Miloš Zeman poskytl ve středu 11. ledna Českému rozhlasu v pořadu Interview Plus rozhovor, kde uvedl: „... já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi".

Tento prezidentův výrok vyvolal silnou reakci na české politické scéně. Někteří politici a lidé z bezpečnostní komunity přitom skutečně kritizovali prezidenta poměrně ostře.

Místopředseda sněmovního výboru pro obranu Ivan Gabal mimo jiné uvedl: „... jestliže Miloš Zeman není schopen udržet takovou informaci, pokud ji dostal, tak podle mého názoru není schopen výkonu funkce“. Bývalý šéf civilní rozvědky Karel Randák komentoval Zemana také slovy, že „je to bezprecedentní a do nebe volající pitomost“.

Bývalý šéf BIS Jan Růžek uvedl, že „pan Zeman je schopen říci cokoli a už mě to nepřekvapuje“ a exministr vnitra František Bublan označil Zemanův výrok za „fatální chybu“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv upozorňujeme, že Pavel Blažek zaměňuje a spojuje dvě aféry: tzv. Zemanovy kufříky (které se také týkaly bezpečnostních služeb) a s tím nesouvisející bamberskou aféru.

Blažek popisuje situaci, kdy Miloš Zeman v minulosti opakovaně veřejně uvedl údaje, které se týkaly bezpečnostní či zpravodajské problematiky a které se následně ukázaly jako nepravdivé nebo nepotvrzené. Jeho argumentem je, že Zeman si tak počíná dlouhodobě a v politické kariéře jej to neohrožuje, neboť i přes to, že zejména některá Zemanova tvrzení se ukázala jako zcela nepodložená, nijak jej to ve volebních kláních nediskredituje.

Tento popis je korektní. Zeman v minulosti skutečně takto postupoval, když mluvil např. o teroristovi Attovi v Praze nebo o tzv. kufřících. Byť se tyto kauzy ukázaly jako nepodložené, Zemana reálně nezdiskreditovaly. Blažek tedy popisuje výrok korektně, používá ovšem špatný příklad, neboť tzv. bamberská aféra se netýkala této věci. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť faktické jádro je popsáno správně.

Miloš Zeman v rozhovoru pro Český rozhlas PLUS 11. ledna 2017 uvedl: „Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“

Tuto informaci nepotvrdil kromě Miloše Zemana nikdo. Ani předseda vlády, ministr vnitra či ředitelé zpravodajských služeb. Tento aktuální případ ovšem není u prezidenta unikátní. V minulosti skutečně Miloš Zeman veřejně publikoval informace, které se později ukázaly jako nepravdivé nebo se nikdy nepotvrdily a které se opět týkaly bezpečnosti a zpravodajských informací.

Předně šlo o tzv. Zemanovy kufříky. Jednalo se o dva případy z roku 1996 a 1998. V prvním z nich Zeman jako opoziční politik přišel s tvrzením, že ministr vnitra Ruml a BIS plánují změnit Českou republiku v policejní stát, což měla dokládat řada dokumentů. To se později ukázalo jako podvrh, jenž se k Zemanovi dostal od recidivisty, který se vydával za agenta BIS.

Druhý „kufřík“ Miloše Zemana se odehrál v roce 1998, kdy předseda ČSSD přišel s obviněním z chystaného útoku tajných služeb na sociální demokracii a ODS. Tento krok měl být inspirován zahraničím, nikdy se však nepotvrdil.

V neposlední řadě pak Miloš Zeman jako premiér veřejně během návštěvy USA v roce 2001 uvedl v CNN, že terorista Muhammad Atta, který byl zapojen do útoků 9/11, plánoval bombový útok v Praze na sídlo Rádia Svobodná Evropa. Tato informace o tzv. pražské stopě se ukázala jako nepravdivá a nepotvrdila se.

Miloš Zeman tedy v průběhu své politické kariéry skutečně přicházel veřejně s poměrně zásadními prohlášeními týkajícími se bezpečnosti a zpravodajských informací, které se následně ukázaly jako zcela nepravdivé. V postupu politickými funkcemi mu to nebránilo.

