Lubomír Metnar

Nejdříve uveďme, že zde Lubomír Metnar reaguje na kritiku ze strany vládní koalice či bývalého premiéra Bohuslava Sobotky, podle nichž předchozí vláda Andreje Babiše přispěla k tomu, že je Česko prakticky závislé jen na ruském plynu. V této spojitosti pak Lubomír Metnar zmiňuje právě dodávky plynu z Polska, které měl zajišťovat v minulosti plánovaný, avšak nikdy nepostavený česko-polský plynovod Stork II.

Příprava plynovodu Stork II

První významnější kroky k propojení České republiky a sousedního Polska tímto plynovodem započaly již v létě 2014. Český Energetický regulační úřad (ERÚ) tehdy spolu s polským úřadem pro regulaci energetiky (.pdf) vydal rozhodnutí o žádosti, kterou společně podala česká firma Net4Gas a polský Gaz-System v říjnu 2013. Upřesněme, že úřady rozhodovaly především o tom, jak velkou část investice v důsledku zaplatí koneční spotřebitelé v ČR v rámci regulovaných cen plynu. Tehdejší vláda Bohuslava Sobotky toto rozhodnutí označila za klíčový krok v rámci realizace plynovodu.

Uveďme, že plynovod Stork II se měl stát součástí tzv. severojižního koridoru mezi Polskem a Chorvatskem. Polsko v roce 2015 vystavělo v přímořském městě Svinoústí terminál, do kterého tankery dovážejí zkapalněný plyn (LNG). Odtud měl pak plyn putovat plynovodem do Česka. Klíčovým přínosem této stavby mělo být výrazné snížení závislosti na ruském plynu. Původní datum předpokládaného dokončení plynovodu Stork II se plánovalo již na rok 2019. Dodejme také, že paralelně byl vytvářen také projekt plynovodu BACI (.pdf, str. 19), který měl spojovat Českou republiku s Rakouskem.

Česko-polský plynovod byl s polskou stranou připravován několik let. V roce 2013 Evropská unie zařadila tento projekt na seznam tzv. projektů společného zájmu EU (.pdf, str. 2–3) a v roce 2014 získal evropské dotace z programu CEF (.pdf, str. 9) na další fáze přípravných prací (.pdf, str. 28). V roce 2014 byla projektu vyjádřena také politická podpora. Zajištění realizace plynovodu Stork II totiž Ministerstvo průmyslu a obchodu označilo za jednu z dílčích priorit v tehdy zveřejněné Státní energetické koncepci České republiky (.pdf, str. 51–52).

O rok později veřejně podpořili plynovod Stork II zástupci českého Ministerstva průmyslu a obchodu a polského Ministerstva hospodářství. V roce 2016 poté podepsal český premiér Bohuslav Sobotka a polská premiérka Beata Szydlová memorandum o realizaci plynovodu. Podle tohoto dokumentu měl být projekt ve spolupráci s evropskými institucemi dokončen do roku 2020. V dubnu 2018, tedy už v době první vlády Andreje Babiše, Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém Typovém plánu „Narušení dodávek plynu velkého rozsahu“ (.docx, str. 4) mimo jiné uvádělo, že plynovod Strok II je „plánován“. Tento Typový plán tehdy schválil ministr Tomáš Hüner (za ANO).

Odklad na neurčito

V roce 2020 však společnost Net4Gas, která zajišťuje přepravu plynu a provozuje plynovody v České republice, zveřejnila (.pdf) svůj výhled na následující období let 2021–2030. Tato zpráva společnosti ukázala, že byl projekt plynovodu Stork II odložen na neurčito a Net4Gas ho nahradila menším projektem, v jehož případě jako rok dokončení uváděla rok 2028 (.pdf, str. 45, 48). Ještě v roce 2018 přitom Net4Gas počítala se zprovozněním Stork II v roce 2022 (.pdf, str. 51), o rok později v roce 2023 (.pdf, str. 53).

