Miloš Zeman

Podle čl. 67 Ústavy je vláda vrcholným orgánem veřejné moci a tvoří ji předseda vlády, místopředsedové a ministři. Kdo všechno může úkolovat ministry a mít tak přímý vliv na vládu?

Giovanni Sartori ve svém díle Srovnávací ústavní inženýrství (2001, str. 112) označuje postavení premiérů obdobná k českému předsedovi vlády jako první mezi rovnými. Premiér v tomto postavení přitom nemá vůči ministrům jednoznačnou autoritu.

Co se týče pravomocí českého předsedy vlády vůči ministrům či vládě samotné, tak podle čl. 77 odst. 1 Ústavy má premiér pravomoc organizovat činnost vlády, řídit její schůze, vystupovat jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předseda vlády má pak i oprávnění, které vykonává dle své vůle. Řadí se sem například kontrasignace rozhodnutí prezidenta (tuto pravomoc může delegovat na své ministry) nebo https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#f1471237">podepisování zákonů. Též vykonává část pravomocí prezidenta podle čl. 66 Ústavy, pokud se úřad uvolní.

Vláda však rozhoduje jako sbor. V tomto sboru má pak předseda stejně silný hlas jako jakýkoli jiný ministr (Wintr, J.; Principy českého ústavního práva, str. 97). Určitou nadřazenost přisuzuje předsedovi vlády čl. 3 odst. 2 Jednacího řádu vlády, který říká, že předseda vlády může případně určit, který člen vlády získá mandát pro určité zasedání Rady EU, pouze však, pokud tento člen nemůže být určen dle předcházejících pravidel (obecně platí, že na zasedání Rady EU zastupuje Českou republiku ten ministr, který má projednávanou problematiku ve své gesci).

Kdo může jasně a přímo vytvářet povinnosti ministerstvům, je vláda jako celek. Jasně to vyplývá z § 28 odst. 1 kompetenčního zákona. Ten stanovuje, že činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.

Premiér tedy nemá zákonnou možnost úkolovat jednotlivé ministry, přesto určitý faktický vliv na jejich činnost má. Dle čl. 74 Ústavy má totiž možnost bez jakéhokoliv zdůvodnění navrhnout odvolání ministra: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Prezident pak takové žádosti musí vyhovět.

Co se týče prezidenta, tak podle čl. 64 má prezident právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Jeho názor je v těchto chvílích nezávazný.

Obecně platí, že veškeré názory prezidenta jsou pro ministry pouze informativní. Ojedinělá výjimka vyplývá z postavení prezidenta jakožto vrchního velitele ozbrojených sil a s tím spojeným vztahem k ministrovi obrany. Jak píše např. Koudelka: „Ministr obrany je v oblasti aktů spadajících do vrchního velení nad ozbrojenými silami prezidentu republiky – vrchnímu veliteli – podřízen. Podřízenost ministra zde není absolutní, není podřízen ve věci vojenské správy, ale jen, pokud by byl činný v oblasti patřící do velitelské pravomoci prezidenta jako vrchního velitele.“

Obecně se tedy dá říci, že prezident ministry nemůže úkolovat. Tvrzení, že předseda vlády úkolovat ministry může, je pak zavádějící. Premiér má k tomu jen velmi omezené pravomoci (viz výše ohledně mandátu pro zasedání Rady EU) a jeho vliv je spíše nepřímý, vyplývající z možnosti ministra kdykoliv odvolat. Zákonnou možnost řídit činnost ministerstev, a tedy i úkolovat ministry, má pouze vláda jako celek.

Dne 27. srpna 2019 jmenoval prezident Zeman Lubomíra Zaorálka (ČSSD) novým ministrem kultury. Po složení slibu Miloš Zeman mimo jiné řekl:

„Jaká je ta široká cesta, která uvádí do zapomnění každého ministra kultury? To, že se pohybuje na nejrůznějších recepcích, vernisážích, premiérách, festivalech a tak dále, a tak dále. Občas udělí nějaký grant nebo dotaci, nu a mediální sféra mu samozřejmě tleská. Kulturní památky, pane ministře, netleskají. Kulturní památky mlčí a chátrají. Přitom jsou právě tyto památky markanty české krajiny. A my jsme nedokázali tyto markanty, které vytvořili naši předci, téměř doplnit ničím jiným. Je to naše ostuda, ale tak se alespoň snažme zachránit to, co postavili jiní.“

Národní památkový ústav uvádí, že v České republice se nachází přes 700 chátrajících kulturních nemovitých památek z celkových 40 tisíc. Mezi ně patří například oranžerie na hradu Veveří v Brně, zimní zahrada na zámku ve Velkých Opatovicích nebo zámek v Horním Maršově.

