Jiří Kobza

Poslanec Jiří Kobza (SPD) hovoří o Dohodě (.pdf), která byla v květnu uzavřena mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, o spolupráci v oblasti obrany (DCA), již podepsala ministryně obrany Jana Černochová (ODS) a její americký protějšek Lloyd Austin.

Podle českého ministerstva obrany tato dohoda „umožní prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami, zejména v souvislosti se zajišťováním obrany východního křídla NATO, logistickou podporou spojeneckých vojenských aktivit, posilováním obranné infrastruktury, zvyšováním interoperability našich ozbrojených sil, vojenským vzděláváním a společným výcvikem a cvičeními.“ Podobnými smlouvami disponuje také 24 dalších členských států Severoatlantické aliance. 

Jiří Kobza ve svém vyjádření zjevně cituje znění 4. bodu článku 3 česko-americké dohody. Citovaný článek uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť). které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru včetně těch, které jsou ve vlastnictví nebo pod kontrolou České republiky anebo jejích krajů či obcí, a to za účelem jejich užívání pro podporu ozbrojených sil USA.“

Ačkoliv toto znění odpovídá Kobzovu tvrzení, článek neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoliv pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv dohoda určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky. Užívání veškerých pozemků tedy není neomezené a nejedná se navíc o všechny státní, obecné či soukromé pozemky, jak tvrdí poslanec Kobza, ale pouze o ty, na kterých se obě strany shodnou. Dodejme, že součástí DCA jsou „dohodnutá zařízení a prostory“ (.pdf, str. 37), která americké ozbrojené síly po předchozí domluvě mohou používat.

Resort obrany dále uvádí, že všechny pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a budou využívány jak americkými, tak českými vojáky společně a za stanovených podmínek. Zároveň je důležité zmínit, že USA nemá s touto dohodou automatické právo na umístění svých vojáků na českém území. Tento krok by musel stále schválit český parlament podle článku 43 Ústavy, tak jako doposud.

Nutné je také dodat, že ačkoliv byla dohoda podepsána oběma stranami, souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Doplňme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června.

Závěrem shrňme, že Kobzovo vyjádření odpovídá znění dohody. V kontextu rozhovoru však jeho tvrzení vyznívá tak, že ozbrojené síly USA budou moci využívat veškeré soukromé a veřejné pozemky a zařízení bez omezení. Na využívání zařízení a pozemků se ovšem předem budou muset dohodnout obě strany a podmínky používání budou řešena případ od případu. Přístup k zařízením a pozemkům je navíc pouze dočasný (.pdf, str. 7). Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v pořadu Události, komentáře (video) spolu s poslanci Jaroslavem Bžochem (ANO) a Michalem Zunou (TOP 09) debatoval o Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA). V kontextu výroku Kobza uvádí, že „naše kolektivní obrana je krytá smlouvou NATO“ a následně tvrdí, že o obraně České republiky v DCA „není jediné slovo“.

Nejprve uveďme, že čeští a američtí vyjednávači podobu obranné dohody dokončili již v únoru letošního roku a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu. Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) smlouvu se svým americkým protějškem Lloydem Austinem podepsala ke konci května. Souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy nicméně musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Dodejme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června a Senát tak učinil v polovině července.

Kolektivní obrana vychází z článku 5 Severoatlantické smlouvy, který stanovuje, že napadení jednoho člena aliance se považuje za ozbrojený útok proti všem členským zemím NATO. Členové NATO tak odsouhlasili, že napadenému státu přijdou na pomoc. Příslib bránit Česko v případě útoku na jeho území v DCA skutečně zmíněný není (.pdf). Toto však cílem dohody ani není, jelikož smlouva má dle Ministerstva obrany umožnit prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami a napomoci dodržování závazků plynoucích z členství v Severoatlantické alianci např. v podobě vojenských výcviků či cvičení.

Ohledně samotné obrany České republiky však DCA hovoří hned několikrát. Už v preambuli DCA (.pdf, str. 3) nalezneme pasáže, které se týkají obrany České republiky. Stojí v ní například, že ČR a USA uznávají „potřebu posílit svoji společnou bezpečnost, přispět k mezinárodnímu míru a stabilitě a prohloubit spolupráci v oblastech obrany a bezpečnosti“ nebo že oba státy potvrzují, že „přítomnost ozbrojených sil USA přispívá k posilování bezpečnosti a stability České republiky a regionu“.

