Vladimir Putin

Žádná z možností při hlasování neumožňovala zachování stavu před ruskou intervencí, tj. proukrajinskou volbu. Ani jedna z možností nebyla postavena tak, aby na ni bylo možno odpovědět "ne", konkrétní znění otázek bylo:

1) Jste pro znovusjednocení Krymu jako součásti Ruské federace?2) Jste pro obnovení znění Ústavy z roku 1992 a statusu Krymu jako součásti Ukrajiny?

Vyvstávají také pochybnosti o nestrannosti při organizaci referenda a o možnosti opozice agitovat. Ze strany Ruska se jednalo o porušení Budapešťského memoranda z roku 1994, v němž se Rusko spolu s dalšími zeměmi zavázalo k tomu, že výměnou za ukrajinské vzdání se jaderného arzenálu bude zajišťovat její bezpečnost a územní integritu.

Dále podle informací (ang.) britské vlády byla demokratická povaha a nezávislost referenda porušena, když:

- Referendum bylo svoláno na uzavřeném parlamentním setkání, na které "dohlíželi" zahraniční ozbrojenci a ze kterého byli vyloučeni někteří opoziční poslanci.- Příprava referenda probíhala pouze 10 dní a podle Britů byla provázena řadou netransparentních procesů.- Otázky v referendu nebyly řádně vysvětleny a neprobíhala k nim žádná veřejná debata.- Existují obavy, že docházelo k zastrašování voličů a manipulaci výsledků.

Jednalo se o zřejmé porušení ukrajinské ústavy. Její článek 73 totiž říká, že k územním změnám může dojít pouze po proběhnutí celoukrajinského referenda. Článek 72 pak k vypsání referenda vyžaduje splnění určitých podmínek, konkrétně sesbírání 3 milionů podpisů ze dvou třetin ukrajinských regionů. K tomu v případě referenda vypsaného krymskými orgány nedošlo. Krym má podle článku 134 ukrajinské ústavy speciální postavení s širokými pravomocemi, avšak všechny otázky s ním spojené mají být podle tohoto článku řešeny v rámci ukrajinské ústavy.

Z těchto důvodů nelze považovat krymské referendum za plně v souladu s demokratickými postupy a mezinárodně-právními normami.

Následující výrok ruského prezidenta je rozdělen do 3 částí – v každé z nich se věnuje odlišnému aspektu demografických ukazatelů na Krymu. První popisuje celkový počet obyvatel Krymu a počet těch, kteří se označují za Ukrajince, a je hodnocena jako nepravdivá.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Zjišťovali jsme, jaký je celkový počet obyvatel Krymu (v tis.):

v r. 2001 v r. 2014 ARK 2033,7 1967,2 Sevastopol 379,5 385,9 Krym celkem 2413,2 2353,1

Je vidět, že údaje k 1. 1. 2014 stejně jako ze sčítání 2001 ukazují podstatně vyšší počet obyvatel, než Putinem uváděných 2200 tisíc.

Dále už vycházíme jen z údajů sčítání r. 2001. Národnostní dělení Krymu bylo následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkem Rusové 1180,4 270 1450,4 Ukrajinci 492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři 243,4 1,8 245,2 všichni 2024 377,2 2401,2

Putinem uváděných 350 tis. Ukrajinců je však pouze 60 % z jejich počtu v r. 2001. Počet Ukrajinců mohl poklesnout, stěží však nastal tak radikální zlom. Použijeme-li údaje o populaci ARK a Sevastopolu z r. 1989 a údaje o národnostním složení z r. 1989 (ARK, Sevastopol), zjistíme, že v r. 1989 bylo Ukrajinců na Krymu přibližně 630 tis. Ani po rozpadu SSSR tedy nedošlo k takovým změnám, jaké naznačuje Putin.

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

V obou ověřovaných částech výroku se prezident Putin výrazně odchyluje od skutečných hodnot demografických statistik. Počet Ukrajinců na Krymu uvádí dokonce o 40 % nižší, než zřejmě ve skutečnosti je. Obě tato vyjádření jsou tedy nepravdivá.