Lubomír Zaorálek byl jmenován do funkce po tři a půl měsíce dlouhém sporu o šéfa resortu ministerstva kultury. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) podal demisi v polovině května, učinil tak na žádost šéfa ČSSD Jana Hamáčka. Prezident Zeman Staňkovu demisi nepřijal. Šéf ČSSD Jan Hamáček uvedl, že tedy požádá premiéra Babiše, aby prezidentovi odvolání Antonína Staňka z funkce navrhl. V takovém případě by musel podle čl. 74 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky prezident Zeman Antonína Staňka odvolat. Zároveň navrhl jako nového ministra kultury místopředsedu ČSSD Michala Šmardu. Andrej Babiš odvolání ministra kultury prezidentovi navrhl, ale ten zůstal ve funkci až do konce července. Poté až do jmenování Lubomíra Zaorálka 27. srpna převzal dočasně resort náměstek René Schreier. Potenciálního kandidáta Michala Šmardu prezident Zeman odmítl v srpnu jmenovat, podle něj není odborně kompetentní. Michal Šmarda se nakonec pár dní po prohlášení prezidenta nominace na post ministra kultury vzdal.

ČSSD tedy navrhlo Lubomíra Zaorálka, který je členem ČSSD od roku 1994. Od té doby vystřídal řadu postů, nyní je předsedou sněmovního zahraničního výboru, členem výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, a zahraničněpolitickým expertem ČSSD. Prioritou nového ministra kultury je mimo jiné zvýšení platů v kultuře či celková stabilizace resortu.

Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) odvolal ředitele Národní galerie na základě probíhající kontroly, podle které si Fajt nechal vyplatit 1,2 milionu korun. Miloš Zeman odmítl koncem května ministrovu demisi s tím, že: „... doc. Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ Staňkův krok pak podpořil prostřednictvím svého mluvčího znovu letos v červenci: „Prezident republik (sic) poděkoval doc. Antonínu Staňkovi za jeho práci, zejména za péči o záchranu kulturních památek, a za odhalení zneužívání veřejných prostředků v resortu ministerstva kultury.“

Podle předběžných závěrů kontrolora Miroslava Mouchy podepsala smlouvu Fajtova podřízená: „Byla to kancléřka Národní galerie Eva Giese. (…) tedy přímá podřízená generálního ředitele NG, který byl v roli dodavatele, tedy druhé smluvní strany.“

Podle Antonína Staňka nespadala výše schválené odměny do pravomocí kancléřky, protože byla oprávněna podepisovat pouze smlouvy do půl milionu korun. Fajt se obvinění brání s tím, že: „Měla (Eva Giese pozn. Demagog.cz) samozřejmě pověření k tomu, aby mohla podepisovat smlouvy, které přesahují i tu částku půl milionu.“ (video, čas 01:47)

Jiří Fajt si o honorář řekl u dvou projektů. „Byly to projekty definované vládním usnesením a obecnějším souhlasem ministerstva, jako třeba projekty k jubilejním osmičkovým rokům. V jiných případech jsem měl pocit, že je kurátorování součástí mé práce,“ zdůvodnil bývalý ředitel svoje rozhodnutí. Navíc se prý pro tento postup rozhodl na základě konzultace s ministerským úředníkem: „Ministerstvo bylo průběžně informováno o potřebě řešit můj honorář. A úředníci mým lidem poradili, abychom to řešili autorskou smlouvou. Nazval bych to doporučením,“ uvedl Fajt.

Budova Lázeňského domu Hadí Lázně v Teplicích je od roku 1958 kulturní památkou a od roku 1992 spadá také do památkové zóny Teplice. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) však poslední den v úřadě budovu statutu kulturní památky zbavil. „Kulturní památku nelze nechat zbourat, nemovitost v městské památkové zóně lze nechat zbourat. To je zásadní rozdíl mezi ochranou formou kulturní památky a objektem v památkové zóně,“ uvedl ředitel ústecké pobočky Národního památkového ústavu Petr Hrubý.

Rozhodnutí je vnímáno jako problematické především proto, že odporuje jen o pár týdnů staršímu stanovisku Ministerstva kultury, podle kterého měly Hadí Lázně zůstat pod památkovou ochranou.

