Pavel Kováčik

Kováčik správně uvádí, že § 90 jednacího řádu obecně pojednává o prvním čtení zákona. Tzv. zkrácené schvalovací řízení se děje podle § 90 odst. 2, kde se píše, že zákon může být z iniciativy navrhovatele schválen již v prvním čtení. Tento i běžný režim spadají pod § 90, Kováčik má tedy pravdu.

Pro stávající volební období zůstává v legislativním procesu 256 právních norem. Sám předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek v těchto Otázkách (15. minuta) konstatoval, že se ve Sněmovně nestihnou projednat legislativní změny, které na první dubnové schůzi neprojdou prvním čtením.

Jak správně uvádí poslanec KSČM, mezi těmito zákony jsou návrhy z opozičních lavic (např. novela zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi), nechybí však ani návrhy od poslanců koaličních stran (např. novela zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny) nebo samotné vlády.

Počet neprojednaných zákonů můžeme porovnávat vzhledem k délce mandátu s Poslaneckou sněmovnou za vlády Mirka Topolánka i Petra Nečase. Tehdy zákonodárci nedotáhli do konce celých 154, respektive 170 předložených norem.

Opoziční poslanecké návrhy jsou v tomto období vládní většinou skutečně často nepřipouštěny k projednání na plénu Sněmovny a odsouvají se dále, aniž by vůbec vstoupily do prvního čtení. Jako příklad uveďme návrhy předsedy TOP 09 Kalouska, u nějž jsme podobný výrok již ověřovali.

Přestože koalice častěji projednává vládní návrhy, do programu schůze vždy zařadí i několik norem z řady návrhů opozice. Jde ovšem o tzv. opoziční okénko, kde na základě domluvy nechá koalice projednat i několik málo návrhů z řad opozičních subjektů.

Na poslední 55. schůzi tedy poslanci hovořili například o změně zákona o Ústavním soudu z pera poslanců TOP 09 nebo o návrhu zastupitelstva Libereckého kraje. Na 54. schůzi se zase zabývali vydáním zákona proti terorismu. Celkově jde o zlomek ze všech podaných návrhů.

Návrh na zdanění církevních restitucí byl poslancům rozeslán 11. března 2016, vláda se však na postoji k zákonu nedohodla. Poprvé se měl projednávat na 47. schůzi (bod 185) Sněmovny, po uplynutí dalších devíti jednání však dosud na schváleném pořadu nebyl. Většina poslanců jej na jednání schůze zatím nezařadila, a je tak fakticky odsouván.

Předně uveďme, že zákony, které se nestihnou projednat do konce volebního období, nemůže příští Poslanecká sněmovna dále řešit. To vychází ze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tudíž poslední příležitostí, dokdy je třeba schválit rozjednané legislativní předlohy, je konec volebního období.

Podle Ústavy České republiky (čl. 17) se volby konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Jde tedy o měsíc dlouhé časové okno oproti datu, které bylo zvoleno před čtyřmi lety. Volby se v roce 2013 uskutečnily 25. a 26. října.

Počítejme tedy s volebním obdobím končícím v průběhu října jako s finálním bodem a s dubnem jako začátkem možného legislativního procesu (protože právě od 4. dubna bude napříště opět zasedat Poslanecká sněmovna).

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny platí, že je-li projednán zákon v prvním čtení, je dále poslán do výborů, které mají 60 dnů čas na jeho projednání. Poté je návrh zařazen ke druhému čtení. Upozorněme, že je to možné, probíhá-li přímo schůze a najde-li se většina, jež hlasuje pro program, který tak učiní.

Předpokládejme, že se tak stane, že jde o „ideální případ“. Okamžitě proběhne druhé čtení a následuje čtení třetí. Mezi nimi je potřeba nejméně 14 dnů podle zákona (zejména z toho důvodu, aby měli poslanci čas se zorientovat v pozměňovacích návrzích).

Po těchto 14 dnech může být návrh schválen Poslaneckou sněmovnou. Časově jsme někde na konci června. Doplňme, že výše uvedené lhůty lze zkrátit, nicméně počítejme s tím, že poslanci tak neučiní, a vycházejme z toho, že Kováčik počítá tzv. „na jistotu“, aby to vyšlo i v nejvíce komplikované variantě.

Zákon je po projednání Poslaneckou sněmovnou poslán do Senátu, který má 30 dnů na projednání. Jsme tedy na konci července. Řekněme, že Senát poslancům zákon vrátí s pozměňovacími návrhy či jej zamítne. Vrátí se tedy na stůl poslancům, kteří jej projednají na nejbližší schůzi (ale nejdříve 10 dnů od doručení usnesení ze Senátu, jež o tom informuje).

