Mikuláš Peksa

Mikuláš Peksa odpovídá na otázku, zda by měla Evropská unie nechat Izraeli zcela volnou roku při útocích na Pásmo Gazy, které jsou odvetou za napadení Izraele hnutím Hamás. Peksa zmiňuje, že Izrael zastavil dodávky vody do Gazy, což při její rozloze a hustotě obyvatel může podle něj v řádu několika dní vyústit v humanitární krizi. Dle jeho názoru bude tedy nezbytné, aby EU případně upozornila izraelskou vládu, že odvetný masakr na Palestince není řešením.

Okupace Pásma Gazy

Pásmo Gazy je hustě osídlené území na východním pobřeží Středozemního moře, které se nachází mezi Izraelem na severu a východě a Egyptem na jihozápadě. Počátky izraelské okupace Pásma Gazy sahají do roku 1967, kdy Izrael po vítězství v Šestidenní válce rozšířil svá území a získal kontrolu nad oblastí, která byla do té doby pod správou Egypta. V červnu 1967 izraelské vojenské orgány taktéž upevnily úplnou moc nad všemi vodními zdroji a infrastrukturou související s vodou na okupovaných palestinských územích.

V roce 2006 v Pásmu Gazy vyhrálo volby radikální palestinské hnutí Hamás, načež následovaly boje o moc s hnutím Fatah, které skončily vítězstvím Hamásu v roce 2007. Izrael už v roce 2006 na Pásmo Gazy uvalil blokádu, která vyústila mj. v nedostatek elektrické energie nebo výrazné omezení dovozu.

Na krizi v Pásmu Gazy spojenou s nedostatkem pitné vody začala upozorňovat řada organizací. Např. Amnesty International uvádí, že v Gaze je přibližně 90–95 % zásob vody kontaminovaných a nevhodných k lidské spotřebě. UNICEF pak upozornil na řadu zdravotních komplikací u dětí způsobených znečištěnou vodou a špatnými hygienickými podmínkami, jejichž důvodem je nedostatečná kanalizační infrastruktura.

Zastavení dodávek vody po útoku organizace Hamás

V sobotu 7. října palestinská teroristická skupina Hamás zahájila útok na Izrael. Skupina začala s raketovým ostřelováním izraelských měst a její bojovníci současně překročili hranice a pronikli do izraelských obcí poblíž Pásma Gazy.

Izraelský ministr obrany Joav Galant v pondělí 9. října nařídil totální blokádu Gazy, přičemž dle jeho vyjádření měly úřady přerušit dodávky elektřiny a zablokovat dovoz potravin a pohonných hmot. Ve stejný den ministr energetiky Jisrael Kac potvrdil, že dal úřadům pokyn přerušit dodávky vody do pásma Gazy. Zároveň podle listu The Times of Israel upřesnil, že dodávky elektřiny a pohonných hmot byly z Pásma Gazy přerušeny již před dvěma dny.

Dodejme, že ve čtvrtek 12. října (tedy po vysílání námi ověřované debaty) Jisrael Kac na svém twitteru (nově X) napsal, že do Gazy nebude dodávána elektřina ani voda, dokud nebudou navráceni lidé unesení během útoku Hamásu. V neděli 15. října pak byly podle izraelského premiéra Benjamina Netanjahua dodávky vody do Gazy obnoveny. Podle tamních obyvatel nicméně voda stále netekla, což tvrdil i Hamás.

Závěr

Izraelská vláda v reakci na útok teroristické skupiny Hamás skutečně zastavila dodávky vody do Pásma Gazy. Ke dni vysílání námi ověřované debaty, tedy 11. října, pak tyto dodávky obnoveny nebyly. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Izraelský parlament schválil vládu národní jednoty ve čtvrtek 12. října v reakci na útoky teroristické organizace Hamás, která o pět dní dříve pronikla do Izraele pomocí buldozerů, motocyklů nebo také paraglidingových křídel. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nabídl opozici utvoření této vlády již den po napadení. Upřesněme, že vláda národní jednoty je vláda stvořená speciálně pro případ války nebo jiného výjimečného stavu. Jedná se tedy o uskupení složené z členů vládních i opozičních stran a také z bývalých vojenských velitelů, kteří velí zemi během nenadálé události.

