Opoziční poslanecké návrhy jsou v tomto období vládní většinou skutečně často nepřipouštěny k projednání na plénu Sněmovny a odsouvají se dále, aniž by vůbec vstoupily do prvního čtení. Jako příklad uveďme návrhy předsedy TOP 09 Kalouska, u nějž jsme podobný výrok již ověřovali.

Přestože koalice častěji projednává vládní návrhy, do programu schůze vždy zařadí i několik norem z řady návrhů opozice. Jde ovšem o tzv. opoziční okénko, kde na základě domluvy nechá koalice projednat i několik málo návrhů z řad opozičních subjektů.

Na poslední 55. schůzi tedy poslanci hovořili například o změně zákona o Ústavním soudu z pera poslanců TOP 09 nebo o návrhu zastupitelstva Libereckého kraje. Na 54. schůzi se zase zabývali vydáním zákona proti terorismu. Celkově jde o zlomek ze všech podaných návrhů.

Návrh na zdanění církevních restitucí byl poslancům rozeslán 11. března 2016, vláda se však na postoji k zákonu nedohodla. Poprvé se měl projednávat na 47. schůzi (bod 185) Sněmovny, po uplynutí dalších devíti jednání však dosud na schváleném pořadu nebyl. Většina poslanců jej na jednání schůze zatím nezařadila, a je tak fakticky odsouván.

Předně uveďme, že zákony, které se nestihnou projednat do konce volebního období, nemůže příští Poslanecká sněmovna dále řešit. To vychází ze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tudíž poslední příležitostí, dokdy je třeba schválit rozjednané legislativní předlohy, je konec volebního období.

Podle Ústavy České republiky (čl. 17) se volby konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Jde tedy o měsíc dlouhé časové okno oproti datu, které bylo zvoleno před čtyřmi lety. Volby se v roce 2013 uskutečnily 25. a 26. října.

Počítejme tedy s volebním obdobím končícím v průběhu října jako s finálním bodem a s dubnem jako začátkem možného legislativního procesu (protože právě od 4. dubna bude napříště opět zasedat Poslanecká sněmovna).

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny platí, že je-li projednán zákon v prvním čtení, je dále poslán do výborů, které mají 60 dnů čas na jeho projednání. Poté je návrh zařazen ke druhému čtení. Upozorněme, že je to možné, probíhá-li přímo schůze a najde-li se většina, jež hlasuje pro program, který tak učiní.

Předpokládejme, že se tak stane, že jde o „ideální případ“. Okamžitě proběhne druhé čtení a následuje čtení třetí. Mezi nimi je potřeba nejméně 14 dnů podle zákona (zejména z toho důvodu, aby měli poslanci čas se zorientovat v pozměňovacích návrzích).

Po těchto 14 dnech může být návrh schválen Poslaneckou sněmovnou. Časově jsme někde na konci června. Doplňme, že výše uvedené lhůty lze zkrátit, nicméně počítejme s tím, že poslanci tak neučiní, a vycházejme z toho, že Kováčik počítá tzv. „na jistotu“, aby to vyšlo i v nejvíce komplikované variantě.

Zákon je po projednání Poslaneckou sněmovnou poslán do Senátu, který má 30 dnů na projednání. Jsme tedy na konci července. Řekněme, že Senát poslancům zákon vrátí s pozměňovacími návrhy či jej zamítne. Vrátí se tedy na stůl poslancům, kteří jej projednají na nejbližší schůzi (ale nejdříve 10 dnů od doručení usnesení ze Senátu, jež o tom informuje).

Nyní jsme tedy v srpnu. Schválí-li poslanci opět zákon, jde na stůl prezidentovi. Ten má 15 dnů na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, nebo jej vrátí vetem opět a naposledy do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman tak učiní v tomto hypotetickém případě a Sněmovna hlasuje o vetovaném zákonu v září 2017.

