv. normandském formátu fungují jako zprostředkovatelé, kteří mezi Ruskem a Ukrajinou umožní jednání, jež by měla vést k ukončení konfliktu. 

V předchozích týdnech již jednali zástupci USA a Ruska ve švýcarské Ženevě. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a americký ministr zahraničí Blinken se shodli na diplomatickém řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou na schůzi 20. ledna 2022. Rusko ovšem neustoupilo ze svých požadavků a neprojevilo snahu o deeskalaci konfliktu.

Před zmiňovaným 24. lednem, kdy ukrajinská vláda stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu, tedy ruská strana žádný podnět k deeskalaci napětí neučinila. Ukrajinská vláda tedy skutečně byla v rámci dvou stran konfliktu tou první, která k takovému kroku přistoupila. Krátce poté následovalo jednání v tzv. normandském formátu, jak uvádí Jaroslav Bašta. Ten se však dopustil také dvou nepřesností: o stažení návrhu zákona rozhodla vláda, nikoliv prezident Zelenskyj, a nestalo se tak v úterý, ale v pondělí. Jedná se však o drobné nepřesnosti a vzhledem ke zbývajícím částem výroku, ve kterých poslanec Bašta správně popsal vývoj událostí v rámci rusko-ukrajinského sporu, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Ruská federace v polovině ledna oznámila, že její námořnictvo provede vojenské cvičení zhruba 240 kilometrů jihozápadně od irského pobřeží. Cvičení bylo naplánováno na 3. až 8. února a zúčastnit se ho mělo 140 plavidel a přes deset tisíc námořníků. 

Místo plánovaných manévrů se nenachází přímo v Irském moři (tedy mezi ostrovy Velká Británie a Irsko). Cvičení však mělo probíhat v irské výlučné ekonomické zóně (Exclusive Economic Zone – EEZ), v níž sice Irsko nemůže zcela rozhodovat o tom, co se děje na hladině, má však kontrolu nad všemi hospodářskými zdroji v oblasti, a to včetně rybolovu. S jistou mírou zjednodušení tak lze hovořit o „irském moři“.

Právě irští rybáři, kteří místo cvičení využívají k rybolovu, záměr Ruska kritizovali. Výkonný ředitel Irské organizace producentů ryb na jihu a západě (IS&WFPO) Patrick Murphy 25. ledna uvedl, že místní rybáři budou v těchto vodách dále rybařit, a pokojně tak proti tomuto cvičení „demonstrovat“. Také zmínil, že tím Irové chtějí chránit biodiverzitu a mořský život. 

K ruským vojenským manévrům se vyjádřil i irský ministr zahraničí Simon Coveney, který řekl, že takovéto akce „nejsou vítány“. Pro úplnost doplňme, že všechny lodě ve výlučné ekonomické zóně se v podstatě nacházejí v mezinárodních vodách a právní názory na to, zda mohou plavidla cizích zemí v EEZ provádět vojenská cvičení bez povolení, či ne, se různí.

Ještě v lednu se pak výkonný ředitel irské rybářské organizace sešel s ruským velvyslancem v Irsku Jurijem Filatovem. Ten nejdříve rybáře přesvědčoval, aby se vyhnuli „provokativním akcím, které by mohly ohrozit všechny zúčastněné“, 29. ledna však Rusko nakonec oznámilo, že „jako gesto dobré vůle“ cvičení přesune na jiné místo mimo výlučnou ekonomickou zónu Irska. V českých médiích se pak zprávy o tomto rozhodnutí Ruské federace objevily 31. ledna, tedy až poté, co proběhla námi ověřovaná debata. 

Jelikož tedy původní místo ruského vojenského cvičení běžně využívají irští rybáři a nachází se v irské výlučné ekonomické zóně, může o něm Jaroslav Bašta hovořit jako o „irském moři“, byť jde o nepřesný a lehce matoucí termín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Historie moderních Ozbrojených sil Ukrajiny (Збройні сили України) započala rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Ukrajinská armáda tehdy „zdědila“ velké počty vojáků a výzbroje, díky čemuž byla ve své době největší armádou Evropy.

