Pavel Kováčik

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Mezi českými politiky se totiž objevují tací, kteří byli trestně stíhaní a do politiky se vrátili, nebo alespoň dostali šanci znovu kandidovat.

Prvním z nich je Jiří Čunek. V roce 2007 byl tehdejší senátor a ministr pro místní rozvoj zbaven imunity a byl obviněn z přijetí půlmilionového úplatku od společnosti H&B REAL, jejímž prostřednictvím Vsetín prodával nájemníkům podnikové byty zkrachovalé Zbrojovky. Tato událost se měla stát v únoru 2002. 7. srpna 2007 státní zástupce Arif Salichov trestní stíhání zastavil, protože podle něj je nepochybné, že se nestaly skutky, kvůli nimž se stíhání vedlo. Také poukazoval na nedůvěryhodnost korunní svědkyně Marcely Urbanové a zpochybňoval i motiv uplácení. Uskutečněný prodej byl podle Salichova jednoznačně výhodný pro město Vsetín a tudíž korupci vylučuje (str. 23–25 usnesení). Státní zástupkyně Renáta Vesecká však případ znovu otevřela a Čunek i z toho důvodu rezignoval na post ministra pro místní rozvoj. V téže době s ním bylo vedeno trestní řízení ve věci střetu zájmů, protože v březnu 2007 v souvislosti s ukončením funkce starosty města Vsetín neuvedl, že má nesplacený hypoteční úvěr u Komerční banky. Také byl žalován, že neoprávněně pobíral sociální dávky. Ani v jedné kauze nebyl Čunek shledán vinným a v dubnu 2008 se vrátil do funkce ministra pro místní rozvoj.V současné době Jiří Čunek zastává funkci starosty města Vsetín, je hejtmanem Zlínského kraje a zároveň i senátorem.

Trestně stíhán byl i Pavel Trpák za ČSSD. V roce 2009 byl tento senátor zbaven imunity a obžalován z ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měl Pavel Trpák dopustit při výkonu pohotovostní služby v trutnovské nemocnici v květnu 2007, když došlo k úmrtí novorozence po porodu. Trpák byl v prosinci 2011 zproštěn obžaloby. V roce 2012 se stal zastupitelem Královéhradeckého kraje. Post senátora v roce 2014 neobhájil, v témže roce se však stal opět zastupitelem města Trutnov.

Do politiky se vrátil i člen KSČM Josef Vondruška, který byl od roku 2006 stíhán, že během komunistické vlády v Československu nepřiměřeně trestal vězně. V roce 2011 byl zproštěn obžaloby, jelikož mu týrání nebylo prokázáno. V roce 2013 byl zvolen zastupitelem Libereckého kraje.

Šanci vrátit se dostal i Vít Bárta, který byl v roce 2011 obviněn z korupce. Poslancům z VV měl dávat obálky z penězi, čímž si tak kupoval jejich loajalitu. Tito poslanci měli také mlčet o financování strany. Bárta tvrdil, že se jednalo o půjčky, o které mohl požádat každý z VV. Bárta byl zproštěn obžaloby a v roce 2013 se stal lídrem kandidátky hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury v Plzeňském kraji. Na mandát nedosáhl o 175 hlasů.

Je však potřeba doplnit, že skutečnost, že se neprokázala vina obžalovaného, neznamená, že byla prokázána naopak nevina. Pravomocný rozsudek může obsahovat buďto výrok o vině nebo zprošťující. Zprostit obžalovaného obvinění lze také pro tzv. „důkazní nouzi“, nebylo-li prokázáno, že byl skutek spáchán tak, jak je popsán v obžalobě, nebo nebylo-li prokázáno, že jej spáchal obžalovaný. V pochybnostech se pak rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Nelze tedy říci, že by soud vyslovoval číkoli nevinu.

Josef Vondruška, který patřil mezi lety 2005 a 2010 k poslancům za KSČM, byl obžalován ze zneužívání pravomocí veřejného činitele během působení ve věznici v Minkovicích před rokem 1989. Následně byl však zproštěn viny. Do vysoké politiky se nevrátil, nicméně byl v období 2013–2016 zastupitelem Libereckého kraje.

Mezi lety 1972 a 1990 dělal Vondruška dozorce ve věznici v Minkovicích. V září 2006 tři z bývalých minkovických vězňů – Vladimír Hučín, Jiří Gruntorád a Jiří Wolf – Vondrušku obvinili, že je nepřiměřeně agresivně trestal.

