Olga Richterová

Český velvyslanec v íránském Teheránu Svatopluk Čumba v srpnu 2019 po třech letech předčasně skončil na svém postu. Důvodem bylo nadměrné vydávání víz právě oním velvyslancem. Čumba měl přednostně udělovat víza lidem, které mu doporučovala Česko-slovensko-íránská obchodní komora pod vedením Jana Kavana a Zdeňka Zbytka. Tímto způsobem mělo být ve zrychleném režimu vydáno kolem 400 víz. Reklamy na udělování českých víz se objevily dokonce i na Instagramu.

Bývalý velvyslanec však nařčení i předčasné stažení odmítl a uvedl: „Skončil jsem po třech letech standardního vyslání.“ Generální inspekce ministerstva zahraničí však měla několik měsíců před jeho stažením dorazit na ambasádu v Teheránu a udělování víz prověřovat. Na základě jejich šetření byl poté velvyslanec předčasně povolán zpět do ČR. 

K tomuto případu se vyjadřoval také ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, který potvrdil, že: „skutečně docházelo k nadměrnému využívání výjimky, která je umožněna pro zvláštní případy, ne k tomu, aby se vydávala víza v takovémto množství.“ Odmítl však , že by se jednalo „kupčení s vízy."

Ministerstvo zahraniční poté s bývalým velvyslancem zahájilo kárné řízení. Kárná komise podle Deníku N navrhla potrestat Čumbu kvůli zneužívání pravomoci při udělování víz. Zda však skutečně v této kauze docházelo k uplácení není jasné. Čumba i zástupci Česko-slovensko-íránské obchodní komory to popírají. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Ekonomickým dopadům domácího násilí v České republice se dlouhodobě věnuje Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí ProFem. Výzkumy této organizace zmiňuje například i Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2019–2022 (.pdf) Úřadu vlády ČR. Konkrétně uvádí analýzu ProFem z roku 2012, podle níž se bezprostřední náklady na řešení domácího násilí pohybují okolo 1,3 mld. Jak ale dokument dodává (.pdf, str. 13), tato částka představuje konzervativní odhad a nezahrnuje „nepřímé náklady související s domácím násilím“. Započítána zde byla například činnost policie, soudů, částky vydané na podporách v nezaměstnanosti atd.

V návaznosti na tento průzkum pak podle informací uvedených v Akčním plánu zpracoval Úřad vlády v roce 2017 analýzu vlastní (.pdf, str. 13), která ekonomické dopady domácího násilí pro Českou republiku vyčísluje na 14,5 mld.

Tato suma souvisí právě s nepřímými náklady. Většinu z této částky, přesněji více než 8 mld., „představuje ztráta produktu v důsledku pracovní neschopnosti kvůli zranění způsobenému při incidentu domácího násilí“. Dále odhaduje, že téměř 5 mld. Kč ročně představují výdaje na léčbu zranění způsobených domácím násilím a 250 milionů stojí léčba psychických následků. Další přibližně půl miliardy poté připadá na krizovou pomoc, chráněné bydlení, sociální služby a intervenční centra. Výdaje policie a soudů stojí 86 milionů Kč.

Akční plán nicméně k celkové částce 14,5 mld. zmiňuje, že „celkové náklady nezahrnují výdaje samotných obětí domácího násilí a jejich psychickou újmu, z toho důvodu jsou ekonomické dopady domácího násilí podhodnoceny“.

Analýza ekonomických dopadů domácího násilí (.pdf, str. 76), ze které Akční plán vychází, pak uvádí, že v rámci výzkumu byl sledován jen vliv domácího násilí na jeho přímé oběti (ženy, muži) a nikoli na další členy domácnosti, příbuzné a přátele. Podle dokumentu se totiž jedná „o natolik specifické a osobní případy, že jejich kvantitativní vyjádření by bylo nesmírně složité“.

