Pavel Kováčik

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Mezi českými politiky se totiž objevují tací, kteří byli trestně stíhaní a do politiky se vrátili, nebo alespoň dostali šanci znovu kandidovat.

Prvním z nich je Jiří Čunek. V roce 2007 byl tehdejší senátor a ministr pro místní rozvoj zbaven imunity a byl obviněn z přijetí půlmilionového úplatku od společnosti H&B REAL, jejímž prostřednictvím Vsetín prodával nájemníkům podnikové byty zkrachovalé Zbrojovky. Tato událost se měla stát v únoru 2002. 7. srpna 2007 státní zástupce Arif Salichov trestní stíhání zastavil, protože podle něj je nepochybné, že se nestaly skutky, kvůli nimž se stíhání vedlo. Také poukazoval na nedůvěryhodnost korunní svědkyně Marcely Urbanové a zpochybňoval i motiv uplácení. Uskutečněný prodej byl podle Salichova jednoznačně výhodný pro město Vsetín a tudíž korupci vylučuje (str. 23–25 usnesení). Státní zástupkyně Renáta Vesecká však případ znovu otevřela a Čunek i z toho důvodu rezignoval na post ministra pro místní rozvoj. V téže době s ním bylo vedeno trestní řízení ve věci střetu zájmů, protože v březnu 2007 v souvislosti s ukončením funkce starosty města Vsetín neuvedl, že má nesplacený hypoteční úvěr u Komerční banky. Také byl žalován, že neoprávněně pobíral sociální dávky. Ani v jedné kauze nebyl Čunek shledán vinným a v dubnu 2008 se vrátil do funkce ministra pro místní rozvoj.V současné době Jiří Čunek zastává funkci starosty města Vsetín, je hejtmanem Zlínského kraje a zároveň i senátorem.

Trestně stíhán byl i Pavel Trpák za ČSSD. V roce 2009 byl tento senátor zbaven imunity a obžalován z ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měl Pavel Trpák dopustit při výkonu pohotovostní služby v trutnovské nemocnici v květnu 2007, když došlo k úmrtí novorozence po porodu. Trpák byl v prosinci 2011 zproštěn obžaloby. V roce 2012 se stal zastupitelem Královéhradeckého kraje. Post senátora v roce 2014 neobhájil, v témže roce se však stal opět zastupitelem města Trutnov.

Do politiky se vrátil i člen KSČM Josef Vondruška, který byl od roku 2006 stíhán, že během komunistické vlády v Československu nepřiměřeně trestal vězně. V roce 2011 byl zproštěn obžaloby, jelikož mu týrání nebylo prokázáno. V roce 2013 byl zvolen zastupitelem Libereckého kraje.

Šanci vrátit se dostal i Vít Bárta, který byl v roce 2011 obviněn z korupce. Poslancům z VV měl dávat obálky z penězi, čímž si tak kupoval jejich loajalitu. Tito poslanci měli také mlčet o financování strany. Bárta tvrdil, že se jednalo o půjčky, o které mohl požádat každý z VV. Bárta byl zproštěn obžaloby a v roce 2013 se stal lídrem kandidátky hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury v Plzeňském kraji. Na mandát nedosáhl o 175 hlasů.

Je však potřeba doplnit, že skutečnost, že se neprokázala vina obžalovaného, neznamená, že byla prokázána naopak nevina. Pravomocný rozsudek může obsahovat buďto výrok o vině nebo zprošťující. Zprostit obžalovaného obvinění lze také pro tzv. „důkazní nouzi“, nebylo-li prokázáno, že byl skutek spáchán tak, jak je popsán v obžalobě, nebo nebylo-li prokázáno, že jej spáchal obžalovaný. V pochybnostech se pak rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Nelze tedy říci, že by soud vyslovoval číkoli nevinu.

Josef Vondruška, který patřil mezi lety 2005 a 2010 k poslancům za KSČM, byl obžalován ze zneužívání pravomocí veřejného činitele během působení ve věznici v Minkovicích před rokem 1989. Následně byl však zproštěn viny. Do vysoké politiky se nevrátil, nicméně byl v období 2013–2016 zastupitelem Libereckého kraje.

Mezi lety 1972 a 1990 dělal Vondruška dozorce ve věznici v Minkovicích. V září 2006 tři z bývalých minkovických vězňů – Vladimír Hučín, Jiří Gruntorád a Jiří Wolf – Vondrušku obvinili, že je nepřiměřeně agresivně trestal.