Hlavním důvodem odložení byla podle společnosti Net4Gas situace z roku 2019, kdy Evropská komise vyškrtla tento plynovod spolu s rakousko-českým plynovodem BACI ze seznamu prioritních staveb. To tedy prakticky znamenalo, že by stavby nedosáhly na dotace z Evropské unie, na které dříve získaly nárok v unijním programu CEF (.pdf, str. 30).

Podle Vnitrostátního plánu ČR v oblasti energetiky a klimatu, který v roce 2020 zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, získal projekt Stork II dříve dotaci také na stavební práce. Ta nicméně byla podle ministerstva „zrušena kvůli odložení projektu polským partnerem na konec roku 2022“ (.docx, str. 135). Později někdejší ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) uváděl, že projekt polská strana odložila do roku 2024.

Upřesněme, že polský Gaz-System odložil projekt na rok 2022 v roce 2016. Podle polských médií se polská strana nejdříve rozhodla, že na výstavbu ještě není připravena, protože kromě jiného chtěla počkat na dokončení norského plynovodu. Když zanedlouho Gaz-System své rozhodnutí přehodnotil, začala podle polských novinářů naopak váhat česká strana. Jak česká Net4Gas, tak polský Gaz-System se pak vinily navzájem za to, že se projekt neposouvá vpřed.

V roce 2020 polský web WysokieNapiecie.pl uvedl, že si „polská strana již několik let stěžuje“, že se projekt nesetkal se zájmem české Net4Gas. Na konci letošního dubna polské zdroje psaly, že Gaz-System ještě koncem roku 2017 deklaroval, že je připravený začít Stork II projektovat, „ale čekal na podobnou připravenost“ Net4Gas. Česká média naopak v roce 2019 zmiňovala, že byl Stork II z unijního seznamu prioritních staveb vyškrtnut kvůli „malému zájmu z polské strany“, když Gaz-System projekt odložil až na rok 2024.

Právě výše zmíněné rozhodnutí Gaz-Systemu z roku 2016, tj. s projektem počkat, má pravděpodobně na mysli Lubomír Metnar, když ve výroku uvádí, že „Polsko odmítlo nabídku ze strany Evropské unie“. O stejném „odmítnutí“ poté hovořil 3. května na půdě Sněmovny i bývalý vládní kolega Karel Havlíček (ANO), který v této spojitosti zmiňuje konkrétně rok 2016.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že česká společnost Net4Gas a polský Gaz-System projekt plynovodu Stork II plánovaly minimálně od roku 2013. V roce 2016 ještě bývalý premiér Sobotka s někdejší polskou premiérkou podepsal memorandum o realizaci plynovodu. Projekt původně získal nárok na evropské dotace. V roce 2016 pak polská strana skutečně nechtěla podepsat s Net4Gas příslušnou smlouvu s odůvodněním, že na výstavbu ještě není připravená. Ve stejném roce ale podle polských zdrojů tento postoj přehodnotila. Následně obě společnosti připisovaly vinu za to, že se projekt neposouvá vpřed, sobě navzájem. V dubnu 2018, v době první vlády Andreje Babiše, Ministerstvo průmyslu a obchodu počítalo s projektem Stork II v jednom ze svých strategických dokumentů. Z tohoto důvodu výrok Lubomíra Metnara hodnotíme jako nepravdivý.

Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti zřízené ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenským vydalo 16. dubna zprávu o humanitární pomoci. Zde píše, že Češi jsou na 3. místě v množství darovaných peněz pro Ukrajinu. Konkrétně darovali 11 % z celkové částky 924 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů dolarů. Na prvním místě je Spojené království se 47 procenty a na druhém Nizozemsko s 18 procenty, na čtvrtém místě poté USA s 8 %. Ukrajinská statistika nicméně nepočítá oficiální vládní podporu, nýbrž jen dárcovské příspěvky českých občanů a společností.