Při reformování této „zděděné“ armády byla zásadním krokem ratifikace Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (.pdf), která značně omezila množství vojáků a techniky.

Do roku 2014 si podle Foreign Policy Research Institute ukrajinské Ministerstvo obrany vytyčilo 3 cíle, a to přípravu na obranu proti hrozbám terorismu, účast na mezinárodních humanitárních misích a mírových operacích a zajištění obranyschopnosti vlastního státu. Ukrajina plnila úlohu kooperace v rámci misí NATO (2004, 2008, 2012, 2014) nebo se například účastnila mírové operace OSN v Demokratické republice Kongo. Kvůli nedostatku peněz však ukrajinská technika postupně ztrácela využitelnost a nemohla být obměňována.

Dle serveru armadninoviny.cz disponovala v roce 2014 ukrajinská armáda 134 300 vojáky, více než 3 580 tanky (z toho 700 v provozu), bezmála 3 500 bojovými vozidly, 388 letadly (z toho 168 v provozu), 1 fregatou a 7 korvetami.

Boje na východě Ukrajiny, které začaly v roce 2014, poslaly vývoj ukrajinské armády novým směrem. Ukrajinská armáda se proměnila díky válečné zkušenosti i obrovskému impulsu od dobrovolníků, jak uvádí v rozhovoru pro ČT ukrajinský bezpečnostní analytik a ředitel iniciativy New Geopolitics Research Network Mychajlo Samus.

Podle serveru globalfirepower.com (způsob sběru dat zde), který se specializuje na srovnávání indexu síly armád, disponuje nyní v roce 2022 Ukrajina 200 000 vojáky (dalších 250 000 má v záloze), 2 596 tanky, 12 303 bojovými vozidly, 318 letadly a 38 loděmi. Doplňme, že globalfirepower.com neuvádí, jestli do své databáze započítává jen bojeschopné kusy techniky, nebo i ty ve skladech. I tak však můžeme pozorovat nárůst stavů ukrajinského vojska a některých segmentů armádní techniky.

Především však došlo od roku 2014 ke zvýšení bojeschopnosti ukrajinských ozbrojených sil. Došlo k reformě systému řízení a kontroly, modernizaci (.pdf, str. 1) a nákupu výzbroje podle standardů NATO a také k profesionalizaci armády. Výrok Jaroslava Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý.

Podle Jaroslava Bašty je rozdíl mezi anglosaskými státy a jinými (evropskými) státy v přístupu k podpoře Ukrajiny. Dle jeho názoru posílají anglosaské státy (Velká Británie, Kanada) na Ukrajinu vojáky, zbraně či munici, zatímco evropské státy, které jsou geograficky blíže Ukrajině (zmiňuje Německo a Francii) vojenské vybavení či polní nemocnice. Český přístup je podle poslance Bašty „stejně radikální“ jako přístup anglosaských států.

Kanada Ukrajinu podpořila vysláním menší vojenské jednotky. Spojené státy plánují navýšení počtu vojáků ve východní Evropě (mimo jiné například na Slovensku). Velká Británie na Ukrajinu posílá protitankové zbraně a skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí. Česká vláda rozhodla o zaslání čtyř tisíc dělostřeleckých granátů na Ukrajinu.

Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině pět tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Samotnou polní nemocnici ovšem postaví Estonsko. Německo je za formu pomoci, kterou Ukrajině poskytlo, kritizováno politiky i veřejností. Až v průběhu února, tedy po datu výroku Jaroslava Bašty, Německo začalo zvažovat posílení svých jednotek v Litvě.

Německo je však se svým zdrženlivým postupem v Evropě, a to i v Ukrajině geograficky blízké střední a východní Evropě, spíše výjimkou. K podobné formě konkrétní vojenské pomoci jako anglosaské státy či Česko se v rámci Evropy rozhodlo také Dánsko, pobaltské státy a Polsko. Pobaltské státy plánují Ukrajině poskytnout například rakety. Polsko přislíbilo Ukrajině darovat dělostřeleckou munici, drony, protiletadlovou munici či lehké minomety. 