V článku 1 o rozsahu a účelu dohody (.pdf, str. 4) se pak píše, že DCA posiluje spolupráci mezi oběma zeměmi v záležitostech týkajících se obrany a bezpečnosti a také že smlouva rozvíjí vztahy „v oblasti interoperability, rozvoje schopností, obranného plánování a vojenského výcviku stran za účelem posílení společného obranného úsilí“.

Ve stejném článku navíc česko-americká smlouva uvádí, že dohoda stanovuje „rámec pro posílenou spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy v oblasti obrany a bezpečnosti“ (.pdf, str. 4). Dále např. článek 29 zmiňuje, že si obě strany mohou vyměňovat informace, pokud tato výměna bude sloužit k posílení obranné a bezpečnostní spolupráce (.pdf, str. 35).

DCA tedy skutečně neobsahuje příslib Spojených států bránit Českou republiku v případě útoku na její území. Předmětem této smlouvy takový závazek nicméně není, a jak vyplývá z výše uvedených informací, dohoda o obranné spolupráci mezi Českem a USA obsahuje hned několik zmínek o samotné obraně Česka. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako zavádějící.

Umisťování obranného vybavení, o kterém poslanec Kobza mluví, upravuje článek 4 Smlouvy o obranné spolupráci s USA (.pdf, str. 9).

V prvním odstavci čtvrtého článku doslova stojí: „Ozbrojené síly USA předem oznámí českému výkonnému orgánu typy, počty a rozvrhy dodávek takového umísťovaného materiálu.“ (.pdf, str. 9) Týká se to veškerého obranného vybavení, zásob a materiálu, který ozbrojené síly USA do Česka plánují přepravovat nebo umisťovat. Zároveň budou muset Spojené státy ČR předem oznámit také „dodavatele USA a české dodavatele, kteří takové dodávky provádějí“.

Dále smlouva v této spojitosti zmiňuje (.pdf, str. 9), že Česká republika a Spojené státy „budou podle potřeby konzultovat a koordinovat“ činnosti uvedené v článku 4. Ministerstvo obrany ve spojitosti se smlouvou také uvedlo, že veškeré aktivity ozbrojených složek USA na území ČR „budou vždy realizovány na základě domluvy“ mezi orgány ČR a USA a „budou muset být českou stranou nejprve schváleny“.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy ČR totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda (pokud se jedná o pobyt kratší 60 dní).

Podle článku 4 Smlouvy o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy musí ozbrojené složky USA českým orgánům dopředu oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ veškerého materiálu, který na území ČR plánují přepravit. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.  

Evidence příslušníků armády USA

Dohoda (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany mezi ČR a USA (anglicky Defense Cooperation Agreement – DCA), se zabývá především pravidly působení ozbrojených sil USA během jejich pobytu v Česku, pokud by takový pobyt předtím schválil Parlament, případně vláda (.pdf, str. 3). Dohoda podrobněji upravuje i režim vstupu, pobytu a opuštění území Česka ze strany příslušníků americké armády, jejich rodin (tzv. závislých osob) a dodavatelů (.pdf, str. 5).

Konkrétně tuto oblast popisuje článek 7 (.pdf, str. 12). Ten např. říká, že Česká republika na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA nebude uplatňovat české právní předpisy upravující „registraci a kontrolu cizinců“ (.pdf, str. 12).

Upřesněme, že podle zákona o pobytu cizinců na území ČR cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tedy provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mimo jiné právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se však nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12). Jak konkrétně by vydávání těchto potvrzení mělo probíhat a zda budou potvrzení vydávána pro jednotlivé osoby, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Obrátili jsme se proto na Ministerstvo obrany, dosud jsme však nedostali odpověď.

Článek 7 DCA (.pdf, str. 12) také mluví o tom, že ČR nebude „vyžadovat pasy či víza pro vstupy na území České republiky a k opuštěním území České republiky u příslušníků ozbrojených sil“, jestliže bude daný člověk držitelem „požadovaného osobního průkazu totožnosti a platného rozkazu k přesunu“. Podobné podmínky mají dle DCA platit i pro příslušníky civilní složky armády USA, závislé osoby a dodavatele USA. Ti se při prokazování vynětí z vízových a registračních povinností budou identifikovat platným cestovním pasem a identifikační kartou Ministerstva obrany USA, rozkazem k přesunu či pověřením vydaným příslušným orgánem Spojených států (.pdf, str. 4).

