Pavel Telička

Podobný výrok jsme již ověřovali v rámci Otázek Václava Moravce 6. listopadu minulého roku. Andrej Babiš se vyjádřil, že v Královéhradeckém kraji se vytvořila koalice proti hnutí ANO 2011. Jde o poměrně hojně využívané prohlášení.

Do zastupitelstva Královéhradeckého kraje se po krajských volbách v říjnu 2016 dostalo celkem devět volebních subjektů: ANO 2011 (13 mandátů), ČSSD (6 mandátů), ODS (5 mandátů), Koalice pro Královéhradecký kraj — KDU-ČSL — Hradecký demokratický klub — Volba pro město (5 mandátů), KSČM (4 mandáty), Starostové a Východočeši (4 mandáty), TOP 09 (4 mandáty), Koalice Svoboda a přímá demokracie — Tomio Okamura (SPD) a Strana Práv Občanů a SNK (2 mandáty), Piráti a Strana zelených Změna pro Královéhradecký kraj (2 mandáty).

12. 10. 2016 pak pět z devíti zmíněných stran (ČSSD, ODS, Koalice pro Královéhradecký kraj, Starostové a Východočeši, TOP 09) podepsalo dohodu o koalici v kraji (tedy pár dní po volbách). Ta byla ale ve skutečnosti domluvena, jak informovala média, několik hodin po zavření volebních místností.

Z informací oficiálního webu Královéhradeckého kraje vyplývá, že pět výše uvedených stran podepsalo 24. října 2016 koaliční dohodu.

Tento výrok však hodnotíme jako nepravdivý, protože koaliční dohodu podepsalo jen pět stran a nelze tedy tvrdit, že by se všichni takto vymezili proti hnutí ANO 2011. Zejména tvrzení, že se „všichni spojili proti ANO“, je často popisováno na tomto příkladu, ale z výše uvedeného plyne, že to neplatí.

Vítěz voleb v zastupitelstvu skutečně zastoupen není, nejde ale vyloženě o výjimečný případ ani v krajích (Plzeňský kraj 2012), ani na centrální úrovni (povolební koalice 2010).

Podle Pavla Teličky chybí školství absolventi technických škol a kvalifikovaní pracovníci. V otázce řešení se však odkazuje na ministryni školství Valachovou (ČSSD), která příslušné reformní kroky v Otázkách VM blíže neuvedla. S ohledem na omezený časový rámec pořadu je však nutné zohlednit, že příslušné argumenty Valachová prezentovala v řadě jiných mediích. Výrok Teličky proto hodnotíme jako zavádějící, neboť spojovat absenci reformních kroků s jedním pořadem, jehož dramaturgii host ani nenastavuje, je velmi zjednodušující.

Jedním z možných řešení nedostatku kvalifikovaných pedagogů je podle ministryně Valachové zaměstnání odborníků z praxe na plný úvazek, tedy bez pedagogické kvalifikace. Tento systém v současnosti funguje ve vysokém školství. Zvažuje se proto zavedení i na středních odborných školách.

Loni ministerstvo školství zjednodušilo způsob uznávání odborné kvalifikace pro cizince i uznání kvalifikace dosažené občany ČR v zahraničí.

Už v roce 2015 uvedla Kateřina Valachová pro Rozhlas, že chce „učinit legislativní změny, abychom zlepšili podmínky a počet učitelů odborných předmětů na středních odborných školách“. Tuto ambici se pokusila naplnit reformou tzv. kariérního řádu. Celkem poslal resort do Poslanecké sněmovny v tomto období 10 zákonů (u typu navrhovatele zaškrtnout „vláda“, do zástupce navrhovatele vepsat „školství“).

Řada regionů současně nabízí studentům technicky zaměřených škol stipendia.

Zdroj: OVM; Průzkum veřejného mínění Trendy ČeskaDiskuze mezi Valachovou (ČSSD) a Münichem (expert pro projekty EU, OECD apod.), na niž se Telička odkazuje, se zabývala především platovými podmínkami pedagogů.

Valachová v debatě mluvila (9:08–9:28) o tom, že nelze jednoznačně zaručit, jestli plánované reformy povedou ke zkvalitnění školství jako takového. Uvedla však několik faktorů, jež mají na kvalitu školství vliv:

• Optimalizace školství, o které se mluví od roku 2009, jež stojí na komunální spolupráci mezi obcemi.
• Zavedení povinné maturitní zkoušky z matematiky na středních školách s dvouletým rozložením.
• „Školský rejstřík“, který mapuje záměry dílčích škol, u nichž následně ministerstvo posuzuje, zda je nutné danou školu podpořit a udržet. Kritičtější správa tohoto rejstříku ze strany MŠMT je podle Valachové (5:50–6:15) jednou z cest ke zkvalitnění školství.

V otázce kvalifikované pracovní síly se diskuze krátce stočila na funkci ředitele. Ten je podle školského zákona (§ 166(2)) volen komisí tvořenou zastupiteli příslušné obce a současně je politicky odpovědný starostovi obce. Výsledek konkurzu ale není podle zk. 54/2005 Sb.o konkursních řízeních závazný. Má pouze doporučující charakter.

