Milan Chovanec

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

Březnová dohoda o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií skutečně stanovila 72 podmínek pro Turecko. Tomu dle posledních informací Evropského parlamentu stále zbývá sedm. Chovancův odhad tak hodnotíme jako pravdivý.

Turecko uzavřelo 18. března 2016 dohodu s EU o uzavření tzv. balkánské cesty pro uprchlíky. Ta je mimo jiné založena na finanční podpoře Řecka a navrácení ilegálních uprchlíků a zamítnutých žadatelů o azyl zpět do Turecka. Jeden z bodů dohody se týká splnění 72 podmínek (.pdf, str. 10) pro uvolnění vízového režimu pro Turky. Právě tyto podmínky Chovanec zmiňuje.

Předpokládané splnění bylo naplánováno na konec června 2016. Poslední report o plnění podmínek provedl Evropský parlament v září 2016, kde uvádí, že Turecku stále chybí splnit sedm podmínek (.pdf, str. 3).

Turecko po loňském letním pokusu o převrat skutečně začalo zvažovat obnovení trestu smrti. Ten byl zrušen již v roce 2004, aby mohla země vstoupit do EU. Znovuzavedení by tak vyvolalo spor o trvání evropské spolupráce, jelikož jedním z hlavním lidskoprávních stanovisek EU je právě zákaz trestu smrti (.pdf). Chovanec má tedy v tomto směru pravdu. Turecko si skutečně pohrává s myšlenkou znovuzavedení trestu smrti.

Ministr Chovanec správně upozorňuje na fakt rostoucí kriminality cizinců v oblastech prosperujících průmyslových zón. K takovému tvrzení je pak ovšem třeba dodat několik věcí.

Samo ministerstvo vnitra ve své zprávě upozorňuje na souvislost rostoucího počtu přestupků s rostoucím počtem cizinců, kteří se do průmyslových oblastí stěhují za prací. Jejich počet v oblasti ovšem neznáme, nedovedeme tedy určit míru zavinění nárůstu kriminality. Tabulky obsažené ve zprávě přikládáme níže, hodnoty Chovancem uvedené přibližně odpovídají. Z čísel jde nicméně dobře poznat, že drtivá většina přestupků jde stále na vrub Čechů, což patrně reflektuje i jejich zastoupení mezi tamějšími obyvateli.

Kromě toho je třeba dodat, že 50–60 % přestupků tvoří přestupky v dopravě (parkování, rychlá jízda,...), dalších cca 20–30 % přestupky proti majetku (drobné krádeže, poškození majetku,...), dále 10–20 % přestupky proti občanskému soužití (urážka na cti, sousedské schválnosti,...) a nakonec 10 % přestupky proti veřejnému pořádku (porušení nočního klidu, znečištění veřejného prostranství,...). Statistiky ovšem neuvádějí podíl Čechů a cizinců na té které kategorii přestupků.

S těmito poznámkami dáváme ministru zapravdu, neboť jím uvedená čísla odpovídají.

Průmyslová zóna Plzeň-Borská pole:

Rok2015

2016 Počet přestupků celkem 4132

4994

Z toho přestupky Čechů

3689

4319

Z toho přestupky cizinců

443675Nárůst počtu přestupků o 21 %, u cizinců o zmíněných 52 %. V souvislosti s tím je však nutné zmínit, že se počet přestupků spáchaný Čechy zvýšil asi o 17 %.

Průmyslová zóna Kvasiny: Rok

2015

2016

Počet přestupků celkem

1342

1978Z toho přestupky Čechů

1259

1547

Z toho přestupky cizinců

83431

Počet přestupků se zvýšil o 47 %, u cizinců dokonce o zmíněných 419 %. Počet přestupků, jež byly spáchány na území Kvasin, se tentokrát zvětšil o více než pětinu.

Česká republika není cílovou zemi pro migranty ze Sýrie, v porovnání s migranty z Blízkého východu je zde opravdu mnohonásobně více Ukrajinců žádajících o azyl, stejně jako Ukrajinců již zde žijících. Lze tedy předpokládat, že by přišli další Ukrajinci, pokud by se situace v jejich zemi zhoršila.

Ukrajinců v ČR bylo podle dat ČSÚ k září 2016 108 533, jejich počet v posledních letech nijak dramaticky nestoupal. V roce 2015 (odkaz TOP 10 státních příslušností žadatelů o mezinárodní ochranu v prosinci 2015, .pdf) byli Ukrajinci největší národnostní skupinou, která u nás žádala o azyl: za celý rok to bylo 694 lidí. Syřani byli na druhém místě žadatelů o azyl (134 lidí), Iráčanů zde žádalo o azyl 38.