U Hučína bylo obvinění zpochybněno. Vondruška totiž v době, kdy byl Hučín vězněn, studoval na Vysoké škole SNB. Do věznice měl sice přístup, vykonávat službu ale nemohl. Tvrzení dalších dvou bývalých vězňů se nedala snadno vyvrátit, i tak byl ale Vondruška obžalován v listopadu 2008 ze zneužívání pravomoci veřejného činitele pouze v případě Jiřího Wolfa a Sněmovna ho vydala ke stíhání. Na kandidátce KSČM do voleb v roce 2010 již nefiguroval - podle strany mu bylo doporučeno nekandidovat. Vondruška tento krok interpretoval jako odchod do důchodu. V dubnu 2011 byl zproštěn obžaloby.

Je zde však třeba doplnit, že skutečnost, kdy se neprokázala vina obžalovaného, neznamená, že byla prokázána nevina. Pravomocný rozsudek může obsahovat buď výrok o vině, nebo výrok zprošťující. Zprostit obžalovaného obvinění lze také pro tzv. důkazní nouzi, nebylo-li prokázáno, že byl skutek spáchán tak, jak je popsán v obžalobě, nebo nebylo-li prokázáno, že jej spáchal obžalovaný. V pochybnostech se pak rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Nelze tedy říci, že by soud vyslovoval číkoli nevinu.

Poslancem se tedy Vondruška už znovu nestal. Od roku 2013 však byl zastupitelem Libereckého kraje. V roce 2016 tento post neobhájil.

24. května 2016 navrhl v Poslanecké sněmovně Pavel Kováčik bod, který se jmenoval Zpráva vlády k řešení situace v hornictví se zřetelem k vývoji v Ostravsko-karvinských dolech. K tomuto návrhu se připojil předseda poslaneckého klubu hnutí Úsvit Marek Černoch. Ten ovšem navrhl bod s jiným zněním. Konkrétně Informace vlády ČR o postupu ve věci nevýhodné privatizace OKD.

Zatímco Kováčikův návrh potřebnou podporu nezískal, Černochem předložená alternativa již dost hlasů dostala a tento bod (tj. Informace vlády...) byl tedy zařazen na jednání Poslanecké sněmovny. Dodejme, že prvně se o něm jednalo v červnu 2016 a doposud nebylo projednávání uzavřeno. Naposledy poslanci diskutovali dané téma 15. března 2017.

Oba body drtivou většinou hlasů podpořil klub KSČM. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, komunisté skutečně navrhovali v Poslanecké sněmovně spolu s Úsvitem jednání o OKD.

O návrhu na vznik vyšetřovací komise k reorganizaci police poslanci hlasovali na své 48. schůzi 26. 6. 2016. Jednalo se o hlasování č. 35, přičemž pro zřízení komise se vyjádřilo 135 poslanců (zástupci všech parlamentních politických stran včetně KSČM). Proti hlasoval pouze poslanec Bronislav Schwarz z ANO.

S informací, že se chystá reorganizace policie, jako první přišly Lidové noviny na začátku června 2016. Ministr vnitra Pelikán následně reorganizaci policie, k níž mělo dojít 1. 7. 2016, odmítl a uvedl, že zvažuje rezignaci na ministerskou funkci. Hnutí ANO podle Pelikána považuje krok za účelový s cílem zastavit vyšetřování závažných kauz, které se dotýkají i politické sféry.

ANO poté požadovalo zrušení plánované reorganizace a začala několikaměsíční verbální přestřelka (zejména) mezi ministrem vnitra za ČSSD Chovancem a předsedou koaličního hnutí ANO Babišem. Andrej Babiš nařkl Milana Chovance z toho, že vedení policie ovlivňuje. Ten považoval Babišovy reakce za hysterické a vinil ho z politizace celé záležitosti. Předseda třetí koaliční strany KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se taktéž vyjádřil, že ANO celou skutečnost politizuje a také že kauza byla otevřena stranickým tiskem hnutí ANO. S informacemi totiž přišly Lidové noviny spadající do mediálního domu Mafra, který patří Andreji Babišovi.

Bohuslav Sobotka (ČSSD) připomněl, že tyto záležitosti spadají do kompetence policejního prezidenta a ministerstva vnitra. Na 14. 6. 2016 svolal premiér kvůli sporu Bezpečnostní radu státu. Andrej Babiš oznámil, že se jí nezúčastní. Zde došlo k dohodě, že se reorganizace neuskuteční 1. 7. 2016, ale o měsíc později, tedy 1. srpna 2016. Ministr Chovanec oznámil, že pokud nedostane na radě relevantní a závažný argument, proč reorganizaci zastavit, podepíše ji následující den - 15. 6. 2016. Na týž den premiér svolal dohadovací řízení v koalici.

Ministr Chovanec 15. 6. reorganizaci skutečně podepsal. Babiš přitom již dříve uvedl, že pokud tak učiní, hnutí ANO zřejmě vypoví koaliční smlouvu. To se nakonec nestalo a ANO pouze vzneslo požadavek na revizi koaliční smlouvy, s čímž ČSSD souhlasila.