U Hučína bylo obvinění zpochybněno. Vondruška totiž v době, kdy byl Hučín vězněn, studoval na Vysoké škole SNB. Do věznice měl sice přístup, vykonávat službu ale nemohl. Tvrzení dalších dvou bývalých vězňů se nedala snadno vyvrátit, i tak byl ale Vondruška obžalován v listopadu 2008 ze zneužívání pravomoci veřejného činitele pouze v případě Jiřího Wolfa a Sněmovna ho vydala ke stíhání. Na kandidátce KSČM do voleb v roce 2010 již nefiguroval - podle strany mu bylo doporučeno nekandidovat. Vondruška tento krok interpretoval jako odchod do důchodu. V dubnu 2011 byl zproštěn obžaloby.

Je zde však třeba doplnit, že skutečnost, kdy se neprokázala vina obžalovaného, neznamená, že byla prokázána nevina. Pravomocný rozsudek může obsahovat buď výrok o vině, nebo výrok zprošťující. Zprostit obžalovaného obvinění lze také pro tzv. důkazní nouzi, nebylo-li prokázáno, že byl skutek spáchán tak, jak je popsán v obžalobě, nebo nebylo-li prokázáno, že jej spáchal obžalovaný. V pochybnostech se pak rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Nelze tedy říci, že by soud vyslovoval číkoli nevinu.

Poslancem se tedy Vondruška už znovu nestal. Od roku 2013 však byl zastupitelem Libereckého kraje. V roce 2016 tento post neobhájil.

Obecně je problematické určit, které případy jsou podobného charakteru případu Andreje Babiše, jak o tom Kováčik mluví. Pokud se podíváme na známé kauzy, KSČM skutečně hlasuje pro vydávání poslanců. Není ovšem pravdou, že by automaticky byli komunisté vždy pro vydání i svých vlastních členů při situacích, jako jsou dopravní nehody.

V roce 2001 takto KSČM hlasovala proti vydání své poslankyně Jirousové, rovněž nepodpořila v tom samém volebním období vydání poslankyně Kailové z ČSSD v podobné věci (autonehoda), kdy se klub kompletně zdržel hlasování (což fakticky znamená hlasování proti v daném případě). Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, automaticky poslanci KSČM pro vydávání poslanců a poslankyň ruce nezvedají.

Oněmi známějšími případy jsou vydání Davida Ratha či Vlasty Parkanové. V obou těchto případech byli komunisté pro vydání. Dále například u Petra Wolfa z ČSSD, který byl podezřelý z úvěrového podvodu, zkreslování údajů o stavu hospodaření a z porušování autorských práv, hlasovali všichni tehdejší poslanci za KSČM pro vydání.

Stejná situace nastala u Víta Bárty a Jaroslava Škárky z Věcí veřejných, kteří měli být vydání k trestnímu stíhání kvůli korupci.

Pokud se podíváme na hlasování v tomto volebním období, tedy od roku 2013, zjistíme, že kromě jednoho hlasování o Zuzaně Kailové, kdy se všichni členové KSČM zdrželi, nebyl žádný hlas z jejich klubu proti vydání.

Při hlasování o vydání k trestnímu stíhání poslance Bronislava Schwarze a Bohuslava Svobody byli všichni poslanci za KSČM pro vydání, stejně tak u druhého hlasování o Bohuslavu Svobodovi a prvního o Zuzaně Kailové. Taktéž nehlasoval proti nikdo u vydání Štěpána Stupčuka a Aleny Nohavové.

Co se týká hlasování u kolegyň z poslaneckého klubu KSČM po spáchání dopravní nehody, Pavel Kováčik má na mysli Taťánu Jirousovou (.pdf, str. 4), která byla imunity zbavena při druhém hlasování. Díky poslancům KSČM to však nebylo, když pro vydání byli jak při prvním, tak při druhém hlasování pouze dva. Právě Pavel Kováčik se u jednoho hlasování zdržel, u druhého byl dokonce proti vydání.

Z pěti návrhů změn zákona o významné tržní síle se do finálního rozhodování dostaly pouze dva, přičemž jediný neúspěšný návrh neprošel o 23 hlasů. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Zákon o významné tržní síle upravuje situaci při prodeji potravin, kdy má odběratel vůči dodavateli značně silnější postavení, v jehož důsledku si odběratel může vynutit bez spravedlivého důvodu výhodu vůči dodavatelům v souvislosti s nákupem potravin. Samotná existence takto definované významné tržní síly je v pořádku, její zneužití je však zakázáno. Dozorem nad zneužíváním tržní síly disponuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Dva z pěti návrhů novel zákona o významné tržní síle byly projednávány ještě v předchozím volebním období. První z nich, pozměňovací návrh (.pdf, str. 4) poslance Skopala k zákonu o ochraně hospodářské soutěže, byl v hlasování zamítnut, přičemž by býval potřeboval dalších 23 hlasů ke schválení. Druhý pokus pak s koncem volebního období tzv. spadl pod stůl, neboli se nestihl projednat.