Nyní jsme tedy v srpnu. Schválí-li poslanci opět zákon, jde na stůl prezidentovi. Ten má 15 dnů na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, nebo jej vrátí vetem opět a naposledy do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman tak učiní v tomto hypotetickém případě a Sněmovna hlasuje o vetovaném zákonu v září 2017.

Kováčik má tedy pravdu. Procedury a lhůty vycházejí tak, že dubnová schůze je poslední, jež poslancům dává jistotu, že mohou zákon v prvním čtení ještě protlačit do konce období. Upozorňujeme, že šlo o hypotetický příklad. Nepočítáme jednak s možným zkrácením lhůt, ale ani s přesnými termíny jednání Poslanecké sněmovny (a parlamentními prázdninami), které mohou vše znovu natáhnout. Navíc půjde o období volební kampaně, jež může jednání komplikovat.

Pavel Kováčik vyřkl v debatě (čas 36:25) tento výrok v reakci na Jaroslava Faltýnka, jenž obhajoval Andreje Babiše tím, že ministr financí prokázal své příjmy, a zároveň se dotazoval, kdo další to tak udělal. Výrok je pravdivý, neboť při žádosti o dávky hmotné nouze je opravdu třeba odhalit majetkové poměry své a často i dalších osob.

Existují tzv. nárokové dávky, které se bez dalšího přidělují za splnění podmínek bez prokazování majetku (např. u rodičovského příspěvku a pohřebného nikoliv). Vedle toho ovšem existují také dávky, kde je jedním z kritérií příjem adresáta (§ 2 zákona o státní sociální podpoře, např. u příspěvku na bydlení, přídavku na dítě a porodného).

Jiná je situace u dávek hmotné nouze, tedy příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc. Zejména první dvě jmenované bývají nejčastěji skloňovány v diskuzi o sociálních dávkách. U všech tří je třeba přímo posoudit majetkové poměry (tedy vlastnictví movitých a nemovitých věcí) žadatele a dalších osob, které laicky řečeno tvoří příjem domácnosti. Zjišťuje se tak pro případ, že by si žadatelé místo získání dávek mohli zajistit příjem prodejem majetku. Žadatelé pak tedy, pokud chtějí uspět, musí vykázat veškerý majetek, jenž dohromady nesmí dostačovat na pokrytí základních potřeb.

Jsou tedy příspěvky a dávky, u kterých nehraje majetek roli. U většiny z nich je však předmětem podrobného zkoumání přinejmenším příjem žadatelů (a dalších osob). K „absolutnímu totálnímu odhalení majetkových poměrů“ dochází u dávek hmotné nouze. Kováčik chtěl výrokem ukázat, že odhalení majetku není v Česku neslýchanou novinkou a u dávek je to běžným standardem. S výhradou toho, že ne každý jednotlivý občan žádající o příspěvek či dávku musí „absolutně a totálně“ svůj majetek odhalit, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pavel Kováčik ve svém výroku naráží na kauzu Víta Bárty a mluví o presumpci viny politiků. Podle něj, pokud je politik trestně stíhán či je pojato jen podezření z trestního činu, měl by odejít. Což podle Kováčika Vít Bárta udělal. Ve svém výroku tak konfrontuje kauzu Víta Bárty se situací Andreje Babiše, který je vyšetřován v kauze Čapí hnízdo, kde se podle trestního oznámení jedná o dotační podvod a bylo na něj podáno také trestní oznámení kvůli krácení daní skrze korunové dluhopisy.

Podezření o korupci se poprvé v souvislosti s ministrem dopravy Vítem Bártou za VV objevilo 3. dubna 2011 v článku, který vydal Respekt. V něm poslanec Jaroslav Škárka (VV) tvrdil redaktorům, že bere od Víta Bárty pravidelně peníze za loajalitu a mlčení o financování strany. Podobně se vyjádřila i Kristýna Kočí, předsedkyně poslaneckého klubu VV.

6. dubna Vít Bárta celou kauzu popřel na tiskové konferenci. O celé kauze se vyjádřil následovně: „Já jsem třem kolegům půjčil, všem třem si opovažuju tvrdit, že to byli tykající kamarádi, částky od 100 do půl milionu korun a byla to bezúročná půjčka na jeden rok.“ Někteří poslanci VV tvrdili, že pokud neměli peníze a potřebovali si půjčit, mohli si říct Vítu Bártovi o finanční dar. Mezitím už Škárka s Kočí na Bártu podali trestní oznámení.