Výši celkové vládní pomoci (vojenské, humanitární a finanční) monitoruje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku v přehledu „Ukraine Support Tracker“. Data sledují období ode dne vypuknutí ruské invaze 24. února až do dne 27. března. Česká republika v přehledu zaujímá 11. místo, a pokud bychom tuto podporu přepočetli na procenta HDP, nacházíme se na 7. místě. Stejné, 7. místo zaujímáme i v případě, když se započítá pouze vojenská pomoc.

Česká vládní podpora Ukrajině dle Kielského institutu činila cca 77 milionů eur (.xlsx). Kdybychom sečetli tuto vládní pomoc a výše zmiňovanou nevládní podporu v hodnotě 100 milionů dolarů, tj. přibližně 92 milionů eur, dostali bychom celkovou částku ve výši 169 milionů eur. Doplňme nicméně, že ani tato suma by nestačila na to, aby se Česká republika z uváděného 11. místa v žebříčku nominální pomoci posunula výše než na 10. příčku. Stále by se totiž jednalo o menší částku, než jakou na pomoc Ukrajině vynaložila vláda Kanady (.xlsx), která se s téměř 180 miliony eur umístila na 9. místě.

Česká republika se podle dostupných přehledů v případě vládní pomoci zařadila na 11. místo v absolutních číslech a na 7. místo při přepočtu na HDP. Třetí příčku Česko obsadilo co do pomoci od občanů a firem. Byť je pojem „čelní“ země subjektivní, lze skutečně tvrdit, že česká podpora Ukrajině patří k těm nejvýznamnějším, a proto výrok poslance Metnara hodnotíme jako pravdivý.

Bývalý ministr obrany Metnar mluví o česko-americké dohodě o vzájemném pořizování materiálu a služeb pro účely obrany (Reciprocal Defense Procurement Agreement – RDPA). Dohodu podepsala 21. dubna 2022 Jana Černochová při setkaní s ministrem obrany Spojených států Lloydem Austinem. 

O vyjádření (k průběhu projednávání a schvalování dohody) jsme požádali Ministerstvo obrany (MO). „Tato mezinárodní smlouva byla dojednána a schválena vládou již v červenci 2019, tedy během funkčního období ministra obrany Lubomíra Metnara. Z důvodů na americké straně se však nepodařilo smlouvu podepsat dříve, ale až nyní po třech letech od schválení textu oběma smluvními stranami,“ uvedlo pro Demagog.cz tiskové oddělení ministerstva.

„Účelem dohody je zajistit, aby podniky z jednoho státu, které chtějí dodávat materiál a služby pro účely obrany do druhého státu, nebyly diskriminovány právními předpisy platnými v ČR a USA. (…) Dohoda usnadňuje přístup českých firem k zakázkám Ministerstva obrany USA tím, že se na ně neuplatní zákony upřednostňující americké podniky, zejména tzv. Buy American Act,“ vysvětlilo MO a dodalo, že stejný přístup se očekává i od Česka. V současné době má takovou dohodu s USA dalších 26 států. Obdobná dohoda mezi ČR a USA platila již v letech 2012–2017 (.pdf, str. 8).

Zakázka na pořízení vrtulníků systému H-1 nebyla podle vyjádření Ministerstva obrany na RDPA nijak vázaná. Na dojednání a schválení RDPA českou vládou nicméně navazovala časově. V srpnu 2019 Ministerstvo obrany informovalo, že dojde k nákupu celkem 12 vrtulníků UH-1Y Venom a AH-1Z Viper od americké společnosti Bell. Uvedlo tehdy, že probíhají jednání s americkou vládou a podpis smlouvy se připravuje na konec roku. V listopadu 2019 Ministerstvo obrany tento nákup definitivně schválilo. V prosinci poté došlo přímo k podpisu smlouvy.