Jaroslavem Baštou zmiňovaná Francie, kterou řadí do stejné kategorie jako Německo, podle médií již přislíbila dodatečné dodávky zbraní na Ukrajinu. Kromě toho Francie nabídla přesun svých vojáků do Rumunska. Postoj Francie je tedy zjevně odlišný od toho Německého.

Na druhou stranu některé evropské státy v tuto chvíli pomoc neplánují, případně ji poskytnout nechtějí. Slovensko s Ukrajinou v současné době o vojenské pomoci nejedná. Maďarsko je v otázce podpory Ukrajiny zdrženlivější, zejména kvůli sporu ohledně práv maďarské menšiny na Ukrajině.

Výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý, jelikož kromě Německa již velká část středo- a východoevropských států (včetně Francie) na Ukrajinu zbraně poslala nebo je poslat plánuje.

Výrok, který označuje rozpad Sovětského svazu za hlavní geopolitickou katastrofu 20. století, pronesl ruský prezident Vladimir Putin během svého výročního projevu k Federálnímu shromáždění Ruské federace 25. dubna 2005. 

Konkrétně uvedl: 

„Především bychom měli uznat, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou století. Pokud jde o ruský národ, stalo se z toho skutečné drama. Desítky milionů našich spoluobčanů a krajanů se ocitly mimo ruské území. Epidemie rozpadu navíc infikovala samotné Rusko.“ (překlad Demagog.cz)

Hovořil také o krušných letech, které po tomto rozpadu nastaly pro ruské občany:

„Individuální úspory byly znehodnoceny a staré ideály zničeny. Mnoho institucí bylo rozpuštěno nebo reformováno nedbale. Teroristický zásah a následná chasavjurtská kapitulace (kapitulace ruských vojsk v čečenské válce, pozn. Demagog.cz) poškodily celistvost země. Oligarchické skupiny – mající absolutní kontrolu nad informačními kanály – sloužily výhradně svým vlastním firemním zájmům. Masová chudoba začala být považována za normu. A to vše se dělo na pozadí dramatického hospodářského poklesu, nestabilních financí a paralýzy sociální sféry.“

„Mnozí si v té době mysleli nebo se zdálo, že si mysleli, že naše mladá demokracie není pokračováním ruské státnosti, ale jejím konečným kolapsem, prodlouženou agónií sovětského systému. Ale spletli se,“ dodal Putin. 

Pro kontext doplňme, že Vladimir Putin se k rozpadu Sovětského svazu kriticky vyjadřuje opakovaně. Například v roce 2015 jej označil za humanitární tragédii a katastrofu, kvůli které se z ruského národa stal nejvíce rozdělený národ na světě. Podobný výrok zopakoval také v prosinci roku 2021 v dokumentu státní televize Rossija 1 Rusko. Nová historie. Mimo jiné v něm rozpad SSSR označil za „zánik historického Ruska“.

Vladimir Putin tedy rozpad Sovětského svazu skutečně označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století, jak uvádí Ondřej Kolář. Nicméně nedošlo k tomu v roce 2007, ale již o dva roky dříve. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o drobnou nepřesnost, hodnotíme výrok jako pravdivý. 

V reakci na krizi na Ukrajině v roce 2014 Evropská unie přistoupila k zavedení některých omezujících opatření. Po krymském referendu o připojení k Rusku z 16. března 2014, které EU označila za nezákonné, Unie nejdříve schválila sankce vůči 21 představitelům Ruska a Krymu. Přesněji se jednalo o zmrazení jejich vkladů v evropských bankách a zákaz cest do zemí EU. 

Po ruské anexi Krymu ve druhé polovině března 2014 se Evropská unie dohodla na dalším rozšíření protiruských sankcí, a na seznam sankcionovaných lidí tak přidávala další jména. V květnu 2014 pak na něj EU zařadila i dvě ruské společnosti, které krymský parlament vyvlastnil původním majitelům. Následně Unie také zakázala dovoz zboží z Krymu a v červenci 2014 rozšířila právní základ sankcí tak, aby se mohly vztahovat na „subjekty, které materiálně nebo finančně podporují činnost namířenou proti Ukrajině“.