Mladá fronta uveřejnila 8. dubna část z dokumentu nazvaného „TOP manažerský etický kodex Strategie 2009-2014“, ve kterém tehdejší majitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta popisuje plány na další rozvoj firmy. Hlavním cílem je získání nejen ekonomické moci, ale také politické, protože veřejný sektor vytváří až čtyřicet procent zakázek. Vít Bárta ještě téhož dne rezignoval na svůj post ministra dopravy. Své rozhodnutí rezignovat na ministerský post zdůvodnil tím, že nechce svojí kauzou zatěžovat akceschopnost vlády v době důležitých reforem. Tehdejší premiér Petr Nečas jeho rezignaci přijal s tím, že nic jiného ani neočekával.

11. dubna premiér předal demisi Víta Bárty tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi a ten ji 21. dubna přijal.

24. května 2016 navrhl v Poslanecké sněmovně Pavel Kováčik bod, který se jmenoval Zpráva vlády k řešení situace v hornictví se zřetelem k vývoji v Ostravsko-karvinských dolech. K tomuto návrhu se připojil předseda poslaneckého klubu hnutí Úsvit Marek Černoch. Ten ovšem navrhl bod s jiným zněním. Konkrétně Informace vlády ČR o postupu ve věci nevýhodné privatizace OKD.

Zatímco Kováčikův návrh potřebnou podporu nezískal, Černochem předložená alternativa již dost hlasů dostala a tento bod (tj. Informace vlády...) byl tedy zařazen na jednání Poslanecké sněmovny. Dodejme, že prvně se o něm jednalo v červnu 2016 a doposud nebylo projednávání uzavřeno. Naposledy poslanci diskutovali dané téma 15. března 2017.

Oba body drtivou většinou hlasů podpořil klub KSČM. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, komunisté skutečně navrhovali v Poslanecké sněmovně spolu s Úsvitem jednání o OKD.

O návrhu na vznik vyšetřovací komise k reorganizaci police poslanci hlasovali na své 48. schůzi 26. 6. 2016. Jednalo se o hlasování č. 35, přičemž pro zřízení komise se vyjádřilo 135 poslanců (zástupci všech parlamentních politických stran včetně KSČM). Proti hlasoval pouze poslanec Bronislav Schwarz z ANO.

S informací, že se chystá reorganizace policie, jako první přišly Lidové noviny na začátku června 2016. Ministr vnitra Pelikán následně reorganizaci policie, k níž mělo dojít 1. 7. 2016, odmítl a uvedl, že zvažuje rezignaci na ministerskou funkci. Hnutí ANO podle Pelikána považuje krok za účelový s cílem zastavit vyšetřování závažných kauz, které se dotýkají i politické sféry.

ANO poté požadovalo zrušení plánované reorganizace a začala několikaměsíční verbální přestřelka (zejména) mezi ministrem vnitra za ČSSD Chovancem a předsedou koaličního hnutí ANO Babišem. Andrej Babiš nařkl Milana Chovance z toho, že vedení policie ovlivňuje. Ten považoval Babišovy reakce za hysterické a vinil ho z politizace celé záležitosti. Předseda třetí koaliční strany KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se taktéž vyjádřil, že ANO celou skutečnost politizuje a také že kauza byla otevřena stranickým tiskem hnutí ANO. S informacemi totiž přišly Lidové noviny spadající do mediálního domu Mafra, který patří Andreji Babišovi.

Bohuslav Sobotka (ČSSD) připomněl, že tyto záležitosti spadají do kompetence policejního prezidenta a ministerstva vnitra. Na 14. 6. 2016 svolal premiér kvůli sporu Bezpečnostní radu státu. Andrej Babiš oznámil, že se jí nezúčastní. Zde došlo k dohodě, že se reorganizace neuskuteční 1. 7. 2016, ale o měsíc později, tedy 1. srpna 2016. Ministr Chovanec oznámil, že pokud nedostane na radě relevantní a závažný argument, proč reorganizaci zastavit, podepíše ji následující den - 15. 6. 2016. Na týž den premiér svolal dohadovací řízení v koalici.

Ministr Chovanec 15. 6. reorganizaci skutečně podepsal. Babiš přitom již dříve uvedl, že pokud tak učiní, hnutí ANO zřejmě vypoví koaliční smlouvu. To se nakonec nestalo a ANO pouze vzneslo požadavek na revizi koaliční smlouvy, s čímž ČSSD souhlasila.

O nové podobě koaliční smlouvy spolu jednaly stranické špičky koaličních stran 22. 6. 2016, avšak došlo pouze k technickým změnám, strany se zabývaly zpřesněním programových priorit vlády.