Pro sestavení tohoto kabinetu hlasovalo v Knesetu (izraelský jednokomorový parlament) 66 poslanců, proti byli 4. Do vlády k premiérovi Netanjahuovi se tak přidal např. také Benny Ganc z dosud opoziční Strany národní jednoty. Netanjahu zformování této vlády okomentoval tak, že jednotliví politici odsunuli stranou své neshody, jelikož je dle něj v sázce osud Izraele. Ve vládě národní jednoty ovšem nesedí předseda opoziční strany Ješ atid (Budoucnost existuje) a bývalý premiér Jair Lapid.

Dodejme, že Netanjahu k útoku uvedl: „Toto je válka o náš domov, musí skončit jediným – naprostým vítězstvím a rozdrcením a likvidací Hamásu.“ Ganc poté prohlásil, že nově sestavená vláda bude jednat, což Hamás dle jeho slov „pocítí“.

Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na slova Jana Zahradila, který tvrdil, že Benjamin Netanjahu je u evropské levice „nenáviděnou osobou“, a že kritika pocházející z členských států Evropské unie je pro Izrael irelevantní (audio, čas 13:50). Peksa následně zmínil, že Netanjahu je skrze politickou stranu Likud spřízněný se stranou ECR. Podle něj je možné najít společnou evropskou pozici vůči izraelsko-palestinskému konfliktu pouze za předpokladu, že k jednání nebude připuštěna právě ECR.

Likud

Likud je izraelská pravicová politická strana, která byla založena v roce 1973. Do jejího čela se Benjamin Netanjahu poprvé dostal v roce 1993. Předsedou strany byl do roku 1999, kdy prohrál vnitrostranické volby. V roce 2005 se nicméně opět stalpředsedou a tuto pozici zastává nepřetržitě až dodnes. Jako předseda Likudu se pak stal celkem třikrát premiérem, včetně jeho dvanáctiletého vládnutí mezi roky 2009 a 2021.

ECR

Strana evropských konzervativců a reformistů (ECR Party) je nadnárodní evropská strana založená v roce 2009 za účelem reformy Evropské unie. Mezi cíle této strany patří například zachování národní suverenity evropských států či osobní svobody (.pdf). Součástí strany jsou skutečně polská strana Právo a Spravedlnost a česká ODS, které je Jan Zahradil členem. Zmiňme, že ECR je v různých institucích reprezentována skrze přidružené organizace, např. v Evropském parlamentu skrze frakci Evropští konzervativci a reformisté.

ECR v současné době zahrnuje strany ze 14 členských států EU a také 7 globálních partnerů. Mezi ně patří i izraelská vládní strana Likud premiéra Benjemina Netanjahua, ale například také američtí Republikáni. Likud se mezi globální partnery ECR zařadil v roce 2016, a může se tak spolupodílet na řízení strany (.pdf, str. 6) prostřednictvím členství v kongresu (str. 24). Z veřejných zdrojů se nám ovšem nepodařilo zjistit jakým způsobem Likud své členství v ECR využívá.

Závěr

Shrňme tedy, že Benjamin Netanjahu je předsedou strany Likud, která je globální partnerem Strany evropských konzervativců a reformistů (ECR). Členy ECR jsou mj. také česká ODS, jejímž členem je Jan Zahradil, či polské Právo a Spravedlnost. Přestože se nám nepodařilo dohledat konkrétní aktivity Likudu ve strukturách ECR, jakožto globální partner má právo podílet se na rozhodování skrze své členství ve stranickém kongresu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že nechce bagatelizovat demonstrace oslavující útok Hamásu na Izrael. Podle něj je politický extremismus objektivním problémem, který existuje i v České republice. Jako příklad následně uvádí, že členové hnutí SPD relativizovali holokaust.

Tomio Okamura

Předseda hnutí SPD a tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura v roce 2018 při rozhovoru pro DVTV prohlásil (video, čas 4:21–5:13), že tábor v Letech u Písku „nebyl oplocen,“ a „že tam (vězni, pozn. Demagog.cz) měli v podstatě volný pohyb“. Odvolával se přitom na citát někdejšího prezidenta Václava Klause a na knihu Akademie věd „Tábor Lety: Fakta a mýty,“ ve které toto tvrzení dle Okamury mělo být napsané.

