Vladimir Putin

Putinův výrok odpovídá vyjádření předsedy krymské volební komise Michaila Malyševa ze 17. března. Malyšev řekl, že referenda na Krymu se zúčastnilo 83,1 % registrovaných voličů a z nich pak 96,77 % hlasovalo pro připojení k Ruské federaci. Citovaly jej např. agentury ITAR-TASS (ang.), Reuters (ang.) či ČTK (dle Ihned).

Dodejme, že kromě uvedeného vyjádření žádné další doklady o výsledku referenda, např. data z jednotlivých částí Krymu, nemáme. Nejasnosti ohledně výsledku referenda uvádí zpráva ČT či vyjádření (ang.) britského ministerstva zahraničí.

Vladimír Putin ve svém výroku zmiňuje v podstatě správná historická fakta a hodnotíme jej proto jako pravdivý.

Na poloostrově Krym se skutečně nachází archeologická lokalita bývalého města Chersonésos (také označované jako Korsun či Chersones), řecké kolonie založené v době antiky. Podle jedné z křesťanských legend se zde svatý Vladimír, velkokníže Kyjevské Rusi, nechal pokřtít po úspěšném dobytí města drženého v té době Byzantskou říší. Požádal zde o ruku princeznu Annu, sestru spolucísařů, jejich podmínkou však bylo přijetí svatého křtu a byzantského pravoslavného křesťanství.

Roku 1783 anektovalo Ruské impérium pod vládou Kateřiny II. Veliké Krymský chanát, muslimský státní útvar a vazala Osmanské říše, jako důsledek ruského vítězství v rusko-osmanských válkách (podrobněji např. článek na Wikipedii nebo kniha Ukraine: A History, str. 176, ang.).

Do roku 1783 se také datuje výstavba Sevastopolu, města rozléhajícího se na jihozápadě Krymu. Na tomto území byla původně vystavěna pevnost a přístav, kde nyní kotví válečné loďstvo Ruska i Ukrajiny (ruská černomořská flotila zde byla umístěna již v roce 1804). Sevastopol byl například obléhán od října 1854 do září 1855 v době Krymské války nebo vojsky nacistického Německa v roce 1942. Sevastopol získal titul "město – hrdina" za zásluhy bezprostředně po druhé světové válce.

Držitelem stejného titulu (od roku 1973) je také město Kerč, nacházející se na východě Krymského poloostrova. Vojenskou slávu si Kerč vysloužil v roce 1942, kdy sovětští vojáci a civilisté vzdorovali 170 dní německým vojskům v důlních tunelech.

Balaklava, město a letovisko na jihozápadě Krymského poloostrova nedaleko Sevastopolu, je z tohoto hlediska důležité kvůli bitvě u Balaklavy, jedné z bitev Krymské války. Odehrála se 25. října 1854 mezi vojsky Ruského impéria na jedné straně a Velké Británie, Francie a Osmanské říše na straně druhé. Bitva skončila nerozhodně, Rusům se nepodařilo Balaklavu (v té době černomořský zásobovací přístav) obsadit, nicméně Britové, Francouzi a Osmané přišli o kontrolu nad zásobovací trasou spojující Balaklavu a vojska obléhající Sevastopol.

S obranou Sevastopolu za druhé světové války a jeho opětovného osvobozování sovětskými vojsky jsou spojeny i monumenty Malachovská mohyla a Sapun-hora, jež se staly místy významných bojů (viz monumenty u Sevastopolu nebo popis bojů z fóra vojna.net). O Malachovské mohyle byl v Sovětském svazu natočen i film.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako pravdivý. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Národy na prahu 21. století(Vladimír Baar, 2002).

Krym se stal součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky 19. února 1954 ku příležitosti oslav 300 let od sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Poloostrov byl oficiálně darován Nikitou Chruščovem a jednalo se víceméně o symbolický čin. Stalo se tak výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O předání Krymské oblasti z rámce RSFSR do rámce USSR“.

Přestože většinu obyvatel Krymu v této době (data z roku 1959) tvořili etničtí Rusové (71,4 %), následovaní Ukrajinci (22,3 %), motivací k tomuto kroku bylo hned několik: teritoriální blízkost, komplementarita ekonomik a hospodářské a kulturní vazby na Ukrajinskou SSR (Bojka, Goněc; str. 185).

Politický geograf Vladimír Baar navíc uvádí, že Ukrajinská SSR zhruba měsíc před připojením Krymské oblasti odevzdala RSFSR zhruba stejně velké území Bělgorodské oblasti (Baar, str. 147). Velmi jasnozřivá je také Baarova předpověď možných budoucích událostí: „Relativní klid, který tu zavládl po dohodě o statusu Krymu, rozdělení flotily a pronájmu vojenského přístavu v Sevastopolu Rusku, však nemusí trvat věčně. Každá změna politického kursu v Rusku i na Ukrajině může rychle rozpoutat nové nacionální vášně“(Baar, str. 147).

Ačkoliv Vladimir Putin hovoří s jistou nadsázkou, můžeme jeho výrok o ruských národnostních menšinách označit jako pravdivý.