29. července 2014 se pak členské státy EU dohodly na cílených hospodářských sankcích, které se týkaly obchodování s Ruskem ve vybraných odvětvích. Tyto sankce omezily (.pdf) přístup ruských finančních institucí ve vlastnictví státu na kapitálové trhy EU. Omezily také přístup Ruska k citlivým technologiím (zejména v oblasti ropného průmyslu) a zákazaly obchodování s vojenskými materiály

Představitelé Unie také v prohlášení (.pdf, str. 1) uvedli, že nový soubor opatření podpírá i předešlé „rozšíření seznamu osob a subjektů narušujících územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny, mimo jiné i o příslušníky ‚mocenské kliky’, pozastavení financování ze strany Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, omezení investic a obchodu s Krymem a Sevastopolem a přehodnocení dvoustranné spolupráce mezi Ruskem a EU za účelem omezení míry spolupráce“.

Doplňme, že mezi osoby na sankčním seznamu podle zprávy Rady EU (.pdf, str. 3) z 29. července 2014 patří například Sergej Valerijevič Aksjonov, který byl v únoru 2014 zvolen „premiérem Krymu“, Denis Valentinovič Berezovskij, tehdejší velitel ukrajinského námořnictva, který složil přísahu krymským ozbrojeným silám, nebo Jurij Žerebcov, který byl jedním z vedoucích organizátorů referenda o osamostatnění Krymu.

Výše popsané sankce EU postupně prodlužovala či rozšiřovala o další osoby, organizace a společnosti. Na konci roku 2021 sankční seznam zahrnoval více než 200 lidí a zhruba 50 dalších subjektů. Jde například o separatistické organizace, jako jsou Vostocká brigáda či Donbaské lidové milice, nebo firmy, které byly původně v ukrajinském vlastnictví, ale nezákonně je vyvlastnila krymská samospráva. Dále jsou na seznamu i společnosti, které se podílely na výstavbě železničního či mostního spojení mezi Ruskem a Krymem, čímž podle EU podpořily začlenění nezákonně anektovaného Krymu do Ruské federace. Podobně je tomu i u firem, které se na Krymu podílely na výstavbě nových elektráren, čímž pomohly krymskému režimu zajistit dodávky elektřiny nezávisející na Ukrajinských zdrojích.

V případě Běloruska pak EU zvolila podobný model omezujících opatření. Sankce vůči běloruskému režimu kvůli represím a falšování prezidentských voleb vyhlásila 2. října 2020. Zatím poslední, již pátý balíček sankcí vůči Bělorusku přijala EU 2. prosince 2021. Právě tento balíček přidává na sankční seznam dalších 11 subjektů, mezi kterými jsou i Belavia Airlines, tedy běloruské státní aerolinky, jež se podílely na přepravě migrantů z Blízkého východu do Běloruska. Doplňme, že Unie již v červnu 2021 zakázala všem běloruským dopravcům využívat vzdušný prostor a letiště v EU, a to v reakci na nezákonné vynucené přistání irského letadla v Minsku a zadržení běloruského opozičního novináře Ramana Prataseviče.

Celkově se nyní omezující opatření EU vůči Bělorusku týkají už 183 osob a 26 subjektů, kterým EU zmrazila majetek. V případě fyzických osob také platí zákaz cestování do EU. „Rozhodnutí je zaměřeno na významné představitele soudní moci, včetně Nejvyššího soudu a Výboru pro státní kontrolu, jakož i orgány propagandy podílející se na pokračujících represích vůči občanské společnosti, demokratické opozici, nezávislým sdělovacím prostředkům a novinářům,“ uvádí k tomu tisková zpráva Rady EU.

Mezi subjekty na sankčním seznamu se pak nacházejí nejen společnosti, které pomáhají organizovat nedovolené překračování hranic přes Bělorusko do EU, ale například i některé firmy významné pro běloruskou ekonomiku. Zmínit můžeme výrobce dusíkatých sloučenin Grodno Azot či výrobce pneumatik Belšina. Tyto firmy mimo jiné propustily zaměstnance, kteří protestovali proti režimu Alexandra Lukašenka. Sankce se pak vztahují i na další firmy, které jsou spjaty přímo s běloruským režimem či jeho podporovateli (.pdf, str. 141–144), případně režim samy podpořily.