Publikace, kterou Okamura uvedl pod nesprávným jménem, však toto tvrzení neobsahuje. V knize nejsou ani informace ohledně volného pohybu či uvolněném režimu v prostorech tábora. Proti Okamurovu vyjádření se vymezil např. historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd, podle kterého byl režim pohybu v táboře v Letech stejný jako např. v Osvětimi a plot, který zde stál, byl později ještě zpevňován a upravován. Dodejme, že předseda SPD se za své tvrzení následně omluvil, zároveň však zopakoval svá tvrzení o volném pohybu. Nepravdivou informaci pak zopakoval i v letošním srpnu, kdy jsme se jejímu ověření rovněž věnovali.

Upřesněme, že podle slov historika Vojtěcha Kyncla v rozhovoru pro Českou televizi, byl koncentrační tábor v Letech od srpna 1942 tzv. romským táborem, což „znamená, že tam bylo soustředěno obyvatelstvo na základě rasových předpokladů“. Vybíráni byli buďto podle rasové podmínky nebo podle neusedlého způsobu života. Muzeum romské kultury tábor popisuje jako místo, „kde byly nuceně koncentrovány celé rodiny moravských a českých Romů a Sintů před transportem do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Auschwitz II – Birkenau. (…) Za dobu své existence (srpen 1942–srpen 1943) prošlo letským táborem zhruba 1 300 mužů, žen i dětí.“ Muzeum také upřesnilo, že v Letech zemřelo 326 lidí, přičemž většinu obětí tvořily děti.

Miloslav Rozner

Dalším členem SPD, který svými slovy relativizoval závažnost holokaustu, je Miloslav Rozner. Pořadu 168 hodin České televize se v návaznosti na Okamurův výrok podařilo získat audionahrávku (video, čas 5:30–5:42), kdy Rozner na sjezdu hnutí v prosinci 2017 řekl: „(…) bezesporu bych nikdy nevyhodil z okna půl miliardy za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku.“ Z kontextu jeho tvrzení vyplývá, že také hovořil o koncentračním táboru pro Romy v Letech u Písku.

Státní zástupce v roce 2018 nařídil trestní stíhání tehdejšího poslance Roznera. V žádosti Poslanecké sněmovně o jeho vydání k trestnému stíhání stojí, že státní zastupitel spatřil „trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle paragrafu 405 trestního zákoníku“. Na tuto žádost Miloslav Rozner vydán k trestnímu stíhání nebyl kvůli své poslanecké imunitě. V roce 2022 ho ovšem jako bývalého poslance státní zastupitelství obžalovalo.

Soudkyně Helena Strnadová, která Roznerovi udělila půlroční podmínku, se k výroku bývalého poslance vyjádřila následovně: „Nelze říct, že by ho (existenci tábora v Letech u Písku, pozn. Demagog.cz) popíral, v podstatě relativizoval závažnost toho tábora jako takového, co se tam dělo, jaký to mělo význam z hlediska nacistické politiky.“ Odvolací městský soud pak verdikt po Roznerově odvolání potvrdil.

Doplňme, že v 70. letech minulého století na místě koncentračního tábora vznikl vepřín. V roce 2017 vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) odsouhlasila odkup areálu za 450 milionů korun. Rozner tak svými slovy zjevně narážel na to, že v prostorech tábora má místo vepřína vzniknout památník. V prosinci 2022 pak skončila demolice a poté byla zahájena výstavba památníku obětem holokaustu, k jehož otevření by mělo dojít během roku 2024.

Závěr

Někteří členové hnutí SPD, které je v současné době ve Sněmovně zastoupeno 20 poslanci, skutečně svými výroky relativizovali holokaust. V minulosti se tak vyjadřoval např. tehdejší poslanec Rozner nebo předseda SPD Okamura, který své tvrzení o tom, že koncentrační tábor v Letech nebyl oplocen, zopakoval znovu v letošním srpnu. Výrok europoslance Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Analýzu proveditelnosti kanálu Dunaj–Odra–Labe provádělo (.pdf, str. 1–2) sdružení firem Aquatis a Sweco Hydroprojekt. Původně byla součástí sdružení i firma Vodní cesty Petra Formana, poradce prezidenta Zemana. Ta ale byla tímto sdružením nakonec vyloučena. Cena zmiňované studie vyšla na 22,3 mil. korun bez DPH.