První jednání mezi Ruskem a Ukrajinou se odehrálo 28. února, tedy pátý den ruské invaze na Ukrajinu. Zatímco obě delegace jednaly v Bělorusku, podepsal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádost o členství v Evropské unii. Další jednání se odehrála 3., 7. a 10. března. 14. března bylo zahájeno další jednání. Během prvního dne tohoto setkání byl představen plán o patnácti bodech, podle kterého by se Ukrajina například vzdala snahy přidat se k NATO a zavázala by se k odmítnutí zahraničních vojenských základen i zbraní na svém území. Výměnou by Rusko souhlasilo s tím, že by Ukrajině ochranu zaručovali někteří spojenci, např. Spojené státy, Velká Británie či Turecko. Podle sdělení Kremlu ze 17. března ani toto jednání nepřineslo dohodu. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian prohlásil, že Rusko snahu vyjednávat pouze „předstírá“.

28. března Zelenskyj potvrdil, že se Rusko a Ukrajina vrátí k jednacímu stolu. Oznámil, že je Ukrajina ochotna diskutovat o neutralitě, pokud by byla přijata ukrajinským referendem, a diskutovat o východoukrajinském regionu Donbas, ale nepřistoupí k demilitarizaci. Tato jednání v Istanbulu byla zdánlivě doposud nejúspěšnější a také poslední, na kterých se zástupci obou zemí setkali osobně. Obě strany se zde shodly na několika bodech. Ukrajinská delegace přistoupila na možnost neutrality a zřeknutí se žádosti o vstupu do NATO, Rusko pak přislíbilo stažení svých vojáků z oblasti Kyjeva. Spojené státy a NATO ale zpochybnily důvěryhodnost ruských příslibů.

7. dubna Moskva prohlásila, že jednání postupují pomalu kvůli obviněním, podle kterých se ruští vojáci na Ukrajině dopouštějí válečných zločinů. 12. dubna se ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil ke stavu mírových jednání a řekl, že jsou ve slepé uličce poté, co se podle něj Ukrajina odchýlila od dohod z Istanbulu. 23. dubna řekl Zelenskyj na tiskové konferenci, která se konala v kyjevském metru, že to, zda se budou odehrávat další mírová jednání, záleží na Putinovi. Prohlásil, že se s ním nebojí setkat osobně, pakliže to bude znamenat diplomatické ukončení války na Ukrajině.

26. dubna odcestoval generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres do Moskvy, kde se sešel s Putinem. Guterres prohlásil, že stále doufá v mírová jednání a jejich potenciál ukončit konflikt. Putin zopakoval svá dřívější slova a řekl, že jednání byla zmařena obviněním ze „zvěrstev,“ kterých se měli dopustit ruští vojáci ve městě Buča. Podle deníku The Guardian Rusko taktéž odmítlo ukrajinskou nabídku setkání v Mariupolu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ale řekl, že Rusko má i nadále zájem na diplomatickém ukončení konfliktu.

Vzhledem ke stavu mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem tak můžeme označit tvrzení Lubomíra Metnara za pravdivé. Od doby, kdy bylo město Buča na začátku dubna osvobozeno a na veřejnost se dostaly zprávy a obrázky zločinů ruských vojáků, se obě strany u jednacího stolu nesešly.

Makroekonomické predikce Ministerstva financí ČR jsou obvykle zveřejňovány čtyřikrát ročně. Od roku 2005 pravidelně vychází v lednu, dubnu, červenci a říjnu nebo listopadu, tedy na začátku každého čtvrtletí. Pouze v roce 2020 zveřejnilo ministerstvo jen tři predikce.

Poslední dostupná predikce je z 16. dubna 2021. Podle pravidelného schématu by měla další makroekonomická predikce, jak správně uvádí ministr obrany Metnar, vyjít v červenci letošního roku. V informacích k samotné predikci je také uvedeno: „Makroekonomickou predikci zpracoval odbor Hospodářská politika Ministerstva financí České republiky. Materiál zahrnuje predikci na roky 2021 a 2022 a u některých ukazatelů výhled na další 2 roky (tj. do roku 2024). Makroekonomická predikce vychází 4x ročně (zpravidla v lednu, dubnu, červenci a listopadu).“

Ministerstvo financí předložilo vládě návrh rozpočtu na přístí rok 31. května 2021, tedy již po zveřejnění poslední makroekonomické predikce. Ministerstvo navrhlo rozpočet se schodkem ve výši 390 miliard korun. Příprava státního rozpočtu na rok 2022 byla zařazena jako první bod na program (.pdf, str. 1) jednání vlády, které se uskutečnilo 7. června 2021. Vláda na tomto jednání schválila (.pdf, str. 1) předběžný návrh příjmů a výdajů jednotlivých rozpočtových kapitol státního rozpočtu.

