Miloš Zeman

Během vystoupení ve Valném shromáždění OSN, které proběhlo 19. září 2017, Miloš Zeman prohlásil:

„Chápu lidi, kteří říkají, že migranty musíme uvítat. Mé námitky ale plynou z faktu, že masivní migrace z afrických a dalších zemí představuje odliv mozků. Mladí, zdraví lidé, hlavně muži, kteří odcházejí ze svých zemí, představují oslabení potenciálu těchto zemí a kdokoliv, kdo migranty v Evropě vítá, souhlasí s tímto odlivem mozků a s permanentní zaostalostí těchto zemí. To, co potřebujeme udělat, je pomoci těmto zemím se zavedením elektřiny, se školami, nemocnicemi, vodními zdroji a podobně, aby se populace v domovských zemích stabilizovala, nikoliv podporovat migraci.”

Výrok byl vysloven v souvislosti s možnou ústavní stížností vůči nařízení Dublin IV. Prezident nemůže podávat ústavní stížnost, pouze může podat návrh k posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem. To se však nevztahuje na nařízení, které je předpisem vzniklým až na základě mezinárodní smlouvy. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Nejprve je třeba si říct, že právem podat “běžnou” ústavní stížnost disponují pouze fyzické a právnické osoby, kterým bylo zasaženo do jejich základních práv a svobod, nikoliv prezident jako státní orgán. Prezident pak může podávat k Ústavnímu soudu návrhy týkající se zrušení zákona a přezkumu souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem.

Co se týče přezkumu souladu mezinárodního práva s ústavním pořádkem, Ústavní soud může posuzovat pouze soulad mezinárodních smluv, a to pouze ještě před jejich ratifikací. Nařízení jako předpis vydaný až na základě již ratifikované mezinárodní smlouvy je tak z návrhu na podání přezkumu vyloučen.

Názvem Dublin IV se označuje návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, který má nahradit nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III. Dublin IV je zatím pouze návrhem nařízení, který zatím nebyl přijat.

Andrej Babiš při své návštěvě Bulharska projednával se svým bulharským protějškem, premiérem Bojkem Borisovem, témata spojená s migrační politikou Evropské Unie. Bulharsko je totiž předsedajícím státem EU, v migrační politice během svého předsednictví chce dosáhnout kompromisu mezi členskými státy.

Je třeba také dodat, že návrh Dublinu IV bude mít nejspíše pozměněný proces přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli na summitu Evropské rady z října 2017, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude při hlasování v Radě třeba souhlasu všech členských států, nikoliv pouze kvalifikované většiny, která je vyžadována podle unijních smluv. Česká republika tak bude mít právo veta při schvalování návrhu nařízení obsahující výše uvedený mechanismus.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když má Zeman pravdu v tom, že prezident podepisuje mezinárodní smlouvy, v případě Dublin IV, o kterém byla řeč, nejde o mezinárodní smlouvu, ale nařízení, které prezident nepodepisuje.

Ústava České republiky ve svém článku 63 vyjmenovává tzv. pravomoci prezidenta s kontrasignací, tj. pravomoci, k jejichž platnosti je nutný další podpis, obvykle předsedy vlády nebo člena vlády jím pověřeného. Mezi tyto pravomoci prezidenta patří mimo jiné sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv.

Česká republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu prostřednictvím svého tehdejšího prezidenta Václava Klause (což následně kontrasignoval premiér Jan Fischer) 3. listopadu 2009, ačkoliv osobní postoj Václava Klause byl k Lisabonské smlouvě negativní. V platnost pak Lisabonská smlouva v České republice vstoupila 1. prosince 2009.

Stejně jako dříve, kdy prezident tento výrok pronesl, i nyní pro nás zůstává neověřitelným, neboť obsah rozhovoru mezi Zemanem a Merkelovou není (mimo jeho interpretaci) znám.

Zákon o církevních restitucích se vrátil do Poslanecké sněmovny po zamítnutí Senátem. Hlasování se uskutečnilo 8. listopadu 2012. K jeho přijetí bylo třeba alespoň 101 poslanců. Pro přijetí ale hlasovalo 102 poslanců, mezi nimi byl i poslanec Roman Pekárek (později skutečně odsouze n a uvězněn).

I kdyby se ale tohoto hlasování neúčastnil, zákon by byl přijat.

Miloš Zeman popisuje správně příklad Virginie, není ovšem pravdou, že by k rozhodnutí o jeden hlas došlo poprvé v amerických dějinách. Celkem je zaznamenáno již sedm případů, kdy různé volby dopadly remízou a musel rozhodnout los, více jich pak dopadlo rozdílem jednoho hlasu.

Ve Virginii v roce 1971 probíhalo hlasování do místního Parlamentu, kdy republikánský kandidát William Moss vyhrával o jeden hlas nad kandidátem demokratické strany Jimem Burchem. Tento volební lístek byl však panelem tří soudců prohlášen za neplatný kvůli tomu, že hlasující přeškrtnul jména dvou demokratických kandidátů, pro které omylem hlasoval, a napsal „Nepřeji si pro tyto dva hlasova t.“

Přestože později Stephen Burns, který volil v nepřítomnosti a bylo tedy známo jeho jméno, objasnil, že pro republikánského kandidáta hlasovat chtěl, volební lístek nebyl uznán. Později proběhla volba losem, ve které vyhrál William Moss.

