Všichni prezidenti od roku 90 při jmenování premiéra respektovali většinu či alespoň šanci na většinu, nikdy se nestalo, že by byla jmenována vláda bez jakéhokoli politického subjektu v poslanecké sněmovně, který si ji přál nebo aspoň podporoval.
Od roku 1990 lze sice najít případy, kdy byl prezidentem jmenován premiér, který pouze počítal s tolerancí opozice a nedisponoval tedy nutně šancí na většinu, přesto zde určitý předpoklad většiny na základě dohod existoval.
Prvním takovým případem byla druhá vláda Václava Klause po volbách v roce 1996, kdy se pro vyslovení důvěře vlády vyjádřilo pouze 98 poslanců, avšak vláda získala důvěru díky toleranci ČSSD (61 poslanců nepřihlášeno).
Dalším případem je pak například sestavování vlády Miloše Zemana z roku 1998, kdy tento menšinový kabinet získal důvěru pouze díky opoziční smlouvě, na jejímž základě se 63 poslanců ODS zdrželo hlasování a ČSSD tak získala převahu s pouze 73 přítomnými poslanci.
Dále pak například vláda Mirka Topolánka v roce 2006 nezískala potřebný počet hlasů pro vyslovení důvěry (pro 96, proti 99). Lze tedy říct, že prezident ČR při jmenování premiéra od roku 1990 bral ohled na přání sněmovny a možnost zisku většiny, resp. u 1. vlády Mirka Topolánka byla vzata v úvahu podpora případné vlády nejsilnější stranou ve Sněmovně.
Nikdy však nedošlo k situaci, kdy by vláda neměla prakticky žádnou podporu ve Sněmovně.
Pan prezident byl v Lánech podrobně informován od všech politických stran, jak si která další představuje další vývoj, byl informován od všech politických stran, že si nepřejí úřednickou vládu, myslím si, že to mu řekly všechny politické strany, a pan prezident si vyslechl to, co všechny politické strany v parlamentu opravdu nechtějí, a když se ujistil, že to nechtějí opravdu všechny politické strany, tak to pak udělal.
U prezidenta Miloše Zemana se skutečně po rezignaci premiéra Nečase v Lánech vystřídali zástupci významných parlamentních stran na jednání o možném budoucím vývoji.
O úřednické vládě otevřeně mluvil pouze Karel Schwarzenberg (TOP09), který na otázku na úřednickou vládu odpověděl, že prezident “ naznačil, že by mu to vyhovovalo, ale netrval na ní zvlášť ”. Úřednickou vládu údajně odmítli zástupci ČSSD, zatímco Vojtěch Filip (KSČM) tvrdil, že o možnosti úřednické vlády s prezidentem nejednali. Zástupci ODS pak při své schůzce s prezidentem trvali na pověření Miroslavy Němcové sestavením vlády.
V Lánech byli i zástupci Věcí veřejných, podle Víta Bárty se však s prezidentem bavili spíše o “garancích nezávislosti celého vyšetřování, které se dotýká současné vládní a parlamentní krize” či o “obavách VV ze zneužití vojenského zpravodajství v rámci vyšetřování kauzy CASA”.
Samozřejmě nemůžeme hodnotit, co všechno zaznělo za zavřenými dveřmi, výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.
...kdy jak zaměstnavatelé, tak zaměstanci, byť se nedohodli na výši, tak podporovali zvýšení minimální mzdy. (na tripartitě - pozn. Demagog.cz)
Tripartita (tedy zástupci vlády, podnikatelů a odborů) se nedohodla na výši růstu minimální mzdy - odbory navrhovaly růst na 8 600 Kč, zatímco podnikatelé na 8 400 Kč.
Tyto složky tripartity tedy podporovaly zvýšení minimální mzdy. Ministryně Ludmila Müllerová na to odpověděla: “Uvítala bych, kdyby vláda byla diplomatická, kdybychom se shodli třeba na té prostřední hodnotě 8500 korun”. Miroslav Kalousek tedy pravdivě říká, že byť se uvedené dvě strany neshodly, obě požadují zvýšení minimální mzdy.