Dodejme, že tzv. bamberská aféra z roku 1998 je v tomto případě Blažkem zmíněna mylně. Nešlo v ní o „kufříky“ s informacemi, o kterých píšeme výše. V bamberské aféře se jednalo o to, že Miloš Zeman se jako předseda ČSSD měl spolu s místopředsedou Machovcem setkat v roce 1995 v německém městě Bamberg s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Ten měl nabídnout ČSSD velkou finanční podporu a kompromitující materiály na tehdejší vládní politiky výměnou za budoucí možnost ovlivnit personální složení vlády. Zeman tvrdil, že s Vízkem vyrazil dveře, Česká televize ovšem zjistila, že schůzek bylo celkem pět. Obsah schůzek a dohody se nikdy nepodařilo potvrdit.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3.

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud. Předseda Senátu pak ze zákona musí předložit rozhodnutí ministerstvu spravedlnosti. Do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje. Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, pak toto rozhodnutí zruší a buď vrátí věc soudu k novému rozhodnutí, nebo rozhodne sám.

Zda skutečně ministerstvo zahraničí pro každý jednotlivý případ dodává vyjádření ministerstvu spravedlnosti, není z veřejně dostupných zdrojů jasné. Obrátili jsme se s dotazem na ministerstvo zahraničí a výrok na základě odpovědi doplníme.

Pavel Blažek korektně popisuje průběh vydávání Torubarova, který byl vydán z ČR do Ruska v květnu 2013. V ruské vazbě opravdu nezůstal příliš dlouho. V prosinci 2013 však opět z Ruské federace uprchl: neznáme důvody jeho útěku a nemůžeme určit, zda mu v zemi nic nehrozilo. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kauza Torubarova začala jeho obviněním ruskými soudy v letech 2007–2010 z podvodu a vydírání důstojníka tajné služby. Torubarov tvrdí, že to byl naopak on, koho vydírala tajná služba, policie a mafie. V roce 2010 uprchl se svou rodinou do České republiky. Na základě mezinárodního zatykače byl v roce 2011 zatčen v Rakousku, které ho vydalo do České republiky. Zde podal žádost o azyl, ale byl opět zatčen v roce 2012. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek pak rozhodl o jeho vydání, jemuž se 2. května 2013 na poslední chvíli snažilo zabránit několik členů vlády, včetně ministra financí Miroslava Kalouska, který před letadlo s ruským podnikatelem nechal postavit cisternu. To však nebylo nikým potvrzeno.

K jeho vydání došlo i přes skutečnost, že azylové řízení nebylo ještě ukončené, což bylo kritizováno například Českým helsinským výborem. Později dal navíc výboru za pravdu i Ústavní soud, který došel k závěru, že rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o vydání Torubarova bylo chybné a toto rozhodnutí o vydání zrušil 26. června 2014. Na základě rozsudku mu bylo vyplaceno 250 tisíc korun jako omluva, ale jeho další nároky za pomyslnou újmu české soudy zatím zamítly.

Ruský podnikatel byl po příletu z Prahy do Moskvy eskortován do vazební věznice ve Volgogradu, kam se za ním chystali čeští diplomaté v Rusku, aby se podívali, v jakých podmínkách se nachází. Před domluvenou návštěvou ruský soud překvapivě rozhodl o propuštění z vazby k 3. červenci 2013 z důvodu překročení doby možné vazby.

Torubarov svůj pohled na předání, pobyt ve vězení a propuštění z vazby ozřejmil v rozhovoru pro Lidové noviny 8. července 2013. V prosinci 2013 znovu utekl z Ruské federace, ale byl na své cestě do Rakouska zadržen v Maďarsku, kde požádal o azyl. V roce 2014 mu byl azyl zamítnut, ale dle rozhodnutí maďarských soudů měl být jeho případ znovu přezkoumán. V roce 2016 mu maďarské úřady azyl opětovně zamítly udělit. Torubarov se znovu odvolal. Do konečného vyřešení azylového řízení nesmí Maďarsko opustit.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože vláda mohla svým usnesením zakázat reorganizaci policie a ministerstvo vnitra by se jím muselo řídit.

Obecně platí, že vláda může usnesením podle článku IV jednacího řádu vlády schvalovat a uložit úkol. Dále podle odst. 3 tohoto článku platí, že vláda může usnesením uskutečnit zákonem stanovenou pravomoc.

Odstavec 5 pak říká, že vláda bere určitou skutečnost na vědomí, doporučuje určité postupy nebo něco žádá.

Dle článku 69 odst. 3 Ústavy ČR mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Kompetenční zákon o zřízení ministerstev ve svém § 12 uvádí rozsah kompetencí ministerstva vnitra, mezi které mimo jiné patří záležitosti vnitřní bezpečnosti, tedy záležitosti týkající se Policie ČR.

