Vladimir Putin

Putin sice korektně uvádí, že po roce 2000 docházelo k jednáním mezi ním a Kučmou o vymezení některých hraničních území, nicméně dopouští se zavádění, neboť relativizuje uznání Krymu ze strany Ruské federace. Rusko uznalo Krym jako integrální součást Ukrajiny ne "jako by", jak Putin uvádí, ale fakticky při podpisu Budapešťského memoranda 5. prosince 1994.

Hranice Ukrajiny byly vymezeny na základě tzv. Budapešťského memoranda. Budapešťské memorandum je mezinárodní smlouva, jež byla podepsána 5. prosince 1994 v Budapešti ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem, ministerským předsedou Velké Británie Johnem Majorem a ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou.

Na základě této smlouvy se Ukrajina zřekla vlastnictví jaderných zbraní, za to byly Ukrajině poskytnuty bezpečnostní záruky. Signatáři se zavázali respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic a zdržet se hrozby silou, nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Znění budapešťského memoranda je dostupné zde.

V roce 2003 byla podepsána smlouva mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a jeho ukrajinským protějškem Leonidem Kučmou o vymezení hranic mezi oběma zeměmi.

Hranice Ukrajiny byly potvrzeny v roce 1994 Budapešťským memorandem, v roce 2003 došlo k podpisu smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou, jež řešila spory, které se vedly ohledně společné hranice. Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož skutečně se na přelomu tisíciletí vedla jednání o vymezení hranic mezi Ruskem a Ukrajinou, ale na druhou stranu hranice byly již vytyčeny v souvislosti s Budapešťským memorandem.

Hodnocení výroku Vladimira Putina stanovujeme na zavádějící na základě různých zpravodajských článků a také s použitím informací z vlastního factchecku deníku The Washingtion Post.

Důvodem je fakt, že ačkoliv role extremistických a nacionalistických skupin při nedávných událostech v Ukrajině je patrná a podstatná dodnes, je tato ve výroku Vladimira Putina nadsazena. Uchylování demonstrantů k násilí se pak také nedá označit jako "teror, vraždění a pogromy". Při protestech na Ukrajině figurovaly mezi těmi aktivními také strany a skupiny profilující se (případně jsou tak označování) jako extrémistické, nacionalistické či krajně pravicové. Jednou takovou skupinou je radikálně nacionalistická koalice Pravý Sektor, jež byla podle prohlášení (angl.) založena z několika menších radikálních skupin (Trident, Ukrajinští patrioti, White Hammer a Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská lidová sebeobrana UNA-UNSO a další) v listopadu 2013.

Ve svých prohlášeních na sociálních sítích vyzývala také své stoupence k přinášení materiálu pro výrobu zápalných lahví. Ve svém interview (angl.) pro anglický deník TIME uvedl lídr této skupiny Dmytro Jaroš, že skupina disponuje i zbraněmi. Členové byli opravdu velmi aktivní na barikádách v centru Kyjeva. Přes velmi vysokou aktivitu členů Pravého Sektoru vůdce skupiny odmítá účast na politickém rozhodování (o což zase naopak usilují jiné nacionalistické skupiny).

Rovněž odmítá označení antisemita (Jaroš se 26. února potkal s izraelským velvyslancem Reuvenem Dinelem a ujistil jej, že se organizace vzdá projevů xenofobie a šovinismu), zároveň ale " prohlašuje, že za nepřátele považuje všechny menšiny, které „brání Ukrajincům být pánem ve své vlastní zemi“. Zpravodajský portál BBC označuje předsedu Pravého Sektoru Dmytro Jaroše jako klíčového hráče, který " považuje politiku krajně pravicové strany Svoboda za příliš liberální ".

Uveden je také Oleh Ťahnibok, předseda krajně pravicové strany Svoboda. Strana Svoboda reprezentuje nacionalistickou složku v ukrajinském parlamentu, kde drží 33 mandátů z celkového počtu 450 po posledních volbách z roku 2012.

Oleh Ťahnibok je svými protiruskými a antisemitskými postoji poměrně znám. Organizace The Wiesenthal Center jej ve svém žebříčku největších antisemitů z roku 2012 umístila na páté místo. Známý je například jeho výrok, že Ukrajina by měla být osvobozena od vlády " moskevsko-židovské mafie " nebo vyzdvihování nacistických vojáků SS za to, že bojovali s " Rusy, Němci, Židy a dalším svinstvem ". V současné situaci a po nedávných událostech je tedy vliv krajně pravicových a extrémistických organizací či skupin patrný a je na něj upozorňováno, problematické je nicméně označení " hlavní vykonavatele převratu ". Tyto skupiny patří mezi ty s podstatným vlivem na současnou situaci, jejich role v označení Vladimíra Putina je, jak uvádí také ve svém vlastním factchecku The Washington Post, ale přehnaná. Prokazatelně se pak různé skupiny, a mezi nimi i ty nacionalistické, jak bylo zmíněno výše, uchylovaly k použití násilí. Ačkoliv mezi mrtvými lze nalézt jak protestující, tak příslušníky policejních sil, z vraždění byli obviněni také bývalý prezident Viktor Janukovyč a příslušníci jeho bývalé administrativy.