Výrok Lubomíra Metnara hodnotíme jako pravdivý, jelikož Ministerstvo finančí předložilo návrh státního rozpočtu na následující rok až po vydání poslední makroekonomické predikce. Má pravdu také v tom, že další pravidelnou predikci Ministerstvo financí uveřejní v létě, konkrétně v červenci 2021. 

Členské státy Severoatlantické aliance se v roce 2006 zavázaly vynakládat alespoň 2 % ze svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu. Česká republika však tento závazek naposledy splnila v roce 2005, kdy podle dat Ministerstva obrany tvořily výdaje na obranu celkem 2,00 % HDP. 

V následujícím grafu ale můžeme vidět mírný vzestup výdajů na obranu po roce 2014, kdy bylo vydáno 0,96 % HDP. Tento růst byl přerušen již v roce 2016, kdy podíl výdajů na HDP klesl na hodnotu jen o 0,1 p. b. vyšší než v roce 2014, 0,97 %. Mezi lety 2014 a 2016 každopádně nezanedbatelně vzrostla absolutní hodnota výdajů, a to i při srovnání (.pdf, str. 7) v cenách stejného roku. Až na toto přerušení podíl výdajů na obranu setrvale roste od roku 2015 dodnes, tedy již osmým rokem.

Pro rok 2021 Ministerstvo předpokládá výdaj 1,45 % HDP, tedy částku 85,4 miliardy korun. Do této částky je započítáno i navrácených 10 miliard korun, o které byl rozpočet zkrácen před svým schválením. Dle ministryně Schillerové však Česko nesplní závazek vydávat v roce 2024 2 % HDP na obranný rozpočet.

16. března 2021 pak NATO uveřejnilo svou výroční zprávu pro rok 2020, kde uvádí, že státy Severoatlantické aliance v předcházejících letech zvýšily své výdaje na obranu. A to i přesto, že se země potýkaly s krizí způsobenou covidem-19. Členské země financovaly (.pdf, str. 48) za loňský rok své armády celkovou částkou přes 1 bilion dolarů (tedy více než 20 bilionů korun). Většina zemí se však přes nárůst výdajů zatím nepřiblížila závazku vyčlenit na obranu dvě procenta HDP. „Rok 2020 byl šestým rokem po sobě v růstu výdajů na obranu ze strany evropských spojenců a Kanady. Přičemž mezi lety 2019 a 2020 došlo k nárůstu o 3,9 %. Kromě toho 11 spojenců splnilo v roce 2020 hranici výdajů na obranu 2 % svého hrubého domácího produktu, oproti roku 2014, kdy se jednalo jen o tři státy,“ (překlad Demagog.cz) jak je uvedeno ve výroční zprávě (.pdf, str. 48).

Přehlednější shrnutí pak poskytuje následující graf, který byl uveřejněn v tiskové zprávě (.pdf) NATO dne 11. června 2021. Graf vyobrazuje porovnání výdajů na obranu jednotlivých členských států v porovnání mezi rokem 2014 a předpokládanými výdaji v roce 2021. Zelená linie ukazuje již zmíněná 2 %, která se členské státy zavázaly vynakládat. Výrazně se podílejí USA, jejichž obranný rozpočet podle výroční zprávy tvoří (.pdf, str. 49) 71 % celkových vojenských výdajů aliančních zemí. V roce 2020 se hranici 2 % podařilo splnit (.pdf, str. 50) také Řecku, Estonsku, Velké Británii, Polsku, Lotyšsku, Litvě, Rumunsku, Francii, Norsku a Slovensku. V roce 2021 však podle předpokládaného vývoje Norsko již 2% hranici nepřekročí, avšak na druhé straně u Řecka je očekáván velmi výrazný růst.

