Marek Výborný

Předseda KDU-ČSL Marek Výborný vychází z podílu z celkového počtu získaných hlasů pro určitou stranu a zisku mandátů. KDU-ČSL se svým ziskem 293 643 hlasů získala 10 mandátů (29 364 hlasů/mandát), ANO 2011 získalo 1 500 113 hlasů a 78 mandátů (19 232 hlasů/mandát) a hnutí STAN se svými 262 157 hlasy získalo 6 poslaneckých mandátů (43 693 hlasů/mandát).

Volby do Poslanecké sněmovny a přepočet platných hlasů na mandáty se řídí tzv. d΄Hondtovou metodou, která při převodu zvýhodňuje větší strany a naopak znevýhodňuje ty menší. Podstata této metody spočívá v tom, že se počet hlasů pro každou stranu ve volebním kraji jednotlivě dělí řadou přirozených čísel (tj. 1, 2, 3..., dle počtu rozdělovaných mandátů). Jako příklad uvedeme výsledky voleb do Sněmovny z roku 2017 v Libereckém kraji.

Libereckému kraji bylo v těchto volbách z celkových 200 poslaneckých mandátů přiřazeno 8 krajských mandátů. Těchto 8 mandátů si rozdělilo 5 vítězných stran a hnutí – ANO 2011, STAN, Piráti, SPD a ODS níže uvedeným výpočtem.

Zdroj dat: volby.cz

Podíly určené řadou přirozených čísel (počet získaných hlasů se dělí číslem 1, 2, 3 a 4):

ANO 2011: 62 302, 31 151, 20 767, 15 576 (...) 7 788

STAN: 26 780 , 13 390 (...) 3 348

Piráti: 23 859 , 11 929,5 (...) 2 982

SPD: 22 878 , 11 439 (...) 2 860

ODS: 21 468 , 10 734 (...) 2 683

Tyto podíly se posléze seřadí od nejvyššího k nejnižšímu. Vznikne tak řada podílů, přičemž mandáty jsou přiřazeny těm stranám, jejichž podíly se umístily na prvních 8 místech. Ve výsledku tak máme řadu čísel a určení vítězných stran: 62 302 (ANO 2011), 31 151 (ANO 2011), 26 780 (STAN), 23 859 (Piráti), 22 878 (SPD), 21 468 (ODS), 20 767 (ANO 2011) a 15 575,50 (ANO 2011).

Z výsledku je patrná nerovnováha mezi stranami, které ve volbách získaly větší množství hlasů, a stranami, které ve volbách získaly menší počet hlasů. Přestože hnutí ANO 2011 získalo v Libereckém kraji 29,83 % platných hlasů, získalo 50 % krajských mandátů.

Detailní informace o přepočtu a volebním systému lze najít na stránkách Českého statistického úřadu a webu Poslanecké sněmovny.

Volební uzavírací klauzule je minimální procento hlasů, které musí strana získat ve volbách, aby měla nárok na zastoupení v parlamentu. V České republice činí uzavírací volební klauzule pro vstup jedné strany do Poslanecké sněmovny 5 %, pro koalici 2 stran je to pak 10 %, koalici 3 stran 15 % a pro čtyř a vícestranné koalice 20 %.

Mezi státy bez jakékoli kvóty i klauzule patří například Finsko, Portugalsko (.pdf, str. 327) či Jihoafrická republika (.pdf, str. 106). Také v Nizozemsku (.pdf, str. 11) tato volební klauzule není. Mají však volební kvótu, která je založena na jiném principu, a to na potřebě dosáhnout určitého volebního zisku u jednotlivých kandidátů. Celkový počet platných odevzdaných hlasů se vydělí počtem poslanců. Průměrně tato kvóta činí 0,67 % hlasů.

Česká republika je rozdělena do 14 volebních obvodů podle jednotlivých krajů. V souladu s aktuálním volebním systémem pro volby do Poslanecké sněmovny mají nejméně lidnaté kraje ve Sněmovně nejmenší zastoupení. Nutno však podotknout, že počet poslanců volených v jednotlivých krajích se neodvíjí od počtu obyvatel, nýbrž od počtu platných odevzdaných hlasů v jednotlivých krajích.