Kováčik má tedy pravdu. Procedury a lhůty vycházejí tak, že dubnová schůze je poslední, jež poslancům dává jistotu, že mohou zákon v prvním čtení ještě protlačit do konce období. Upozorňujeme, že šlo o hypotetický příklad. Nepočítáme jednak s možným zkrácením lhůt, ale ani s přesnými termíny jednání Poslanecké sněmovny (a parlamentními prázdninami), které mohou vše znovu natáhnout. Navíc půjde o období volební kampaně, jež může jednání komplikovat.

Pavel Kováčik vyřkl v debatě (čas 36:25) tento výrok v reakci na Jaroslava Faltýnka, jenž obhajoval Andreje Babiše tím, že ministr financí prokázal své příjmy, a zároveň se dotazoval, kdo další to tak udělal. Výrok je pravdivý, neboť při žádosti o dávky hmotné nouze je opravdu třeba odhalit majetkové poměry své a často i dalších osob.

Existují tzv. nárokové dávky, které se bez dalšího přidělují za splnění podmínek bez prokazování majetku (např. u rodičovského příspěvku a pohřebného nikoliv). Vedle toho ovšem existují také dávky, kde je jedním z kritérií příjem adresáta (§ 2 zákona o státní sociální podpoře, např. u příspěvku na bydlení, přídavku na dítě a porodného).

Jiná je situace u dávek hmotné nouze, tedy příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc. Zejména první dvě jmenované bývají nejčastěji skloňovány v diskuzi o sociálních dávkách. U všech tří je třeba přímo posoudit majetkové poměry (tedy vlastnictví movitých a nemovitých věcí) žadatele a dalších osob, které laicky řečeno tvoří příjem domácnosti. Zjišťuje se tak pro případ, že by si žadatelé místo získání dávek mohli zajistit příjem prodejem majetku. Žadatelé pak tedy, pokud chtějí uspět, musí vykázat veškerý majetek, jenž dohromady nesmí dostačovat na pokrytí základních potřeb.

Jsou tedy příspěvky a dávky, u kterých nehraje majetek roli. U většiny z nich je však předmětem podrobného zkoumání přinejmenším příjem žadatelů (a dalších osob). K „absolutnímu totálnímu odhalení majetkových poměrů“ dochází u dávek hmotné nouze. Kováčik chtěl výrokem ukázat, že odhalení majetku není v Česku neslýchanou novinkou a u dávek je to běžným standardem. S výhradou toho, že ne každý jednotlivý občan žádající o příspěvek či dávku musí „absolutně a totálně“ svůj majetek odhalit, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Návrh zákona o majetkových přiznáních podala skupina poslanců včetně Pavla Kováčika jako tisk 678 již v předchozím volebním období a projednávání tohoto zákona bylo s koncem daného období ukončeno. Nový návrh zákona o majetkovém přiznání byl podán v červnu 2014 (sněmovní tisk č. 235/0) a v únoru 2016 byl zamítnut. Ze záznamu hlasování vyplývá, že pro zamítnutí tohoto návrhu byli mimo jiné i poslanci za ANO. Hlasování č.157 je vedeno jako přijetí návrhu, avšak ze stenoprotokolu schůze zjistíme, že se jednalo o hlasování o návrhu na zamítnutí předloženého návrhu.

Tyto návrhy počítaly s majetkovým přiznáním pro všechny osoby k němu povinné (pdf., str.8):„Navrhovaná právní úprava se dotýká povinné osoby, za kterou je považována jak fyzická osoba, tak osoba právnická, jejichž majetek přesahuje hodnoty v navrhovaném zákoně stanovené.“ Podle § 3 odst. 1 by se rozhodným dnem k přihlášení majetku stal 1. leden 2015, povinná osoba by pak pravidelně po roce podávala přiznání. Majetkový přírůstek upravoval § 7, správce daně by zjišťoval skutečné přírůstky a informace vykázané přiznáním.

Zjistí-li správce daně, že majetek byl získán z nelegálních příjmů, je povinen tuto skutečnost bezodkladně písemně oznámit příslušné složce Policie České republiky a příslušnému státnímu zastupitelství.

Podle § 5 odst. 5 „Povinnost podat přiznání se vztahuje i na majetek, který sice ke dni rozhodnému pro podání přiznání již povinná osoba nevlastnila, ale nabyla jej v období od posledního podaného přiznání.“ V kauze Čapí hnízdo by byl Andrej Babiš povinen přiznat i majetek, který v době 2008–2010 nevlastnil, ale později jej nabyl.