Spor o rekonstrukci Hadích Lázní se táhne již několik let. Podnikatel a investor Jaroslav Třešňák, který Hadí lázně vlastní od roku 2006, si nechal zpracovat několik návrhů možné přestavby objektu — žádný z nich však památkářům nevyhovoval. Mezi zásadní problémy patřilo podle vedoucího krajského odboru kultury a památkové péče Radka Spály například: „Bohužel bylo navrhnuto, že by se vnitřní konstrukce vybourala kvůli tomu, aby tam bylo vloženo celé jedno patro. Je potřeba operovat s tím, že ten klenební systém je nedílnou součástí té památky. Takže to patro je samozřejmě možné, ale musí se zachovat i ty vnitřní konstrukce…“

Již zákon o státní památkové péči stanoví, že podmínky pro schválení rekonstrukce „musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru“. Památkový úřad je tímto zákonem vázán.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Projekty předložené Jaroslavem Třešňákem by představovaly významný zásah do charakteru stavby, což je v rozporu s prezidentovým tvrzením, že by byl objekt rekonstruován do víceméně původní podoby. Navrhovaná rekonstrukce by znamenala vybourání vnitřní konstrukce stavby a vložení dodatečného patra.

Pro kontext můžeme uvést, že podobná situace nastala v Teplicích i v roce 2008, kdy byla zbourána zchátralá budova Městských lázní. Jaroslav Třešňák koupil objekt o rok dříve a Ministerstvo kultury na jeho žádost odebralo budově status kulturní památky. Demolice však začala ještě před tím, než došlo k jejímu oficiálnímu povolení.

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se k problematice financování kultury, především pak k platové výši zaměstnanců, vyjadřuje již od doby své kandidatury na tuto pozici.

Během setkání s prezidentem Milošem Zemanem v den před jmenováním na post ministra došlo i na téma rozpočtu a platů v kultuře. Na brífinku poté prohlásil: „A pak ta druhá věc, o které už jsem mluvil. Jak jsem se stihl seznámit s těmi platovými poměry v těch zařízeních právě v regionech, knihovnách a v těch kulturních zařízeních jinde, tak to je podle mě evidentní, že to jsou velice mizerné peníze." (video, 8:37).

Po uvedení do funkce Zaorálek informoval o svých prioritách následovně: „Nyní chci dobře poznat rezort a lidi, kteří ho vedou, rozdělíme si práci na urgentních úkolech, které máme na stole. Tím prvním je rozpočet, respektive platy, zvláště v regionech. Byl bych rád, kdybychom ještě s ministryní financí neuzavírali tato jednání."

Zaorálek se k platům v kultuře vyjádřil i na svém Twitterovém účtu:

V pořadu Události, komentáře na ČT 24 ze dne 4. září 2019 Zaorálek dále prohlásil: „(...) především se zabývám tou otázkou, která je teď nejžhavější, to je otázka platů v kultuře. Protože já zjišťuji, že tady právě v téhle oblasti ten rozpočet je pro kulturu opět mizerný. (...) To znamená to, co mě dnes nejvíc čeká a čemu se nejvíc věnuji, mám připravená jednání, která se budou týkat právě té položky platu v kultuře, protože si myslím, že pro řadu lidí především v regionech je ta situace neúnosná." (video, 20:20).

Daňová úleva představuje opatření (.pdf, str. 5), které je pro poplatníka výhodou ve formě nižší či později zaplacené daně ve srovnání se stavem, kdy by takové opatření v zákoně zahrnuto nebylo. Důvodem pro zavedení daňové úlevy může být podpora jiných veřejných politik (například snížení daně poplatníkům, jejichž ekonomickou aktivitu chce stát podpořit), dosažení vyšší efektivity daňového systému (například osvobození poplatníků s relativně nízkými či nulovými příjmy), či kombinace obojího.

Mezi daňové úlevy patří například osvobození od daně, položky snižující základ daně, položky snižující daň, snížená sazba daně aj. Konkrétněji u daně z příjmů fyzických osob patří mezi položky osvobozené od daně například příjem v podobě ocenění v oblasti kultury, příjem v podobě stipendia ze státního rozpočtu či z prostředků vysoké školy aj.

Tiskový mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček po odvysílání pořadu Týden s prezidentem zveřejnil tabulku, která by měla prokazovat rozsah daňových úlev kritizovaných prezidentem republiky. V této tabulce je zveřejněn odhad 318,14 miliard na rok 2016, který se od avizované částky 340 miliard liší přibližně o 6,5 %. Není zde však uveden žádný zdroj dat ani metodiky výpočtu, přičemž podle dokumentu (.pdf, str.1) Kvantifikace daňových úlev v České republice za rok 2015 (dále jen Kvantifikace daňových úlev), který lze nalézt na stránkách Poslanecké sněmovny, neexistuje v současné době jednotná metodika pro výpočet těchto úlev a nejsou dána ani žádná jiná omezující pravidla podoby analýzy daňových úlev. V neposlední řadě nebyly v tabulce uvedeny výpočty pro úlevy z daní přidané hodnoty, které jsou ve výše zmíněném dokumentu Kvantifikace daňových úlev (.pdf, str. 8) zahrnuty.