Podle nejnovějšího výzkumu sociálních geografů z Přírodovědné fakulty Karlovy univerzity se Ukrajinci postižení válkou zatím do západní Evropy migrovat nechystají; do České republiky se navíc často dostávají prostřednictvím polských víz, protože ta mohou získat snadněji. Dodejme, že podle dat Mezinárodní organizace pro migraci žilo mimo zemi 5 825 723 lidí (11,5 % Ukrajinců), nejvíce v Rusku (přes 3 miliony).

Mezi hlavní cílové země migrantů patří Německo nebo Francie a Velká Británie. Podle nejnovějších dat bylo ve třetím čtvrtletí 2016 nejvíce žádostí o azyl v Německu (237 400 lidí, kteří požádali poprvé o azyl), následovala Itálie, Francie, Řecko a Spojené království. Pokud se podíváme na dlouhodobější data, v Německu žádalo poprvé o azyl za 12 měsíců mezi 3. čtvrtletím 2015 a 3. čtvrtletím 2016 761 680 lidí, zatímco v České republice to bylo 1 265 lidí.

Následující mapa Frotexu ukazuje aktuální migrační trasy do Evropy:

14. prosince 2015 schválila Vláda ČR žádost Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení 153 iráckých uprchlíků křesťanského vyznání do České republiky. Jednat se mělo o předem vytipované rodiny z Iráku a Libanonu, které byly ohroženy činností teroristické organizace Islámský stát.

Uprchlíci začali do ČR přijíždět ve čtyřech vlnách od konce ledna 2016. První skupina deseti osob dorazila do Česka 24. 1.,druhá skupina o 17 osobách 5. 2., třetí skupina čítající 41 osob dorazila 19. 2. a zatím poslední,čtvrtá skupina uprchlíků přiletěla do ČR 20. 3. 2016.

Nespokojenost některých uprchlíků z druhé příjezdové skupiny, kteří byli ubytováni u Jihlavy, se začala projevovat na konci března a nespokojenost se týkala ubytovacích podmínek. Několik dní pak nebylo zcela jasné, jaké jsou další plány této skupiny uprchlíků. Zároveň v této době oznámil Nadační fond Generace 21, že se problémy vyskytují také ve skupině uprchlíků ubytované v Brně. Jedna osmičlenná rodina se totiž kvůli stesku rozhodla vrátit zpět do Iráku. Tato rodina odletěla zpět do Iráku 7. dubna 2016.

Pětadvacetičlenná skupina z druhé příjezdové vlny ubytovaná u Jihlavy odešla na počátkudubna 2016 do Německa, přičemž odmítla český azyl. Německo se následně rozhodlo tuto skupinu uprchlíků prostřednictvím oficiální žádosti vrátit do Česka.

10. srpna 2016 přinesla česká média informaci, že se většina z 25členné skupiny uprchlíků do Česka pravděpodobně nevrátí, protože tito lidé získali v Německu církevní azyl. Nárok na azyl Německo nepřiznalo jen trojici Iráčanů, které se pokusilo vrátit do ČR na konci července 2016. Tito lidé však zmizeli neznámo kam. Nové informace o zmíněné skupině uprchlíků přinesl webidnes.cz 17. září 2016. Soud v Drážďanech neuznal argumenty těchto uprchlíků pro azyl a rozhodl o jejich deportaci. Dle informací MF DNES měli utéct do Maďarska, kde by se mohli pokusit vydávat za nově příchozí uprchlíky a opětovně usilovat o azyl v Německu. 21. září 2016 přinesl web iDNES.cz informaci, že saské ministerstvo vnitra má v úmyslu vrátit do ČR 17 uprchlíků (z 25členné skupiny), kteří získali dočasný církevní azyl platný do 23. 12. 2016. Dalších 5 uprchlíků ze zmíněné skupiny může zůstat v Německu, neboť zde mají členy rodiny. U zbývajících 3 uprchlíků, kteří měli být taktéž navráceni k 21.9. 2016 platilo, že nejsou k nalezení. Nejnovější informace týkající se 17 uprchlíků pochází z poloviny ledna2017. Z nich vyplývá, že se tito uprchlíci možná ze Saska vracet do ČR nebudou a mají značnou šanci zůstat definitivně v Německu.

21. 4. 2016 pak odletěla do zpět do Iráku další, tentokrát šestnáctičlenná skupina uprchlíků.I tito lidé se nejprve pokusili odejít do Německa, byli však zadrženi cizineckou policií.

22. 9. 2016 opustila dobrovolně ČR další, tentokrát šestičlenná skupina uprchlíků z Iráku. Důvodem měly být dle informací iDNES.cz zdravotní důvody.

Vzhledem k uvedenému dění v březnu a na počátku dubna 2016 Vláda ČR program na přesídlování iráckých uprchlíků ukončila 7. dubna 2016.