Do vládního sporu vstoupil také prezident Miloš Zeman, který vyzval strany ke zklidnění emocí a který také již dříve jednal s oběma hlavními protagonisty sporu - Chovancem a Babišem.

V únoru 2017 vydala parlamentní vyšetřovací komise k reorganizaci policie závěrečnou zprávu (.pdf). V ní konstatovala, že se neprokázalo, že by reorganizace elitních policejních útvarů měla za cíl zkomplikovat vyšetřování citlivých kauz. Andrej Babiš označil tuto zprávu za zmanipulovanou šaškárnu, byť pro její schválení hlasovali členové vyšetřovací komise jednomyslně, tedy včetně zástupce hnutí ANO, poslance Bohuslava Chalupy.

Vládnutí s podporou KSČM fungovalo v letech 2008–2012 ve Středočeském kraji. Tam David Rath sestavil krajskou radu pouze z členů ČSSD, která získala podporu zastupitelů KSČM. V dalším volebním období utvořily pak obě strany koalici.

Radu sestavenou pouze z členů ČSSD měl v letech 2008–2012 i Plzeňský kraj. Menšinová vláda v čele s hejtmankou Miladou Emmerovou měla vyjednanou podporu KSČM. I zde se po dalších volbách z této spolupráce utvořila plnohodnotná koalice.

Dvě volební období za sebou (2008–2016) se i na Vysočině udržela menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. V roce 2012 stvrdily obě strany tento stav i Dohodou o vzájemné podpoře programových priorit, vytvořením rady a orgánů kraje.

Spíše pro doplnění uveďme, že mluvit o menšinové vládě v krajích může být trochu problematické. Na centrální úrovni může vláda získat důvěru a neztratit ji, i když nedisponuje většinou v Poslanecké sněmovně. Podle Ústavy totiž pro zisk důvěry stačí většina přítomných poslanců. Připomeňme dobu opoziční smlouvy, kdy důvěru získal Zemanův kabinet proto, že poslanci ODS pod vedením Václava Klause opustili sál a snížili tak kvórum (totéž se stalo v roce 1996 v opačném gardu). V krajích tato možnost není. Podle zákona musí všechna hlasování projít s podporou většiny všech přítomných zastupitelů. Tedy komunisté museli pro zmíněné rady bez svého zastoupení aktivně hlasovat. Jde spíše o doplňující politologickou úvahu, kdy může být problematické vidět jako menšinovou krajskou vládu tu, pro niž aktivně hlasuje strana, která se deklaruje tak, že ji pouze toleruje.

ČSSD před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 prosazovala revizi církevních restitucí, nicméně po vstupu do koalice s lidovci a neúspěchu při domluvě s církvemi od těchto plánů prozatím ustoupila.

ČSSD v současné době zaujímá k otázce úpravy, případně zdanění církevních restitucí spíše neutrální stanovisko, ačkoliv dříve byla proti restitucím. Návrh na zdanění restitucí podala KSČM, vláda k němu nezaujala stanovisko a v současné době je navržen na projednání na 56. schůzi Sněmovny (začínající 4. dubna). Návrh podpořilo hnutí ANO, KDU-ČSL je jednoznačně proti a ČSSD zůstává zdrženlivá.

ČSSD ve volebním programu (.pdf) do Poslanecké sněmovny z roku 2013 zmiňuje církevní restituce, a to následovně: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“ (str. 30)

Na webu ČSSD můžeme také najít tiskovou zprávu z 1. října 2013 proti restitucím, pod kterou je podepsán Bohuslav Sobotka:

„ČSSD odmítá pravicovou vládou prosazené církevní restituce, protože jsou nespravedlivé, předražené a vysoce rizikové pro stát. Pokud získá ČSSD v říjnových volbách dostatečný mandát od voličů, využije všech svých sil k tomu, aby tuto nespravedlnost napravila. Bude usilovat o výrazné snížení finančních kompenzací státu za nevydaný církevní majetek tak, aby náhrada byla přiměřená a spravedlivá. Nepřipustí vydávání majetku, který církve vlastnily před 25. únorem 1948 a zváží možnost zavedení daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“
Plány ČSSD na zrevidování církevních restitucí však po vzniku koalice, ve které lidovci prosazují zachování současného stavu, odložila. Vláda pro toto téma zřídila expertní skupinu, která však fungovala pouze čtvrt roku a nepřinesla žádnou dohodu s církvemi. Premiér Sobotka prohlásil, že pro změny by byla nutná dohoda s církvemi.