V zásadě tak lze říci, že v době nástupu do funkce (a stejně tak v pravidelných intervalech v dalších letech) by byla známa výše majetku. Dále by bylo známo i to, zda je tento majetek nabyt legálně a zda příslušného politika nestíhá policie.

Nicméně Kováčik zcela opomíjí, že jím chválený princip prošel ve vládní novele zákona o střetu zájmů. Má tedy pravdu, že hnutí ANO a vláda návrh KSČM nepodpořili. Nicméně oni prosadili svůj vlastní, ačkoli nakonec bez hnutí ANO, neboť návrh získal pozměňovací návrhy (tzv. Lex Babiš). Je také otázkou, jak by daná věc, kterou Kováčik popisuje, řešila situaci Andreje Babiše. To není v našich silách korektně vyhodnotit.

Nejsme schopni posoudit, nakolik by daná případná legislativa postihla tento konkrétní případ (Babiš) a také další případné problémy politiků. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Pavel Kováčik ve svém výroku naráží na kauzu Víta Bárty a mluví o presumpci viny politiků. Podle něj, pokud je politik trestně stíhán či je pojato jen podezření z trestního činu, měl by odejít. Což podle Kováčika Vít Bárta udělal. Ve svém výroku tak konfrontuje kauzu Víta Bárty se situací Andreje Babiše, který je vyšetřován v kauze Čapí hnízdo, kde se podle trestního oznámení jedná o dotační podvod a bylo na něj podáno také trestní oznámení kvůli krácení daní skrze korunové dluhopisy.

Podezření o korupci se poprvé v souvislosti s ministrem dopravy Vítem Bártou za VV objevilo 3. dubna 2011 v článku, který vydal Respekt. V něm poslanec Jaroslav Škárka (VV) tvrdil redaktorům, že bere od Víta Bárty pravidelně peníze za loajalitu a mlčení o financování strany. Podobně se vyjádřila i Kristýna Kočí, předsedkyně poslaneckého klubu VV.

6. dubna Vít Bárta celou kauzu popřel na tiskové konferenci. O celé kauze se vyjádřil následovně: „Já jsem třem kolegům půjčil, všem třem si opovažuju tvrdit, že to byli tykající kamarádi, částky od 100 do půl milionu korun a byla to bezúročná půjčka na jeden rok.“ Někteří poslanci VV tvrdili, že pokud neměli peníze a potřebovali si půjčit, mohli si říct Vítu Bártovi o finanční dar. Mezitím už Škárka s Kočí na Bártu podali trestní oznámení.

Mladá fronta uveřejnila 8. dubna část z dokumentu nazvaného „TOP manažerský etický kodex Strategie 2009-2014“, ve kterém tehdejší majitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta popisuje plány na další rozvoj firmy. Hlavním cílem je získání nejen ekonomické moci, ale také politické, protože veřejný sektor vytváří až čtyřicet procent zakázek. Vít Bárta ještě téhož dne rezignoval na svůj post ministra dopravy. Své rozhodnutí rezignovat na ministerský post zdůvodnil tím, že nechce svojí kauzou zatěžovat akceschopnost vlády v době důležitých reforem. Tehdejší premiér Petr Nečas jeho rezignaci přijal s tím, že nic jiného ani neočekával.

11. dubna premiér předal demisi Víta Bárty tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi a ten ji 21. dubna přijal.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Mezi českými politiky se totiž objevují tací, kteří byli trestně stíhaní a do politiky se vrátili, nebo alespoň dostali šanci znovu kandidovat.