Pan prezident, tím co udělal, vykročil z hřiště dosavadních ústavních zvyklostí.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož interpretace ústavních zvyklostí v tomhle ohledu není etablovaná. Lze však říci, že krok Miloše Zemana vyvolal velké diskuze a objevují se i hlasy podporující názor Miroslava Kalouska.
Například politologové oslovení Českou televizí se shodují na tom, že počínání Miloše Zemana jde proti dosavadním ústavním zvyklostem - tedy, že prezident jmenuje vládu, která má reálnou šanci získat v Poslanecké sněmovně podporu. “ Zeman vnímá ústavu jako text, ve kterém hledá doslovná znění. Nevnímá ji v kontextu dalších zákonů, neboli co mi ústava nezakazuje, to mohu dělat,” řekl například v ČT politolog Aleš Balcar.
Je třeba podotknout, že ale nepanuje shoda nad závazností těchto ústavních zvyklostí. " Naše ústava je postavena na modelu parlamentní demokracie, základem je skutečnost, že vláda má podporu parlamentu, u nás Poslanecké sněmovny. Podle ústavních zvyklostí měl prezident jmenovat vládu, která má reálnou možnost důvěru v Poslanecké sněmovně získat. Prezident postupoval proti ústavním zvyklostem. O tom, jestli jsou ústavní zvyklosti závazné, se mohou vést spory," uvádí ústavní právník Marek Antoš.
Já jsem 20 let odpůrcem minimální mzdy jako takové.
K tvrzení Miroslava Kalouska se nám nepodařilo dohledat žádné relevantní informace a proto ho hodnotíme jako neověřitelný.
Vláda nenakupovala žádné poslance, já to zásadně popírám.
Řeč je o probíhajícím vyšetřování ÚOOZ, v rámci kterého byli z korupce obviněni bývalí poslanci Petr Tluchoř, Ivan Fuchsa a Marek Šnajdr. Vyšetřování stále probíhá a není zcela jasné, jaké všechny konkrétní důkazy policie shromáždila a jaké jednání vedlo k obvinění. Nedá se tedy ani posoudit, jestli získané posty byly odměnou za odchod z vlády, či nikoli. Navíc platí presumpce neviny a do rozhodnutí soudu se faktická podstata výroku ověřit nedá.
Uvědomme si, že se to netýká ani jednoho procenta ekonomicky aktivních občanů.(minimální mzda - poznámka Demagog.cz)
Vzhledem k nejasnosti dat hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Podle studie v odborném měsíčníku Statistika & My byla na úrovni minimální mzdy v roce 2011 odměňována necelá tři procenta zaměstnanců. Jako “na úrovni minimální mzdy” je ale označena platová skupina 8 000 - 8 800 Kč, tj. i mírně přesahující minimální mzdu.
Analýza vývoje příjmů a výdajů domácností ČR za rok 2012 Ministerstva práce a sociálních věcí zase ve své tabulkové části (.xlsx) v tabulce CR M6P uvádí podíl zaměstnanců v platovém pásmu do 8 000 Kč - 0,44 %. Tuto informaci lze nalézt i v textové části (.pdf, str. 25).
A došlo ke shodě mezi koaličními stranami, která je především na tom, že Miroslava Němcová je naší společnou kandidátkou na premiérku České republiky.
Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.
Koaliční strany ODS, TOP 09 a LIDEM se skutečně shodly na kandidatuře Miroslavy Němcové na post předsedkyně vlády CR.
Za ODS informoval o tomto kroku uřadující předseda strany Martin Kuba:
"ODS považuje Miroslavu Němcovou za zkušenou političku s odpovídajícím morálním i politickým kreditem, za ženu s dlouhodobě ukotvenými pravicovými názory a člověka, který je schopný naší zemi důstojně reprezentovat i v zahraničí." Stanovisko TOP 09 vyjádřil předseda Karel Schwarzenberg:
"Proti samotné nominaci nelze nic říct. Paní předsedkyně si velmi vážím, mám ji rád a bylo by mi ctí s ní zasedat ve vládě..."
Proti nominaci Němcové nevystoupila ani třetí koaliční strana LIDEM. Toto stanovisko vyjádřila místopředsedkyně strany Dagmar Navrátilová:
"Pro mě je jméno Miroslavy Němcové příjemným překvapením, protože je reálné, že se v podstatě poprvé v historii dostane do čela vlády žena..." Jedinou překážku konsenzu na nominaci Miroslavy Němcové představovala otázka obsazení pozice předsedy Sněmovny po Němcové. I toto však již bylo vyřešeno a koalice oznámila, že dospěla ke shodě na vedení Poslanecké sněmovny v případě nástupu M. Němcové na post předsedkyně vlády ČR.