Okolnosti rozpadu

Sovětský svaz se rozpadl na základě podepsání Bělověžské dohody z 8. prosince 1991, kde se prohlašuje, že SSSR přestává existovat jako subjekt mezinárodního práva.

Podepsali ji představitelé Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny. Ostatní republiky (kromě pobaltských. které se nikdy nepřipojily, a kromě Gruzie, která se připojila v roce 1993) se připojily k dohodě 21. prosince téhož roku Deklarací z Alma-Aty a podepsáním Protokolu, který se stal součástí Bělověžské dohody (Marciniak 2004: 185).

Následně se 25.prosince 1991 Sovětský svaz rozpadl na Ruskou federaci a 14 postsovětských republik.

Počet obyvatel

V roce 1989 bylo Rusko 5. nejlidnatějším státem na světě. Žilo zde 147 351 694 obyvatel.

V roce 1992 bylo Rusko 6. nejlidnatějším státem na světě se 148 444 313 obyvateli.

Kromě Ruské federace se ruské obyvatelstvo nacházelo ve všech postsovětských republikách. Počty z roku 1989 můžete vidět v tabulce.

Republika

Počet obyvatel v tis. (1989)

Počet ruských obyvatel v tis. (1989)

Ukrajina

51,704

11,427

Bělorusko

10,200

1,346

Moldavsko

4,341

564

Ázerbájdžán

7,029

394

Gruzie

5,449

343

Arménie

3,283

53

Uzbekistán

19,906

1,652

Kazachstán

16,538

6,251

Tádžikistán

5,112

389

Kyrgyzstán

4,291

923

Turkmenistán

3,534

336

Litva

3,690

347

Lotyšsko

2,681

912

Estonsko

1,573

477

Celkem žilo v nástupnických republikách v roce 1989 okolo 25 414 000 ruských obyvatel. Okamžikem rozpadu SSSR se z těchto obyvatel staly národnostní menšiny.

Faktický rozpad SSSR byl skutečně otázkou několika dní a přibližně 25 milionů ruských obyvatel se v prosinci 1991 ocitlo mimo Ruskou federaci.

Literatura:

Marciniak, W. 2004. Rozgrabione imperium. Upadek Związku Sowieckiego a powstanie Federacji Rosyjskiej. Kraków: ARCANA.

První krymský prezident, ruský nacionalista Yuri Meshkov, na myšlence reunifikace (Mezinárodní politika Ruska a nástupnických států, str. 102, dostupné na books.google.com) vystavěl svou volební kampaň. Zvítězil v ní suverénně 73 %.

Již v srpnu 2013 se ruský nacionalistický politik Vladimir Žirinovskij vyjádřil, že Krym, Donbas a Charkov patří k Rusku.

Koncem února se vyjádřil poslanec ruské Dumy, Sergej Mamajev, že Krym, stejně jako celá Ukrajina, náleží Rusku.

V přibližně stejné době se vyjádřil bývalý starosta Moskvy Jurij Lužkov. Rozebral mimo jiné údajnou neústavnost "darování" Krymu.

Počátkem března reagoval Svaz ruských válečných námořníků na dění na Ukrajině slovy, že "historicky je Krym ruským územím ".

Leonid Yarmolnik, herec a pravicový politik, se v polovině března rovněž nechal slyšet v televizi, že je třeba napravit Chruščovovu chybu ("darování" Krymu v roce 1954) a vrátit Krym, staré ruské území.

Také nacionalistický server Sputnik i Pogrom se hrdě hlásí k důležitosti Krymu a Sevastopolu v ruské historii.

Vazby mezi oběma národy zdůrazňuje také uznávaný diplomat Henry A. Kissinger.

Lze proto říct, že téma ruského Krymu je a bylo předmětem diskuze a některé skutečně významné osobnosti jej v průběhu času oživovaly. Dáváme tedy Vladimiru Putinovi za pravdu.

Charta OSN říká o právu na sebeurčení v článku 1: " Cílem činnosti Spojených národů je rozvíjet přátelské vztahy mezi národy založené na zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, přijímat vhodná opatření k posilování světového míru".

Prohlášení nezávislosti Autonomní republiky Krym a Sevastopolu se skutečně odkazuje na Chartu OSN: "My, členové parlamentu Autonomní republiky Krym a Rada města Sevastopol, s ohledem na Chartu OSN a celé řady dalších mezinárodních dokumentů a s přihlédnutím k potvrzení statusu Kosova ze strany Mezinárodního soudního dvora OSN ze dne července 22, 2010, který říká, že jednostranné vyhlášení nezávislosti ze strany části země neporušuje žádné mezinárodní normy, ..." (původní text zde) . Totéž odvoláni na Chartu OSN nalezneme i v deklaraci o nezávislosti Ukrajiny .
Deklaraci o nezávislosti Ukrajiny ale předcházelo prohlášení státní suverenity z 16. července 1990. Proces osamostatnění Ukrajiny urychlil pokus o státní převrat tvrdého jádra komunistické strany v Moskvě, na což se odvolává i samotná Deklarace nezávislosti ze srpna 1991. Po vyhlášení nezávislosti následovalo referendum, které potvrdilo osamostatnění Ukrajiny. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Putin korektně popisuje část memoranda, které USA předložily Mezinárodnímu soudu v otázce Kosova.