Závěrem můžeme shrnout, že částka 17 miliard uvedená v tweetu je vyšší než sumy uváděné ve vládních dokumentech. Tyto dokumenty však samy přiznávají, že reálné ekonomické dopady domácího násilí budou ve skutečnosti vyšší než 14,5 mld. s tím, že přesnou částku jasně vypočíst nelze. I když tak sumu 17 miliard lze považovat za legitimní odhad celkových ekonomických nákladů domácího násilí, ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo nalézt analýzu, která by tuto výši ekonomických dopadů přímo potvrzovala, či vyvracela. Z tohoto důvodu proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Informace ohledně počtu lidí, kteří pracovali na dohody a odváděli z nich pojistné, jsme nedokázali nikde z veřejně dostupných zdrojů dohledat. Olga Richterová stejné číslo, tedy zhruba 150 tisíc, však zmiňuje pravidelně, například na svém facebooku 21. dubna nebo na webu Pirátské strany 7. dubna.

Pokoušeli jsme se uváděné údaje najít na webových stránkách Českého statistického úřadu, ovšem bez žádného výsledku. Hledali jsme také na webu Ministerstva práce a sociálních věcí, včetně dalších pod něj spadajících organizací. Jmenovitě na webových stránkách a portálu otevřených dat České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ), neboť právě ta se pojistným zabývá. Žádná veřejně dostupná data k tématu jsme však nenalezli. Oslovili jsme proto ČSSZ o vydání informací, nyní čekáme na odpověď.

Podle některých studií může sociální izolace a osamělost negativně ovlivnit duševní i tělesné zdraví seniorů i lidí obecně. Může vést například k vyššímu riziku srdečních chorob, artritidy, cukrovky II. typu, depresí nebo také demence. Tuto část výroku Olgy Richterové lze tedy považovat za pravdivou. 

To platí i pro její slova o tom, že ve venkovním prostředí je riziko nákazy koronavirem menší než vevnitř, jak dokládají vyjádření odborníků. Například podle profesora Harvardovy univerzity Rogera Shapira se kapénky viru ve větru rozptýlí velmi rychle a nepředstavují tak vážné nebezpečí nákazy, samozřejmě pokud lidé zrovna nestojí blízko sebe.

Nepodařilo se nám však ověřit hlavní část výroku, tedy zdali Pirátská strana někdy navrhovala zavést postupné uvolňování restrikcí, které se týkají návštěv v domovech seniorů. Tato informace se neobjevuje ani na oficiálním webu Pirátů, na jejich speciálních stránkách o koronavirové krizi nebo na veřejně přístupném pirátském internetovém fóru. Zmínku o takovém návrhu se nám nepodařilo nalézt ani na facebookovém účtu Pirátské strany či na účtu samotné Olgy Richterové. Nelze však vyloučit, že postupné povolování návštěv domovů seniorů ve venkovních prostorách navrhovali Piráti například při jednání s dalšími politickými stranami.

Informace o kvalitě fungování terénní pečovatelské a odlehčovací služby se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo nalézt, a to ani pro samotný Pardubický kraj, ani pro celou republiku.

Je nicméně pravda, že v roce 2018 získalo Centrum sociálních služeb a pomoci Chrudim, ležící v Pardubickém kraji, Cenu kvality v sociální péči v kategorii Poskytovatelé sociálních služeb pro seniory – terénní služby (.pdf, str. 5). Nelze tak vyvrátit, že v některých případech se dá v rámci Pardubického kraje mluvit o „dobré praxi“ v poskytování terénní pečovatelské služby. Nevypovídá to však o fungování těchto služeb v celém kraji.

Nepodařilo se nám dohledat ani údaje o počtu uživatelů terénní pečovatelské a odlehčovací služby v jednotlivých krajích. Český statistický úřad sice nabízí informace o počtu klientů vybraných „terénních a ambulantních sociálních služeb“, data čistě pro terénní formu těchto služeb však dostupná nejsou. Pro doplnění kontextu uvádíme alespoň tabulku počtu uživatelů terénní a ambulantní pečovatelské i odlehčovací služby za rok 2018. Zde se Pardubický kraj v případě pečovatelské služby nachází na 10. místě ze 14, v případě odlehčovací služby pak na 7. příčce.