Prvním z nich je Jiří Čunek. V roce 2007 byl tehdejší senátor a ministr pro místní rozvoj zbaven imunity a byl obviněn z přijetí půlmilionového úplatku od společnosti H&B REAL, jejímž prostřednictvím Vsetín prodával nájemníkům podnikové byty zkrachovalé Zbrojovky. Tato událost se měla stát v únoru 2002. 7. srpna 2007 státní zástupce Arif Salichov trestní stíhání zastavil, protože podle něj je nepochybné, že se nestaly skutky, kvůli nimž se stíhání vedlo. Také poukazoval na nedůvěryhodnost korunní svědkyně Marcely Urbanové a zpochybňoval i motiv uplácení. Uskutečněný prodej byl podle Salichova jednoznačně výhodný pro město Vsetín a tudíž korupci vylučuje (str. 23–25 usnesení). Státní zástupkyně Renáta Vesecká však případ znovu otevřela a Čunek i z toho důvodu rezignoval na post ministra pro místní rozvoj. V téže době s ním bylo vedeno trestní řízení ve věci střetu zájmů, protože v březnu 2007 v souvislosti s ukončením funkce starosty města Vsetín neuvedl, že má nesplacený hypoteční úvěr u Komerční banky. Také byl žalován, že neoprávněně pobíral sociální dávky. Ani v jedné kauze nebyl Čunek shledán vinným a v dubnu 2008 se vrátil do funkce ministra pro místní rozvoj.V současné době Jiří Čunek zastává funkci starosty města Vsetín, je hejtmanem Zlínského kraje a zároveň i senátorem.

Trestně stíhán byl i Pavel Trpák za ČSSD. V roce 2009 byl tento senátor zbaven imunity a obžalován z ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měl Pavel Trpák dopustit při výkonu pohotovostní služby v trutnovské nemocnici v květnu 2007, když došlo k úmrtí novorozence po porodu. Trpák byl v prosinci 2011 zproštěn obžaloby. V roce 2012 se stal zastupitelem Královéhradeckého kraje. Post senátora v roce 2014 neobhájil, v témže roce se však stal opět zastupitelem města Trutnov.

Do politiky se vrátil i člen KSČM Josef Vondruška, který byl od roku 2006 stíhán, že během komunistické vlády v Československu nepřiměřeně trestal vězně. V roce 2011 byl zproštěn obžaloby, jelikož mu týrání nebylo prokázáno. V roce 2013 byl zvolen zastupitelem Libereckého kraje.

Šanci vrátit se dostal i Vít Bárta, který byl v roce 2011 obviněn z korupce. Poslancům z VV měl dávat obálky z penězi, čímž si tak kupoval jejich loajalitu. Tito poslanci měli také mlčet o financování strany. Bárta tvrdil, že se jednalo o půjčky, o které mohl požádat každý z VV. Bárta byl zproštěn obžaloby a v roce 2013 se stal lídrem kandidátky hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury v Plzeňském kraji. Na mandát nedosáhl o 175 hlasů.

Je však potřeba doplnit, že skutečnost, že se neprokázala vina obžalovaného, neznamená, že byla prokázána naopak nevina. Pravomocný rozsudek může obsahovat buďto výrok o vině nebo zprošťující. Zprostit obžalovaného obvinění lze také pro tzv. „důkazní nouzi“, nebylo-li prokázáno, že byl skutek spáchán tak, jak je popsán v obžalobě, nebo nebylo-li prokázáno, že jej spáchal obžalovaný. V pochybnostech se pak rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Nelze tedy říci, že by soud vyslovoval číkoli nevinu.

Josef Vondruška, který patřil mezi lety 2005 a 2010 k poslancům za KSČM, byl obžalován ze zneužívání pravomocí veřejného činitele během působení ve věznici v Minkovicích před rokem 1989. Následně byl však zproštěn viny. Do vysoké politiky se nevrátil, nicméně byl v období 2013–2016 zastupitelem Libereckého kraje.

Mezi lety 1972 a 1990 dělal Vondruška dozorce ve věznici v Minkovicích. V září 2006 tři z bývalých minkovických vězňů – Vladimír Hučín, Jiří Gruntorád a Jiří Wolf – Vondrušku obvinili, že je nepřiměřeně agresivně trestal.