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."

Na Krymu v březnu došlo k několika střetnutím, v nichž byla nejméně jedna strana konfliktu ozbrojená. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

První člověk byl zastřelen až několik hodin po Putinově projevu, nicméně není pravda, že by nedocházelo k žádným ozbrojeným střetnutím ani před projevem ruského prezidenta.

ČT 24 například informovala: „letadlo ukrajinských pohraničníků začalo hořet poté, co ho nad hranicí s Krymem zasáhla střelba. […] Neznámí ozbrojenci už předtím ostřelovali v krymském Simferopolu automobil kyjevských aktivistů. […] Varovné výstřely použili ozbrojenci podle agentury AP na pozorovatele mise OBSE“.

Ani některá další střetnutí se přitom neobešla bez střelby do vzduchu.

Spojení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. znovusjednocení Německa, byl proces, který byl dokončen 3. října 1990. V této době ještě existoval Sovětský svaz a protože Rusko bylo jednou ze svazových republik, nemělo samostatnou zahraniční politiku – budeme se proto zabývat pozicí Sovětského svazu.

Výrok Vladimíra Putina je hodnocen jako nepravdivý. Myšlenku znovusjednocení Německa podporovaly jen Spojené státy americké. Další země byly v této otázce rezervované nebo přímo proti a řadil se k nim také Sovětský svaz. Michail Gorbačov se uvolil k podepsání mírové dohody s Německem, která měla umožnit znovusjednocení Německa, až po dlouhém přesvědčování a nabídce finanční pomoci.

Dva týdny po pádu Berlínské zdi představil (ang.) tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl svůj 10bodový plán na znovusjednocení Německa. Prvním krokem měla být bližší spolupráce mezi Západním a Východním Německem. Dále mělo následovat vytvoření konfederace, která měla podle Kohlova plánu vyústit v utvoření federace a tedy sjednocení.

Nicméně Německo se nemohlo sjednotit bez souhlasu spojenců – tedy Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Po 2. světové válce totiž nebyla s Němci podepsána mírová dohoda a jak Západní, tak Východní Německo bylo stále pod částečnou vojenskou okupací a nemělo tak úplnou státní suverenitu.

Německá snaha o znovusjednocení se u evropských spojenců nesetkala s nadšením. Margaret Thatcher, tehdejší britská premiérka, byla proti (ang.) případnému sjednocení již před pádem Berlínské zdi a svůj názor nezměnila ani při pozdějším vyjednávání (avšak po čase se rozhodla jednání nehatit). Stejnou pozici zastával také francouzský prezident Francois Mitterand. Obě země se případného sjednocení obávaly kvůli německé minulosti a nebyly v tomto jediné – německého znovusjednocení se hrozilo také například Polsko (ang., str. 13) nebo Izrael. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Šamir dokonce vyjádřil obavu (ang.), že sjednocené a silné Německo by se znovu pokusilo vyhladit Židy. Členové Evropského společenství jako Itálie nebo Nizozemí byli k otázce německého sjednocení rezervovaní (ang.).

Naopak podepsání mírové dohody a umožnění Německu se sjednotit prosazovaly Spojené státy (ang.), které také jednání týkající se Německa vedly. Američané (ang.) se na rozdíl od svých evropských protějšků neobávali německého expanzionismu, jejich jedinou starostí bylo, aby Německo zůstalo členem NATO.

Tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se znovusjednocení Německa usilovně bránil (ang.). Měl k tomu ostatně řadu důvodů: Sověti by ve Východním Německu naprosto ztratili vliv a museli by se vojensky stáhnout z tohoto prostoru. Při vyjednávání o mírové smlouvě se navíc počítalo s tím, že by se sjednocené Německo přidalo k NATO. Podle tehdejších vyjednavačů Sověti údajně uvažovali také o vojenské intervenci (ang.) do NDR. Díky obratné diplomacii (ang.) a nabídce štědré finanční pomoci se nakonec americkým a německým vyjednavačům v čele s Helmutem Kohlem podařilo vymínit si Gorbačovův souhlas (ang.).