Miloš Zeman

John Fitzgerald Kennedy vyhrál prezidentské volby v roce 1960. Větu, kterou ve svém výroku uvádí Miloš Zeman, Kennedy pronesl při inauguraci, která se konala 20. ledna 1961. Do češtiny se dá přeložit následovně: „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás. Ptejte se, co můžete vy udělat pro vaši zemi.“

Ke konci (video, čas 13:57) inauguračního projevu John F. Kennedy konkrétně prohlásil: „Ask not what your country can do for you — ask what you can do for your country.“ 

Obecná míra nezaměstnanosti je podíl počtu nezaměstnaných na celkovém ekonomicky aktivním obyvatelstvu. Podle dat (.pdf) Eurostatu publikovaných 3. listopadu byla v září 2021 míra nezaměstnanosti v ČR 2,6 % (.pdf, str. 4). Jak je vidět na následujícím grafu, míra nezaměstnanosti v ČR je skutečně nejnižší v celé Evropské unii.

Doplňme, že míra nezaměstnanosti v České republice je v rámci EU nejnižší dlouhodobě – již od roku 2016.

Míra či procento chudoby, které ve výroku zmiňuje prezident Zeman, se obvykle vyjadřuje pomocí ukazatele rizika ohrožení příjmovou chudobou, případně také pomocí komplexnějšího ukazatele rizika chudoby nebo sociálního vyloučení.

V rámci prvního zmíněného srovnání se podle posledních dostupných dat Eurostatu za rok 2020 Česká republika umístila na první příčce v EU – konkrétně bylo příjmovou chudobou v ČR ohroženo celkem 9,5 % lidí. Průměr EU přitom odpovídal 17,1 %. Nejlépe se Česká republika umístila také v případě unijního srovnání rizika chudoby nebo sociálního vyloučení, tento ukazatel dosahoval 11,5 %. Průměr Evropské unie přitom odpovídal 21,9 %. Česká republika tak předstihla například Rakousko a Německo, kde bylo podle Eurostatu chudobou či sociálním vyloučením ohroženo 16,7 % a 22,5 % lidí.

Z výše uvedených důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý. Důležité je zde nicméně zmínit, že srovnání na základě rizika ohrožení příjmovou chudobou a na základě rizika chudoby nebo sociálního vyloučení je v určitých ohledech značně problematické, na což upozorňují také odborníci.

Předně, ukazatel rizika ohrožení příjmovou chudobou představuje podíl lidí, jejichž disponibilní příjem se pohybuje pod 60 % mediánového disponibiliního příjmu v dané zemi. Tento medián se pak mezi jednotlivými státy EU samozřejmě výrazně liší. Hranice chudoby je tak v různých zemích jiná, a to i když vezmeme v potaz rozdíly v cenových hladinách.

Evropský think-tank Bruegel tyto rozdíly ilustruje (.pdf, str. 8) srovnáním Rumunska a Lucemburska. Zatímco v Rumunsku odpovídala hranice chudoby v roce 2015 disponibilnímu příjmu cca 2 600 eur ročně, v Lucembursku se jednalo o více než 17 600 eur. Obě hodnoty jsou přitom upraveny podle rozdílu v cenových hladinách. Občan Lucemburska se tak považoval za ohroženého chudobou, i když byl jeho příjem několikanásobně vyšší než mediánový příjem v Rumunsku a s takovým příjmem si mohl dovolit mnohem více zboží a služeb. 

Z mediánu disponibilního příjmu pak částečně vychází také ukazatel rizika chudoby nebo sociálního vyloučení. Ten představuje podíl lidí ve společnosti, kteří splňují alespoň jednu ze tří následujících podmínek: jsou ohroženi již zmíněnou příjmovou chudobou, vážně materiálně strádají nebo žijí v domácnosti s velmi nízkou pracovní intenzitou.