Nejméně lidnatý Karlovarský kraj tedy aktuálně v Poslanecké sněmovně zastupuje 5 poslanců, přesněji 3 poslanci za ANO, jeden za SPD a jeden za Piráty. Naopak Středočeský kraj, který má téměř pětkrát více obyvatel, má v současnosti 26 poslanců, z toho 9 poslanců za ANO, 4 za ODS, 3 za Piráty a po dvou poslancích za KSČM, ČSSD, TOP 09, STAN a SPD.

Podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je skupina nejméně 17 senátorů oprávněna podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Na tomto základě podala v roce 2017 skupina 21 senátorů návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR.

Tento návrh je u Ústavního soudu veden pod spisovou značkou Pl. ÚS 44/17. Jako datum podání návrhu je v databázi Ústavního soudu uveden 13. prosinec 2017. Podle podpisové listiny (.pdf) se k návrhu skutečně připojili členové senátorského klubu KDU-ČSL a nezávislí (např. Lumír Kantor či Petr Šilar), spolu se senátory za STAN (např. Jan Horník) a TOP 09 (Tomáš Czernin).

Skupina senátorů navrhuje (.pdf, str.1–2) zrušení dvou částí zákona o volbách do Parlamentu ČR. Za prvé navrhuje zrušení § 26 věty druhé a § 48 až § 51, jehož podstatou je rozdělení ČR do 14 volebních obvodů a současně uplatnění tzv. D’Hondtovy metody pro rozdělování mandátů.

V druhé části pak navrhuje zrušení § 49 odst. 1. písm. b), c), d) a odst. 3 písm. b), c), d), tedy načítací (aditivní) kvorum pro koalice. Podle toho platí, že koalice dvou a více stran potřebují k postupu do skrutinia a přidělení mandátů větší počet hlasů než samostatně kandidující strany. Konkrétně koalice 2 stran musí získat 10 % hlasů, koalice 3 stran 15 % hlasů a čtyř a vícečlenné koalice alespoň 20 % hlasů. Samostatně kandidující strana pak musí získat jen 5 % hlasů.

Marek Výborný zde zároveň zmiňuje novelu zákona o volbách do Parlamentu ČR, kterou předložila sněmovně skupina poslanců za KDU-ČSL dne 13. 11. 2019. Novela si podle důvodové zprávy (.pdf, str. 4, 6) klade za cíl posílit poměrný volební systém tak, aby nezvýhodňoval ani malé, ani velké politické strany či volební koalice. Hranice pro postup do skrutinia a tedy zisk mandátů je pak stanovena shodně pro strany/hnutí i jejich koalice na 5 % platných hlasů.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že jde o novelu volebního zákona z roku 2000. Odborná literatura ji popisuje takto: „Nejdůležitějšími změnami, které měly mít většinový účinek, bylo výrazné zvýšení počtu volebních krajů (z 8 na 35), zrušení druhého skrutinia, změna volební formule (namísto dosavadní Hareovy kvóty byl použit modifikovaný d´Hontův dělitel, nezačínající jedničkou ale číslem 1,42) a zavedení tzv. sčítací uzavírací klauzule pro volební koalice, zvyšující se přímo úměrně podle jejich členů (2 strany 10 %, 3 strany 15 %, 4 a více stran 20 %) což bylo namířeno zejména proti tehdejší Čtyřkoalici.“ (Ústavní právo: casebook, David Kosař a kol., Praha, Wolters Kluwer 2014). Ústavní soud následně rozhodoval o návrhu prezidenta České republiky na zrušení sporných částí tohoto zákona, nálezem prezidentu Havlovi vyhověl a některá ustanovení tohoto volebního zákona zrušil. Zejména ta, která se týkala počtu a velikosti volebních krajů a volební formule, sčítací uzavírací klauzule byla ponechána.

Jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman využívali argument silných vlád opakovaně. Např. v diskuzním pořadu na ČT 1 V pravé poledne řekl Václav Klaus, že „zákon o volbách má umožnit sestavit stabilní vládu“ (Hospodářské noviny, 5. června 2000). K budoucímu efektu novely volebního zákona Klaus dodal, že „pokud to zúží naše politické spektrum a pokud by to zúžilo počet stran, tak by to bylo dobře“ (Hradecké noviny, 24. května 1999).

Miloš Zeman k novele volebního zákona v televizi Nova 30. dubna 2000 řekl: „Podívejte se, já nechci desetkrát opakovat to, co jsme řekli již mnohokrát, že změna volebního systému se uskutečňuje proto, aby tady byla po volbách sestavitelná většinová vláda složená z těch stran, které mají podobné a nikoliv vzdálené programy, protože vláda složená ze stran s heterogenními programy by velmi špatně, jak už ostatně praxe prokázala, by velmi špatně fungovala.“

S těmito argumenty se ztotožňuje i důvodová zpráva (.doc) k tomuto zákonu, která na straně 63 dokumentu uvádí: „(...) úpravu volebního systému poměrného zastoupení takovým směrem, který by usnadnil vznik funkční většinové vlády za minimální účasti koaličních partnerů. Z toho důvodu se vytváří 35 volebních krajů, rozdělování mandátů v rámci jednoho skrutinia za využití modifikovaného d´Hondtova volebního dělitele.“

V březnu 2018 předložila vláda návrh (.pdf) na změnu zákona o volbách do Parlamentu ČR. Během května bylo předloženo celkem 8 pozměňovacích návrhů (.pdf) včetně dvou poslancem Markem Výborným. První (.doc) pozměňovací návrh se týkal přepočtu hlasů na mandáty, druhý (.doc) procentuálních hranic zisku hlasů ve volbách nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny. Po 3. čtení byl návrh zákona Poslaneckou sněmovnou schválen (.pdf), ale ani jeden pozměňovací návrh poslance Výborného nebyl přijat. Při hlasování byla naprostá většina poslanců hnutí ANO proti.

Strana KDU-ČSL zastává názor, že současné přepočítávání hlasů na mandáty je nespravedlivé. Podle nich d'Hondtova metoda, která se nyní pro přepočet používá, nahrává silnějším stranám a diskriminuje lidi z menších krajů.

„Jeden poslanec hnutí ANO reprezentuje přibližně 19 000 voličů, já jako poslanec KDU-ČSL reprezentuji přibližně 29 000 voličů, poslanec nejmenší strany ve Sněmovně reprezentuje astronomických skoro 44 000 voličů. Je zjevné, že váha jednoho hlasu není v souladu s ústavou,“ řekl předseda strany Výborný letos v listopadu.

Lidovci v půlce listopadu 2019 předložili další návrh na změnu volebního zákona. Stejnou iniciativu prokázalo i Ministerstvo vnitra, které v říjnu připravilo zcela nový volební zákon. Prosazuje mimo jiné jednodenní volby, možnost korespondenčního hlasování pro české občany v zahraničí nebo hlasování v předstihu.

Vyjádření předsedy lidovců Výborného, že hnutí ANO návrh na změnu volebního zákona letos pravděpodobně nepodpoří, je pouze predikce a jako takové ho neověřujeme.

Současný volební systém do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je označován jako poměrný a obsahuje omezovací klauzuli. Tu je nutné překonat na celostátní úrovni, aby volební strana postoupila do skrutinia, ve kterém se jí přidělují poslanecké mandáty. Tato klauzule se pro koalice zvyšuje podle počtu členů: „Do skrutinia postupují politické strany a hnutí, které získaly alespoň 5 % platných hlasů na celostátní úrovni, dále dvoučlenné koalice, které získaly alespoň 10 % platných hlasů, trojčlenné koalice, které získaly alespoň 15 % a čtyř a vícečlenné koalice, které získaly alespoň 20 % hlasů.“

Uzavírací klauzule pro koalice v České republice je skutečně v poměru k ostatním zemím velmi přísná. Zvláštní klauzule pro koalice z evropských států existuje v Albánii, Polsku, Maďarsku, Litvě, Moldavsku, Rumunsku, Itálii a na Slovensku. Nejpodobnější českému systému je klauzule v Maďarsku (.pdf, str. 1), kde ve volbách do Národního shromáždění je 5 % pro jednotlivé strany, 10 % procent pro koalice dvou stran, 15 % pro koalice tří stran atd.