V čele Poslanecké sněmovny má být předseda. A zejména v situaci, kdy by případně Poslanecká sněmovna hlasovala o důvěře vládě. Protože to bylo v naší historii kdy, že ve chvíli, kdy vláda předstupovala před Poslaneckou sněmovnu, neexistuje situace, že by v jejím čele nebyl předseda.
Výrok Heleny Langšádlové hodnotíme na základě dohledaných informací o jednotlivých hlasováních o důvěře od roku 1992 a také díky dohledaným sněmovním reáliím, které se k daným událostem vážou, jako pravdivý.
Helena Langšádlová nespecifikuje jí zmíněnou "historii", vycházíme tedy z toho tak, že míní období samostatné České republiky, resp. období od sestavování 1. vlády Václava Klause doposud.
Celkem od roku 1992 bylo o důvěře vládě hlasováno 15krát, pokaždé měla poslanecká sněmovna, resp. v 1. případě Česká národní rada ve svém čele předsedu nebo předsedkyni. Základní přehled hlasování o důvěře je možné najít na české wikipedii. Pro předsedy Sněmovny platí, že byli zvoleni vždy na začátku volebního období a pak byli v čele i při jednitlivých hlasováních o důvěře. Podrobnější zpracování tohoto výroku z naší strany naleznete na Dropboxu - viz. odkaz.
Na základě tohoto přehledu můžeme konstatovat, že od roku 1992 se v Poslanecké sněmovně (resp. v 1. případě v České národní radě) hlasovalo o důvěře vládě patnáctkrát a pokaždé měla Sněmovna zvoleného svého předsedu. Výrok Heleny Langšádlové tak hodnotíme jako pravdivý.
Velmi mě mrzí, že nejsem mezi vámi, protože určitě by bylo na místě, aby si pan Dienstbier připomněl, že posledními premiéry, které nám sociální demokracie nabídla, byl pan Gross a pan Paroubek. A tu situaci, která s tím byla spojena.
Výrok místopředsedkyně TOP 09 je hodnocen jako pravdivý, neboť korektně pojmenovává situaci z volebního období 2002-2006.
Posledními 2 předsedy vlády, kteří byli ze sociální demokracie, byli skutečně Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Jejich vlády fungovaly v rámci volebního období 2002 - 2006 v koalici s KDU-ČSL a Unií svobody.
Helena Langšádlová zmiňuje také v negativní konotaci "situaci, která byla s vládami spojena". Připomeňme tedy specifika u obou zmíněných vlád. Je pravda, že u obou vlád bylo přítomno několik kauz, které obě vlády poškozovaly.
Stanislav Gross sám musel rezignovat na pozici premiéra poté, co nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, kde získal finance na svůj byt. Navíc nejasnosti provázely také podnikání jeho manželky. Při hlasování o nedůvěře vládě Grosse se kabinet udržel pouze tak, že jej podrželi opoziční komunisté. Ti se zdrželi hlasování a zachránili tak Grosse, nicméně nakonec premiér rezignoval.
Vláda Jiřího Paroubka navázala na kabinet Stanislava Grosse. Některé kauzy z této doby také ovlivňovaly vládu/vládní koalici - např. Unipetrol, Biolíh nebo Ghanské kakao. Nicméně Jiří Paroubek dovedl vládu až k řádným volbám a podařilo se mu vytáhnout preference ČSSD až nad 30 % ve volbách v roce 2006. Zajímavost u tohoto kabinetu bylo také to, že premiér Paroubek a ČSSD v poslanecké sněmovně u některých zákonu fakticky obcházel koaliční partnery a prohlasovával legislativu s KSČM - dohromady měli 111 hlasů. Konkrétně šlo např. o zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích.
Na závěr je třeba připomenout, že součástí těchto vlád byla také KDU-ČSL. Obě tyto vlády získaly důvěru i díky hlasu současného 1. místopředsedy TOP 09 a ministra financí, Miroslava Kalouska.