Uvedené dva ukazatele míry chudoby jsou odborníky kritizovány z více důvodů (.pdf, str. 121, 85), za problematické je však považováno hlavně srovnání mezi jednotlivými státy (.pdf, str. 8). Výsledky České republiky v rámci těchto žebříčků například za možný statistický klam označil sociolog Daniel Prokop. Podobně pak hovoří také analýza socioložky Martiny Mysíkové, která upozorňuje na to, že mezinárodní srovnatelnost je v tomto případě omezená.

Počet kandidátů na ministry prezident Zeman zmiňuje v souvislosti s tím, že má problém s jmenováním jednoho kandidáta (video, čas 9:15). Z kontextu vyplývá, že Miloš Zeman mluví o počtu budoucích ministrů, a do uváděného počtu tedy nezahrnuje Petra Fialu coby budoucího premiéra.

Informace o možném složení budoucí vlády Petra Fialy se v médiích objevily již poté, co se 2. listopadu koalice SPOLU a PirSTAN dohodly na koaliční smlouvě. Byť předseda ODS tehdy konkrétní jména budoucích ministrů neoznámil, uvedl alespoň rozdělení resortů mezi jednotlivé koalice. Z jednání také vyplynulo, že kabinet bude mít 18 členů (.pdf, str. 10), včetně budoucího premiéra Petra Fialy. Doplňme, že k podpisu koaliční smlouvy došlo 8. listopadu.

Petr Fiala zveřejnil jména členů budoucí vlády po schůzce s prezidentem Zemanem, která se uskutečnila 17. listopadu. Přehled ministerských kandidátů obsahuje následující tabulka. Dodejme, že Petr Fiala uvedl (video, čas 2:37), že má Miloš Zeman výtky k jednomu kandidátovi, jehož jméno se rozhodli nezveřejnit. Dle dostupných informací se však jedná o pirátského kandidáta na ministra zahraničních věcí Jana Lipavského.

Ministrem pro legislativu měl původně být Jakub Michálek. Ten se však později účasti ve vládě vzdal, jelikož ostatním členům Pirátů vadila kumulace funkcí, kdy by Michálek byl jak poslancem, tak ministrem. O nominaci Michala Šalomouna bude Pirátská strana definitivně rozhodovat v hlasování, které proběhne 19. až 22. listopadu.

Členů budoucí vlády tedy má být 18, pakliže do počtu zahrneme i budoucího předsedu vlády Petra Fialu. Kandidátů na ministry je ovšem pouze 17. Vzhledem k minimálnímu rozdílu hodnotíme výrok Miloše Zemana jako pravdivý.

Při samotných událostech listopadu 1989 v Československu se o vojenském zásahu, i přes odmítání ze strany Sovětského svazu, uvažovalo. „Někteří vládní úředníci a pracovníci aparátu KSČ ovšem upozorňovali, že vojenským zásahem by se nic nevyřešilo. Československo by bylo rázem izolováno nejen od Západu, ale i od Východu.“ Tendence zakročit však byly skutečně přítomny, mobilizovaly se například Lidové milice, usilovaly o to také některé postavy československé armády. Jak uvádí bývalý poradce Václava Havla Petr Oslzlý, bylo velmi nepravděpodobné, že by k tomuto docházelo s oficiálním souhlasem Moskvy a Gorbačova.

Z Moskvy již před 17. listopadem přicházela varování, aby českoslovenští představitelé nedopustili ozbrojený zásah proti opozici. Poradce Gorbačova Valerij Musatov 25. listopadu 1989 přijel do Prahy a zopakoval přání Kremlu: „Sílu nepoužívat nikdy, nikde a v žádné podobě!“ Dlouhotrvající zdrženlivost sovětského vedení potvrzuje také historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Tomáš Vilímek: „Gorbačov už dlouhou dobu, dejme tomu rok a půl zpětně, dával najevo, že nějaký zásah ze sovětské strany je naprosto vyloučený.“

O tom, že podle tehdejších informací neměly sovětské síly v úmyslu nijak proti změnám v Československu zasáhnout, mluvil v rámci parlamentního vyšetřování událostí 17. listopadu (Pavel Žáček – Vypovídat pravdu a nic nezamlčet, 2013) také mluvčí Charty 77 Václav Benda (str. 218) nebo Michael Kocáb, bývalý předseda iniciativy Most (str. 351).