Na závěr dodejme, že co se týče dostupnosti odlehčovacích služeb, řadí se Pardubický kraj spíše na konec žebříčku. Atlas dlouhodobé péče ČR, který v roce 2019 vydal Institut pro sociální politiku a výzkum, například uvádí (.pdf, str. 35), že v „Pardubickém kraji lze hodnotit dostupnost odlehčovacích služeb jako velmi špatnou“. 

Výrok Olgy Richterové navazuje na debatu o neochotě Sněmovny vyzvat vládu ke zveřejnění anonymizovaných dat výzkumu COVID-19 pro veřejné účely (5. května tak odmítla Poslanecká sněmovna v hlasování číslo 145), přičemž poslankyně Richterová dále uvádí, že o ně téhož dne požádala dle zákona o svobodném přístupu k informacím (viz žádost pdf). Článek na webu Pirátské strany a tweet Olgy Richterové, které toto zmiňují, mají datum 5. května 2020. Poslankyně mluví nicméně o dalších žádostech Pirátů, na něž úřady neodpovídají v zákonné lhůtě. Serveru Demagog.cz se povedlo dohledat například tweety z 6. a 12. května žádající Ministerstvo školství o podklady a následně zdůvodnění, na základě něhož tento resort rozhodl o neotevření speciálních škol. 

Ověřovaný výrok se týká zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Zákon ukládá státní a veřejné správě poskytovat veřejnosti informace:

㤠2

Povinnost poskytovat informace

(1) Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

(2) Povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.“

Zákon rovněž stanovuje průběh vyřizování žádosti. Konkrétně v paragrafu 14 jsou podmínky vyřízení žádosti:

„§14

(5) Povinný subjekt posoudí žádost a:

a) brání-li nedostatek údajů o žadateli podle odstavce 2 postupu vyřízení žádosti o informaci podle tohoto zákona, zejména podle § 14a nebo 15, vyzve žadatele ve lhůtě do 7 dnů ode dne podání žádosti, aby žádost doplnil; nevyhoví-li žadatel této výzvě do 30 dnů ode dne jejího doručení, žádost odloží,

b) v případě, že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, vyzve žadatele ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne o odmítnutí žádosti,

c) v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli,

d) nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí licence podle § 14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční nabídku.“

Povinný subjekt, tedy v našem případě Ministerstvo zdravotnictví, či Ministerstvo školství, má povinnost při kladném vyřízení žádosti do 15 dnů odpovědět. Je důvodné se domnívat (vzhledem k pravděpodobnému datu odeslání žádostí o přístup k informacím poslankyní Richterovou), že dotyčná ministerstva zákonnou lhůtu 15 dnů zatím neporušila.

O jiných aktuálních žádostech Pirátů, které by příslušné úřady odmítaly vyřídit, jsme bohužel nedohledali žádné informace. Vzhledem k tomu, že úřady nemusí zveřejňovat seznam došlých žádostí, nemůžeme ani vyloučit, že žádné takové žádosti nejsou.

Poslankyně Richterová upozorňuje (video od 15:46), že „pro další rozhodování o budoucnosti“ a kvůli riziku, že by se pandemie koronaviru mohla vrátit, potřebuje vědecká obec příslušná data. V této souvislosti Richterová poukazuje na americké CDC (Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí) jako na kvalitního poskytovatele těchto dat. (Data spolu s CDC shromažďuje ještě Národní středisko pro statistiku zdraví NCHS). CDC na svých internetových stránkách poskytuje veřejně dostupná data o epidemii koronaviru na území Spojených států – o počtu nakažených, úmrtích, počtu testů, procentech pozitivních testů (jednotlivá data pod záložkami U.S. Cases, U.S. Covid Testing). Ohledně nemoci COVID-19 odkazuje CDC také na data a statistiky dalších institucí, z nichž některé vyžadují přístup přes určitou knihovnu či jinou instituci.

Podle FOIA (zákon o svobodě informací) si může kdokoli zažádat o záznamy dat, které CDC shromáždilo. CDC tak ročně vyhoví 1 000 požadavkům.

Výrok považujeme za neověřitelný, protože CDC neuvádí, zda vědcům poskytuje podrobnější portfolia.