Otázce kvalifikace ředitelů (9:45–10:20) se chce Valachová ještě věnovat. V diskuzi ale neuvedla, jakým způsobem.

Kvalita pedagogů, jak plynulo z diskuze v Otázkách VM, je podle Valachové závislá především na finančním ohodnocení. To je jeden z reformních kroků, na němž Valachová skutečně pracuje.

Zdroj: OVM

Je nepochybné, že veřejná debata o školství je často tvořena diskuzí o platech. V oblasti školství se nicméně řeší i jiné návrhy, např. kariérní řád pro učitele, podpora technického vzdělávání či regionální školství. Spojit tedy absenci těchto témat s jedním pořadem ČT, v němž vystoupila ministryně Valachová, je zavádějící.

V září 2016 provedlo CVVM pravidelný průzkum týkající se důvěry ve vybrané instituce veřejného života. Zpráva uvádí, že výrazně převažující důvěře se těší armáda (65 % důvěřujících oproti 27 % nedůvěřujících) i policie ČR (60 % ku 38 %). Důvěra ve vybrané instituce veřejného života v %. Zdroj: CVVM (.pdf, str. 1)

Rozhodně důvěřujiSpíše důvěřujiSpíše nedůvěřujiRozhodně nedůvěřuji NevímArmáda ČR14512168Policie ČR8522992Soudy84432124Následující graf ukazuje vývoj důvěry v armádu od roku 1994 po září 2016, přičemž její obliba stoupá a je nejvýraznější i v porovnání s policií a soudy. Graf představuje součet odpovědí „rozhodně důvěřuji“ a „spíše důvěřuji“ v procentech. Podpora armády se tedy pohybuje mezi 60 a 70 % v posledních letech. Zdroj: CVVM (.pdf, str. 3)

Se členstvím v NATO je spokojeno 57 % respondentů výzkumu (.pdf) prováděného rovněž CVVM v lednu 2017. Následující graf zachycuje vývoj spokojenosti a nespokojenosti českých občanů se členstvím v Alianci od roku 1999. V posledních třech letech nedošlo k výrazným změnám. Z dlouhodobého pohledu lze říci, že vztah k NATO zůstává od roku 2010 relativně stálý. Výjimkou je rok 2013, kdy došlo k poklesu spokojenosti z 57 % v roce 2012 na 50 % v roce 2013. Od roku 2010 také můžeme pozorovat trend mírného nárůstu nespokojených respondentů (s výjimkou roku 2014).

Tyto tendence se opravdu mezi politiky států Evropské unie objevují. Slovenský premiér Robert Fico již několikrát vyzval EU k ukončení sankcí vůči Rusku.

Ve stejném duchu se vyjadřuje i jiný představitel země Visegrádské čtyřky, a to maďarský premiér Viktor Orbán. Ten nutnost zrušení sankcí deklaroval i při schůzce s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Další političkou, která zastává postoj pro zrušení sankcí, je kandidátka na francouzskou prezidentku Marine Le Penová. Stejně se vyjadřoval ve své kampani také neúspěšný kandidát na rakouského prezidenta Norbert Hofer.

Pro zrušení je rovněž například německý europoslanec Marcus Pretzell z Alternativy pro Německo, jež má velmi kladný postoj k Rusku.

Mezi další zastánce zrušení sankcí patří italské strany Hnutí pěti hvězd a Liga severu nebo také řecký premiér z Koalice radikální levice Alexis Tsipras.

Z českých politiků podporují zrušení sankcí například prezident Miloš Zeman či předseda Senátu Milan Štěch. Prezident Zeman několikrát otevřeně mluvil o zrušení sankcí, které podle jeho slov poškozují český průmysl a zemědělství. Také si přeje, aby se Česká republika oficiálně připojila ke státům, jež navrhují protiruské sankce zrušit.

Rusko skutečně neplní minské dohody, na bojištích stále umírají lidé.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, jež měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 byla podepsána druhá verze minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ztráty na životech vojáků i civilistů zaznamenávají obě strany konfliktu, informovala o nich na začátku února i Česká televize.

Propuknutí krize na Ukrajině a především anexe Krymu vedly EU k zásadní proměně vzájemných vztahů s Ruskou federací. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.

Jedno ze zásadních opatření na individuální úrovni bylo omezení možnosti cestování do EU a zmražení majetku osobám, které dle EU nabourávaly či ohrozily teritoriální integritu, suverenitu a nezávislost Ukrajiny. Tato omezení se týkala 152 fyzických osob a 37 osob právnických. Jmenný seznam včetně odůvodnění a legálních podkladů, které specifikují jejich zařazení na sankční list, je dostupný zde (. pdf).

