Jiří Pospíšil

Evropský parlament vydal 25. října 2018 rezoluci k situaci v Azovském moři. V patnácti bodech Evropský parlament popisuje situaci v Azovském moři, kde podle něj dochází k excesivnímu zastavování a inspekci plavidel plujících pod vlajkou (mimo jiné) států EU. Dále je zdůrazněno, že by „inspekce plavidel, byť namátkově povolená, neměla být zneužívána či vykonávána z politických důvodů se záměrem další destabilizace bezpečnosti, integrity a sociální či ekonomické situace Ukrajiny.“

Evropský parlament také vyzval Ruskou federaci, aby bezprostředně ukončila diskriminační inspekce plavidel, a odsoudil výstavbu mostu přes Kerčský průliv, který spojuje ruskou pevninu s Ruskem okupovaným Krymem.

Rezoluce je poměrně obecná, ale i tak v ní lze nalézt relativně konkrétní popis situace v Azovském moři. V bodu D preambule rezoluce Evropský parlament uvádí: „(...) Rusko často hrubým způsobem blokuje a provádí inspekci lodí plujících Kerčským průlivem do ukrajinských přístavů či nazpět; tyto procedury způsobují až týdenní zpoždění (lodí), pokles toků zboží a citelné finanční ztráty lokální ekonomice na Ukrajině i obchodníkům, jejichž lodě jsou podřízeny tomuto režimu; podle informací ukrajinské vlády muselo do konce září 2018 více než 200 plavidel, z toho více než 120 registrovaných v EU, podstoupit tuto excesivní proceduru, zatímco lodě pod ruskou vlajkou byly z těchto kontrol vyjmuty.“

Podle dostupných informací začaly excesivní kontroly lodí ze strany Ruska v květnu tohoto roku, již tedy trvají přibližně sedm měsíců.

Informace obsažené v rezoluci Evropského parlamentu lze považovat za „konkrétní případy, kdy opravdu se jedná o šikanu, o dlouhodobou kontrolu“, jak o nich mluví Jiří Pospíšil. Zejména prvek šikany je naplněn tím, že rezoluce obsahuje popis zjevně diskriminačního ruského jednání při inspekcích cizích lodí.

21. března 2014 byl Krym připojen k Rusku. Anexi krymského poloostrova Ruskem předcházelo referendum vyhlášené krymským parlamentem, které se konalo 16. března 2014. V referendu byly položeny dvě následující otázky:

„Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“

„Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), rozdíl v těchto otázkách je minimální. Ústava z roku 1992, jež byla přijata v době rozpadu SSSR, totiž dávala Krymu rozsáhlou autonomii. Krym byl připojen k Ukrajině v roce 1954 Nikitou Chruščovem a předtím patřil 170 let Rusku.

Krátce po ruské anexi Krymu obsadili proruští radikálové na východě Ukrajiny Donbaskou a Luhanskou oblast a vyhlásili dvě lidové republiky. Dle Ukrajiny tyto separatisty podporuje vojensky právě Moskva. Moskva dlouhodobě odmítá, že na území Donbasu vysílá ruské vojáky. Avšak v roce 2015 ruský prezident Vladimir Putin na tiskové konferenci uvedl: „Nikdy jsme neřekli, že tam nejsou lidé, kteří vykonávali určité úkoly i ve vojenské sféře.“ Podle něj to však není to samé jako vysílání ruských jednotek.

V únoru 2017 OSN vydala report, podle kterého si konflikt v Donbasu vyžádal již 10 090 obětí, z toho 2 777 civilistů. V roce 2014 byla dojednána (.pdf, str. 2) první Minská dohoda mezi Ukrajinou, Ruskem a OBSE, ta však byla brzy porušena proruskými separatisty, kteří se zmocnili teritoria ve východní Ukrajině. V únoru 2015 byla v Bělorusku dosažena druhá Minská dohoda, v níž bylo dojednáno příměří, stažení těžkých zbraní, amnestie pro účastníky všech bojů a také např. ústavní reforma umožňující do konce roku decentralizaci povstaleckých oblastí. Dle OSN jsou obě dohody stále oběma stranami porušovány.