U Hučína bylo obvinění zpochybněno. Vondruška totiž v době, kdy byl Hučín vězněn, studoval na Vysoké škole SNB. Do věznice měl sice přístup, vykonávat službu ale nemohl. Tvrzení dalších dvou bývalých vězňů se nedala snadno vyvrátit, i tak byl ale Vondruška obžalován v listopadu 2008 ze zneužívání pravomoci veřejného činitele pouze v případě Jiřího Wolfa a Sněmovna ho vydala ke stíhání. Na kandidátce KSČM do voleb v roce 2010 již nefiguroval - podle strany mu bylo doporučeno nekandidovat. Vondruška tento krok interpretoval jako odchod do důchodu. V dubnu 2011 byl zproštěn obžaloby.

Je zde však třeba doplnit, že skutečnost, kdy se neprokázala vina obžalovaného, neznamená, že byla prokázána nevina. Pravomocný rozsudek může obsahovat buď výrok o vině, nebo výrok zprošťující. Zprostit obžalovaného obvinění lze také pro tzv. důkazní nouzi, nebylo-li prokázáno, že byl skutek spáchán tak, jak je popsán v obžalobě, nebo nebylo-li prokázáno, že jej spáchal obžalovaný. V pochybnostech se pak rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Nelze tedy říci, že by soud vyslovoval číkoli nevinu.

Poslancem se tedy Vondruška už znovu nestal. Od roku 2013 však byl zastupitelem Libereckého kraje. V roce 2016 tento post neobhájil.

24. května 2016 navrhl v Poslanecké sněmovně Pavel Kováčik bod, který se jmenoval Zpráva vlády k řešení situace v hornictví se zřetelem k vývoji v Ostravsko-karvinských dolech. K tomuto návrhu se připojil předseda poslaneckého klubu hnutí Úsvit Marek Černoch. Ten ovšem navrhl bod s jiným zněním. Konkrétně Informace vlády ČR o postupu ve věci nevýhodné privatizace OKD.

Zatímco Kováčikův návrh potřebnou podporu nezískal, Černochem předložená alternativa již dost hlasů dostala a tento bod (tj. Informace vlády...) byl tedy zařazen na jednání Poslanecké sněmovny. Dodejme, že prvně se o něm jednalo v červnu 2016 a doposud nebylo projednávání uzavřeno. Naposledy poslanci diskutovali dané téma 15. března 2017.

Oba body drtivou většinou hlasů podpořil klub KSČM. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, komunisté skutečně navrhovali v Poslanecké sněmovně spolu s Úsvitem jednání o OKD.

O návrhu na vznik vyšetřovací komise k reorganizaci police poslanci hlasovali na své 48. schůzi 26. 6. 2016. Jednalo se o hlasování č. 35, přičemž pro zřízení komise se vyjádřilo 135 poslanců (zástupci všech parlamentních politických stran včetně KSČM). Proti hlasoval pouze poslanec Bronislav Schwarz z ANO.

S informací, že se chystá reorganizace policie, jako první přišly Lidové noviny na začátku června 2016. Ministr vnitra Pelikán následně reorganizaci policie, k níž mělo dojít 1. 7. 2016, odmítl a uvedl, že zvažuje rezignaci na ministerskou funkci. Hnutí ANO podle Pelikána považuje krok za účelový s cílem zastavit vyšetřování závažných kauz, které se dotýkají i politické sféry.

ANO poté požadovalo zrušení plánované reorganizace a začala několikaměsíční verbální přestřelka (zejména) mezi ministrem vnitra za ČSSD Chovancem a předsedou koaličního hnutí ANO Babišem. Andrej Babiš nařkl Milana Chovance z toho, že vedení policie ovlivňuje. Ten považoval Babišovy reakce za hysterické a vinil ho z politizace celé záležitosti. Předseda třetí koaliční strany KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se taktéž vyjádřil, že ANO celou skutečnost politizuje a také že kauza byla otevřena stranickým tiskem hnutí ANO. S informacemi totiž přišly Lidové noviny spadající do mediálního domu Mafra, který patří Andreji Babišovi.

