Otázka imigrace byla v dobách referenda používána zastánci brexitu jako jeden z argumentů pro odchod VB z EU, jak ukazuje ve svém souhrnném článku například internetový VOX či deník The Guardian. Extrémní zneužívání tématu imigrace pro získání podpory ukazuje i známá fotka předsedy strany UKIP Nigela Farage z 16. června 2016.
Umírněnější hnutí Vote Leave vedené poslancem Borisem Johnsonem, jež v době referenda zastupovalo hlavní hlas zastánců odchodu z EU, se vyjadřovalo k migraci opatrněji. Na svých stránkách nezmiňovalo specificky žádné oblasti či centra imigrace, ale akcentovalo obecně nutnost získání kontroly nad hranicemi a nezávislosti od zasahování například evropských soudů do britské migrační politiky.
Imigrace byla podle průzkumů též hlavním důvodem zmiňovaným mezi lidmi, kteří pro odchod hlasovali.
Imigrace do VB v době kolem hlasování o Brexitu (24. června 2016) vykazovala několik trendů. Jak ukazují data Oxfordské univerzity, migrace z EU vzrostla po rozšíření EU v roce 2003, klesla v době ekonomické recese v letech 2007–2009, od té doby postupně opět roste. Přesto hlavní podíl na migraci do VB zaujímají občané ze zemích mimo EU. Mezi hlavní zdrojové země EU, které tvoří dlouhodobě většinu imigrace do EU, jsou Polsko, Irsko a Německo. V období po krizi je pak patrný nárůst ze zemí nových (Rumunsko, Maďarsko), ale především také z tzv. jižního křídla EU (Itálie, Španělsko a Portugalsko).
Není pravdou, že by samotná střední a východní Evropa byla zdrojem hlavní imigrační vlny. Podobné výsledky ukazuje i výzkum na datech z roku 2015 z pera Londýnské školy ekonomie a politických věd. Zastoupení občanů EU mezi imigranty (s. 2–3) je vidět v následujícím grafu, ze kterého je zřejmá dominance Poláků jako pracovníků z EU:
Zdroj: Brexit and the Impact of Immigration on the UK (.pdf), LSE, s. 3
Otázka, zda evropští pracovníci berou práci těm britským, je součástí větších debat i v rámci ekonomie, a proto ji rozsáhleji neověřujeme. Jen podotýkáme, že ve stejném výzkumu autoři řeší i otázku, zda imigrace z EU bere práci občanům UK či snižuje reálné mzdy. V obou případech dochází k závěru, že imigrace z EU má jen minimální dopad na daná témata, například se ukazuje, že až do roku 2011 reálná mzda rostla s počtem příchozích (tamtéž, s. 7). K pozici zahraničních vs. britských pracovníků se též ve svém dokumentu vyjadřovala parlamentní skupina o migraci, v níž byly zastoupeny všechny politické strany. Skupina sbírala informace od důležitých zájmových skupin (stakeholders). Konstatuje (s. 5–6), že v některých sektorech (na méně kvalifikovaných pozicích) je vysoká závislost na evropských pracovnících, kteří jsou více ochotni pracovat v nestandardní pracovní době a stěhovat se za prací, zatímco britští pracovníci o tyto pozice zájem nemají. Vyjadřuje obavy ze změn, které mohou zmenšit flexibilitu britských podniků.
Pokud jde o kritiku současné podoby Dohody od zastánců tvrdého brexitu, směřuje na více aspektů Dohody. Bývalý ministr pro brexit Boris Johnson kritizuje, že Mayová příliš přistoupila na požadavky EU a dělá z UK „vazalský stát“: bude zachováno příliš mnoho regulací EU a Spojené království bude platit příliš velké sumy jako vyrovnání závazků. Nigel Farage, bývalý předseda UKIP, kritizoval, že evropský soudní dvůr bude i nadále rozhodovat o právech občanů EU žijících v UK, což považuje za ponižující a neakceptovatelné.