Rada EU odsoudila anexi Krymu. 17. března 2014 přijala „omezující opatření vůči 21 činitelům a osobám a subjektům, které jsou s nimi spojeny, v souvislosti s jejich zapojením do činností, které ohrožují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny.“ Ministři zahraničí také na této Radě odsoudili krymské referendum a neuznali jeho výsledek. Rada považovala uspořádané referendum za nezákonné a v jednoznačném rozporu s ukrajinskou ústavou. Od března 2014 přijala EU řadu restriktivních opatření proti Rusku v reakci na ukrajinskou krizi. Naposledy v září 2018 prodloužila platnost sankcí uložených v souvislosti s narušováním územní celistvosti Ukrajiny.

Anexe Krymu je v rozporu s mezinárodním právem, jak stojí v Chartě OSN (.pdf, str. 5) v článku 2, bod 4:

4. „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“

Jak také shrnuje (.pdf) Christian Marxsen z Planckova institutu, podle mezinárodního práva neobstojí ani ruské argumenty o ochraně rusky mluvící populace v zahraničí nebo intervence na základě pozvání.

Po srážce lodě ruské pohraniční stráže s ukrajinským remorkérem 25. listopadu 2018, ze které se obě země obviňují navzájem, zablokovalo Rusko plavbu Kerčským průlivem. Prostor pod mostem, který vede na anektovaný Krym, zatarasil ruský tanker. Podle Ruska byla doprava v oblasti pozastavena z „bezpečnostních důvodů“, píše ČT. Zmiňovaný tanker je zobrazen na prvním videu článku v čase 3:00.

K blokádě se vyjádřilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR: „Blokování svobodné plavby Kerčským průlivem ze strany Ruské federace považujeme za hrubé porušení mezinárodního práva.“

Kerčský průliv spojuje Azovské a Černé moře. Prochází jím od severu k jihu hranice mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajina a Rusko podepsaly (.pdf, str. 131) v roce 2003 smlouvu o Azovském moři, která ho definovala jako „vnitřní vody obou zemí“. Smlouva zaručuje volnou plavbu všem ukrajinským a ruským lodím. Je však nutné dodat, že dle platné dohody je Azovské moře „historicky vnitrozemským mořem Ruské federace a Ukrajiny“, a proto mají oba smluvní státy právo kontrolovat všechny lodě plavící se Azovským mořem.

Rusko nedávno zvýšilo svou vojenskou přítomnost v oblasti Azovského moře. Začalo kontrolovat všechna plavidla mířící z ukrajinských přístavů nebo do nich, což někteří nazývají „ekonomickou blokádou“ ze strany Ruské federace. 

Představitelé NATO i EU aktivity Ruska odsoudili, podle generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga Rusko otevřeně použilo vojenskou sílu navzdory ukrajinským pravidlům. EU v tiskovém prohlášení žádá obnovení volného pohybu v Kerčské úžině a vyzývá obě strany konfliktu ke zdrženlivosti. Předseda Evropské rady Donald Tusk na svém twitterovém účtu odsoudil ruské chování, také vyzval ruské úřady k navrácení ukrajinských námořníků, plavidel a zdržení se dalších provokací.

Stoltenberg uvedl: „Použití vojenské síly proti ukrajinským lodím a námořníkům nemá žádné opodstatnění.“ Dále řekl: „Viděli jsme, jak střílejí na ukrajinské lodě. Viděli jsme, že se plavidel zmocnili a zajali námořníky. A viděli jsme, že někteří ze zajatých byli zraněni.“ Z incidentu, který se stal v Kerčském průlivu a o němž informovala média poprvé 25. listopadu 2018, existují videozáběry. Na další nahrávce jsou vidět ukrajinské lodě kotvící v ruském přístavu.