Je také důležité zmínit (.pdf, str 9), že vzhledem k použité metodě ušlých příjmů a statického přístupu (analýza nebere v potaz změnu chování subjektů po zrušení těchto úlev) nepředstavují jednotlivé vyčíslené hodnoty daňových úlev současně odhad zvýšení daňových výnosů, kterých by pak mohlo být dosaženo v případě zrušení těchto úlev. Za použití stejné metodologie byla výše daňových úlev v roce 2014 (.pdf, str. 10) odhadnuta na 442,62 miliard, v roce 2013 na 419,87 miliard.

V tomto dokumentu byl odhad výše daňových úlev u daní z příjmů fyzických osob vyčíslen na 295,48 miliard, u daní z příjmů právnických osob na 13,86 miliard a u dani z přidané hodnoty na 169,13 miliard. Dohromady byla tedy výše daňových úlev za rok 2015 vyčíslena na 478,5 miliardy (.pdf, str. 9). Nutno však podotknout, že k výpočtu nebyly použity veškeré daňové úlevy vzhledem k nedostupnosti a neúplnosti dat či administrativní zátěži (.pdf, str. 2).

Hodnoty použité v dokumentu Kvantifikace daňových úlev jsou takřka stejné jako hodnoty použité v tabulce zveřejněné na prezidentských stránkách. Například položka Osvobození dávek a služeb z důchodového pojištění v tabulce předložené Hradem, představuje cca 60 miliard, ve výše zmíněném dokumentu je tato položka rovná přibližně 59 miliardám. Tabulka předložená Hradem a dokument Kvantifikace daňových úlev používají i stejné pojmenování jednotlivých položek.

Tabulka předložená mluvčím Ovčáčkem však není kompletní, chybí v ní zejména daňové úlevy z DPH. Celková hodnota daňových úlev tedy není 340 miliard, jak tvrdil prezident Zeman, ani 318 miliard, jak vyplývá z tabulky zveřejněné jeho mluvčím Ovčáčkem, ale přibližně 478,5 miliardy korun. Z tohoto důvodu tedy výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Analýzu, která by zhodnotila reálný přínos zrušení daňových úlev do státního rozpočtu, se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Je pravda, že hnutí ANO ve svém programu (.pdf, str. 11) pro volby do Poslanecké sněmovny 2017 prosazuje neutrální daňový systém:

„Zajistíme revizi systému daňových výjimek a budeme bránit zavádění dalších. Existence výjimky znamená, že určité skupině se na daních uleví, díky tomu se ale všichni ostatní na to složí. V praxi tak každá výjimka nakonec vede k vyšší sazbě daně. Daně tím fakticky ovlivňují rozhodování poplatníků, zda a jak pracovat, jak investovat nebo v čem podnikat. My prosadíme stejné podmínky pro všechny, neutrální daňový systém.“

Ministr vnitra Hamáček se staví sympaticky (čas 2:50) ke zrušení některých daňových výjimek, o zrušení daňových výjimek hovoří Jan Hamáček i ve statusu pod videem.

S odstraněním alespoň některých daňových výjimek sympatizují také například KSČM a TOP 09.

Procentuální zastoupení vyrobené elektřiny v Česku solárními elektrárnami se za posledních pět let pohybuje nad hranicí dvou a půl procent. Když opomineme rok 2019, tak největší podíl energie vyrobené solárními elektrárnami byl v roce 2015 (.pdf, str. 5).

Zdroje dat ke grafu: 2015, 2016, 2017, 2018, 2019. Tabulka s hodnotami vždy v souboru .pdf na straně 5.

Ze čtvrtletních zpráv Energetického regulačního úřadu za tento rok jsme zjistili, že za první dvě čtvrtletí (.pdf, str. 5) tohoto roku fotovoltaické elektrárny vyrobily (brutto) 1216 GWh elektrické energie. To je 2,76 procenta celkové produkce.

Doposud jsme počítali s brutto hodnotami. Do brutto hodnot je započítána i energie potřebná na chod samotných elektráren, která je u solárních elektráren takřka nulová oproti například tepelným. V letech 2017 (.pdf, str. 5), 2018 (.pdf, str. 5), a za první dvě čtvrtletí roku 2019 (.pdf, str. 5) byly podíly netto vyrobené energie 2,68 %, 2,83 % a 2,95 %.