O nové podobě koaliční smlouvy spolu jednaly stranické špičky koaličních stran 22. 6. 2016, avšak došlo pouze k technickým změnám, strany se zabývaly zpřesněním programových priorit vlády.

Do vládního sporu vstoupil také prezident Miloš Zeman, který vyzval strany ke zklidnění emocí a který také již dříve jednal s oběma hlavními protagonisty sporu - Chovancem a Babišem.

V únoru 2017 vydala parlamentní vyšetřovací komise k reorganizaci policie závěrečnou zprávu (.pdf). V ní konstatovala, že se neprokázalo, že by reorganizace elitních policejních útvarů měla za cíl zkomplikovat vyšetřování citlivých kauz. Andrej Babiš označil tuto zprávu za zmanipulovanou šaškárnu, byť pro její schválení hlasovali členové vyšetřovací komise jednomyslně, tedy včetně zástupce hnutí ANO, poslance Bohuslava Chalupy.

Obecně je problematické určit, které případy jsou podobného charakteru případu Andreje Babiše, jak o tom Kováčik mluví. Pokud se podíváme na známé kauzy, KSČM skutečně hlasuje pro vydávání poslanců. Není ovšem pravdou, že by automaticky byli komunisté vždy pro vydání i svých vlastních členů při situacích, jako jsou dopravní nehody.

V roce 2001 takto KSČM hlasovala proti vydání své poslankyně Jirousové, rovněž nepodpořila v tom samém volebním období vydání poslankyně Kailové z ČSSD v podobné věci (autonehoda), kdy se klub kompletně zdržel hlasování (což fakticky znamená hlasování proti v daném případě). Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, automaticky poslanci KSČM pro vydávání poslanců a poslankyň ruce nezvedají.

Oněmi známějšími případy jsou vydání Davida Ratha či Vlasty Parkanové. V obou těchto případech byli komunisté pro vydání. Dále například u Petra Wolfa z ČSSD, který byl podezřelý z úvěrového podvodu, zkreslování údajů o stavu hospodaření a z porušování autorských práv, hlasovali všichni tehdejší poslanci za KSČM pro vydání.

Stejná situace nastala u Víta Bárty a Jaroslava Škárky z Věcí veřejných, kteří měli být vydání k trestnímu stíhání kvůli korupci.

Pokud se podíváme na hlasování v tomto volebním období, tedy od roku 2013, zjistíme, že kromě jednoho hlasování o Zuzaně Kailové, kdy se všichni členové KSČM zdrželi, nebyl žádný hlas z jejich klubu proti vydání.

Při hlasování o vydání k trestnímu stíhání poslance Bronislava Schwarze a Bohuslava Svobody byli všichni poslanci za KSČM pro vydání, stejně tak u druhého hlasování o Bohuslavu Svobodovi a prvního o Zuzaně Kailové. Taktéž nehlasoval proti nikdo u vydání Štěpána Stupčuka a Aleny Nohavové.

Co se týká hlasování u kolegyň z poslaneckého klubu KSČM po spáchání dopravní nehody, Pavel Kováčik má na mysli Taťánu Jirousovou (.pdf, str. 4), která byla imunity zbavena při druhém hlasování. Díky poslancům KSČM to však nebylo, když pro vydání byli jak při prvním, tak při druhém hlasování pouze dva. Právě Pavel Kováčik se u jednoho hlasování zdržel, u druhého byl dokonce proti vydání.

Vládnutí s podporou KSČM fungovalo v letech 2008–2012 ve Středočeském kraji. Tam David Rath sestavil krajskou radu pouze z členů ČSSD, která získala podporu zastupitelů KSČM. V dalším volebním období utvořily pak obě strany koalici.

Radu sestavenou pouze z členů ČSSD měl v letech 2008–2012 i Plzeňský kraj. Menšinová vláda v čele s hejtmankou Miladou Emmerovou měla vyjednanou podporu KSČM. I zde se po dalších volbách z této spolupráce utvořila plnohodnotná koalice.

Dvě volební období za sebou (2008–2016) se i na Vysočině udržela menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. V roce 2012 stvrdily obě strany tento stav i Dohodou o vzájemné podpoře programových priorit, vytvořením rady a orgánů kraje.

Spíše pro doplnění uveďme, že mluvit o menšinové vládě v krajích může být trochu problematické. Na centrální úrovni může vláda získat důvěru a neztratit ji, i když nedisponuje většinou v Poslanecké sněmovně. Podle Ústavy totiž pro zisk důvěry stačí většina přítomných poslanců. Připomeňme dobu opoziční smlouvy, kdy důvěru získal Zemanův kabinet proto, že poslanci ODS pod vedením Václava Klause opustili sál a snížili tak kvórum (totéž se stalo v roce 1996 v opačném gardu). V krajích tato možnost není. Podle zákona musí všechna hlasování projít s podporou většiny všech přítomných zastupitelů. Tedy komunisté museli pro zmíněné rady bez svého zastoupení aktivně hlasovat. Jde spíše o doplňující politologickou úvahu, kdy může být problematické vidět jako menšinovou krajskou vládu tu, pro niž aktivně hlasuje strana, která se deklaruje tak, že ji pouze toleruje.