Další graf naznačuje celkový přehled výdajů na obranu evropských členských států a Kanady od roku 2012. Růst výdajů lze tedy jasně vidět od roku 2015, kdy dosahoval 1,6 %. Nejvyšší růst pak nastal v roce 2017, kdy dosáhl 5,9 %. Pro úplnost uveďme, že data pro roky 2020 a 2021 jsou jen odhady.

Vývoj později komentoval i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který vyjádřil očekávání růstu i v dalších letech: „(…) potřebujeme spravedlivěji sdílet zátěž, a tedy ti spojenci, kteří nevynakládají 2 % HDP na obranu, musí rozpočet navýšit. A dobrá zpráva je, že to je přesně to, co se děje, a také na základě plánů, které nám spojenci předložili, očekávám, že toto zvyšování bude pokračovat i nadále" (překlad Demagog.cz).

Výdaje aliančních států jako celku (bez USA) tedy skutečně rostou posledních sedm let, od roku 2015. Byť v roce 2016 došlo k poklesu obranných výdajů České republiky, je pravdou, že až na tento výkyv mají české výdaje posledních sedm let rostoucí trend. Dodejme, že i v následujících letech by měl podíl na HDP, ale i nominální výše obranných výdajů, dále růst.

Severoatlantická aliance (NATO) vydává každoroční souhrn finančních, personálních a ekonomických údajů týkající se všech členských zemí. Poslední data k finančním výdajům členských zemí aliance byla zveřejněna 11. června 2021 v tiskové zprávě NATO (.pdf). Tabulka, kterou připojujeme níže, porovnává výdaje na obranu jednotlivých členských zemí NATO v milionech dolarů v letech 2014 až 2021. Pro hodnocení daného výroku jsou nejdůležitější hodnoty ve třetím sloupci. Ty popisují, o kolik procent narostly výdaje na obranu v členských zemích za uvedených 7 let.

Z tabulky je patrné, že od roku 2014 má Česká republika skutečně sedmý nejvyšší nárůst výdajů na obranu mezi 30 členskými zeměmi aliance. Samotný nárůst činil 75,70 %. Vyšší tempa růstu vykazují jen Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko a Lucembursko.

Pro úplnost uveďme, že údaje popisují platby (.pdf, str. 1), které byly skutečně v minulosti provedeny, nebo které mají být provedeny v průběhu letošního fiskálního roku. Konečné výdaje za letošní rok se mohou proti plánovaným výdajům uvedeným v tabulce níže ještě mírně změnit. Doplňme také, že srovnání neobsahuje data pro Island, jelikož tato země nemá armádu (.pdf, str. 15).

Lubomír Metnar se stal ministrem obrany 27. června 2018, kdy prezident Miloš Zeman jmenoval do funkce současnou vládu Andreje Babiše. Na postu ministra obrany tehdy Lubomír Metnar nahradil ministryni Karlu Šlechtovou. Dle dat Ministerstva financí (.pdf, str. 41) činil rozpočet Ministerstva obrany v roce 2018 celkem 58,9 miliardy Kč. 

V případě rozpočtu Ministerstva obrany pro rok 2021 vláda nejdříve navrhovala výdaje ve výši 85,4 miliardy Kč (.pdf, str. 14). KSČM však podporu návrhu státního rozpočtu ve Sněmovně podmiňovala snížením výdajů na obranu o 10 miliard, k čemuž také následně došlo. Podle schváleného zákona o státním rozpočtu tak měly výdaje Ministerstva obrany v roce 2021 odpovídat celkem 75,4 miliardám Kč (.pdf, str. 32). Rozhodnutím vlády se nakonec nicméně rozpočet o 10 miliard opět navýšil, a dosahuje tedy 85,4 miliard Kč. Výrok Lubomíra Metnara proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministerstvo obrany uzavřelo v roce 2019 smlouvu na nákup armádních vrtulníků s americkou společností Bell. Konkurenční italský výrobce Leonardo, který se tendru také účastnil, však následně podal žádost, aby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) vydal zákaz plnění této smlouvy. Ministerstvo obrany totiž uvedenou smlouvu uzavřelo ještě dříve, než rozhodlo o námitkách, které předtím podala tato italská firma.