Nové myšlení

Michail Sergejevič Gorbačov stál v čele Sovětského svazu od roku 1985 až do jeho rozpadu v roce 1991. Jeho příchod je spojován se změnami ve fungování Sovětského svazu, které nakonec jeho pád způsobily. Jedná se především o pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství. V tomto kontextu je však podstatnější Gorbačovův přístup k ostatním zemím východního bloku. Ten bývá někdy nazýván jako politika nevměšování se do věcí východoevropských zemí, nebo „nové myšlení“ (.pdf, str. 92).

Tento Gorbačovův přístup znamenal odklon od tehdy platné Brežněvovy doktríny, která udávala přesně opačný postup, tedy jasnou nadřazenost Sovětského svazu nad satelitními státy. Tato doktrína vzešla z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslední generální tajemník KSSS Brežněvovu doktrínu zrušil v roce 1988. Mezi důvody pro tento krok se řadí hlavně ekonomická situace Sovětského svazu. Ten byl finančně vyčerpán například táhlým konfliktem v Afganistánu, který právě Leonid Brežněv v roce 1979 započal. Web ČT 24 cituje profesory amerických univerzit následovně: „Opakovaná sovětská selhání v afghánské válce změnila to, jak sovětské vedení začalo vnímat efektivitu, se kterou umí vyvinout sílu na udržení nesovětských národností ve svazu. Oslabilo to morálku armády a její samotnou legitimitu, narušilo to vnitřní soudržnosti země a urychlilo to proces glasnosti.“

Systém glasnosti a perestrojky do jisté míry připomínal tzv. socialismus s lidskou tváří, tedy reformní snahy z období Pražského jara 1968. To se nelíbilo komunistickým funkcionářům většinou vyššího věku, kteří znali pouze tvrdý stalinský přístup. Podobný postoj zaujímali také představitelé režimů v Československu, NDR nebo Bulharsku, tedy tam, kde byly režimy nejpřísnější.

Klíčovým faktorem Gorbačovových postojů bylo odmítání intervencí ve státech východního bloku, tedy co nejmenší zasahování do jejich vnitřní politiky. Také z důvodu, že na to Sovětský svaz neměl finance. Historik a ředitel Centra ruských a euroasijských studií na Oxfordu Alex Pravda píše (.pdf, str. 91): „Za Gorbačovovým neoblomným odmítáním zvážit možnost užití nátlakových prostředků k vyřešení problémů ve východní Evropě v roce 1989 stál zásadní odpor vůči nasazení síly. Gorbačov měl s užitím síly morální problém – vyjma situací, kdy by užití síly zcela jistě vedlo k odvrácení krveprolití.“ V tomto přístupu se promítaly také zkušenosti z předchozích intervencí v Evropě i mimo ni. Pravda také zmiňuje (.pdf, str. 92), že dalším faktorem byl nový závazek respektování práv východoevropských států, například rozhodování o spojeneckých vztazích.

V Polsku se už v srpnu 1980 objevilo velmi početné nezávislé odborové hnutí Solidarita. Situace v zemi byla vážná, a to hlavně z ekonomického a hospodářského pohledu. Problémy měly pomoci řešit reformní snahy nového generálního tajemníka KSSS Michaila Sergejeviče Gorbačova, který se do čela strany dostal v roce 1985. Nově se objevily pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství.

Solidarita zpočátku upozorňovala převážně na zhoršené životní podmínky, ale velmi rychle narůstala až k 10 milionům členů. Díky růstu se Solidarita stávala také centrem protirežimního hnutí a proto byla v roce 1982 zakázána. Až do roku 1988 fungovala ilegálně, po vlně stávek se stala zástupcem opozice v jednání s vládní Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR). Jednání probíhala v rámci tzv. Kulatých stolů od února 1989. Výsledkem byla opětovná legalizace hnutí a první částečně svobodné volby v červnu 1989. Opozice v nich zvítězila a polská vláda měla od 24. srpna 1989 prvního nekomunistického premiéra ve středovýchodní Evropě, Tadeusze Mazowieckého.