Stejný zákon pak v části třetí upravuje zásady činnosti ministerstev. V § 21 je stanoveno, že ministerstva se ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády.

Z toho vyplývá, že ministerstvo mohlo reorganizaci policie provádět. Kdyby však vláda vydala usnesení zakazující provedení této reorganizace, muselo by se jím ministerstvo vnitra řídit.

Co se týká zmínky o dvou měsících, Pavel Blažek má na mysli nejspíše časové období mezi zveřejněním plánu na reorganizaci ministrem vnitra Chovancem a policejním prezidentem Tuhým na začátku června loňského roku a účinností tohoto opatření 1. srpna 2016.

Jelikož Pavel Blažek popisuje možnosti ministrů správně stejně jako dobu, kdy je mohli uskutečnit, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Poslankyně a členka Stálé komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů Jana Lorencová poskytla v prosinci 2016 rozhovor Parlamentním listům, kde se negativně vyjádřila na adresu vyšetřovací komise zabývající se reorganizací policie a zejména jejích členů.

V rozhovoru kritizovala zejména účast členů komise, včetně jejího předsedy Pavla Blažka, na oslavě advokátní kanceláře vlivného právníka Radka Pokorného. Informaci tehdy přinesl server Neovlivní.

Důvěru vládě, v níž jsou členy i ministři ANO a Milan Chovanec (ČSSD), vyslovila sněmovna v únoru 2014. Všech 47 poslanců hnutí ANO důvěru vládě v hlasování vyjádřilo. Pavel Blažek hlasoval proti vyslovení.

Blažek ale patrně naráží na pnutí v koalici v rámci boje o reorganizaci policie, který hnutí ANO svedlo se svým koaličním partnerem. Andrej Babiš hrozil v případě schválení reorganizace vypovězením koaliční smlouvy, to se však nestalo a celá situace okolo policie se uklidnila. Také Robert Pelikán pohrozil svou demisí. Vládní koalice nakonec celou situaci ustála a pokračuje ve stejném složení. Ministr Babiš na schůzce u prezidenta Zemana spolu s ministrem Chovancem zmírňovali napětí, které v koalici při reorganizaci policie vzniklo.

Současného policejního prezidenta jmenoval do funkce ministr vnitra Milan Chovanec v dubnu 2014. Za policejního prezidenta skutečně nese zodpovědnost vláda, konkrétně ministr vnitra. Tato odpovědnost však není obsahem Ústavy České republiky, ale zákona č. 273/2008 Sb., tedy zákona o policii. Zákon o Policii České republiky v § 5 říká, že „policejní prezident odpovídá za činnost policie ministrovi“.

V červnu 2016 podal policejní prezident Tomáš Tuhý trestní oznámení kvůli prohlášení šéfa ostravské expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jiřího Komárka. Komárek totiž pro Českou televizi uvedl, že Tuhý je podezřelý z úniku informací v souvislosti se stamilionovou hospodářskou kriminalitou.

V červenci 2016 pak Jiří Komárek podal trestní oznámení na ministra vnitra Milana Chovance, policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho náměstka Zdeňka Laubeho.

„Podle mého názoru mohli uvedení pánové zneužít svého postavení a funkce k maření důležitého úkolu bezpečnostního sboru s úmyslem poškodit ústavní zřízení ČR,“ uvedl jako odůvodnění žaloby Komárek.

Tzv. Šlachtova zpráva je dokument, který zpracoval bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta společně s bývalými kolegy, včetně Jiřího Komárka. Tento dokument měl dokazovat, že se policejní představitelé snažili prostřednictvím reorganizace zbavit Roberta Šlachty na vedoucím postu. Tento dokument měl podpořit žalobu Jiřího Komárka.

Začátkem ledna 2017 náměstek pražské vrchní státní zástupkyně Adam Bašný uvedl, že žalobci se nebudou zabývat žalobou na ministra vnitra Chovance, policejního prezidenta Tuhého ani jeho náměstka Laubeho. Podle rozhodnutí ve věci nelze spatřovat podezření ze spáchání trestného činu. Adam Bašný také uvedl, že po pečlivém vyhodnocení materiálů, které se měly týkat trestní činnosti spojené s reorganizací policie, bylo rozhodnuto o založení věci.

V rozhovoru pro New York Post z dubna 2016 mluví Ivana Trump o svém bývalém manželu Donaldovi pozitivně. Rozvod byl z jejího pohledu náročný, ale jak sama řekla: „Od té doby, co se urovnala finanční stránka, chováme se k sobě přátelsky“.