V reakci na krizi v Kerčském průlivu a zadržení 24 ukrajinských námořníků navrhl ukrajinský prezident Porošenko Parlamentu zákon o stanném právu v 10 ukrajinských oblastech v pobřežních a pohraničních regionech. Ukrajinský parlament tento zákon schválil 26. listopadu. Výnos, který bude platit od 28. listopadu od 9.00 ukrajinského času a bude trvat do 27. prosince, má 12 článků, z nichž jeden podléhá utajení. Dokument ukládá vyhlásit pohotovost systému civilní obrany a umožňuje dočasně omezit ústavní práva a svobody občanů.

Zahraniční média situaci na Ukrajině popisují jako zavedení tzv. „Martial Law“, což se do češtiny překládá jako stanné právo. Česká média nazývají situaci jako výjimečný či válečný stav. Porošenko vysvětlil, že zavedení stanného práva neznamená vyhlášení války Rusku. Toto opatření má prý sloužit výsostně pro účely ochrany Ukrajiny. Podle Euromaidan Press Porošenko ještě před schválením výnosu veřejnost ujistil, že práva a svobody omezeny nebudou.

Nicméně Verkhovna rada v roce 2015 přijala právní předpis upravující povahu stanného práva na Ukrajině. Ten v článku 8 odst. 1 sám uvádí (.pdf, str. 78): „Na Ukrajině, nebo v určitých oblastech, kde je stanné právo zavedeno, vojenské vedení společně s vojenskou správou (v případě formace) může přímo či prostřednictvím výkonných orgánů (…) zavést a vykonávat v mezích dočasného omezení ústavních práv a svobod občanů a práv a legitimních zájmů právnických osob zahrnutých v rámci Prezidentského dekretu o zavedení stanného práva následující opatření stanného práva:“ Pod číslem 4 čl. se dočteme: „Nucené vyvlastnění soukromého majetku či společného jmění manželů, vyvlastnění majetku a aktiv státních podniků a obchodních společností pro potřeby státu ve stavu stanného práva.“ Pod číslem 8 stejného článku se dočteme o případném omezení politických práv obyvatel: „Zákaz pokojných shromáždění, setkání, pochodů a demonstrací a dalších masových shromáždění.“ Přijetí prezidentského dekretu stanného práva na Ukrajině tak dává vládě mnoho prostředků, jak v případě vojenské nutnosti omezit občanská či politická práva.

Tento výjimečný stav navíc zakotvuje nemožnost voleb a obecně změny jak Verkhovne rady, tak prezidenta – čl. 11 odst. 2 a čl. 12 odst. 3 (str. 81). Znamená to tak mimo jiné i posunutí kampaně k prezidentským volbám v roce 2019, jak upozorňuje server Hromadske. Jak upozorňuje The Washington Post, výjimečný stav byl vyhlášen v oblastech, v nichž tvoří velká procenta rusky hovořící obyvatelstvo: omezení svobody médií skrz tento zákon tak umožňuje další potlačení médií v ruském jazyce.

V posledních několika dnech opravdu vyšlo v souvislosti s událostmi v Kerčském průlivu a v Azovském moři několik článků, které upozorňují na možnou souvislost mezi klesajícími preferencemi Vladimira Putina a rusko-ukrajinským konfliktem v Azovském moři.

Washington Post například poukazuje na možný vliv ruské okupace Krymu v roce 2014 (ale i rusko-gruzínské války v roce 2008) na popularitu Vladimira Putina a klade si otázku, jestli cílem agresivního jednání Ruska v Azovském moři může být zvýšení popularity prezidenta.

Popularita Vladimira Putina v Rusku

Zdroj: Levada, Washington Post

Podobnou otázkou se zabývají i články CNN, serveru Bloomberg, Rádia svobodná Evropa, Českého rozhlasu Plus či Deníku.