Žádost společnosti Leonardo však byla antimonopolním úřadem zamítnuta, jelikož „(…) uložení zákazu plnění smlouvy by znamenalo ohrožení existence širšího obranného nebo bezpečnostního programu, který má zásadní význam z hlediska bezpečnostních zájmů státu“. Ministerstvo obrany tedy od ÚOHS dostalo povolení k nákupu amerických vrtulníků za 17 miliard, a to navzdory přiznaným chybám.

Zakázkou na vrtulníky se začala v listopadu 2020 zaobírat také Evropská komise. 5. února 2021 ÚOHS za chyby při zakázce nepravomocně uložil Ministerstvu pokutu ve výši 550 milionů korun. Ministerstvo obrany s rozhodnutím nesouhlasilo a podalo proti němu rozklad (.docx, str. 2).

Dne 7. dubna 2021 byl tento rozklad předsedou ÚOHS v plné míře zamítnut a potvrzeno bylo prvoinstanční rozhodnutí o uložení sankce. Ministerstvo obrany podle jeho mluvčího Jana Pejška tuto pokutu již zaplatilo, 3. června 2021 však proti ní podalo správní žalobu.

Výše výdajů na obranu v jednotlivých zemích Severoatlantické aliance je uvedena mimo jiné ve výroční zprávě (.pdf, str. 48) NATO za rok 2020. Ta poukazuje na šest let trvající nárůst obranných rozpočtů aliance: „Rok 2020 byl šestým rokem v řadě, kdy rostly výdaje na obranu ze strany evropských spojenců a Kanady, přičemž mezi lety 2019 a 2020 došlo k nárůstu o 3,9 %. Kromě toho splnilo v roce 2020 11 spojenců hranici 2 % hrubého domácího produktu na výdaje na obranu. V roce 2014 se jednalo jen o tři státy (překlad Demagog.cz).“ 

Na celkových výdajích se výrazným způsobem podílejí USA, jejichž obranný rozpočet podle výroční zprávy tvoří (.pdf, str. 49) 71 % celkových vojenských výdajů aliančních zemí. V roce 2020 se hranici 2 % podařilo splnit (.pdf, str. 50) také Řecku, Estonsku, Velké Británii, Polsku, Lotyšsku, Litvě, Rumunsku, Francii, Norsku a Slovensku. Jedná se tedy přibližně o třetinu z celkových 30 spojeneckých zemí.

Graf níže zachycuje plánované výdaje na rok 2021 v poměru ku HDP a porovnává je s výdaji v roce 2014. V letošním roce by podle tiskové zprávy (.pdf) NATO mělo 2% hranici překonat 10 států, tedy právě třetina všech členů aliance. Pod 2 % HDP by se mělo propadnout Slovensko a Norsko, opačným směrem se pak posune Chorvatsko.

Výdaje na obranu jednotlivých členských států NATO v % HDP. Data za rok 2014 i 2021 jsou založena na cenách z roku 2015. Není vyobrazen Island, jelikož nedisponuje obrannými silami. Údaje pro rok 2021 jsou odhady. Zdroj: Tisková zpráva NATO pro rok 2020 (.pdf, str. 3).

Česká republika dle údajů NATO vydala na obranu v roce 2020 1,34 % HDP (.pdf, str. 50), v letošním roce by to mělo být 1,42 %. Ani v následujících letech by se Česko k 2% hranici nemělo přiblížit, a to i navzdory předchozím slibům.