K hranici 10 % se dostává klauzule v Rumunsku. Pro volby do Poslanecké sněmovny tam platí klauzule 5 % pro jednotlivé strany, 8 % pro koalice dvou stran, 9 % pak pro koalice tří a 10 % pro koalice čtyř. Postupně zvyšující se klauzuli mají i na Slovensku, kde je to 5 % z celkového počtu odevzdaných platných hlasů pro jednotlivé strany, pro koalice z dvou či tří stran je to 7 % a koalice o čtyřech a více stranách potřebují 10 %.

Desetiprocentní hranici, která však platí pro veškeré koalice, nezávisle na počtu členů, má i Itálie. Pro volby do italské Poslanecké sněmovny je to 10 % pro všechny koalice a 3 % pro jednotlivé strany. Mimo EU je pak klauzule vysoká ještě v Turecku, kde platí 10 % jak pro jednotlivé strany, tak pro koalice.

V ostatních evropských státech, které vůbec zvláštní klauzuli pro koalice mají, je její hodnota nižší. Konkrétně v Polsku pro volby do Sejmu (dolní komory Parlamentu) je to 5 % pro jednotlivé strany a pro koalice 8 %, v Albánii mají koalice klauzuli 5 % a jednotlivé strany 3 %, v Litvě 5 % jednotlivé strany a 7 % koalice. V Moldavsku samostatní kandidáti musí překonat hranici 2 % hlasů, jednotlivé strany 5 %, koalice dvou stran musí překonat hranici 7 % a větší koalice pak 9 %.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť v Maďarsku je používán stejný systém jako v Česku, tedy postupný nárůst vstupní klauzule podle počtu stran v koalici. Podobně přísný je pak ale i model italský, kde vstupní klauzule pro koalice je více než třikrát větší oproti samostatně kandidujícím stranám.

KDU-ČSL byla vládní stranou ve vládě Bohuslava Sobotky v letech 2014–2017. Lidovci dlouhodobě zastávají negativní postoj vůči kvótám a přerozdělovacím mechanismům, které by byly nastaveny ze strany Evropské unie, ať už Evropské komise, Evropské rady či Evropského parlamentu. Tak v září 2015 prohlásila např. europoslankyně Šojdrová: „Stejně jako minulý týden opakuji i nyní, že povinné kvóty nejsou řešením.“ Na celostátní konferenci KDU-ČSL v tomtéž měsíci také uvedla: „[Konference] souhlasí s pozicí Předsednictva KDU-ČSL ohledně migrační krize, zejména odmítnutí povinných přerozdělovacích kvót, které neřeší situaci jako takovou, ale pouze její následky a naopak klade důraz na nutnost řešit příčiny migrační krize mimo Evropu.“

KDU-ČSL se tímto přístupem nicméně nezříká odpovědnosti a solidarity vůči migrantům (nikoliv ekonomickým), ale chce je přijímat na základě solidarity, jak řekl v květnu 2015 europoslanec Svoboda: „To dobrá věc není, členské státy by měly projevovat solidaritu na základě dobrovolnosti.“ Lidovci dále zastávají pozici, že kvóty nemohou fungovat, jelikož Česká republika není pro migranty cílovou zemí a uprchlíky zde není možno držet, jak řekl bývalý předseda Bělobrádek opět v květnu 2015: „Tito uprchlíci k nám nechtějí. Jejich cílovou zemí je Německo. Jak je tu v Schengenu udržíme?“ Co se týče ekonomických migrantů, Pavel Bělobrádek uvedl: „Pokud tedy takoví lidé chtějí u nás pracovat, musí přijít legálně, požádat o vízum a pracovní povolení.“ Bližší informace k migrační strategii KDU-ČSL je k dispozici na jejich stránkách.