Pobyt cizích vojsk

Pokud se jedná souhrnně o pobyt ozbrojených sil cizích států na území České republiky, je tato oblast ošetřena Ústavou, konkrétně článkem 43. Ten říká, že o pobytu delším než 60 dnů rozhoduje Parlament. O kratším pobytu rozhoduje ve vymezených situacích samotná vláda. Dále vláda rozhoduje o účasti cizích ozbrojených sil na cvičeních v ČR. Doplňme, že vládní kabinet má povinnost informovat Parlament, který dané rozhodnutí může případně zrušit.

Na nutnosti vládního či parlamentního souhlasu DCA nic nemění (.pdf, str. 3). Dobré je také dodat, že Parlament (.pdf) a vláda (.pdf) při schvalování pobytu cizích vojsk (včetně cvičení) uvádí maximální počet vojáků, kteří do České republiky mohou přijet, a také jasně vymezenou délku jejich pobytu. Samotná DCA (.pdf) počet vojáků, kteří by v ČR byli rozmístěni, neurčuje.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že na příslušníky ozbrojených sil USA, jejich rodiny (tedy závislé osoby) a dodavatele USA se podle DCA nevztahuje vízová povinnost a české předpisy o „registraci a kontrole cizinců“ (.pdf, str. 4). Je tedy pravda, že se na ně nebude vztahovat povinnost se po příjezdu registrovat na policii. Je však nutné zdůraznit, že každý pobyt příslušníků cizích ozbrojených sil v Česku nejdříve schvaluje Parlament, případně vláda – schvalován je přitom maximální počet vojáků, kteří do Česka mohou přijet.

Počty závislých osob a dodavatelů, kteří společně s příslušníky ozbrojených sil do Česka přichází, ale vládnímu ani parlamentnímu schvalování nepodléhají. Pokud by tak do ČR přišly v rámci DCA vojáci USA a s nimi i jejich rodiny a další civilní osoby, stanovená hranice maximálního počtu osob by se dle Ústavy vztahovala pouze na vojáky a celkový počet osob by tak české orgány skutečně nemusely znát. Jelikož se nám ale nepodařilo zjistit, jakým způsobem by mělo probíhat vydávání potvrzení pro usnadnění pobytu těchto osob, a nevíme tak, zda by díky těmto potvrzením české orgány znaly počty závislých osob a dodavatelů, hodnotíme výrok Jiřího Kobzy jako neověřitelný.

Dohoda mezi ČR a Spojenými státy o spolupráci v oblasti obrany (DCA), kterou v květnu podepsala ministryně obrany a jejíž ratifikaci v červnu začal projednávat Parlament, v článku 7 odstavci 3 skutečně říká: „Na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA se neuplatní české právní předpisy upravující registraci a kontrolu cizinců. České orgány na základě žádosti a v souladu se vzájemně dohodnutými postupy vydají bezplatně potvrzení za účelem usnadnění pobytu těchto osob“ (.pdf, str. 12).

Z uvedené citace vyplývá, že Česká republika neuplatní na tyto lidi klasické podmínky, které stanovuje zákon o pobytu cizinců na území ČR. Dle nich např. cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tj. provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mj. právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se nicméně nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12).

Pro úplnost doplňme, že podle odstavce 2 zmiňovaného článku 7 (.pdf, str. 12) a důvodové zprávy k DCA (.pdf, str. 4) budou příslušníci ozbrojených sil USA popisované vynětí z registrační povinnosti „prokazovat předložením vojenské identifikační karty a platného rozkazu k přesunu“. Ostatní osoby včetně dodavatelů USA budou předkládat „platný cestovní pas a k němu buď identifikační kartu Ministerstva obrany USA, rozkaz k přesunu nebo pověření vydané americkými orgány“ (.pdf, str. 4). Podobný postup stanovuje i přímo zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v debatě hovořil o sestřelení íránského airbusu s civilisty ze strany amerického námořnictva v roce 1988. Mluví také o absenci trestu v případě amerického pilota, který o deset let později strhl lanovku v Itálii. Kobza tyto události zmiňuje ve spojitosti s Dohodou (.pdf) o obranné spolupráci mezi ČR a USA (DCA), ve které stojí, že se Česko „za účelem plnění svého závazku ke vzájemné obraně (…) vzdává přednostního práva na výkon trestní jurisdikce“ (.pdf, str. 17).