Bohuslav Sobotka (ČSSD) připomněl, že tyto záležitosti spadají do kompetence policejního prezidenta a ministerstva vnitra. Na 14. 6. 2016 svolal premiér kvůli sporu Bezpečnostní radu státu. Andrej Babiš oznámil, že se jí nezúčastní. Zde došlo k dohodě, že se reorganizace neuskuteční 1. 7. 2016, ale o měsíc později, tedy 1. srpna 2016. Ministr Chovanec oznámil, že pokud nedostane na radě relevantní a závažný argument, proč reorganizaci zastavit, podepíše ji následující den - 15. 6. 2016. Na týž den premiér svolal dohadovací řízení v koalici.

Ministr Chovanec 15. 6. reorganizaci skutečně podepsal. Babiš přitom již dříve uvedl, že pokud tak učiní, hnutí ANO zřejmě vypoví koaliční smlouvu. To se nakonec nestalo a ANO pouze vzneslo požadavek na revizi koaliční smlouvy, s čímž ČSSD souhlasila.

O nové podobě koaliční smlouvy spolu jednaly stranické špičky koaličních stran 22. 6. 2016, avšak došlo pouze k technickým změnám, strany se zabývaly zpřesněním programových priorit vlády.

Do vládního sporu vstoupil také prezident Miloš Zeman, který vyzval strany ke zklidnění emocí a který také již dříve jednal s oběma hlavními protagonisty sporu - Chovancem a Babišem.

V únoru 2017 vydala parlamentní vyšetřovací komise k reorganizaci policie závěrečnou zprávu (.pdf). V ní konstatovala, že se neprokázalo, že by reorganizace elitních policejních útvarů měla za cíl zkomplikovat vyšetřování citlivých kauz. Andrej Babiš označil tuto zprávu za zmanipulovanou šaškárnu, byť pro její schválení hlasovali členové vyšetřovací komise jednomyslně, tedy včetně zástupce hnutí ANO, poslance Bohuslava Chalupy.

Obecně je problematické určit, které případy jsou podobného charakteru případu Andreje Babiše, jak o tom Kováčik mluví. Pokud se podíváme na známé kauzy, KSČM skutečně hlasuje pro vydávání poslanců. Není ovšem pravdou, že by automaticky byli komunisté vždy pro vydání i svých vlastních členů při situacích, jako jsou dopravní nehody.

V roce 2001 takto KSČM hlasovala proti vydání své poslankyně Jirousové, rovněž nepodpořila v tom samém volebním období vydání poslankyně Kailové z ČSSD v podobné věci (autonehoda), kdy se klub kompletně zdržel hlasování (což fakticky znamená hlasování proti v daném případě). Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, automaticky poslanci KSČM pro vydávání poslanců a poslankyň ruce nezvedají.

Oněmi známějšími případy jsou vydání Davida Ratha či Vlasty Parkanové. V obou těchto případech byli komunisté pro vydání. Dále například u Petra Wolfa z ČSSD, který byl podezřelý z úvěrového podvodu, zkreslování údajů o stavu hospodaření a z porušování autorských práv, hlasovali všichni tehdejší poslanci za KSČM pro vydání.

Stejná situace nastala u Víta Bárty a Jaroslava Škárky z Věcí veřejných, kteří měli být vydání k trestnímu stíhání kvůli korupci.

Pokud se podíváme na hlasování v tomto volebním období, tedy od roku 2013, zjistíme, že kromě jednoho hlasování o Zuzaně Kailové, kdy se všichni členové KSČM zdrželi, nebyl žádný hlas z jejich klubu proti vydání.

Při hlasování o vydání k trestnímu stíhání poslance Bronislava Schwarze a Bohuslava Svobody byli všichni poslanci za KSČM pro vydání, stejně tak u druhého hlasování o Bohuslavu Svobodovi a prvního o Zuzaně Kailové. Taktéž nehlasoval proti nikdo u vydání Štěpána Stupčuka a Aleny Nohavové.

Co se týká hlasování u kolegyň z poslaneckého klubu KSČM po spáchání dopravní nehody, Pavel Kováčik má na mysli Taťánu Jirousovou (.pdf, str. 4), která byla imunity zbavena při druhém hlasování. Díky poslancům KSČM to však nebylo, když pro vydání byli jak při prvním, tak při druhém hlasování pouze dva. Právě Pavel Kováčik se u jednoho hlasování zdržel, u druhého byl dokonce proti vydání.