ČSSD před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 prosazovala revizi církevních restitucí, nicméně po vstupu do koalice s lidovci a neúspěchu při domluvě s církvemi od těchto plánů prozatím ustoupila.

ČSSD v současné době zaujímá k otázce úpravy, případně zdanění církevních restitucí spíše neutrální stanovisko, ačkoliv dříve byla proti restitucím. Návrh na zdanění restitucí podala KSČM, vláda k němu nezaujala stanovisko a v současné době je navržen na projednání na 56. schůzi Sněmovny (začínající 4. dubna). Návrh podpořilo hnutí ANO, KDU-ČSL je jednoznačně proti a ČSSD zůstává zdrženlivá.

ČSSD ve volebním programu (.pdf) do Poslanecké sněmovny z roku 2013 zmiňuje církevní restituce, a to následovně: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“ (str. 30)

Na webu ČSSD můžeme také najít tiskovou zprávu z 1. října 2013 proti restitucím, pod kterou je podepsán Bohuslav Sobotka:

„ČSSD odmítá pravicovou vládou prosazené církevní restituce, protože jsou nespravedlivé, předražené a vysoce rizikové pro stát. Pokud získá ČSSD v říjnových volbách dostatečný mandát od voličů, využije všech svých sil k tomu, aby tuto nespravedlnost napravila. Bude usilovat o výrazné snížení finančních kompenzací státu za nevydaný církevní majetek tak, aby náhrada byla přiměřená a spravedlivá. Nepřipustí vydávání majetku, který církve vlastnily před 25. únorem 1948 a zváží možnost zavedení daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“
Plány ČSSD na zrevidování církevních restitucí však po vzniku koalice, ve které lidovci prosazují zachování současného stavu, odložila. Vláda pro toto téma zřídila expertní skupinu, která však fungovala pouze čtvrt roku a nepřinesla žádnou dohodu s církvemi. Premiér Sobotka prohlásil, že pro změny by byla nutná dohoda s církvemi.

Z pěti návrhů změn zákona o významné tržní síle se do finálního rozhodování dostaly pouze dva, přičemž jediný neúspěšný návrh neprošel o 23 hlasů. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Zákon o významné tržní síle upravuje situaci při prodeji potravin, kdy má odběratel vůči dodavateli značně silnější postavení, v jehož důsledku si odběratel může vynutit bez spravedlivého důvodu výhodu vůči dodavatelům v souvislosti s nákupem potravin. Samotná existence takto definované významné tržní síly je v pořádku, její zneužití je však zakázáno. Dozorem nad zneužíváním tržní síly disponuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Dva z pěti návrhů novel zákona o významné tržní síle byly projednávány ještě v předchozím volebním období. První z nich, pozměňovací návrh (.pdf, str. 4) poslance Skopala k zákonu o ochraně hospodářské soutěže, byl v hlasování zamítnut, přičemž by býval potřeboval dalších 23 hlasů ke schválení. Druhý pokus pak s koncem volebního období tzv. spadl pod stůl, neboli se nestihl projednat.

Zbylé tři návrhy pak byly předloženy v současném volebním období, avšak pouze první z nich (a to právě schválená novela) se dostal k závěrečnému hlasování, které bylo úspěšné. Zbývající dva pak zůstávají v prvním, respektive druhém čtení a čekají na další projednání. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Kováčik správně uvádí, že § 90 jednacího řádu obecně pojednává o prvním čtení zákona. Tzv. zkrácené schvalovací řízení se děje podle § 90 odst. 2, kde se píše, že zákon může být z iniciativy navrhovatele schválen již v prvním čtení. Tento i běžný režim spadají pod § 90, Kováčik má tedy pravdu.

Pro stávající volební období zůstává v legislativním procesu 256 právních norem. Sám předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek v těchto Otázkách (15. minuta) konstatoval, že se ve Sněmovně nestihnou projednat legislativní změny, které na první dubnové schůzi neprojdou prvním čtením.

Jak správně uvádí poslanec KSČM, mezi těmito zákony jsou návrhy z opozičních lavic (např. novela zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi), nechybí však ani návrhy od poslanců koaličních stran (např. novela zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny) nebo samotné vlády.

Počet neprojednaných zákonů můžeme porovnávat vzhledem k délce mandátu s Poslaneckou sněmovnou za vlády Mirka Topolánka i Petra Nečase. Tehdy zákonodárci nedotáhli do konce celých 154, respektive 170 předložených norem.