Sankce se v případech obou zemí týkají jednotlivých osob a subjektů spojených s daným režimem, výrok proto hodnotíme jako pravdivý. 

Německo čelilo v posledních dnech kritice za to, že nechtělo poslat Ukrajině v době vyostřené situace s Ruskem pomoc v podobě zbraní. Další kritika se týkala také neochoty Německa obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Jedná se totiž o plynovod, který by měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska do Německa. V současnosti je již dostavěný a podle provozovatele také naplněný plynem, stále však nezískal od německých regulačních úřadů povolení k provozu.

Na neotevření nebo uzavření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem vyvíjely tlak především Spojené státy americké. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Ned Price k postoji USA uvedl: „Chci to říct úplně jasně: pokud Rusko jakýmkoli způsobem napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 se nespustí.”

Zpočátku ale nebylo úplně jasné, zda Německo s takovým plánem souhlasí. Německý kancléř Olaf Scholz dříve označoval plynovod za soukromý projekt. Po setkání s generálním tajemníkem NATO 18. ledna však naznačil, že se o uzavření Nord Stream 2 uvažuje v rámci sankčních opatření, které by byly na Rusko uvaleny, pokud by zaútočilo na Ukrajinu. 

Tyto nové sankce již začala připravovat Evropská unie. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock následně ve čtvrtek 27. ledna na půdě německého parlamentu potvrdila, že sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Výrok Ondřeje Koláře tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jaroslav Bžoch tímto výrokem poukazuje na to, že je podle něj nutné Ukrajinu ve sporu s Ruskem podporovat i přesto, že by případné protiruské sankce měly dopad i na Česko, respektive EU. Argumentuje právě tím, že je Ukrajina naším spojencem. Podívejme se tedy, jaké má Ukrajina v současnosti platné dohody se Severoatlantickou aliancí (NATO), s Českou republikou a případně s Evropskou unií (EU).

Ukrajina již v minulosti dala najevo svůj zájem vstoupit do NATO a EU, zatím se ale členem ani jednoho společenství nestala.

Dne 12. června 2020 Ukrajina získala status aliančního partnera dodatečných příležitostí, nejvyšší partnerský status NATO. „Udělením statusu Ukrajina získá nové příležitosti spolupráce s Aliancí. Jedná se například o účast na cvičeních NATO, posílené sdílení informací či intenzivnější politický dialog,“ stojí ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Česká republika má s Ukrajinou uzavřeno mnoho mezinárodních smluv v různých oblastech – týká se to kultury, ekonomiky a průmyslu, až po spolupráce jednotlivých ministerstev a další různé partnerské dohody. Mezi ně patří např. Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ukrajinou, Dohoda o ekonomické, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci nebo také Dohoda o spolupráci v oblasti obranného průmyslu. Dodejme, že česká diplomacie dlouhodobě podporuje ukrajinskou nezávislost, suverenitu a teritoriální integritu (.doc, str. 82).

Dne 11. července 2017 také Ukrajina uzavřela tzv. Dohodu o přidružení s Evropskou unií. Tuto dohodu mají s EU kromě Ukrajiny také Moldavská republika a Gruzie a její součástí je také Dohoda o volném obchodu.

Jaroslav Bžoch mluví o možném rozšiřování NATO, ne pouze o vztazích uvnitř aliance, a používá tak širší definici „spojence“, která by více odpovídala pojmu „strategický partner“. Z výše uvedených informací pak vyplývá, že i přes to, že Ukrajina není členem NATO ani EU, tak je jejich partnerem, stejně jako je partnerem České republiky. Proto výrok Jaroslava Bžocha hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Rusko své požadavky na bezpečnostní záruky od USA a NATO zveřejnilo na konci minulého roku, tedy v době, kdy opět začala eskalovat situace mezi Ruskem a Západem kvůli dění na rusko-ukrajinské hranici. Připomeňme, že média v listopadu 2021 informovala o hromadění ruských vojenských sil u hranic nejen s Ukrajinou, ale i Běloruskem, tedy na místech, odkud by Ruská federace mohla potenciálně zahájit rychlý útok na Ukrajinu. Moskva nicméně popřela, že by chtěla provést invazi, a své kroky obhajovala jako čistě obranné. Tvrdí také, že jen reaguje na chování Ukrajiny a NATO, kterými se cítí být ohrožena.

