Michal Horáček

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Michal Horáček je skutečně jediným prezidentským kandidátem, který v souvislosti s kampaní uveřejnil údaje o svém zdravotním stavu a také svá majetková přiznání.

Zbývajících osm potvrzených prezidentských kandidátů (Zeman, Drahoš, Hilšer, Fischer, Hannig, Hynek, Kulhánek, Topolánek) tyto údaje nezveřejnilo.

V samotné debatě Deníku pak další kandidáti uvedli na otázku, zda do prvního kola voleb zveřejní detaily svého zdravotního stavu potvrzené lékařem, že tak učiní. Konkrétně to přislíbil Marek Hilšer, Jiří Hynek a Mirek Topolánek. Jiří Drahoš a Vratislav Kulhánek to odmítli.

Na své facebookové stránce sdílel Michal Horáček ze dne 17. listopadu několik živých vysílání z řady míst v Praze, která byla určitým způsobem důležitá při událostech v listopadu roku 1989. V úvodním proslovu zval shromážděné diváky na procházku po těchto místech a dodal, že by „to rád udělal lidskými slovy a s lidskými příběhy“ (5:18). Další vstup byl vysílán z Jungmannova náměstí a následně ze Špalíčku, který byl dle jeho slov poskytnut v zájmu revoluce, aby si „měli kde povídat“ (0:23). Na Václavském náměstí Michal Horáček prohlásil, že 17. listopad (1989) byl „rozbuška nahromaděných nadějí, které najednou vzplály“, jejichž počátek je však nutno hledat dříve. Proto v té souvislosti vzpomínal také na tzv. Palachův týden. Následně proběhlo živé vysílání od Strakovy akademie, kde hovořil o tzv. dialogu vlády a tehdejší opozice. Následující vstup byl již z Pražského hradu, kde Michal Horáček zmínil jeden z bodů svého programu Prvních 100 dní v úřadu, a to zrušení bezpečnostních rámů na Pražském hradě. U sochy T. G. Masaryka pak odkazoval právě na jeho osobu a poděkoval přítomným za účast.

Co přesně bylo pro Horáčka motivací, aby společnost se svými společníky prodal, není z veřejných zdrojů zcela jasné. Respektive pro hodnocení jeho motivace bychom vycházeli z vlastních slov tohoto kandidáta. V období prodeje firmy Horáček vyloženě nemluvil o tom, že by důvodem prodeje mělo být nebezpečí provozování hracích automatů – nelze ovšem vyloučit, že tomu tak bylo. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný. Dodejme, že Horáček dlouhodobě veřejně popisuje svou nechuť k hracím automatům, a to i v době dávno před jeho kandidaturou.

Je faktem, že Michal Horáček vedl spolu se třemi svými společníky Fortunu od jejího založení v roce 1990 až do okamžiku jejího prodeje skupině Penta v roce 2004. Na svých stránkách Horáček uvádí k otázce, proč prodal Fortunu, následující:

„Protože jsem měl už dost peněz jako nástrojů. Přicházely navíc automaty, a to jsem nechtěl. Proti tomu jsem vždycky vystupoval. Nikdy bych děti neuhodil, ale kdyby hodily korunu do automatu, tak to bych je přes ruku asi pleskl.“

V roce 2004, když byla společnost prodávána, Horáček pro server Euro.cz uvedl:

„* Proč jste vůbec Fortunu prodával? Vždyť letos má být její finančně nejúspěšnější rok.- Právě proto. Když se prodá firma na vrcholu, je za ni víc peněz. My jsme Fortunu dovedli na vrchol našich schopností. Měli jsme sice připravené určité strategické plány, ale mně je 52 let a je mi jedno, jestli budu mít o sto milionů víc nebo míň. Fakt je mi to jedno. Nechci se vytahovat, prostě mi to za to nestojí.* Jaké to byly plány?- Nějak tu společnost dále rozvinout.* Prodali jste Fortunu i s těmito strategickými plány?- Ano, protože si přeji, aby Fortuna byla inadále úspěšná. Až se za 30 let budu belhat po Praze, tak abych tady viděl pobočky Fortuny a mohl si říkat, tohle jsem založil.“ V rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010 popsal Horáček problémy z roku 2004 v trochu jiné oblasti, než bylo zavedení výherních hracích automatů :
„...všechno se bouřlivě vyvíjí, zejména technika a když my jsme Fortunu nabízeli k prodeji, tak jsme byli v takové zvláštní situaci. Tehdy jsme měli velikou konkurenci ve firmách, které sídlily třeba v Gibraltaru a nabízely tady to kursové sázení po internetu. Byla to nekalá konkurence doslova, protože oni mohli nabídnout lepší podmínky, protože zkrátka je to jenom na netu, nemusíte mít ty pobočky kamenné, že jo, ve kterých musíte platit otop, uklízečku a lidi, zaměstnance a všechno, elektřinu, to za prvé. A za druhé oni tady neodváděli vůbec žádné daně, samozřejmě tento průmyslu je zdaněn zvláštním způsobem, je potřeba odvádět kromě daní jako všechny ostatní podniky také peníze na veřejně prospěšnou činnost a to oni samozřejmě nedělali a přesto naši zákonodárci jako vlastně protěžovali cizince, kteří tady neplatí daně, vůči svým vlastním soudně osvědčeným subjektům a mě to teda hodně trápilo tenkrát.“
Nutno přiznat, že ve stejném rozhovoru potvrzuje svůj odpor k výherním automatům. Tento svůj postoj v médiích uvedl opakovaně (např. pro iDNES.cz v srpnu 2015 nebo v online rozhovoru na webu Týden.cz v roce 2009), a to i dávno před tím, než ohlásil kandidaturu na prezidenta.

Jako důvod pro prodej společnosti popsal jeden ze zakladatelů fakt, že se společníci neshodovali, jak se společností dál. Nicméně nespecifikuje, že by mezi tyto rozpory patřilo i provozování hracích automatů. V rozhovoru pro iDNES.cz v roce 2005 jeden ze zakladatelů, Jiří Balcar, uvedl následující:

„Ke konci už jsme měli ale všichni čtyři tak jiný představy o tom, kam Fortunu směřovat a rozvíjet, že bylo dobře se toho zbavit.“

Veřejně nelze dohledat postoje tehdejších Horáčkových společníků, kteří by v logice výroku měli mít v dané době zájem na podnikání i v byznysu s hracími automaty.

Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.

Horáček takto reagoval na Kulhánkovu otázku, proč se domnívá, že má nad kandidáty navrženými poslanci či senátory morální převahu díky kandidatuře podpořené podpisy občanů ČR.

O morální převaze Horáček opravdu dosud ve veřejném prostoru nehovořil. Podporu občanů, jejichž podpisů nakonec odevzdal 86 000, ovšem považuje za svou výhodu:

„Horáček novinářům řekl, že pro něj bylo důležité se obrátit na občany, a ne na poslance. ‚Mně ta poslanecká nominace připomíná knížku mého dětství, která se jmenovala Do zoo zadními vrátky,‘ uvedl.“

V podobném smyslu se vyjádřil před několika dny v debatě Seznamu (čas 8:30), kde podporu občanů jmenoval jako jeden ze zdrojů své nezávislosti.

Podle článku 56 Ústavy České republiky může být kandidát na prezidenta republiky navržen buď na základě petice podepsané nejméně 50 000 občany, nebo ho může navrhnout nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů.

Ze současných kandidátů na prezidenta získali dostatečný počet podpisů občanů tři z nich, ostatní jsou navrženi poslanci či senátory.

Podhoubí celému solárnímu boomu vytvořily pozměňovací návrhy zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií z roku 2005, které měly zaručit nejvyšší možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§ 6, odst. 4).

Od začátku jej prosazovala poslankyně Šedivá, která navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

V pořadí první pozměňovací návrh z pera sociálnědemokratické poslankyně Ivy Šedivé v hlasování neprošel, fakticky totožný návrh však poté předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde – Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu. Komunisté tehdy návrh protlačili společně s poslanci ČSSD a Unií svobody, ODS pod vedením tehdejšího předsedy Mirka Topolánka hlasovala proti.