Jak nicméně vysvětluje Ministerstvo obrany, američtí vojáci na území ČR nebudou beztrestní. Působnost českých soudů se na ně bude vztahovat především v případech, kdy se dopustí trestného činu vůči českému občanovi. Vzdání se práva přednostního výkonu trestní jurisdikce pak bude možné v individuálních případech odvolat.

Sestřelení íránského airbusu

Mezi lety 1980 a 1988 zuřila válka mezi Irákem a Íránem a Američané tou dobou hlídkovali v Perském zálivu. Raketa vypálená z amerického křižníku Vincennes na začátku července 1988 omylem sestřelila íránský dopravní airbus s 290 lidmi na palubě. Nikdo z nich nepřežil.

Civilní letadlo letělo z íránského města Bandar Abbás do Dubaje a velení křižníku se domnívalo, že se chystá na americké plavidlo zaútočit. Posádka následně airbus mylně vyhodnotila jako íránský stíhací letoun F-14 Tomcat. Vyšetření incidentu následně ukázalo, že civilní letadlo letělo rychlostí necelých 700 kilometrů za hodinu ve výšce 4000 metrů, a navíc pokračovalo ve stoupání, což bylo v rozporu s americkým tvrzením.

Jak tvrdí poslanec Kobza, někteří členové posádky křižníku Vincennes skutečně byli vyznamenáni – kromě kapitána Willa Rogerse se jednalo také o poručíka Scotta E. Lustiga. Upozorněme nicméně na to, že ocenění za zásluhy nedostali za sestřelení letadla s íránskými civilisty, ale za „záslužnou službu“ v Perském zálivu. V případě kapitána pak bylo vyzdvihnuto jeho dynamické vedení a schopnost logického uvažování.

Stržení lanovky v Itálii

Jako příklad uvedl Jiří Kobza situaci, kdy americká letecká posádka v roce 1998 strhla lanovku v Itálii. Armádní pilot Richard Ashby letěl v rozporu s pravidly příliš nízko. Zavadil tak o nosné lano a způsobil pád kabiny, důsledkem čehož zemřelo 20 turistů. Nešlo tedy přímo o „sestřelení“ lanovky, jak stojí v Kobzově výroku.

Ashby odmítl před italským soudem vypovídat, a byl proto později souzen za neúmyslné zabití a zabití z nedbalosti v Severní Karolíně, která se nachází na východě Spojených států. Soud pilota poslal na šest měsíců do vězení, ovšem nikoliv za usmrcení dvou desítek lidí, ale za maření vyšetřování, jelikož nechal zničit videozáznam osudného letu, který obsahoval i tento incident.

Závěr

Kapitán křižníku Vincennes, který v roce 1988 sestřelil íránský dopravní airbus, byl za svou službu v Perském zálivu skutečně vyznamenán. Ocenění nicméně nedostal za sestřelení civilního letounu. Pilot Richard Ashby, který svou vlastní chybou strhl lanovku v Itálii a způsobil smrt 20 civilistů, za jejich zabití potrestán opravdu nebyl. Dostal však trest v délce šesti měsíců za maření vyšetřování. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V rámci diskuze o Dohodě (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany se Spojenými státy americkými (Defence Cooperation Agreement, DCA) poslanec Jiří Kobza (SPD) mj. zmiňuje slovenskou verzi DCA, kterou sousední země schválila již v únoru 2022.

Slovenská smlouva o obranné spolupráci

Interpretační doložkou poslanec Kobza zjevně myslí výkladové prohlášení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové (.pdf, str. 2–3), které je součástí předkládací zprávy (.pdf). Ta slouží především k objasnění uzavírání smluv a ke kontextualizaci celé problematiky. Česká obranná smlouva na rozdíl od slovenské verze DCA interpretační doložku skutečně neobsahuje (.pdf).

Prezidentka Čaputová v této zprávě výslovně uvádí (.pdf, str. 2), že „tato dohoda neumožňuje na území Slovenské republiky přítomnost jaderných zbraní, biologických nebo chemických zbraní vzhledem k tomu, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Slovenské republiky“. Dále pak v předkládací zprávě stojí (.pdf, str. 2), že obranná smlouva mezi Slovenskem a USA „není rozhodnutím o vytvoření vojenských základen na území Slovenské republiky, ani rozhodnutím o přítomnosti ozbrojených sil Spojených států amerických a jejich příslušníků na území Slovenské republiky“. Podle zpravodajského webu SME.sk bylo cílem zmírnit obavy veřejnosti, jejíž část proti dohodě hlasitě vystupovala. Doložka však není přímo právně závazná, práva a povinnosti obou smluvních stran vyplývají přímo z DCA.