Firmy Aquatis a Sweco Hydroprojekt, které studii prováděly, jsou dle zjištění Hospodářských novin prošetřovány detektivy z Národní centrály proti organizovanému zločinu kvůli podezření, že se domlouvaly na zakázkách a následném umělém zvyšováním cen. Zároveň byla ve firmě Aquatis provedena i razie v souvislosti s protipovodňovými opatřeními v Olomouckém kraji. Při této razii došlo k zabavení počítačů, které policie firmě vrátila zhruba před dvěma měsíci, jak uvedl generální ředitel společnosti Aquatis Pavel Kutálek.

Cenový odhad půd nacházejících v oblasti územní rezervy kanálu Dunaj–Odra–Labe na území města Bohumín dle studie (.pdf, str. 8), kterou si nechala zhotovit Pirátská strana, skutečně odpovídá téměř 211 milionům korun. Územní rezerva pak představuje vymezené území, na němž kvůli teoretické stavbě kanálu vlastníci nemohou realizovat „záměry, které by mohly znemožnit, či podstatně ztížit budoucí využití území“ – do jisté míry tak rezerva omezuje využití pozemků. Uveďme, že studii vytvořil (.pdf, str. 1) think tank Centrum pro efektivní dopravu (CEDOP), jenž se zabývá zefektivněním a udržitelností dopravy.

I přesto, že je autorem výroku člen České pirátské strany a zadavatelem uvedené studie jsou také Piráti, je možné výrok hodnotit jako pravdivý. Především kvůli tomu, že sdružení CEDOP nemá žádné napojení na tuto politickou stranu a pravidelně se účastní veřejných zakázek měst, krajů či jiných organizací.

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další C02 ekvivalentní efekty, nikoliv pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle této zprávy vyžaduje například provoz elektrárny na zemní plyn v mediánu 370 g/kWh přímých emisí a 490 g/kWh za životní cyklus. Uhelné elektrárny produkují v mediánu 760 g/kWh přímých emisí a 820 g/kWh za životní cyklus.

Obnovitelné zdroje, které jsou považovány za bezemisní, mají sice nulové přímé emise, ale nemají nulové emise za celý životní cyklus. Medián jejich hodnot je v aktuálních ekonomických podmínkách o řád nižší. Větrné elektrárny za životní cyklus vyprodukují v mediánu 11 či 12 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (záleží na tom, zda jsou umístěny na pevnině nebo v moři), solární elektrárny vyprodukují 27/41/48 g/kWh (záleží na jejich druhu), vodní elektrárny vyprodukují 24 g/kWh, biomasa pak 230 g/kWh.

Z této studie tedy vyplývá, že nahrazením uhlí jako zdroje výroby elektřiny některým z obnovitelných zdrojů by došlo ke snížení množství vyprodukovaného CO2 více než 60×. Solární panely však dle studie produkují v mediánu 41 g či 48 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (dle druhu), což představuje zhruba dvacetinu emisí produkovaných uhelnými elektrárnami za životní cyklus. Vzhledem k tomu, že europoslanec Peksa nespecifikoval, kterým obnovitelným zdrojem by mělo být uhlí nahrazeno, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Lídři členských států EU se ve čtvrtek 12. 12. 2019 shodli na záměru dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jedna ze zpráv IPCC, tedy expertského panelu OSN, jehož členové jsou nominováni jednotlivými členskými státy, však skutečně ukazuje, že dosažení uhlíkové neutrality je možné i dříve.

Zpráva IPCC (.pdf str. 12–13), která státům poskytuje informace o možných variantách dosažení uhlíkové neutrality, cílí na snížení emisí CO2 do roku 2030 o 40–60 % oproti roku 2010. Uhlíkové neutrality pak může být dle zprávy dosaženo v letech 2045–2055. Tyto ambice přitom vycházejí ze snahy zamezit globálnímu oteplení o více než 1,5 °C.

Zdroj: (IPCC, .pdf, str. 13)

Modrý pruh na velkém grafu na levé straně ukazuje rozpětí možných rychlostí snižování emisí CO2 a z něj tedy plyne, že uhlíkové neutrality lze dosáhnout i dříve než v roce 2050.