Problémy nastaly v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem, že v tomto období (březen 2009) rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy řadu měsíců po vypuknutí solárního boomu, o několik měsíců dříve než u nás se přitom byznys na stejném principu začal rozmáhat i ve Španělsku. Novelu nepředkládala Topolánkova vláda, protože ta již několik měsíců neexistovala.

Odhad nákladů na financování celého „solárního tunelu“ se různí, server iDNES jej odhaduje na 400 miliard korun, týdeník Euro na 567 miliard.

Horáček popisuje některé aspekty (Španělský příklad, cena panelů z Číny – byť zde se mýlí v roce) korektně, nicméně z našeho pohledu je problematické určit, zda za danou věc mohla vláda Mirka Topolánka. Celý příběh kolem podpory OZE je složitější, začal již před nástupem tohoto kabinetu a vrcholil po jeho pádu. Zejména rok 2009 byl pro dané téma složitý v tom, že po pádu vlády neexistovala v České republice vláda, která by měla pevnou či garantovanou většinu v Poslanecké sněmovně a byla tak akceschopná. Topolánek v reakci na tento výrok přehazuje vinu výhradně na svého nástupce Jana Fischera, což také hodnotíme jako neověřitelné prohlášení, protože z našeho pohledu není možné autoritativně určit, kdo konkrétně za daný výsledek může, resp. kdo jako poslední mohl neblahému výsledku zabránit.

Topolánek se 24. června 2016 oslavy narozenin Martina Nejedlého skutečně zúčastnil.

Jeho účast dokládá např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně s jedním z přihlížejících/protestujících. V debatě Deníku to koneckonců potvrdil i Topolánek s tím, že jako dárek Nejedlému předal svou knihu.

V rámci výroku nijak nehodnotíme obsah nebo správnost představ či vizí jednotlivých kandidátů. Sledujeme pouze, zda nějakou svou představu kromě Horáčka artikulovali i další uchazeči o post prezidenta. Horáček sice svůj program popsal jednoznačně nejrozsáhleji, další kandidáti ovšem rovněž přišli se svými představami, a to včetně Drahoše. Představy Horáčkových soupeřů jsou popsány stručněji, než jak je tomu u něj. Nicméně není pravdou, že by žádnými představami nedisponovali.

Michal Horáček má, stejně jako šest dalších kandidátů, definované vize na svých webových stránkách. Vize na webu nemají pouze Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Horáček na svých stránkách zveřejnil svou vizi v sekci Program. Zde rozebírá svých devět hlavních témat v dlouhodobé perspektivě. Patří mezi ně Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura.

Podobné informace jsou dostupné i u ostatních kandidátů s výjimkou Miloše Zemana a Mirka Topolánka. Ti mají na svých kandidátských webech pouze životopisné údaje. V případě Topolánka tady najdeme ještě názorové články z různých serverů.

Jiří Drahoš má na svých stránkách rozcestník Moje vize, který obsahuje části Moderní a bezpečný stát, Naše vlast, Lidské schopnosti a Rodina na prvním místě.

Marek Hilšer má program rozdělen do šesti částí – Politika je služba lidem, Sebevědomí a prosperita, Péče o zdraví a přírodu, Silní nesmí ignorovat slabé, Bezpečná Česká republika a Odvaha je základem změny.

Svou představu o roli prezidenta zformuloval i Vratislav Kulhánek. Své Vize a priority zformuloval ve 12 sekcích, a to – Vnitřní politika, Důchodci, Průmysl versus zemědělství, Vzdělávání a školství, Zdravotnictví, Armáda, Sport, Prezidentské pravomoci, Zahraniční politika, Evropská unie, Přijetí eura a Imigranti.

Kandidát Jiří Hynek formuluje vize v sekci Co chci a Proč já. Poslední z prezidentské devítky Petr Hannig definuje stručné cíle a je zde dostupný také projev k oznámen kandidatury.