Zbylé tři návrhy pak byly předloženy v současném volebním období, avšak pouze první z nich (a to právě schválená novela) se dostal k závěrečnému hlasování, které bylo úspěšné. Zbývající dva pak zůstávají v prvním, respektive druhém čtení a čekají na další projednání. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý na základě analýzy schvalování novel zákona o DPH od roku 2002. Není pravdou, že KSČM při každé příležitosti navrhovala maximální snížení DPH na základní potraviny, ve skutečnosti tak ve dvou případech neučinila - v letech 2012 a 2014.

Jelikož soustava daní v členských zemích EU podléhá do určité míry unijní legislativě, je nejprve nezbytné podotknout, že podle evropské směrnice o dani z přidané hodnoty (.pdf, str. 24) nemůže být snížená sazba DPH (která by se vztahovala například na "základní potraviny") nižší než 5 %. DPH se v ČR měnila od roku 2000 několikrát, v roce 2004 (5 % snížená, 19 % základní sazba); 2008 (9 % snížená, 19 % základní sazba); 2010 (10 % snížená, 20 % základní sazba); 2012 (14 % snížená, 20 % základní sazba); 2013 (15 % snížená, 21 % základní sazba) a 2015 (15 % a 10 % dvě snížené sazby, 21 % základní).

Pokud se podíváme na návrhy, které měli poslanci KSČM k návrhům zákonů, měnící tyto sazby, zjistíme, že:

V roce 2004 byl schválen zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ten sice neznamenal zvýšení sazeb, naopak, základní sazba poklesla z 22 na 19 %, v rámci implementace evropské legislativy však bylo nutné přesunout některé položky se snížené do základní sazby. Pozornost vzbudila zejména změna u stravovacích a ubytovacích služeb. Návrh, který předkládal tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka, čelil zejména kritice tehdy opoziční ODS, růst nepřímých daní ale kritizoval také poslanec KSČM Jiří Dolejš. Pozměňovací návrh však nepadnul, nicméně potraviny ani nemohly být nižší sazbou zatíženy.

Ve třetím čtení pak poslankyně KSČM Zuzka Rujbrová upozornila na petici, ve které petenti vyjadřují nesouhlas se zvýšením daně z přidané hodnoty z 5 na 19 % u hoteliérské a restaurační činnosti. Ani z její strany však nepadnul pozměňovací návrh. Nutno dodat, že podle tehdejších pravidel EU tyto služby do zvýšené sazby zařazeny být musely.

V roce 2007 byla změna DPH součástí tzv. zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, kde se kromě zvýšení snížené sazby z 5 na 9 % schvalovaly změny u řady dalších daní a k tomu také směřovala velká část vystoupení na plénu i pozměňovacích návrhů. K DPH se vztahoval návrh komunistického poslance Petra Braného (.pdf, strana 40), kde navrhuje zrušit plánované zvýšení snížené sazby daně.

I v roce 2009 byl návrh na zvýšení DPH (o 1 procentní bod u obou sazeb) součástí balíku změn. Ten byl navíc na žádnost vlády projednáván ve zrychleném řízení tzv. ve stavu legislativní nouze. I zde navrhla komunistická poslankyně Miloslava Vostrá (.pdf, strana 3) zrušit část novely, která mění zákon o dani z přidané hodnoty.

Ve volebním období 2010-2013 se DPH měnilo dvakrát. Nejprve v roce 2011 prošel návrh, který sníženou sazbu zvýšil z 10 na 14 % s tím, že v roce 2013 se má DPH sjednodit na jediné sazbě ve výši 17,5 %.

Během tohoto projednávání v září 2011 předložil poslanec KSČM Jiří Dolejš pozměňovací návrh (.pdf, str. 8), který sníženou sazbu DPH stanovoval na 5 %. Šlo by tedy o snížení DPH na potraviny o 5 procentních bodů (tehdejší sazba byla 10 %).