Česko a jaderné zbraně

Ministerstvo obrany ČR již dříve vyvrátilo, že by Smlouva o obranné spolupráci s USA vedla k rozmístění jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení na území České republiky. Ačkoliv dohoda (.pdf) zbraně tohoto typu nijak nezmiňuje, ve čtvrtém článku (.pdf, str. 9) je uvedeno, že USA při respektování vzájemné dohody smí umisťovat obranné vybavení na území ČR. Předem se však musí s českými orgány domluvit a oznámit jim typy, počty a rozvrhy dodávek.

Ministerstvo obrany dále uvedlo, že rozmístění jaderných zbraní v Česku není ze strany USA navrhováno a že „rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě v souladu s jadernou politikou NATO je dlouhodobě etablované (již z doby studené války) a nelze předpokládat, že se na něm v dohledné době bude cokoli měnit“.

Uveďme, že o případném rozmisťování jaderných zbraní na území ČR pojednává např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, NPT). Hlavním cílem (čl. 2) této smlouvy je závazek, že státy, které jaderné zbraně nevlastní, se vzdávají práva je vyrábět nebo jinak přímo či nepřímo získat.

Interpretace tohoto ustanovení nicméně dodnes není vyjasněná (.pdf, str. 10–11). Podle amerického výkladu nevede umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Jiní signatáři NPT se však s touto interpretací neztotožňují. NPT v článku 2 přímo zakazuje transfer jaderných zbraní do státu, který smlouvu ratifikoval. Dodejme, že v současnosti v České republice nejsou (.pdf) umístěny žádné jaderné zbraně.

Za zmínku dále stojí také program NATO o sdílení jaderných zbraní. V rámci programu jsou jaderné zbraně pod kontrolou USA, nicméně je členským zemím aliance, které nevlastní jaderné zbraně, dovoleno také se podílet na plánování použití těchto zbraní ze strany NATO (.pdf). V současnosti je do programu zapojeno několik členů aliance, kteří sami nevlastní jaderné zbraně, např. Německo, Itálie či Turecko. Již minulý rok projevilo zájem o zapojení do programu také Polsko. Dodejme, že v dubnu 2023 ministryně obrany Jana Černochová popřela, že by měla ČR ambici se do tohoto projektu zapojit.

Česko a americké základny

Obranná dohoda mezi Českem a USA nezřizuje cizí vojenské základny na území České republiky a podle ředitele sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany Jana Jireše smlouva Američanům neumožňuje přijet a postavit na českém území zcela novou základnu. Článek 5 (.pdf, str. 10) pak stanovuje, že všechny budovy, které budou ozbrojené složky USA využívat nebo které dokonce samy vybudují, zůstávají ve vlastnictví České republiky.

Závěrečné hodnocení

Česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA na rozdíl od slovenské verze skutečně neobsahuje interpretační doložku, která stanovuje, že DCA na území ČR neumožňuje rozmístění jaderných zbraní a že nedojde k budování amerických základen. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako pravdivý. Je však třeba zmínit, že oba zmíněné body vychází ze samotné dohody či NPT a obdoba slovenské právně nezávazné interpretační doložky by na práva a povinnosti americké strany neměla vliv. Samotná dohoda uvádí, že USA smí na české území transportovat obranné vybavení, a to pouze po předchozí domluvě s Českem, a také, že všechny vojenské základny zůstávají v českém vlastnictví. Ministerstvo obrany navíc již dříve uvedlo, že DCA nepovede k rozmístění jakýchkoli zbraní hromadného ničení na našem území, a ani se neplánuje zapojit do programu sdílení jaderných zbraní.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) zmiňuje vojenské letiště Malacky-Kuchyňa na Slovensku. Další vojenské objekty spojené s přítomností amerických vojáků v této sousední zemi jsou letiště Sliač a vojenský újezd Lešť.