Pro ilustraci - Sergey Valeryevich Aksyonov je po anexi Krymu uvedený na seznamu jako předseda mezinárodně neuznané Nejvyšší rady republiky Krym, jehož zvolení bylo označeno tehdejším ukrajinským prezidentem Turchynovem v březnu 2014 jako neústavní. Byl aktivním proponentem pro uskutečnění referenda z 16. března 2014 o statusu Krymu. Je jedním z podepsaných pod smlouvou o připojení Krymské republiky k Ruské federaci z března 2014. Je také zvoleným nejvyšším představitelem tzv. Krymské republiky. Samozvaně sloučil ve své osobě funkci předsedy vlády a prezidenta. Je členem Státní rady Ruské federace.

V listopadu 2016 bylo na seznam přidáno šest jmen nově zvolených poslanců ruské dumy za anektovaný Krym. Je nutné zmínit, že podobný, ne tak rozsáhlý a legálně odůvodnitelný, seznam 89 nežádoucích osob vystavila i RF v roce 2015.

Je tedy pravdou, že sankce jsou cíleny na konkrétní osoby, které jsou zásadně spojeny s narušením suverenity Ukrajiny a anexe Krymu (dle EU).

Co se týče vraždy politika v Ruské federaci, je znám především případ Borise Němcova. Tento kritik Kremlu byl zastřelen dne 27. února 2015 krátce po půlnoci v centru Moskvy. Němcov v 90. letech působil po jistou dobu jako vicepremiér Ruska. Před vraždou se profiloval jako opoziční politik vůči Vladimiru Putinovi.

Telička má tedy pravdu, že mezi „jeho partnery“ došlo i k zastřelení na ulici. Mezi významnými opozičními osobnostmi došlo k více vraždám, např. u nezávislých novinářů. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pokud orgány EU schválí směrnici, musí členské státy její obsah převést („transponovat“) do vnitrostátních předpisů. K „pozlacování“ (angl. „gold-plating“) unijní legislativy pak dochází v případě, že členský stát při tomto převodu excesivně rozšíří nově uložené povinnosti nad rámec, který daná směrnice žádá. Existují případy, kdy se do prováděcího zákona „schová“ povinnost, jež s předpisem EU zcela nesouvisí. Některé konkrétní příklady uvádí také text Asociace pro mezinárodní otázky z roku 2015.

Nepodařilo se nám ale dohledat oficiální statistiku, která by uváděla míru „nabalování“ povinností na normy EU. Koneckonců směrnice jako takové obsahují pouze minimální standardy, jichž má být ve členských státech dosaženo, proto je „pozlacování“ obtížně kvantifikovatelné. Nelze tedy určit, zda je na tom Česká republika opravdu nejhůře.

Poslanec Telička se k návrhu meziinstitucionální dohody mezi hlavními unijními organizacemi několikrát vyjádřil a byl členem Stoiberovi skupiny, která se soustředila na boj s administrativní zátěží. Informace o Teličkově výzvě k českým europoslancům jsou však z veřejně dostupných zdrojů neověřitelné.

Dokument, jejž má europoslanec Telička na mysli, je meziinstitucionální dohoda mezi Evropským parlamentem, Radou a Evropskou komisí o zdokonalení tvorby právních předpisů. Tato dohoda obsahuje v části VIII. Zjednodušování (body 46–48) následující ustanovení:

„Tři orgány se shodují, že budou spolupracovat na aktualizaci a zjednodušení právních předpisů a zamezení nadměrné regulaci a administrativní zátěži pro občany, správní orgány a podniky, zejména malé a střední podniky...“

Meziinstitucionální debatu o vzniku dohody odstartovalo sdělení Komise z 19. května 2015 a jednání byla oficiálně zahájena 25. června 2015. Evropský parlament při vyjednávání zastupoval Guy Verhofstadt, předseda poslanecké skupiny ALDE, jejímž členem je i europoslanec Telička. Hrubá podoba dohody byla schválena 8. prosince 2015, v platnost pak vstoupila 13. dubna 2016.

Europoslanec Telička se k iniciativě Komise několikrátvyjadřoval. Jeho poslanecká skupina ALDE již v dubnu 2015 představila (.pdf) šest hlavních bodů týkajících se zlepšení tvorby právních předpisů. Zda však byl členem týmu připravujícího tuto dohodu, je z dostupných zdrojů neověřitelné. To samé platí i o jeho výzvě k českým europoslancům.

Evropský komisař lord Hill opravdu podal do rukou Jean-Claude Junckera žádost o svoji rezignaci a ten ji následně 25. června přijal. Je také pravdou, že v pátek 24. června předsedové čtyř frakcí Evropského parlamentu (Evropská strana lidová, Pokroková aliance socialistů a demokratů, Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, Zelení - Evropská svobodná aliance) přednesli návrh rezoluce Evropského parlamentu, kde až v bodě 14. naznačují, že by prezident komise měl zvážit "změnu portfolia" pro britského komisaře.

Výhrady jsou především k tomu, že se v případě rezignace komisaře Hill nejednalo v řádech hodin, ale spíše dnů a že nikdo v Evropském parlamentu nevyzýval zcela přímo k jeho odchodu, ale spíše ke změně jeho "tématického" zaměření. Nicméně gro výroku je v tom, že Hill sám rezignoval, ač tak činit nemusel a to udělal v krátké době po samotném hlasování.