Maďarský režim byl už delší dobu volnější. V čele byl už od maďarského povstání roku 1956 János Kádár, kterého strana vyměnila až v roce 1988. Na rozdíl od Československa zde bylo silné reformní křídlo komunistické strany, tudíž revoluce měla jiný charakter než v Polsku nebo Československu. Masové demonstrace byly v Maďarsku méně časté. To se změnilo v červnu 1989, kdy se ku příležitosti pohřbu tajně popravených reformních komunistů sešlo na Náměstí Hrdinů v Budapešti čtvrt milionu lidí. Mimo jiných na demonstraci vystoupil také Viktor Orbán. Demonstrující se vyslovili například pro uspořádání svobodných voleb.

Jednání mezi opozicí a stranou započala v červnu 1989. V září z nich vzešla dohoda o přechodu k pluralitní demokracii a následně se strana v říjnu sama rozpustila. Na jejím místě vznikla sociální demokracie. První svobodné volby se však konaly až na jaře 1990 a byly prvními plně svobodnými volbami ve východním bloku.

Obě země se k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vyjádřily v srpnu 1989. 16. srpna vydala Maďarská socialistická dělnická strana vyjádření, podle kterého se strana s intervencí neztotožňuje. Polský Senát a Sejm (dolní komora parlamentu) následovaly o den později. Další státy, například Německá demokratická republika a Bulharsko, se stejně vyjádřily v prosinci.

Omluvy Polska a Maďarska vyvolaly reakci v Československu. Federální shromáždění reagovalo odmítavě a o omluvách sousedních států jednalo 18. srpna 1989 také předsednictvo ÚV KSČ. Českoslovenští komunisté zformulovali odpověď, ve které uvedli, že omluva za invazi roku 1968 napomáhá protisocialistickým silám (v Československu): „Vážení soudruzi, tento akt byl podniknut zjevně unáhleně. Objektivně napomáhá protisocialistickým silám. Ve svém důsledku to podrývá vzájemnou důvěru, úctu a porozumění. Se soudružským pozdravem, Předsednictvo ÚV KSČ."

„Vměšování do vnitřních věcí“, o kterém mluví Miloš Zeman, tedy není přesné, obsah dopisu předsednictva ÚV KSČ je ale obdobný. Tehdejší československé vedení považovalo omluvu Polska a Maďarska za akt, který napomáhá tuzemské opozici. Výrok Miloše Zemana proto hodnotíme jako pravdivý.

Norbert Wiener byl matematikem, který je zároveň považován za zakladatele kybernetiky, a to díky své knize vydané v polovině 20. stolení pod názvem Kybernetika aneb řízení a sdělování u organismů a strojů. Citát uvedený Milošem Zemanem lze najít v jeho knize The Human Use of Human Beings z roku 1950, která vyšla v českém překladu v roce 1963, a to pod názvem Kybernetika a společnost. Co se týče anglického originálu zmíněné knihy, uvedený citát se nachází na straně 18, kde stojí: „to live effectively is to live with adequate information", což skutečně můžeme hrubě přeložit jako prezident Zeman ve svém výroku.

Druhá válka v Zálivu, na kterou odkazoval prezident Zeman v rozhovoru na CNN Prima News, začala 20. března 2003. Mezi oficiálními důvody spojenecké invaze byla jednak irácká neochota prokázat, že země nevlastní zbraně hromadného ničení, a také podezření z napojení tamních vládců na mezinárodní terorismus.

Prezident Zeman v rozhovoru řekl, že americká zpravodajská služba CIA „informovala americkou vládu, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení, a nic tam nebylo“. CIA opravdu devět měsíců před invazí do Iráku vytvořila dokument, ve kterém psala o iráckém programu na výrobu zbraní hromadného ničení. Tyto informace se ale během války nepotvrdily a žádné zbraně hromadného ničení se v Iráku nenašly.