Důvodem klesající popularity Vladimira Putina v posledních měsících je zejména nepopulární penzijní reforma, která sníží věk odchodu do důchodu postupně o pět let, pro ženy dokonce o osm let.

Prezidenti a premiéři evropské sedmadvacítky potvrdili text rozvodové dohody i politickou deklaraci. Ta popisuje, jak si Brusel a Londýn představují budoucnost vzájemných vztahů po tzv. brexitu.

Podle vyjednaného návrhu (.pdf, str. 196) by Británie přestala podléhat pravidlům EU s koncem roku 2020. Dohoda dále mimo jiné stanovuje, kolik má Británie platit EU peněz a detaily týkající se přechodného období i občanských práv.

Nejnovější odhad (39 miliard liber), na kterém se strany dohodly, se skládá z těchto složek:

• prostředky do rozpočtu EU do roku 2020
• platba nesplacených závazků
• financování závazků do konce roku 2020

Nyní dokument putuje ke schválení do britského parlamentu. Parlamentní debata o dohodě začne příští týden v úterý, hlasovat by se mělo 11. prosince. Podle premiérky Theresy Mayové „není k dispozici“ žádná lepší dohoda než ta, které ona dosáhla.

Proti textu, který vyjednala vláda Mayové se staví nejen opoziční labouristé, liberální demokraté či skotští nacionalisté, ale i severoirští unionisté, kteří menšinový kabinet v Londýně tolerují, a někteří poslanci vládní Konzervativní strany.

Otázka imigrace byla v dobách referenda používána zastánci brexitu jako jeden z argumentů pro odchod VB z EU, jak ukazuje ve svém souhrnném článku například internetový VOX či deník The Guardian. Extrémní zneužívání tématu imigrace pro získání podpory ukazuje i známá fotka předsedy strany UKIP Nigela Farage z 16. června 2016.

Umírněnější hnutí Vote Leave vedené poslancem Borisem Johnsonem, jež v době referenda zastupovalo hlavní hlas zastánců odchodu z EU, se vyjadřovalo k migraci opatrněji. Na svých stránkách nezmiňovalo specificky žádné oblasti či centra imigrace, ale akcentovalo obecně nutnost získání kontroly nad hranicemi a nezávislosti od zasahování například evropských soudů do britské migrační politiky.

Imigrace byla podle průzkumů též hlavním důvodem zmiňovaným mezi lidmi, kteří pro odchod hlasovali.

Imigrace do VB v době kolem hlasování o Brexitu (24. června 2016) vykazovala několik trendů. Jak ukazují data Oxfordské univerzity, migrace z EU vzrostla po rozšíření EU v roce 2003, klesla v době ekonomické recese v letech 2007–2009, od té doby postupně opět roste. Přesto hlavní podíl na migraci do VB zaujímají občané ze zemích mimo EU. Mezi hlavní zdrojové země EU, které tvoří dlouhodobě většinu imigrace do EU, jsou Polsko, Irsko a Německo. V období po krizi je pak patrný nárůst ze zemí nových (Rumunsko, Maďarsko), ale především také z tzv. jižního křídla EU (Itálie, Španělsko a Portugalsko).

Není pravdou, že by samotná střední a východní Evropa byla zdrojem hlavní imigrační vlny. Podobné výsledky ukazuje i výzkum na datech z roku 2015 z pera Londýnské školy ekonomie a politických věd. Zastoupení občanů EU mezi imigranty (s. 2–3) je vidět v následujícím grafu, ze kterého je zřejmá dominance Poláků jako pracovníků z EU:

Zdroj: Brexit and the Impact of Immigration on the UK (.pdf), LSE, s. 3

Otázka, zda evropští pracovníci berou práci těm britským, je součástí větších debat i v rámci ekonomie, a proto ji rozsáhleji neověřujeme. Jen podotýkáme, že ve stejném výzkumu autoři řeší i otázku, zda imigrace z EU bere práci občanům UK či snižuje reálné mzdy. V obou případech dochází k závěru, že imigrace z EU má jen minimální dopad na daná témata, například se ukazuje, že až do roku 2011 reálná mzda rostla s počtem příchozích (tamtéž, s. 7). K pozici zahraničních vs. britských pracovníků se též ve svém dokumentu vyjadřovala parlamentní skupina o migraci, v níž byly zastoupeny všechny politické strany. Skupina sbírala informace od důležitých zájmových skupin (stakeholders). Konstatuje (s. 5–6), že v některých sektorech (na méně kvalifikovaných pozicích) je vysoká závislost na evropských pracovnících, kteří jsou více ochotni pracovat v nestandardní pracovní době a stěhovat se za prací, zatímco britští pracovníci o tyto pozice zájem nemají. Vyjadřuje obavy ze změn, které mohou zmenšit flexibilitu britských podniků.

Pokud jde o kritiku současné podoby Dohody od zastánců tvrdého brexitu, směřuje na více aspektů Dohody. Bývalý ministr pro brexit Boris Johnson kritizuje, že Mayová příliš přistoupila na požadavky EU a dělá z UK „vazalský stát“: bude zachováno příliš mnoho regulací EU a Spojené království bude platit příliš velké sumy jako vyrovnání závazků. Nigel Farage, bývalý předseda UKIP, kritizoval, že evropský soudní dvůr bude i nadále rozhodovat o právech občanů EU žijících v UK, což považuje za ponižující a neakceptovatelné.

O dohodě (.pdf, přesně 585 stran), která právně ošetřuje odchod Velké Británie z EU, se bude hlasovat začátkem roku 2019. Poté ji musí schválit Evropská rada. Dodejme, že Dohoda musí projít také britským parlamentem, který o ní bude hlasovat 11. prosince.

Podle Guye Verhofstadta, který zastupuje EU při jednáních o Brexitu, je stávající řešení „jediná a nejlepší dohoda, pokud bereme v potaz nepřekročitelné hranice britské vlády a zakládající principy EU: jednotu společného trhu, nedělitelnost čtyř svobod (vnitřního trhu, pozn. Demagog.cz) a autonomii rozhodování EU“.

Velká Británie má podle současných pravidel odejít z EU koncem března 2019.

Za účelem zabezpečení dopravní obslužnosti na území hl. m. Prahy byla mezi Hlavním městem Praha a Dopravním podnikem hl. m. Prahy uzavřena Smlouva o veřejných službách pro roky 2010 až 2019.

Na základě Článku XIV. této smlouvy jsou smluvní strany povinny uzavírat dodatky k této smlouvě, které obsahují vymezení závazku poskytované veřejné služby a předběžně odhadují výši kompenzace pro období kalendářních let 2011-2019.

Dle přílohy dodatku č. 25 (.pdf, str. 9) z června 2017 činil předběžný odhad této kompenzace 13,776 miliard Kč. Pro rok 2018 činí podle přílohy dodatku č. 30 předběžný odhad kompenzace 14,272 miliard Kč.

Dle výroční zprávy (.pdf, str. 132) Dopravního podniku hl. m. Prahy činila pro rok 2017 výsledná výše kompenzace za závazek veřejné služby 13,535 miliard Kč.

Za jízdné pak podle výroční zprávy Dopravní podnik utržil v roce 2017 celkem 4,365 miliard Kč.

Na základě údajů (.pdf, str. 132) z Výkazu zisku a ztrát, konkrétně hodnoty nákladů v kategorii A-F, která činní cca 17,5 miliard Kč, se po odečtení položky III (Ostatní provozní výnosy) od těchto nákladů dostaneme k provozním nákladům DPP, jenž čítají cca 16,162 miliard Kč.

V rámci takto spočtených nákladů pak tržba na jízdném pokrývá cca 27 % této částky.