Rusko ve svých návrzích smlouvy s NATO především:

• požaduje zamezení vstupu Ukrajiny a dalších východoevropských států do NATO;
• odmítá rozmísťování vojáků a zbraní v zemích východního křídla NATO (tedy včetně ČR);
• požaduje, aby se NATO vzdalo všech vojenských aktivit ve východní Evropě, na Kavkaze a v Asii.

Podobné požadavky zaznívají v návrhu smlouvy s USA, v níž Rusko požaduje:

• nerozmísťování vojenských sil v oblastech, kde by to druhá strana vnímala jako ohrožení národní bezpečnosti;
• stáhnutí jaderných zbraní ze zahraničí;
• zamezení rozšiřování NATO do východní Evropy;
• ukončení vojenské spolupráce s postsovětskými zeměmi.

Jak NATO, tak USA tyto požadavky odmítly. Přesné formulace jejich odpovědí nebyly zveřejněny, ovšem ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se k oběma odpovědím vyjadřoval v rozhovoru ze dne 28. ledna. Zmiňoval, že odpověď USA sice postrádá kladnou reakci na požadavek nepřípustnosti rozšiřování NATO na východ, ale podle něj dává prostor k zahájení vážného dialogu. Co se týče NATO, byla reakce Sergeje Lavrova již trochu jiná. „Americká reakce je téměř vzorem diplomatické slušnosti. Od NATO je odpověď tolik ideologizovaná, tolik dýchá výjimečností Severoatlantické aliance, jejím zvláštním posláním, jejím mimořádným předurčením, že jsem se trochu styděl za ty, kdo tyto texty psali," prohlásil Lavrov. Výrok Jaroslava Bašty tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Pro kontext uveďme, že Ondřej Kolář tímto výrokem reaguje na Miloše Zemana, který uvedl, že se chce o zahraniční politice bavit jen s premiérem Petrem Fialou. Nehodlá ji řešit s ministrem zahraničí Janem Lipavským, předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a ani předsedkyní Sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou, které v rozhovoru pro Frekvenci 1 kritizoval.

Koncepci a koordinaci zahraniční politiky má na starost Ministerstvo zahraničních věcí, jehož působnost upravuje § 6 kompetenčního zákona: „Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim.“ V zákoně č. 2/1969 Sb. je také uvedeno, že vláda „řídí, kontroluje a sjednocuje“ činnost ministerstev. Vláda tedy prostřednictvím Ministerstva zahraničí vykonává a řídí zahraniční politiku státu.

Co se týče pravomocí Parlamentu ČR v oblasti zahraniční politiky, je dle čl. 49 ústavy k ratifikaci mezinárodních smluv potřeba souhlas obou komor. 

V čl. 63 ústavy jsou ukotveny pravomoci prezidenta, který může v oblasti zahraniční politiky sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy. Tuto pravomoc však může přenést na vládu nebo na její jednotlivé členy, což je již učiněno rozhodnutím č. 144/1993 Sb. Prezident také přijímá, pověřuje nebo odvolává vedoucí zastupitelských misí. Tyto pravomoci nicméně vyžadují ke své platnosti kontrasignaci, tedy spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť vláda je vrcholným orgánem, který zodpovídá za zahraniční politiku.

Ondřej Kolář popisuje nedávnou situaci, kdy jako starosta Prahy 6 usiloval o doplnění vysvětlující tabulky k pomníku maršála Koněva a později o odstranění sochy z náměstí v Bubenči. Poukazuje na to, že jeho motivací údajně nebylo ovlivňovat zahraniční politiku České republiky, ale pouze nakládal s obecním majetkem. Zmiňuje, že se snažil jednat s ruskou ambasádou, která ale jeho snahu o kompromis blokovala. V ověřovaném rozhovoru dále Kolář uvádí (video, čas 28:12), že na Praze 6 věděli, že „ten mezinárodní přesah to bude mít“, ale nemyslí si, že by jeho kroky nějakým způsobem určovaly směr české zahraniční politiky.

Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a § 13 (.pdf, str. 12) Statutu hl. města Prahy nemohou městské části jako takové vlastnit ani nabýt majetek, a to z důvodu (.pdf, str. 3) zajištění majetkové a územní celistvosti hlavního města Prahy. Právní analýza (.pdf, str. 2–3), vytvořená kanceláří Achour a Hájek v rámci jednání o budově Centrum Palmovka, ukazuje, že praxe vypadá tak, že majetek vlastní město, které ho převede do správy městské části s tím, že daná městská část má veškerá práva a povinnosti vlastníka při nakládání s daným majetkem. 

Socha maršála Koněva je i podle ČTK majetkem hlavního města Prahy a městská část ji má pouze ve správě. Praha 6 tedy vlastníkem sochy není a ani být nemůže, přestože s ní jako se svým majetkem může nakládat.

Doplňme, že socha před tím, než byla odstraněna, stála na náměstí Interbrigády v Praze 6 – Bubeneč na parcele č. 2114/5. Podle informací z katastru nemovitostí se jedná o pozemek vlastněný hlavním městem Prahou, se správou pozemku svěřenou městské části Praha 6 (viz výpis z iKatastru).

Socha maršála Koněva je momentálně umístěna (.doc, str. 3) v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE, s. r. o., v Měšicích a v budoucnu by měla být přemístěna do Muzea paměti XX. století (str. 1).

Ondřej Kolář tedy v kontextu diskuze poukazuje na to, že jeho jednání nebylo vedeno zahraničněpolitickými úmysly, činil pouze to, co je mu – respektive městské části – svěřeno: nakládal s majetkem. V tomto smyslu má pravdu, dopouští se ale jedné nepřesnosti. Městská část sochu maršála Koněva nevlastní, nevlastnila a ani vlastnit nemohla. Praha 6 ji má pouze ve správě, socha je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Výrok Ondřeje Koláře proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V usnesení (č. 120/19) zastupitelstva městské části Praha 6 z 12. září 2019 stojí, že „zastupitelstvo městské části Praha 6 dnes rozhodlo o dalším nakládání s pomníkem maršála Koněva a přijalo usnesení poměrem hlasů 33 pro, 1 proti (6 zdrželo, 5 nehlasovalo)“.

Následně městská rada 2. dubna 2020 na základě již zmíněného usnesení souhlasila „se sejmutím bronzové sochy maršála I. S. Koněva včetně tří dodatkových cedulí umístěných na pozemku č. parc. 2114/5 k.ú. Bubeneč,“ jak se lze dočíst v usnesení 1393/20 (.doc, str. 1).

Tímto dalším usnesením také vyjádřila městská část svůj souhlas „se zapůjčením bronzové sochy maršála I. S. Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti XX. století, z.ú. k dočasnému užívání za účelem její veřejné prezentace v budově muzea na dobu od 03.04.2020 do 01.04.2030 s automatickým prodlužováním o dalších 10 let“ (tamtéž, str. 1). Socha také bude muzeu zapůjčena zcela zdarma.

Socha maršála Koněva momentálně sídlí v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE, s. r. o., v Měšicích, neboť muzeum stále podle usnesení nemá pro sochu vhodné prostory: „Vzhledem k tomu, že Muzeum vzniklo na konci roku 2019 a v současné době teprve probíhají kroky spojené s přípravou vhodných muzejních prostor, bude socha maršála Koněva včetně desek dočasně umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o.“ (tamtéž, str. 3)

Muzeum 1. února 2021 uvedlo, že „připravuje výstavní projekt, který by tento artefakt představil v širším historickém kontextu“. Dále dodalo, že „realizován bude patrně příští rok v dočasném sídle muzea, tedy v Domě pážat na Hradčanech“. V lednu 2022 zatím stále není socha maršála Koněva v Muzeu paměti XX. století vystavena.