V roce 1990 se Olga Havlová (podle informací z knihy Pavla Kosatíka Člověk má dělat to, nač má sílu) vydala do Spojených států, kde se účastnila mimo jiné dobročinného večírku, „který ve prospěch Výboru (lidí dobré vůle) uspořádala v newyorském hotelu Plaza Ivana Trumpová“.

Od existence této vlády došlo k několika zemětřesením na jednotlivých ministerstvech. První výměna ministra se odehrála na ministerstvu pro místní rozvoj. V tomto případě byl hlavním důvodem odchod ministryně Věry Jourové (ANO) do Bruselu na pozici eurokomisařky za ČR. Nově jmenovanou ministryní do tohoto resortu se stala Karla Šlechtová, kterou prezident jmenoval do funkce 8. října 2014.

Dalším ministrem, který skončil ve vládě, byl ministr dopravy Antonín Prachař (ANO). Ten po vlně kritiky ze strany opozice a médií, především v otázce vedení ŘSD nebo vypsání tendru na nového provozovatele mýtného systému, nabídl svou rezignaci. Hnutí ANO na jeho místo nominovalo (nestraníka) ředitele Skansky Daniela Ťoka. Toho jmenoval prezident Zeman 4. prosince 2014.

Ministryně spravedlnosti Válková rezignovala na svou funkci po dohodě s hnutím ANO dne 10. února 2015 s tím, že skončí k 1. březnu. Jako jeden z důvodů uvedla „zdravotní indispozici“. Na toto místo byl jmenován její dosavadní náměstek Robert Pelikán dne 12. března 2015.

Prvním skutečně odvolaným ministrem byl ministr školství Marcel Chládek za ČSSD. Žádost o jeho odvolání předal premiér Sobotka prezidentovi 29. května 2015. Důvodem byly informace o šikaně podřízených na ministerstvu zveřejněné v Mladé frontě Dnes. Vedením ministerstva byla dočasně pověřena ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Novou ministryní školství byla dne 17. června jmenována (tehdy ještě nestranická) Kateřina Valachová. O pár měsíců později však vstoupila ministryně školství do ČSSD.

Po neúspěšných krajských volbách se Bohuslav Sobotka rozhodl pro obměnu ministrů ve vládě. Na odvolání navrhl ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra lidských práv Jiřího Dienstbiera (oba ČSSD). Jako důvod těchto odvolání Sobotka uvedl únavu ministrů. Ministr Němeček uvedl, že tento krok přijímá, protože chce, aby ČSSD uspěla ve sněmovních volbách v roce 2017. Dienstbier naopak považuje jako důvod pro své odvolání fakt, že Sobotka nebude mít na nadcházejícím volebním sjezdu protikandidáta. Na pozici ministra zdravotnictví byl navržen ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík a Jan Chvojka na ministra pro lidská práva (oba ČSSD). Ministři byli do funkce jmenováni dne 30. listopadu 2016.

Podle ČTK Sobotka chystanou obměnu označil „za příležitost pro koaliční partnery, aby zvážili, zda jejich týmy ve vládě jsou ty nejlepší, které mají k dispozici.“ Jak předseda hnutí ANO Andrej Babiš, tak předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek však uvedli, že „o žádné změně svých ministrů neuvažují a obměna ministrů za ČSSD je v kompetenci premiéra“.

Hnutí ANO vyměnilo za dobu vlády celkem tři své ministry, stejně jako ČSSD. Na druhou stranu je zbytek výroku pravdivý, takže jej stejně hodnotíme i celkově.

Velmi diskutovaný zákon o střetu zájmů měl podporu napříč celým stranickým spektrem. Dokazuje to hlasování Poslanecké sněmovny ve třetím čtení tohoto návrhu i hlasování o návrhu vráceném Senátem. Jediným, kdo se stavěl proti oběma verzím novely, bylo hnutí ANO.

Při projednávání třetího čtení návrhu dne 14. září byl za přítomnosti 182 poslanců návrh schválen – pro bylo 135 poslanců, přičemž negativně se vyjádřilo jen 37 poslanců z ANO a 2 nezařazení. Postoupený návrh novely zákona pak byl Sněmovně vrácen Senátem s pozměňovacími návrhy – o revidovaném návrhu se hlasovalo 29. listopadu. Ze 174 přítomných jej podpořilo 125 poslanců. Proti byla drtivá většina příslušníků ANO a 5 nestraníků, mimo jiné i členové Okamurovy SPD.