Podle posledních informací Nadačního fondu Generace 21 z 22.9. 2016 je v její péči 35 uprchlíků, kteří se úspěšně integrují. V reportáži IHNED.cz mapující život křesťanských uprchlíků kteří v ČR zůstali se hovoří o 36 osobách.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Ministr vnitra korektně popisuje Babišův posun i aktuální mediální zdrženlivost ministra spravedlnosti k tématu migrace. Interpretace Chovance ve smyslu, že Pelikán kritizoval vlastní zemi a dělal ostudu po celém světě, je ovšem značně nadsazená. Pelikán pouze veřejně popisoval stav v jednotlivých detenčních zařízeních a není pravdou, že byl vždy kritický.

Vládní kabinet se v červenci 2015 usnesl na přijetí 1500 uprchlíků mezi lety 2015 a 2017. Tento mandát nijak nespecifikuje požadavky a kritéria, která musí uprchlíci splňovat. Jak dokládá zápis z tohoto jednání vlády (.doc, bod 24), pro toto hlasovalo všech 16 přítomných členů vlády, tedy i ministři z hnutí ANO (ale také ČSSD).

Ministr financí Andrej Babiš v té době tvrdil:

„Každá země má nějakou uprchlickou tradici, já preferuju Ukrajince. Preferuju lidi slovanského původu, které potřebujeme, aby zde manuálně pracovali. Je potřeba, abychom přijímali uprchlíky, kteří se zapojí do pracovního procesu a nebudou brát podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky.“

V září 2015 Babiš argumentoval podobně. Český rozhlas přinesl například jeho vyjádření po jednání v Lucemburku: „Uprchlíci ze Sýrie a dalších zemí by podle ministra financí Andreje Babiše z hnutí ANO mohli v Česku obsadit tisíce pracovních míst, o která místní nemají zájem. Babiš to řekl v Lucemburku po jednání ministrů financí zemí Evropské unie.“

Konkrétně ministr uvedl:

„Máme 18 tisíc volných míst pro pomocné dělníky. Pokud naši občané nechtějí obsazovat tyto pozice, tak ano, proč ne.“

Dále však zopakoval, že stejně jako vláda odmítá povinné kvóty na přijímání uprchlíků. Podle twitterového účtu Andreje Babiše došlo k výrazné změně jeho postoje na téma a řešení migrace. Již v listopadu 2015 razantně vystupoval proti přijímání uprchlíků. Stejně tak v únoru 2016 na svém účtu uveřejnil video, ve kterém mluví o přímém zastavení přijímání uprchlíků formou potápění prázdných lodí pašeráků.

V srpnu zopakoval, že nebude respektovat kvóty na přerozdělování uprchlíků a odmítl jejich přijímání. „Nebudu respektovat kvóty. Situace se změnila,“ napsal Babiš na svém twitterovém účtu. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí uvedl selhání multikulturalismu a nedůvěru v úspěšnou integraci. Lze tedy opravdu vypozorovat změnu pozice Andreje Babiše týkající se otázky migrace a přijímání uprchlíků do ČR.

V případě ministra spravedlnosti Pelikána došlo k uveřejnění tweetu s textem, který poukazuje na výhody přijetí migrantů v souvislosti se zaměstnaností, v němž označuje migranty za příležitost. V říjnu 2015 kritizoval stav detenčních zařízení, jenž byl podle něj v jednotlivých případech horší než ve vězení.

Podobně se vyjádřil také u Martina Veselovského v DVTV v září 2015, kde řekl: „... já prostě na té vládě, zcela otevřeně zastávám toto stanovisko (negativní postoj k odmítnutí kvót českou vládou) a pochopitelně se o tom snažím přesvědčovat i ty ostatní.“ (9:31), „režim v řadě věznic, je mnohem příjemnější a mírnější, než režim v našich detenčních zařízeních.“ (17:29)

Stejně tak upozornil na možné riziko žalob na zadržování migrantů. V listopadu 2015 se však zmínil o detenčním táboře v Drahonicích, který označil za nejlepší zařízení ze všech.

Ve stejném duchu mluvil Pelikán i do médií. Např. web ČT24 uvádí jeho vyjádření z návštěvy tohoto zařízení:

„Když si vezmu, že tohle zařízení jsme v dost strašném stavu předali vnitru před dost krátkou dobou, tak je to tady velmi dobré. Lidé se velmi snaží (...) Jsem spokojený, je to velký rozdíl proti tomu, co jsme viděl dřív.“

V poslední době se ministr Pelikán vyjadřoval spíše k tématu reorganizace policie, přímo k pozměněným postojům Babiše už ne.

Návrh byl autorizován v polovině prosince 2016, mezi 15. a 30. prosincem pak prošel připomínkovým řízením. Z rezortů hnutí ANO zazněly zásadní připomínky z min. obrany, financí, dopravy, spravedlnosti a životního prostředí (vše .doc), bez připomínek pak zůstalo ministerstvo pro místní rozvoj.

