Vít Jedlička

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož uprchlíků bylo v polovině roku 2015 ve světě o 5 milionů více než kolik uvádí Vít Jedlička. Druhá část výroku o přidělení deseti milionů uprchlíků na základě Lisabonské smlouvy je především v rozporu se smlouvou samou.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydává pololetně analýzu situace ve světě. Ta poslední (.pdf, eng) byla vydána v polovině roku 2015. Tato zpráva na str. 4 uvádí, že „celkový počet uprchlíků během posledních pěti let znatelně a trvale rostl. Zatímco na konci roku 2011 se jednalo o 10,4 milionů osob, v roce 2012 už 10,5 milionů, v roce 2013 dále 11,7 milionu až po 14,4 milionu na konci roku 2014. V polovině roku 2015 se dle odhadů jednalo o 15,1 milionu osob, což je největší počet za posledních 20 let.“ Toto číslo však monitoruje uprchlíky po celém světě. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že ne všichni z nich míří do Evropské unie, nemluvě o tom, že by mohli být přiděleni České republice.

Co se týče Lisabonské smlouvy (.pdf), migrace se týkají zejm. její články 62 až 63b. Čl. 63 odst. 3 říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Článek 63b však následně uvádí, že „politiky Unie podle této kapitoly a jejich provádění se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Kdykoli je to nutné, obsahují akty Unie přijaté podle této kapitoly vhodná opatření pro používání této zásady.“ Vzhledem k počtu uprchlíků, zásadě solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členské státy není reálné, aby České republice byl přidělen počet uprchlíků téměř rovnající se počtu obyvatel ČR.

Rakousko podepsalo Schengenskou dohodu v dubnu 1995 (pdf. str. 14) a od kontrol na hranicích s dřívějšími signatáři, Německem a Itálií, se upustilo v prosinci 1997. S postupným rozšiřováním Schengenského prostoru přestaly hraniční kontroly na rakouských hranicích existovat úplně.

V souvislosti s migrační vlnou se rakouská vláda rozhodla, že od 17. ledna 2016 dočasně kontroly na svých hranicích obnoví. Toto jednání je v souladu se Schengenskou úmluvou (pdf, str. 201), která dočasné znovuzavedení hraničních kontrol v případě potřeby umožňuje. Nejde tedy o vystoupení ze Schengenu, jak tvrdí Vít Jedlička.

V minulosti došlo ke krátkodobému znovuobnovení hraničních kontrol mnohokrát. Francie začala kontrolovat hranice po teroristických útocích v letech 2005 a 2015. Německo pak třeba z důvodu konání summitu G7 na přelomu loňského jara a léta.

Na základě údajů ministerstva financí o čisté pozici ČR vůči rozpočtu EU hodnotíme výrok jako zavádějící.

V roce 2014, ze kterého jsou poslední dostupné údaje, skutečně odvedla ČR do evropského rozpočtu téměř 45 miliard korun (1,6 miliardy eur). Tato částka je nejvyšší od roku 2004. Částky postupně rostou, je tedy pravděpodobné, že v dalších letech tato částka bude podobná. Zároveň však je nutné dodat, že z rozpočtu EU na základě různých dotačních politik přišlo do ČR v tom stejném roce 120 miliard korun (4,4 miliardy eur). Vystoupením z EU by Česká republika patrně přišla i o velkou část těchto peněz.

Česká republika se vstupem (1. 5. 2004) do EU formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku a připojila se k celní unii, která na dovozy a vývozy z/a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. S tímto souvisí i účinnost jednotného celního sazebníku EU.

Již před samotným vstupem do EU se ve veřejném prostoru objevily obavy ze zdražení rýže (popř. též informace Asociace soukromého zemědělství ČR odkazující na Ministerstvo zemědělství ČR), neboť dovoz rýže do ČR nebyl zatížen celní sazbou, přičemž jednotný celní sazebník uplatňoval sazby 214 až 416 EUR za tunu. Jak je uvedeno v tehdejších predikcích, skutečně tedy (po přepočtu) mohlo dojít ke zdražení v řádech desítek procent.

Pokud však přihlédneme ke statistickým údajům ČSÚ zaměřující se vývoj spotřebitelských cen vybraných druhů zboží a služeb (viz tabulka níže), pak např. v letech 2003 (před vstupem do EU) a 2006 (dva roky členství v EU) vývoj ceny statisticky sledované loupané rýže během let navýšil maximálně o cca 20 %.

Rok2003200420052006rýže loupaná (I. jakost - cena za 1. kg)18,63 Kč20,18 Kč21,59 Kč23,01 KčZdroj: Statistická ročenka České republiky - 2007

Výrok označujeme jako zavádějící. Je sice pravdou, že před vstupem do EU nebyla rýže zatížena celní sazbou a jednotný celník sazebník EU clo na tento produkt do ČR implementoval. K reálnému zdražení rýže o 30 % však nedošlo. Cena jednoho kg rýže v letech následujících po vstupu ČR stoupala poměrně rovnoměrně v řádu jednotek procent. V tomto ohledu je nutné zohledňovat též vývoj inflace i cenu rýže na světových trzích.

Evropský právní řád (acquis communautaire) je souhrn všech právních pravidel v jakékoliv formě (obecně závazných i individuálně závazných aktů) a dokonce i právně nezávazných dokumentů (deklarace, prohlášení, Bílé knihy, strategie atd.), které se vztahují k činnosti Evropské unie.