Ve zmiňovaném memorandu (.pdf, str. 51) USA se uvádí doslova toto:

"It is certainly the case that declarations of independence may - and in their nature often do - violate domestic law. However, that does not mean that there has been a violation of international law."

("Je jistě pravdou, že deklarace nezávislosti mohou být – a ve své podstatě často jsou - v rozporu s domácí legislativou. Nicméně, to neznamená, že zde došlo k porušení mezinárodního práva.")

Pro porovnání uvádíme citaci z anglického překladu projevu Vladimira Putina, který byl zveřejněn na oficiálních stránkách Kremlu:

I quote:“Declarations of independence may, and often do, violate domestic legislation. However, this does not make them violations of international law.”

("Deklarace nezávislosti mohou, a často se to stává, porušovat vnitřní legislativu. To však neznamená, že dochází k porušování mezinárodního práva.“)

V případě Iráku i Afghánistánu se USA a jeho spojenci pustili do útoku, i když k němu neměli mandát Rady bezpečnosti OSN. V případě Libye byla rezolucí vyhlášena bezletová zóna, ale i přesto došlo k bombardování. To sice bylo ospravedlněno článkem 8 dané rezoluce, ale fakticky se bombardovalo v bezletové zóně. Na základě těchto faktů hodnotíme výrok jako pravdivý. AfghánistánVálku v Afghánistánu zahájily Spojené státy jako reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. První nálet na Kábul uskutečnily USA spolu s Velkou Británií 7. října 2001. Podporu pro bombardování vyhlásila Rada bezpečnosti OSN až následující den.

V prosinci 2001 se už dočasná afghánská vláda vyjádřila pro vyslání Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) na území Afghánistánu, což bylo Radou bezpečnosti OSN schváleno v rezoluci 1386. V srpnu 2003 převzala odpovědnost za ISAF Severoatlantická aliance. Poté Rada bezpečnosti rozšířila územní působnost. Vedle ISAF v zemi působila protiteroristická operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda) pod vedením USA, která se zakládala na mandátu OSN. Irák

Před vypuknutím konfliktu v Iráku byla Rada bezpečnosti několikrát informována o tom, že žádné zbraně hromadného ničení nebyly objeveny. Informace podával výkonný předseda Monitorovací, ověřovací a inspekční komise OSN (UNMOVIC) Hans Blix a generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) Muhammed Baradej. 5. února 2003 na schůzce Rady bezpečnosti na ministerské úrovni předstoupil ministr zahraničí USA Colin Powell a prezentoval zde materiály, které dle něj dokládaly, že Irák nesplnil odzbrojovací závazky.

Řada zemí odmítla vojenský zásah na území Iráku a na zasedáních Rady bezpečnosti tyto země žádaly, aby inspektoři OSN dostali více času na důkladné došetření. I přesto koalice zemí vedená USA a Velkou Británií zahájila 19. března útok. Až po 19. březnu přijala Rada bezpečnosti rezoluce 1483 (22. května 2003) a 1511 (16. října 2003).

Libye

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN z března 2011 mimo jiné ustavila nad Libyí bezletovou zónu a zakázala všechny lety (s výjimkou humanitárních letů nebo evakuace cizinců). V rezoluci 1973 je pak v článku 8 následující: " Zmocňuje členské státy, které se na národní úrovni anebo prostřednictvím regionálních organizací či úmluv obrátily na generálního tajemníka a generálního tajemníka Ligy arabských států, aby podle potřeby přijaly všechny nezbytné kroky k vynucení zákazu letů uloženého odstavcem číslo 6 ".

Na tento odstavec se odvolává Severoatlantická aliance a píše následující: " Za účelem ochrany civilního obyvatelstva provádělo NATO průzkumné, sledovací a informační operace, aby identifikovalo ty jednotky, které představují hrozbu pro libyjské obyvatelstvo. Námořní a vzdušné prostředky NATO pak mohly zaútočit na vojenské cíle na zemi, na moři nebo ve vzduchu".

Konkrétní útok popisuje např. online verze Daily Mail 21. března 2011.

Dle výzkumu zveřejněného ruskou tiskovou agenturou ITAR-TASS (ang), který byl proveden mezi 14. a 16. březnem 2014 společně agenturami Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění (All-Russia Public Opinion Research Center) a Všeruské nadace veřejného mínění (All-Russian Public Opinion Foundation), se 94 % Rusů vyslovilo pro ochranu práv etnických Rusů a dalších národností žijících na Krymu a 83 % respondentů souhlasilo s ochranou těchto práv i v případě, že by to vedlo ke zhoršení vztahů s jinými státy. Zároveň 91 % respondentů podpořilo připojení Krymu k Ruské federaci a 86 % jich souhlasilo s výrokem: "Krym je Rusko".

Jednalo se o telefonický průzkum se vzorkem 48 590 obyvatel Ruska, z každého regionu bylo dotázáno mezi 300 a 1 000 respondenty.