Zcestné je pak užití termínu pogrom, což podle definice z Merriam-Webster znamená "organizované zabíjení mnoha bezbranných lidí obvykle kvůli jejich rasy nebo náboženství" (cit. z anglického originálu, užíváno především ve spojení se zabíjením a pronásledováním Židů).

Tvrzení soudu, na která se odkazuje ve svém projevu Vladimir Putin, jsou skutečně obsažena ve zmiňovaném rozsudku Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Ovšem soud ve svém rozhodnutí ani jednou nezmiňuje Putinem uvedený bod Charty Organizace spojených národů.

Putinem citovaná slova jsme hledali na základě anglického překladu jeho projevu, který byl zveřejněn na webových stránkách Kremlu. V případě tohoto výroku se jedná o tuto pasáž:

"Pursuant to Article 2, Chapter 1 of the United Nations Charter, the UN International Court agreed with this approach and made the following comment in its ruling of July 22, 2010, and I quote: “No general prohibition may be inferred from the practice of the Security Council with regard to declarations of independence,” and “General international law contains no prohibition on declarations of independence.” Crystal clear, as they say."

Věty citované Vladimirem Putinem můžeme pak opravdu nalézt ve zmiňovaném rozsudku. První z nich: „Žádný obecný zákaz jednostranného vyhlášení nezávislosti z praxe OSN nevyplývá“zde (.pdf, str. 8) a druhou „Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný nástroj k zákazu vyhlášení nezávislosti“zde (.pdf, str. 10).

Pro úplnost uvádíme ještě přesné znění bodu 2 zmiňovaného prvního článku Charty organizace spojených národů:

"Cíle Organizace spojených národů jsou tyto:

(…)

2. rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru".

Vladimir Putin tedy sice správně cituje právní výroky Mezinárodního soudního tribunálu, ovšem dodává k nim svou vlastní interpretaci rozsudku (.pdf, str. 102 GENERAL CONCLUSION) .

Dodáváme ještě, že to bylo právě Rusko, které odmítlo uznat existenci Kosova i po zveřejnění uvedeného rozsudku z Haagu.

Srovnání situace na Krymu s Kosovem skutečně odmítli představitelé Spojených států i Evropy, například bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul nebo bývalá ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Podle ní byl rozdíl v předchozím vývoji, kdy situace v bývalé Jugoslávii byla důsledkem domácího vývoje. Už tam navíc Rusko oddělení Kosova na půdě OSN blokovalo.

Ve svém projevu v Bundestagu pak německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že srovnání Krymu s Kosovem je "hanebné“ a dodala, že v Kosovu probíhaly nejdřív roky etnických čistek, než došlo k deklaraci nezávislosti. Zároveň řekla, že odtržení Krymu je pro ni porušením mezinárodního práva.

Naopak český prezident Miloš Zeman tvrdí, stejně jako například ruský ministr zahraničí Sergey Lavrov, že je potřeba měřit stejným metrem a že Krym je potřeba brát jako Kosovo.

Rozsudek (.pdf, en) Mezinárodního soudu, na nějž se Vladimir Putin odkazuje, sice o zmíněných etnických čistkách nehovoří, Soud však rozhodoval právě o tom, zda při vyhlášení nezávislosti nedošlo k porušení mezinárodních práv. Soud se zabýval hlavně identitou tzv. "Shromáždění Kosova" ("Assembly of Kosovo"), prozatímního orgánu samosprávy, které deklaraci nezávislosti vydalo.

V disentním stanovisku (str. 26–30) se navíc hovoří o vážné humanitární krizi a katastrofě spojené s vážným násilím proti civilnímu obyvatelstvu, etnickými čistkami či viktimizaci rozsáhlých segmentů obyvatelstva (zejména body 6 a 8).

Soud jako celek se tedy otázkou obětí skutečně nezabýval, v rozsudku se ovšem otázka oběti objevuje. Není tedy pravdou, že by v této souvislosti nebylo "uvedeno vůbec nic", výrok je tak hodnocen jako zavádějící.

Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.

Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.

Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.

Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.

Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.

V roce 2004 se konaly na Ukrajině v pořadí čtvrté (.pdf, str. 3) prezidentské volby od vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Jejich vítěz měl vystřídat prezidenta Leonida Kučmu, který byl v úřadu dvě funkční období, což je ústavní limit na Ukrajině (článek 103 Ústavy Ukrajiny).

Přestože do voleb kandidovalo 26 osobností (.pdf, str. 7), byl už od počátku zřejmý souboj dvou oponentů. Tím prvním byl premiér Viktor Janukovyč, kterého se snažil Leonid Kučma protlačit do úřadu. Jeho protivníkem byl Viktor Juščenko, bývalý premiér a předseda strany „Naše Ukrajina“.

Od počátku voleb byla patrná manipulace a diskriminace. Prvním kolem, které se konalo 31. října, prošli již zmínění kandidáti s těsnými výsledky. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění naznačovaly vítězství Viktora Juščenka ve druhém kole (21. listopadu), zvítězil s tříprocentním rozdílem Viktor Janukovyč. Přívrženci Viktora Juščenka po vyhlášení výsledků druhého kola vyrazili do ulic a započaly demonstrace a protesty proti výsledkům voleb (tzv. Oranžová revoluce), které měly mezinárodní podporu.