Přítomnost amerických vojáků na Slovensku

Američtí vojáci působí na Slovensku spolu s dalšími vojáky z členských států NATO, kteří jsou v zemi nasazeni v rámci Mnohonárodního bojového uskupení NATO. Uskupení na Slovensku vzniklo na jaře roku 2022 kvůli únorové invazi Ruska na Ukrajinu a následné snaze Severoatlantické aliance posílit své východní křídlo. Je tvořeno vojáky z České republiky, Slovenska, Německa, Slovinska a Spojených států amerických.

Podle posledních zpráv z ledna 2023 by mělo na Slovensku působit kolem 200 amerických vojáků. Ještě předtím měla americká armáda na Slovensku přibližně 300 vojáků, poté ale rozhodla o stažení systému protivzdušné obrany Patriot z letecké základny Malacky. Tento systém obsluhovalo právě přibližně 100 amerických vojáků, zbylých 200 vojáků pak mělo nadále působit na vojenské základně Lešť.

Další vojenské letiště Sliač je využíváno v rámci smlouvy (.pdf) NATO SOFA (Status of Forces Agreement, česky Dohoda o statusu ozbrojených sil). Ta mimo jiné stanovuje právní podmínky pro postavení ozbrojených sil členského státu NATO, které jsou na základě rozkazů umístěné v jiné partnerské zemi NATO, přičemž Slovensko je součástí této smlouvy. V Sliači byla umístěna další jednotka protivzdušné obrany v čele s německými systémy Patriot, které byly ale přesunuty do Litvy kvůli červencovému summitu NATO.

Většina mezinárodních jednotek je umístěna ve zmiňovaném vojenském prostoru Lešť, kde nechalo slovenské Ministerstvo obrany postavit kontejnerové městečko za desítky milionů eur, a to právě kvůli vzniku mnohonárodnostního bojového uskupení. Na vojenském výcvikovém prostoru působí podle posledních informací přes tisíc vojenských profesionálů různých národností.

Obranná dohoda s USA

Jak letiště Malacky-Kuchyňa, tak Sliač mohou americké ozbrojené složky využívat na základě Dohody o spolupráci v oblasti obrany (.pdf, str. 36), kterou Slovensko schválilo na začátku února 2022. Podle této smlouvy mají američtí vojáci např. právo využívat letiště deset let bez nájemného.

Podle článku 5 (.pdf, str. 10) zůstávají obě letiště ve vlastnictví Slovenské republiky a mohou být americkými ozbrojenými složkami využívána společně se slovenskými vojáky. V rámci dohody má Slovensko dokonce možnost obdržet finanční příspěvek 2,1 miliardy korun na modernizaci obou zařízení.

Závěrečné hodnocení

Ačkoliv má poslanec Kobza pravdu v tom, že na Slovensku jsou přítomni američtí vojáci, jejich přítomnost je způsobena především misí Mnohonárodního bojového uskupení NATO, které zahrnuje vícero národností. Na jím zmiňovaném vojenském letišti Malacky by se američtí vojáci podle posledních informací po stáhnutí protivzdušného systému Patriot nacházet neměli. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) ve svém výroku srovnává smlouvu o pobytu sovětských vojsk na území ČSSR uzavřenou v roce 1968 s Dohodou (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ta byla podepsána v květnu letošního roku a dle Ministerstva obrany má zajistit prohloubení spolupráce mezi ozbrojenými silami obou zemí. V kontextu výroku Kobza poukazuje na to, že smlouva se SSSR měla pouze čtyři stránky, zatímco DCA jich má dle něj 32 a připomíná mu „smlouvu s ďáblem“.

Smlouva o pobytu sovětských vojsk

Zmiňme, že po roce 1945 bylo Československo jediným státem východního bloku, ve kterém nebyly rozmístěny sovětské jednotky. 21. srpna 1968 nicméně zemi napadla vojska Varšavské smlouvy. Tato invaze tak ukončila tzv. pražské jaro neboli pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“ a poté začalo období normalizace.

Pobyt sovětské armády na československém území následně legalizovala smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, kterou tehdejší vláda přijala 16. října 1968 a o dva dny později ji schválilo Národní shromáždění. Sovětské jednotky pak v zemi zůstaly až do roku 1991.

Přijatá smlouva vojenským útvarům a příslušníkům sovětských vojsk umožňovala cestovat do míst, kde byla rozmístěna sovětská vojska v ČSSR „jak v přímých vlacích a vagónech, patřících Sovětskému svazu, tak i s přestupem z vagónů jedné země do vagónů druhé země a rovněž automobilovými nebo leteckými dopravními prostředky“. Počet a místa stálých posádek smlouva samotná však přímo neupravovala. Pouze v ní stojí, že „se určují dohodou mezi vládami Československé socialistické republiky a Svazu sovětských socialistických republik“.