Po prvním výbuchu vrbětického skladu dne 16. října 2014, kdy explodovala munice ve skladu č. 16, započalo rozsáhlé ohledání celého areálu.

18. října 2014, po průzkumech ze vzduchu, začal pozemní průzkum areálu za pomoci obrněného policejního vozidla a hasičského tanku. Pyrotechnici postupně prověřovali „necelé tři desítky budov“ a jejich stav po explozi – prozkoumávali všech sedmadvacet objektů, v nichž byla uskladněna munice. Upřesněme, že v areálu se nacházelo celkem 50 budov, přičemž říjnová exploze poničila 12 skladů.

Po dobu přítomnosti vyšetřovatelů v areálu byly sklady pod kontrolou pyrotechniků. Podle dostupných informací nebyla během prohledávání budov nalezena žádná výbušná zařízení. Dle vyjádření nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana z 19. dubna 2021 bylo ohledání místa činu ztíženo například rozesetím munice do širokého okolí a poškozením areálu od výbuchu, který tak byl „de facto nepřístupný“.

Po asanaci bylo plánováno vyskladnění munice z areálu, to však přerušila exploze 3. prosince 2014. Před tímto výbuchem nedocházelo v areálu k žádné činnosti složek integrovaného záchranného systému a byla vyloučena manipulace s výbušninami složkami Policie ČR (.pdf, str. 2).

Podle vyšetřovací verze policie a státního zastupitelství mělo k výbuchům dojít až mimo území ČR. Munice ve skladech, které v říjnu a prosinci explodovaly, měla být podle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana vyskladněna bulharskému odběrateli v prosinci 2014. Vyšetřovatelé tak pracují s tím, že spínač výbušného zařízení byl v případě obou skladů nastaven na začátek prosince, kdy se už obsah skladů neměl nacházet na území ČR. Žádné odpalovací zařízení ale nikdy nebylo nalezeno, a to ani v troskách skladu č. 12, ani ve skladu č. 16 během prohledávání areálu po prvním výbuchu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

O tom, že by se o stavbě pátého bloku Jaderné elektrárny Dukovany mělo rozhodnout až po volbách do Poslanecké sněmovny, které se budou konat v říjnu 2021, mluvil premiér Andrej Babiš například již v září 2020. „Samozřejmě to připravujeme pro příští vládu. My nikoho nebudeme vybírat, žádného dodavatele. To až ta příští vláda. Doufejme, že v tom budou pokračovat,“ uvedl premiér Babiš 3. září při návštěvě továrny strojírenské skupiny Sigma Group.

Dále Andrej Babiš o přenechání tendru budoucí vládě hovořil například také 23. listopadu, a to se zdůvodněním, že tendr na stavbu bloku ještě není připraven. „Jsem názoru, že o takto důležitém tendru by neměla vláda rozhodovat 10 měsíců před sněmovními volbami,“ uvedl pro Radiožurnál.

Tyto informace poté potvrzuje také tiskové vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu z 25. března 2021, podle kterého bude zahájení samotného výběrového řízení „předcházet detailní fáze bezpečnostního posouzení jednotlivých uchazečů“. Ti budou vyzváni, aby informace o plnění bezpečnostních požadavků předložili „do konce listopadu letošního roku“. Tedy až po volbách konaných ve dnech 8. a 9. října 2021. „Finální rozhodnutí bude na příští vládě, která díky tomuto postupu bude mít maximum informací,“ řekl k tendru ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček.

Doplňme, že prezident republiky Miloš Zeman mluvil o tendru na stavbu pátého bloku Jaderné elektrárny Dukovany 25. dubna 2021 jak v pořadu (video, čas 20:51) Partie Terezie Tománkové, tak v jemu předcházejícím mimořádném projevu (video, čas 09:16). Rozhovor v Partii i mimořádný projev se vztahovaly ke kauze Vrbětice, kvůli které vláda z tendru vyřadila ruskou státní korporaci Rosatom.