Je však na místě poznamenat, že nejen některé rezorty hnutí ANO měly zásadní připomínky. Vedle nich je vzneslo také min. školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo zahraničních věci a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, oproti tomu ministerstvo průmyslu a obchodu zůstalo bez připomínek (všichni ČSSD). Ani Česká strana sociálně demokratická tedy není rozhodně bez výtek.

Mimo rezorty pak namítaly také Ústavní soud, Bezpečnostně informační služba a vedení Úřadu vlády (vše .doc). Bez připomínek byl místopředseda vlády pro vědu a výzkum Bělobrádek, nicméně pro Právo se vyjádřil, že „současná právní úprava je dostatečná, u tématu je trochu více hysterie než věcnosti, ale diskusi se nebrání“.

Rovněž pro deník Právo se Chovanec vyjádřil v tom smyslu, že po obdržení kritických připomínek vznikla druhá verze návrhu, zatím pouze pracovní, v systému ODok, není tedy zatím zveřejněná. Shodu se tedy prozatím najít nepodařilo, ministr Chovanec ovšem neuvádí hned několik skutečností. Zaprvé některé z rezortů ANO nejsou proti a zůstaly bez připomínek, naopak některá další ministerstva i jiné státní orgány rovněž mají vůči návrhu zásadní připomínky, předně některé rezorty ČSSD. Shoda tedy nevázne na hnutí ANO, jak ve svém výroku naznačuje.

Proces pořízení zbraně v České republice a ve Spojených státech amerických je značně rozdílný. V samotných Spojených státech se navíc podmínky na nákup zbraně výrazně liší stát od státu. V těch ke zbraním nejliberálnějším, jako je např. Arizona, je proces nákupu zbraně ještě jednodušší, než jak ho Milan Chovanec popsal.

Tradičně pozitivní vztah občanů USA vychází z Druhého dodatku ústavy přijatého v roce 1791, který zaručuje, že právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.

„A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.“ Každý z padesáti amerických států má konkrétní pravidla upravena jinak, nicméně na federální úrovní jsou všechny státy povinny řídit se zákonem o kontrole zbraní z roku 1968, který stanovuje základní pravidla:

- Ruční zbraň si může pořídit každý občan starší 18 let.

- Pušku nebo brokovnici si může pořídit každý občas starší 21 let.

Za předpokladu že splňuje následující požadavky:

- Kupující musí být občanem Spojených států nebo mít v USA trvalý pobyt.

- Kupující nesmí být obviněn z trestného činu nebo být za trestný čin odsouzený k jednomu roku vězení a více.

- Kupující nesmí být obviněn z domácího násilí podaným svým partnerem nebo potomkem.

- Kupující nesmí být na útěku nebo uživatelem státem kontrolovaných látek.

- Kupující nesmí být duševně nemocný.

Mezi státy s nejliberálnějšími zákony regulujícími zbraně patří bezesporu Arizona, kde kromě výše zmíněných pravidel kupující nepotřebuje žádné další povolení na nákup ruční zbraně či pušky a zbraň může být uživatelem dokonce volně nošena na veřejnosti (platí pro občany starší 21 let).

Takřka totožné zákony pro vlastnění zbraně platí i v jižanských státech Mississippi a Louisiana. Pravidla ve všech třech zmíněných státech se se zvyšujícím kalibrem a zásobníkem zbraní zpřísňují.

Naopak nejpřísnější pravidla platí v Kalifornii. Kupující je povinen předložit background check, tedy bezpečnostní prověrku nutnou k zakoupení zbraně. Obvykle je zde pak desetidenní čekající lhůta, během které úřady background check kupujícího prověřují. Kromě toho se musí do hlavně pistole vyrazit unikátní kód, jenž je přidružený kupujícímu. Slouží k tomu, aby v případě vystřelení bylo z kulky možné dohledat majitele zbraně. Kupující také musí splnit písemný test.

Pokud chce občan České republiky vlastnit zbraň, musí být držitelem zbrojního průkazu. Ten může být vydán pouze osobě starší 18 let, která má trvalé místo pobytu na území ČR, je způsobilá k právním úkonům, je zdravotně a odborně způsobilá, bezúhonná a spolehlivá.

Uchazeč o zbrojní průkaz musí splnit zkoušku odborné způsobilosti, která se skládá se ze dvou částí - teoretické a praktické. Po úspěšném složení zkoušek čeká uchazeč na vydání zbrojního průkazu. Posledním krokem je žádost o povolení ke koupi zbraně. Čekací doba od podání přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti až po vystavení průkazu zbraně je minimálně dva měsíce, zpravidla ale déle.