V roce 2001 odhadovala Evropská komise, že sekundární legislativa, která je součástí Evropského právního řádu, má rozsah asi 80 tisíc stran, s tím, že ročně se vytvoří zhruba 5 tisíc stran legislativy.

Podle materiálu britského parlamentu (.pdf str. 8) vyprodukovala Evropská unie do roku 2005 na 170 tisíc stránek aktivní legislativy. Ten samý materiál (How much legislation comes fromEurope? říjen 2010) předvídá, že v roce 2020 bude počet stránek více než dvojnásobný. Vítu Jedličkovi tedy dáváme zapravdu.

Evropský hospodářský prostor (EHP) rozšiřuje ustanovení EU na vnitřní trh i do zemí, které nejsou součástí EU. Pro členství v EHP je nutné přijmout právní předpisy EU v oblasti vnitřního trhu do vlastního práva, Vít Jedlička má však pravdu v tom, že nemusí přijmout všechnu legislativu. O tom, které právní předpisy EU se začleňují do EHP, rozhoduje Smíšený výbor (zástupci EU, Norska, Islandu a Lichtenštejnska).

Není pravdou, že Norsko může některá rozhodnutí vetovat . Norsko nemá v tomto směru aktivní normotvorné pravomoci, neboť není členem EU. Předpokládáme však, že šlo o záměnu pojmů a Vít Jedlička chtěl pouze zdůraznit, že Norsko může legislativu odmítnout, což je pravda.

V závěru uvádíme, že sice není ověřitelné, jakou část legislativy Norsko přijalo a jakou nikoli. Není to však nijak argumentačně významné, neboť samotné nepřijetí může znamenat i to, že Norsko již potřebnou úpravou disponuje a nemá tedy co implementovat.

Výrok jako celek je tedy pravdivý s výhradou k terminologické nepřesnosti stran nepřijímání a vetování.

Vít Jedlička odkazuje na dokumentEvropské komise z roku 2007 adresovaný ostatním unijním institucím. Ve zprávě nazvané „Akční program pro snižování administrativní zátěže v Evropské unii“ stojí, že administrativní náklady stojí firmy napříč EU zhruba 3,5 % HDP EU (str. 4). Komise konstatuje, že snížením této zátěže, například eliminací zbytečného podávání zpráv, budou zaměstnanci společností věnovat více času na hlavní činnosti podniku, které mohou snížit výrobní náklady a umožnit realizaci dodatečných investic a inovačních činností, což může zase zvýšit produktivitu a celkovou konkurenceschopnost. Jedná se však o administrativní náklady obecně, tyto náklady tedy zahrnují i administrativu vyplývající z národní legislativy nebo reporty v rámci firmy.

Zároveň není přesná Jedličkova interpretace toho, že tyto náklady zpomalují růst. Evropská komise konstatuje, že tyto náklady tvoří 3,5 % HDP, nikoliv tedy, že takto každoročně zpomalují růst HDP.

Vít Jedlička patrně naráží na analýzu předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha. Ten v roce 2012 na svém blogu vyčíslil náklady členství v EU na 200 miliard ročně. Do těch kromě 41 miliard, které posílá ČR jako příspěvek do rozpočtu EU zahrnuje dále například zmíněné dotace na solární a větrné elektrárny (podle Macha 40 miliard), dotace na biopaliva (10 miliard), náklady na kofinancování evropských projektů (19 miliard) nebo cla, která se odvádějí do rozpočtu EU (6 miliard). Nezohledňuje však peníze, které naopak ČR dostává z rozpočtu EU v rámci přerozdělování, přičemž v roce 2011, o kterém Mach píše, to bylo 72 miliard.

Je ovšem nutné dodat, že ne všechny tyto náklady vyplývají z členství v EU. Například zavedení dotací na fotovoltaiku sice navazuje na evropský klimaticko-energetický balíček, podle kterého se má do roku 2020 snížit podíl skleníkových plynů a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů (OZE) o 20 % (oproti stavu z roku 1990). Výši dotací a jejich pravidla už si pak ale nastavovala Česká republika sama a právě chyby při tvorbě národní legislativy mají velký vliv na částku, která se ročně vyplácí jako podpora OZE.

Oproti výpočtům Petra Macha je pak možné postavit například analýzu vlády u příležitostí výročí 10 let členství v EU. „Členství České republiky mimo jednotný trh EU by vedlo k nižšímu HDP v roce 2013 o 2,5 % a nižší zaměstnanosti o 1,5 %. V absolutních číslech se jedná o zhruba 100 miliard korun, což v přepočtu na jednoho obyvatele představuje zhruba 9 200 korun,“ píše se v analýze. Dále zmiňuje, že ČR coby nečlen EU by ročně dosahovala růstu HDP zhruba o 1,1 procentního bodu nižší, než jako člen Unie. To by mělo další ekonomické dopady.

Toto téma je široké a skutečné zhodnocení přínosů či nákladů členství v EU přesahuje možnosti tohoto textu. O nákladech a přínosech členství se debatuje například i ve Velké Británii v souvislosti s možným odchodem z EU a ani tady se ekonomové zdaleka neshodnou. I my tedy hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.