Další změna u DPH byla schválena na konci roku 2012, když se upravily sazby na 15 a 21 %, zavedena byla také tzv. solidární přirážka u daně z příjmu fyzických osob. Pozměňovacích návrhů byla v tomto případě načtena celá řada, žádný však nepřišel z klubu KSČM. Zde tedy komunisté nevyužili příležitost, aby sami snížení DPH na základní potraviny navrhli.

V aktuálním volebním období se DPH měnilo zatím jednou. Vláda prosadila zavedení 2. snížené sazby ve výši 10 %. Během projednávání navrhl poslanec KSČM Dolejš, aby byla zavedena jediná snížená sazba a to právě ve výši 10 %. Tento návrh by znamenal snížení snížené sazby z tehdy platných 15 % o 5 procentních bodů a dotknul by se tak i základních potravin, které do druhé snížené sazby zahrnuty nebyly (je tam nenahraditelná dětská výživa, léky a knihy). Nešlo ovšem o maximální možné snížení.

Dle dohledaných reakcí rybníkáři vyjadřovali, že kampaň má smysl, ale zároveň nechtěli posuzovat efektivitu vynaložených prostředků. Trend zvýšené spotřeby domácích sladkovodních ryb je přisuzován zmíněné kampani ze strany šéfkuchařů. Pomoc kampaně je viděna v medializaci výlovů rybníků a též v pořadech o vaření. Stížnosti rybníkářů dle časopisu Media & Marketing směřovali spíše na preferenci ryb z dovozu ze strany některých řetězců.

Výrok předsedy poslaneckého klubu KSČM je nepravdivý, neboť poslanci ODS shodili (či spolushodili) "pouze" 2 vlády, nikoliv však více, což tvrdí Pavel Kováčik.

Poslední případ, kdy někteří poslanci ODS zapříčinili pád vlády, která byla vedena premiérem z této strany, nastal v roce 2009, kdy při hlasování o nedůvěře vlády pod vedením Mirka Topolánka proti kabinetu hlasoval člen poslaneckého klubu strany Vlastimil Tlustý a také (v té době již nezařazený) poslanec Jan Schwippel (byl zvolen na kandidátce ODS).

Zmiňuje-li předseda poslaneckého klubu KSČM tzv. Sarajevo (1997 - apel místopředsedů ODS Rumla a Pilipa k rezignaci premiéra Václava, který byl v té době v Sarajevu - celý text od politologa Lubomíra Kopečka), naráží zjevně na rozpad ODS (od níž se odtrhla Unie svobody), což vedlo k pádu vlády (premiér Klaus podal demisi). Roli zde hrály především vnitrostranické faktory (podle odešlých poslanců především neochota vedení ODS řešit netransparentní financování strany), dále pak koaliční spory s KDU-ČSL. Nicméně formálně má Kováčik pravdu, poslanci ODS (někteří a nejen oni!) měli velký vliv na pád 2. Klausova kabinetu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť poslanci ODS měli vliv na pád 2 vlád, v jejichž čele stál lídr ODS, nicméně pád další vlády již nezapřičinili. Myslí-li Pavel Kováčik současnou situaci, tak může mít v budoucnu pravdu, nicméně v tuto chvíli není jisté, jestli Nečasův kabinet přežije i díky poslancům ODS, tudíž je korektní netvrdit, ani že vláda přežije, ani že padne.

Na základě platné legislativy a informací ze Státní zemědělské a potravinářské inspekce jsme označili výrok za nepravdivý.

V zákonu o Státní zemědělské a potravinářské inspekci ani v zákonu o potravinách a tabákových výrobcích není zmíněna povinnost nahlášení kontroly předem.

V zákonu o státní kontrole se sice o nahlášení kontroly píše, ale spíše okrajově. V ustanovení § 12 citovaného zákona se uvádí, že jsou kontrolní pracovníci povinni "oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly".

I přesto, že slova poslance Kováčika potvrdil také ministr zemědělství Bendl, který se s ním v dané relaci shodl, že je třeba zjednodušit proces kontroly například tak, aby nemusely být nahlášeny dopředu, oba politici neříkají pravdu.

Ing. Romana Kadaňková z oddělení komunikace ze Státní zemědělské a potravinářské inspekce v emailové komunikaci uvedla následující: "Standardně prováděná úřední kontrola typu inspekce se hlásit dopředu nemusí, vlastně ani nesmí, aby měla vůbec význam. Pokud je prováděn typ úřední kontroly, který se jmenuje audit, tak pak je ohlášení dopředu nutné. Naprostá většina úředních kontrol prováděných SZPI je charakteru inspekce, tudíž kontrolu dopředu nenahlašujeme."