Součástí smlouvy byl nicméně i tajný protokol (.pdf, str. 228–229), se kterým poslanci Národního shromáždění nebyli obeznámeni (.pdf, str. 149), a který počet vojáků stanovil na 75 tisíc. Protokol dále obsahoval podmínky pobytu a určoval výcvikové prostory pro sovětská vojska – konkrétně se jednalo o Mimoň, Mladou, Libavou, Lešť a Malacky. Kromě toho protokol určoval několik měst, ve kterých mohli být ponecháni představitelé sovětského velení (.pdf, str. 228) a ČSSR musela pro sovětské vojáky vyčlenit „vhodné kasárenské a bytové fondy ve vojenských objektech, služební a jiné budovy, jakož i čtyři letiště, vojenské a jiné objekty, které se na těchto letištích nacházejí“. Již v roce 1968 tak sovětská armáda na základě smlouvy, respektive jejího tajného protokolu, dostala do užívání 33 posádek, 4 letiště, 3 nemocnice, 19 skladů, 6 skladů státních hmotných rezerv a 5 výcvikových prostorů.

Sovětské letectvo také v následných letech využívalo letiště, která v protokolu nebyla výslovně jmenována, a armáda se nakonec roztrousila celkem do 64 lokalit na území tehdejší ČSSR. Vzhledem k vysokému počtu sovětských vojáků v ČSSR, musela z rozkazu (.pdf, str. 230–231) ministra národní obrany Československá lidová armáda (ČSLA) opustit celou řadu prostorů a zařízení, které následně využívala sovětská armáda.

Podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu (VHÚ) došlo na podzim 1968 k přemístění asi stovky vojenských útvarů ČSLA: „Během září a října 1968 muselo přejet do nových posádek 1 200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1 100 děl ČSLA. (…) Redislokace postihla téměř 24 000 vojáků základní služby, ale zejména i 5 000 vojáků z povolání, 900 občanských pracovníků. Dotkla se samozřejmě také jejich rodin.“ Kromě kasáren a dalších objektů zabraných na podzim 1968 ČSSR po celou dobu okupace investovala do dalších staveb pro Sovětskou armádu. Podle VHÚ československé ministerstvo národní obrany předalo sovětům ještě v roce 1989 do užívání 41 dalších objektů – ubytovny, trafostanice, kotelny, sklady, střelnice, kluby i dům pionýrů.

Sovětští vojáci žili v průběhu okupace ČSSR uzavřeni v posádkách a neměli možnost volného pohybu mimo ně. I přesto ale docházelo (.pdf) k celé řadě přestupků a trestných činů ze strany sovětských vojáků. „V prvních měsících po 21. srpnu 1968 bylo nejběžnějším nezákonným jednáním sovětských vojáků neoprávněné použití střelných zbraní. Od roku 1969 k zastřelením na veřejnosti již dochází výjimečně. Docházelo i k vraždám spáchaným vojenskými zběhy. Počátkem roku 1969 se často vyskytovaly případy svévolného zadržování a násilí na občanech. Zato rvačky a případy fyzického napadení, zejména pod vlivem alkoholu, byly trvale běžným jevem zejména v okolí posádek. Také krádeží soukromého majetku, vykrádání chat a obchodů bylo poměrně hodně. Největší počet protiprávního jednání ale představovaly autonehody,“ uvádí Tomek z VHÚ.

Samotná smlouva se SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa, respektive tajný protokol k této smlouvě tedy výslovně zmiňoval některé vojenské výcvikové prostory, letiště a další vojenské i nevojenské objekty. V následujících letech ale docházelo k rozšiřování sovětské armády do dalších míst, a to nad rámec původní smlouvy i tajného protokolu.

Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA (DCA)

Také česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA vyjmenovává konkrétní objekty, které by ozbrojené síly Spojených států případně mohly využívat. Přímo odstavec 1 článku 3 ozbrojeným silám USA konkrétně povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) do jedenácti (.pdf, str. 37) předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu. Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice (.pdf, str. 37).

Článek 3 této dohody pak také uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru“. To nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoli pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv DCA určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR tak budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda, pokud se jedná o pobyt kratší než 60 dnů.