Na základě metodiky našeho hodnocení se tedy prezident Zeman stále pohybuje v rámci naší desetiprocentní tolerance. V případě tvrzených tří procent se konkrétně jedná o rozptyl 2,7–3,3 %.

Podle dat Operátora trhu s elektřinou (OTC) se celková výše podpory obnovitelných zdrojů postupně zvyšuje. V roce 2013 činila podpora přibližně 34,9 miliard, v roce 2018 to bylo již 43,7 miliard (data pro rok 2019 nejsou zatím k dispozici). Tato podpora však není určená pouze na solární energii, ale také na větrnou či vodní energii. Poskytnutá podpora na solární energii činila v roce 2017 pouze 27 miliard, v roce 2018 to pak bylo 29,2 miliard. Podle těchto dat představovala podpora na solární elektrárny největší položku veškeré podpory na obnovitelné zdroje energie. Například poskytnutá podpora na vodní elektrárny činila v roce 2018 1,8 miliardy, v roce 2017 to bylo 2,5 miliardy.

Miloš Zeman také dále mluví o 27 miliardách plynoucích ze zdrojů Ministerstva průmyslu a obchodu. Podle rozpočtu tohoto ministerstva na rok 2019 je přibližně 26,6 miliard vyčleněno na dotace v oblastí energií. Tato částka ale není určená pouze na podporu solárních elektráren, ale na podporu všech obnovitelných zdrojů energie. V roce 2018 činila tato podpora přibližně 25,9 miliard.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý vzhledem k tomu, že Miloš Zeman hovoří o dotacích na solární elektrárny, ale argumentuje celkovými výdaji na všechny druhy obnovitelných zdrojů energie. Byť jsou výdaje na dotace pro solární elektrárny největší položkou v celkové podpoře, zdaleka nejsou jedinou.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová navrhla v září 2019 zvýšení minimální mzdy pro příští rok o 1350 korun na 14 700 korun, tedy zhruba o 10 procent. O růstu minimální mzdy bude dále jednat ministerstvo i vláda s odbory.

Prezident Miloš Zeman přijal ministryni Maláčovou podle informací Hradu naposledy 11. července 2019.

Podporu růstu minimální mzdy deklaruje prezident Zeman dlouhodobě. Například v pořadu TV Barrandov Týden s prezidentem, kde v lednu 2019 v rozhovoru uvedl (čas 37:54): „Podporuji zvyšování minimální mzdy, a i když se občas cudně říká, že se to týká jenom dvou procent obyvatel, není to pravda. (...) Ale to, s čím naprosto nesouhlasím, je požadavek jinak sympatické Jany Maláčové na zvýšení životního minima.“

Ve stejném duchu se vyjadřoval prezident v minulosti opakovaně. Například v listopadu 2018 uvedl (čas 1:50): „Já tedy podporuji růst minimální mzdy už z toho důvodu, že jak dobře víte, při naší průměrné mzdě, která je těch třicet jedna tisíc, dvě třetiny zaměstnanců na ni nedosáhne. (...) Ale řeknu Vám něco, co svým způsobem možná nebude ladit s politikou paní ministryně Maláčové, i když ji mám docela rád, a to jsou požadavky na zvýšení životního minima. Víte, já souhlasím s růstem minimální mzdy, takže mě někteří neoliberální ekonomové za to kritizují, a naopak jsem pro zmrazení životního minima, za což mě zase kritizuje druhá strana.“

Stejný názor (čas 36:08) měl prezident již v červenci 2018: „...já sám podporuji zvyšování minimální mzdy, která před sebou tlačí celkovou mzdovou úroveň, a to potřebujeme, protože koneckonců smyslem dobré politiky je zvyšovat životní úroveň občanů. To, co nepodporuji a co naopak paní ministryně Maláčová prosazuje, je zvýšení životního minima."

Je tedy možné sledovat dlouhodobě konzistentní názor prezidenta Zemana na růst minimální mzdy. A to i ve vztahu k politice ministryně Maláčové. Prezident Zeman opakovaně uvádí v médiích totožné tvrzení.

To, zda v poslední době prezident hovořil s ministryní Maláčovou na téma minimální mzdy, se nám však z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. Pro úplnost dodejme, že tvrzení, že prezident ministryni svým názorem potěšil, je hodnotící soud a jako takový jej již z podstaty nehodnotíme.