Nakonec Nejvyšší soud nařídil 3. prosince opakování druhého kola prezidentských voleb, které proběhlo za účasti mezinárodní volební pozorovatelské komise 26. prosince. Dne 28. prosince ústřední volební komise oznámila výsledky opakovaného druhého kola voleb, jehož vítězem se o necelých 8 % hlasů stal Viktor Juščenko.

Ukrajinská ústava z roku 1996 (v té době platná) se o prezidentských volbách zmiňuje v článku č. 103:

„Prezident Ukrajiny je volen tajným hlasováním občany na období pěti let na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.“

„Regulérní volby prezidenta Ukrajiny se budou konat poslední neděli v březnu pátého volebního období úřadu prezidenta Ukrajiny. V případě předčasných voleb prezidenta Ukrajiny se budou konat do devadesáti dnů ode dne ukončení pravomoci.“

„Postup pro konání voleb na prezidenta Ukrajiny musí být stanoven zákonem.“

Volby byly provedeny (.pdf, str. 4) na základě Prezidentského volebního zákona, jenž vstoupil v platnost v dubnu 2004, a na základě zákona o ústřední volební komisi, který byl přijat v červnu 2004.

Článek 26, odst. 13 Prezidentského volebního zákona stanoví: „Územní volební komise, pokud jde o organizování příprav a průběhu volby prezidenta Ukrajiny, musí zajistit konání opakovaného hlasování podle rozhodnutí ústřední volební komise, dohlížet nad opakovaným hlasováním v prezidentských volbách, stejně jako nad konáním opakovaných voleb dle tohoto zákona“.

Výrok hodnotíme na základě uvedených informací jako zavádějící. Bylo sice uskutečněno "třetí kolo" volby prezidenta, nicméně šlo o opakování druhého kola voleb, což nebylo v rozporu s ústavou z roku 1996 ani s volebním zákonem z dubna 2004. Volební zákon umožňuje opakování hlasování v prezidentských volbách dle rozhodnutí ústřední volební komise, což se v tomto případě stalo.

Výrok prezidenta Putina je hodnocen jako zavádějící, neboť "nástupnická organizace" (COCOM byl skutečně zrušen) se zabývá pouze kontrolou vývozu zbrojního a dalšího materiálu, nejde přímo o zákaz vývozu, jak Putin uvádí. V této nástupnické organizaci je členem také Ruská federace.

Koordinační výbor pro mnohostranné kontroly vývozu (COCOM) byla neformální multilaterální organizace, srze níž Spojené státy a jejich spojenci koordinovaly národní kontroly vztahující se na vývoz strategických materiálů a technologií do komunistického světa.

V roce 1948 vláda USA oslovila západní spojence s cílem založení společné koordinace politiky embarga proti státům RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Následně došlo v roce 1949 k ustanovení fungování organizace a 1. ledna 1950 k jejímu samotnému fungování.

Důležitou součástí aktivit COCOMu bylo ustanovení tzv. COCOM seznamů technologií a produktů, které byly kontrolovány, monitorovány a na něž se vztahovalo embargo. První seznam munice obsahoval všechny vojenské předměty, druhý seznam atomové energie obsahoval zdroje štěpných materiálů pro jaderné reaktory a jejich díly a třetí průmyslový seznam obsahoval položky jako motory, letecké kontrolní vybavení, počítače apod.

Po rozpadu Sovětského bloku se omezení vztahovalo pouze na podej výpočetní a telekomunikační techniky do zemí, které tvořily východní blok. V březnu roku 1994 byl COCOM formálně zrušen, některé exportní kontroly však zůstaly nadále zachovány. Jednalo se například o kontroly rozhlasové a šifrovací technologie.

Ve Spojených státech bylo dodržování zásad COCOM realizováno prostřednictvím zákona The Arms Export Control Act (Zákon o kontrole vývozu zbraní), který je dodnes platný a umožňuje prezidentovi USA kontrolu vývozu obranných prostředků.

Nicméně po rozpadu SSSR se objevily nové hrozby (např. terorismus) a vznikla opět potřeba vývozního omezení. V prosinci 1995 vzniklo tzv. Wassenaarské ujednání (WA) o vývozních kontrolách konvenčních zbraní, zboží a technologií dvojího využití, které nahradilo některé funkce COCOM. Členem tohoto sdružení států je i Ruská federace.

Podobně jako COCOM má WA kontrolní seznamy obsahující vojenské materiály a zboží dvojího užití. Primárním cílem WA je mezinárodní výměna informací o mezinárodním obchodu se strategickým zbožím, posilování transparentnosti a předcházení destabilizujícímu hromadění konvenčních zbraní.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je sice pravdou, že COCOM byl pouze formálně zrušen v roce 1994 a některé vývozní kontroly dodnes platí, jedná se však pouze o kontrolu vývozu, nikoliv o zákaz vývozu.