Srovnání

Pokud bychom tedy porovnali smlouvu s SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa včetně jejího tajného protokolu a současnou Dohodu o spolupráci v oblasti obrany s USA, oba dokumenty stanovují konkrétní objekty a zařízení, které mohou využívat armády SSSR, respektive USA. Poslanec Kobza nicméně nesprávně uvádí, že ve smlouvě s USA „je toho daleko víc“. Na základě smlouvy s SSSR připadlo sovětské armádě celkem 33 posádek, 4 letiště, 5 výcvikových prostorů a 28 dalších objektů. Vojáci USA potenciálně mohou využívat 3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum.

Kromě tohoto nepravdivého tvrzení poslance Kobzy je třeba také poukázat na další rozdíly mezi oběma smlouvami. Smlouva s SSSR byla uzavřena jen několik týdnů poté, co do Československa vstoupilo více než 100 tisíc sovětských vojáků a nižší desítky tisíc vojáků dalších zemí Varšavské smlouvy. Českoslovenští představitelé se k uzavření smlouvy o pobytu vojsk SSSR zavázali jen několik dní po srpnové invazi v tzv. Moskevském protokolu, a to pod nátlakem (.pdf, str. 145) ze strany Sovětského vedení. I další jednání (.pdf, str. 147 a násl.) pak probíhala pod sovětským nátlakem a za vojenské přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy. Samotnou smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa schválil československý parlament, poslanci však nebyli seznámeni s tajným protokolem, který vyjmenovával požadavky na vojenské objekty a zařízení pro sovětské vojáky.

Jakékoliv srovnání smlouvy se SSSR a DCA s USA je tedy značně problematické. Samotná DCA včetně přílohy s vyjmenovanými zařízeními je schvalována demokraticky zvoleným Parlamentem, na území České republiky nejsou okupační vojska a o každém případném pobytu amerických vojáků v ČR by v budoucnu rozhodovala vláda a Parlament.

Jiří Kobza zde reaguje na poznámku moderátorky, která upozorňuje, že tento poslanec za SPD na svém facebookovém profilu v kontextu probíhající války na Ukrajině používá motto: „I špatný mír je lepší než válka.“ Jiří Kobza v debatě upozorňuje, že tento citát není jeho výtvorem a že podle něj pochází od Marie Terezie.

Marii Terezii je připisován citát: „Lepší průměrný mír než slavná válka.“ („Besser ein mittelmäßiger Frieden, als ein glorreicher Krieg.“) Konkrétně se tato věta objevuje ve spise, který zachycuje korespondenci Marie Terezie s jejím synem Josefem II. mezi lety 1773 a 1778. Spis vydal v roce 1867 vídeňský historik a archivář Alfred von Arneth, který pracoval s rakouskými státními archivy.

Ačkoli se tento citát, který pochází z 8. června 1778, zdá na první pohled do značné míry podobný tomu, který používá Jiří Kobza, důležitá je zde celá citace. V daném dopise (.pdf, str. 277) totiž Marie Terezie Josefu II. píše: „Pokud najdete prostředky, jak se vyhnout válce, nebo jak zařídit, aby veřejné neštěstí skončilo o měsíc dříve, neupínejte se na nic více ani méně, velkoryse pomíjejte vlastní ambice ve prospěch veřejného klidu; (…). Nemluvím o potupném míru: jsem daleka toho, abych si ho přála, ale nikdy neztrácejte ze zřetele: Lepší průměrný mír než slavná válka.“

Z této citace tak vyplývá, že Marie Terezie uvedla, že lepší než válka je „průměrný mír“, výslovně však v této spojitosti napsala, že nemá na mysli „potupný“, tedy pro zemi špatný mír. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Doplňme, že dopis pochází z doby těsně před počátkem války o bavorské dědictví, která začala 3. července 1778. Podle historika Pavla Běliny byl zdrženlivější postoj Marie Terezie k válce (a upřednostňování „průměrného míru“) způsoben jejími dřívějšími zkušenostmi s neúspěšnou snahou o znovudobytí Slezska.

Na závěr pro úplnost dodejme, že citát podobný tomu, který zmiňuje Jiří Kobza, pronesl např. římský spisovatel a filosof Marcus Tullius Cicero, který v roce 49 v jednom z dopisů napsal (str. 69): „Pokud jde o mě, nepřestanu prosazovat mír. Může být za nespravedlivých podmínek, ale i tak je lepší než nejspravedlivější občanská válka.“