Výstavba jaderných elektráren může trvat 15 až 25 let. V těch je zahrnuta nejen samotná výstavba elektrárny, ale také hledání investorů a licenční proces. Medián (.pdf, str. 3) doby samotné výstavby jaderné elektrárny v posledních letech je 8,5 roku, průměrná délka je pak 5 až 6 let.

Stavba jaderných elektráren se často prodlužuje v průběhu výstavby. Jako příklad můžeme uvést výstavbu 3. a 4. bloku jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Její stavba začala v roce 1981, ale byla pozastavena v roce 1991. Znovu se začalo stavět v roce 1996, kdy se pokračovalo se stavbou 1. a 2. bloku. První blok byl uveden do provozu v roce 1998 a druhý v roce 2000. Dostavba 3. a 4. bloku začala v roce 2008. Po několika prodlouženích je aktuální termín uvedení 3. a 4. bloku do provozu plánován na roky 2020 a 2021.

Problém s prodlužováním výstavby má i francouzská jaderná elektrárna Flamanville. Stavba byla zahájena v roce 2007 a její dokončení se plánovalo na rok 2012. Kvůli problémům se termín uvedení do provozu odložil na rok 2018. Objevily se však problémy s kvalitou svarů, které bude nezbytné opravit. Podle aktuálních informací by do provozu měla být uvedena v roce 2022.

O obrovských investicích do obnovitelných zdrojů se například zmiňuje článek Českého rozhlasu, ve kterém je uveden příklad Německa:

„Německá die Energiewende – proměna energetiky s cílem nahradit klasické elektrárny kombinací obnovitelných zdrojů, plynu, decentralizace a úspor – je dnes motorem rozvoje fotovoltaiky, baterií i chytrých sítí. Země dnes vyrábí z obnovitelných zdrojů 31 procent elektřiny, do roku 2030 chce mít 50 procent a do poloviny století na 80 procent.“

Náklady na rozvoj čisté energie v Německu dosahují 770 mld. korun ročně a jsou částečně financovány například takzvaným poplatkem za obnovitelné zdroje.

K inovacím a rozvoji technologie dochází i v rámci soukromého sektoru. Tyto pokroky plynou z masivních investic soukromého sektoru v řádu stovek milionů dolarů. Podle stejného zdroje rovněž existuje v posledních letech trend zvyšování investic do solárních panelů.

Vlivem vývoje fotovoltaických článků tak dochází k postupnému zvyšování jejich efektivnosti. Vysoké investice se skutečně promítly i do reálných nákladů na výstavbu solárních elektráren, které začínají být výnosné i bez vysokých státních dotací, jak tomu bylo v minulosti. Konkrétně se uvádí:

„Ještě v roce 1977 stál jeden watt 77,67 dolarů, do roku 2013 klesla jeho cena na 0,73 dolarů za watt. Dnes se pohybuje pod 0,2 dolarů za watt. Energie ze solárních panelů nebyla nikdy dříve cenově dostupnější.“

Ovšem skutečnost nemůžeme zcela zjednodušovat. Investice a následné inovace měly bezesporu významný podíl na snižující se ceně solárních panelů, ovšem významnou roli hraje samotný trh. To dokazuje příklad nestability trhu se solárními články v Číně. V tomto případě kvůli omezení státních dotací na výstavbu solárních elektráren došlo k přebytku solárních panelů na světovém trhu, což mělo za následek rapidní pokles jejich ceny.

Evropská komise zveřejnila 11. prosince 2019 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů s názvem The European Green Deal (.pdf, str. 5). Zde se píše také o riziku zvýšení emisí uhlíku ve třetích státech, které může vznikat například přesunem průmyslové výroby mimo EU v důsledku přísnější regulace emisí v EU než v jiných zemích.

Tento stav by Evropská komise měla řešit návrhem mechanismu, který by zohlednil uhlíkovou stopu zboží importovaného do EU a promítl ji na jeho ceně. Takový mechanismus lze nazvat „přeshraniční uhlíkovou daní“ (ČT24, LN). Návrh hodlá Komise prosadit v případě, pokud zbytek světa nesrovná své ambice s klimatickými ambicemi Evropské unie. Dle přiloženého harmonogramu (.pdf, str. 2) má Komise v plánu tento návrh pro některá odvětví prosadit již v roce 2021. Tento rok však uvádí jako předběžný odhad.