Postoj KDU-ČSL je pak zřejmý i z hlasování jejich europoslanců v Evropském parlamentu, kde při hlasování o usneseních či návrzích dlouhodobě hlasují v neprospěch zavedení systému kvót. Výjimku činí hlasování z dubna 2015, kdy sice hlasovali (.pdf, str. 418) pro usnesení, jehož součástí byla i výzva Evropské komisi k zavedení kvót pro rozdělení žadatelů o azyl mezi jednotlivé členské státy, nicméně kvóty jako takové stále odmítali.

Europoslankyně Šojdrová tento krok zdůvodňuje tím, že bylo dobré přijmout ucelenou rezoluci na toto téma, zároveň ale dodává, že kvóty by stejně podléhaly shodě jednotlivých národních vlád, ke které nedojde. Proti zavedení kvót dále hlasovali např. v září 2015 při schvalování usnesení (výsledek hlasování v .pdf na str. 58) o přerozdělení migrantů z Itálie a Řecka mezi státy EU. V roce 2016 se pak zdrželi hlasování nebo hlasovali proti usnesení (výsledek hlasování v .pdf, str. 61) podporující rozhodnutí Rady Evropy o relokaci 40 000 a 120 000 žadatelů o azyl.

Server HlidaciPes.org informoval 6. listopadu 2019 o tom, že řecký ministr pro ochranu občanů (ne ministr zahraničí, což považujeme za nepřesnost nevelké důležitosti) Michalis Chrisochoidis 10. září 2019 zaslal dopis (.pdf) na české ministerstvo vnitra s žádostí o přijmutí 40 nezletilých bez doprovodu.

Dne 7. listopadu 2019 tuto informaci potvrdil český ministr vnitra Jan Hamáček na Twitteru:

Dle tiskové správy KDU-ČSL ze dne 7. listopadu 2019 požádal Marek Výborný s europoslankyní Michaelou Šojdrovou ministra vnitra o schůzku k tomuto tématu. Tato žádost nebyla blíže specifikována.

Michaela Šojdrová vystoupila 11. listopadu 2019 v ČT, kde silně zastávala vstřícný přístup k žádosti řeckého ministra pro ochranu občanů.

Dne 12. listopadu se dle oficiálního stranického Twitteru předsednictvo KDU-ČSL usneslo takto:

Dne 13. listopadu 2019 vydalo ministerstvo vnitra tiskovou zprávu, ve které informuje o tom, že ministr Hamáček 13. listopadu 2019 zaslal řeckému ministrovi pro ochranu občanů dopis (.pdf), v němž požádal o zaslání seznamu konkrétních 40 dětí.

Uprchlíkem je podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 osoba (str. 2), která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti (…)“.

Kosovská krize na Balkánském poloostrově v březnu roku 1999 vyvrcholila leteckým bombardováním prováděným členskými státy NATO. Česká vláda premiéra Miloše Zemana, vládnoucí od roku 1998, vydala 21. dubna 1999 usnesení o poskytování dočasného útočiště na území České republiky do 31. prosince 1999 občanům Svazové republiky Jugoslávie z provincie Kosovo.

Uprchlíky byli především kosovští Albánci. Azyl našli kromě sousední Makedonie a Albánie i v jiných evropských státech. V ČR zažádalo v roce 1999 o azyl, tedy o ochranu na dobu neurčitou, 7 220 žadatelů. Z toho bylo ale jen 79 úspěšných. Dočasné útočiště, tedy dočasnou ochranu na základě usnesení vlády, získalo podle Člověka v tísni v ČR 1034 kosovských Albánců. Po skončení konfliktu se 903 z nich vrátilo zpět, většina již v září roku 1999.

Tvrzení, že za vlády Miloše Zemana přišly do Česka tisíce uprchlíků, lze označit za pravdivé, ačkoli můžeme předpokládat, že ne všichni žadatelé o azyl byli uprchlíci dle výše uvedené definice.

Zdroj: ČSÚ