V roce 2017 nastala opět ve Virginii stejná situace, kdy nejprve republikánský kandidát David Yancey vyhrával nad demokratkou Shelly Simonds o deset hlasů, po přepočtu se však hlasování zvrátilo ve prospěch Simonds s rozdílem jednoho hlasu. Panel soudců však rozhodl započítat sporný hlasovací lístek, který způsobil, že oba kandidáti dostali stejný počet hlasů. O výsledku opět rozhodl los, ve kterém vyhrál Yancey.

Doplnění: Miloš Zeman ve svém výroku odkazuje na situaci z prosince loňského a ledna letošního roku, kdy o vítězi voleb ve Virginii rozhodl nikoliv jediný voličský hlas, nýbrž los. Neodkazuje na situaci z roku 1971, která nastala také ve Virginii a dopadla také losem.Jím zmiňovaná situace tak není ani prvním případem rozhodnutí voleb losem (neboť již došlo k těmto případům již dříve), ani prvním případem vítězství o jediný hlas (tato situace ve Virginii vůbec nenastala).

Výrok Miloše Zemana o amerických prezidentských volbách a loňských volbách do Parlamentu České republiky lze rozdělit do dvou dílčích částí.

Pokud se zaměříme nejprve na volby z roku 2000, tak George W. Bush na Floridě vyhrál o pouhých 537 hlasů. Záhy se však objevily nesrovnalosti a Al Gore neuznal výsledky voleb. Následně Nejvyšší soud státu Florida schválil ruční přepočítání hlasů, s tím, že měly být započteny do konečných výsledků.

Na základě tohoto sčítání byl vítězem uznán G. W. Bush (26. listopadu 2000). O osm dní později Nejvyšší soud USA zrušil verdikt Nejvyššího soudu státu Florida a vrátil kauzu zpět na Floridu, kde tamější Nejvyšší soud rozhodl o opětovném přepočítání hlasů. Bushův volební štáb požádal o pozastavení těchto přepočtů a po rozpravě mezi volebními štáby obou kandidátů Al Gore odstoupil a definitivním vítězem se stal George W. Bush.

V druhé části výroku strany parlamentních voleb 2017 poukazuje Miloš Zeman na situaci, kdy na základě stížnosti jednoho z voličů, jehož preferenční hlas nebyl započítán, nařídil Nejvyšší správní soud přepočtení přednostních hlasů, a to v 915 volebních okrscích Středočeského kraje.

Důvodem špatného započítání přednostních hlasů byly dvě skutečnosti:

• kandidát Martin Kupka byl na rubové straně volebního lístku;
• volební komise špatně započítaly preferenční hlasy, neboť přičítaly preference automaticky prvním čtyřem kandidátům na volebním lístku, ačkoli tito nebyli označeni.

Výsledkem přepočítání hlasů byla skutečně personální změna, kdy poslance Petra Bendla (ODS) ve sněmovně nahradil jeho spolustraník Martin Kupka.

V důsledku pochybení volebních komisí se začalo také diskutovat o změně pravidel v rámci voleb, která by přispěla k větší přehlednosti, zamezila zmatkům ve volebních místnostech a především zajistila správnost výsledkových statistik po sčítání. Například volební komise by měly být v budoucnu efektivněji proškoleny a volební lístky tisknuty pouze jednostranně.

Miloš Zeman se stal předsedou ČSSD v únoru 1993 a ve své funkci setrval do dubna 2001, kdy ho nahradil Vladimír Špidla. Během této doby zastával pozici předsedy Poslanecké sněmovny mezi léty 1996 a 1998 a předsedy vlády od roku 1998 do léta 2002, kdy jej vystřídal rovněž Vladimír Špidla.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť k násilnému potlačení demonstrací došlo na výročí okupace 21. srpna 1969, zatímco tzv. pendrekové zákony byly přijaty až následující den v reakci na tyto události. Měly tuto záležitost legitimizovat a postihnout demonstranty. Nemohly však být důvodem, který umožnil režimu násilný zásah proti protestujícím.

Po bleskové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (bez Rumunska a Albánie) ve dnech 21.–22. srpna 1968 došlo k jednání mezi představiteli tehdejší vrcholné československé moci v čele s Alexandrem Dubčekem a Sovětským svazem v čele s Leonidem Brežněvem v Moskvě. Jednání trvající od 23. srpna do 26. srpna 1968 vyvrcholila podepsáním takzvaného Moskevského protokolu, který fakticky znamenal popření Pražského jara, vedl k legitimizaci pobytu okupačních vojsk a položil základ procesu takzvané Normalizace v tehdejším Československu. Ze zúčastněných představitelů ČSSR nepodepsal protokol jen František Kriegel.

O rok později na základě zkušeností s posledními masovými demonstracemi (seznam některých obětí a zraněných ze dnů 19.-21. srpna 1969) proti okupaci z důvodu výročí 21. srpna 1968 projednalo ÚV KSČ dne 22. srpna 1969 zákonné opatření, které vešlo ve známost jako „pendrekový zákon“. Opatření podepsali Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík.

Přijetí tohoto opatření vedlo jednak k prohloubení skepse společnosti vzhledem k podpisu Alexandra Dubčeka, jednak bylo nástrojem represe nového režimu proti opozičním aktivitám, především veřejným protestům. Opatření mělo být jen dočasným nástrojem s platností do 31. prosince 1969, ale jeho hlavní myšlenky se následně dostaly i do trestního řádu (.pdf, str. 49).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, zákonné opatření bylo přijato až po událostech násilného potlačení posledních masových protestů v období prvního výročí okupace v roce 1969 a není tedy pravdou, že by vedlo k úmrtí a zranění tehdejších demonstrantů.