Debata o tom, zda mít, nebo nemít Senát, se skutečně vede již od konce roku 1992, kdy byla tvořena Ústava ČR. Řada poslanců však tehdy apelovala na upřednostnění státotvorných zájmů před stranickými, a tedy i na snahu o konsensus.

Ústavou ČR ze 16. prosince 1992 zaniklo federativní uspořádání Československé republiky, tedy i Federální shromáždění, které do té doby plnilo funkci společného parlamentu pro Česko i Slovensko. Z České národní rady se nově stal Parlament ČR, přičemž zmíněná ústava v čl. 18 dělí tento subjekt na Senát a Poslaneckou sněmovnu.

Tato koncepce (. doc) dvou zákonodárných orgánů se začala řešit již v červenci 1992. Komise předsednictva ČNR, která se tehdy na přípravě ústavy podílela, počítala se 100 senátory, jejichž působení musí být maximálně odděleno od poslaneckého. Stejně tak musí působit v odlišném funkčním období. Vláda ovšem nesouhlasila s maximálním oddělením komor. V průběhu jednání se měnil i počet senátorů, který se nakonec ustálil na 81.

Senát jako takový však začal fungovat až od voleb 1996. Do té doby působil v ČR Prozatímní Senát, vůči němuž chovala řada poslanců antipatie a proklamovala jeho zrušení (.doc, kapitola III.).

Jedním z předmětů sporu byl i výběr volebního systému. KDU-ČSL prosazovala tzv. australský systém (alternativní hlasování), kde voliči vytvářeli pořadí kandidátů uvedených na jedné kandidátce. Zvítězil ten, kdo získal nadpoloviční většinu hlasů. V opačném případě byly „hlasovací lístky kandidáta, který získal nejméně prvních pořadí, přiřazeny k hlasovacím lístkům kandidátů, kteří byli na nich uvedeni jako druzí v pořadí“ (.doc, str. 4).

Po níže zmíněném pozměňovacím návrhu Hirše byl tento model zamítnut a schválen většinový dvoukolový systém.

Vládní návrh ústavy z poloviny roku 1992 ovšem přímo neřešil způsob volby.

„Články upravují aktivní a pasivní volební právo. Tím se obě komory od sebe liší, jinak ústava odkazuje na zákon. V zákoně bude upraveno, na jakém základě se budou volby provádět.“ - k čl. 18 až 20 vl. návrhu ústavy.

S přesnou specifikací přišla vláda, když se návrh předložil 10. listopadu ČNR k projednání. Pozměňovací návrh na upřesnění čl. 18 zmíněného návrhu ústavy podal Pavel Hirš přímo v průběhu 10. jednání.

„2. V čl. 18 odst. 1 se uvádí:‚Do komor parlamentu se použije odlišný způsob voleb'. Přitom neuvádí jaký.

Zde bych rád zdůraznil, že celá ústava je koncipována na vzájemné vyváženosti obou komor parlamentu, to je poslanecké sněmovny a senátu, přičemž senát plní v legislativním procesu funkci kontrolního a pojistného mechanismu a má odlišný charakter než poslanecká sněmovna. Aby svoji funkci mohl plnit, musí být zvolen v jiném časovém období a jiným způsobem. Dále - aby senát plnil svoji funkci, měli by být senátoři zástupci užšího okruhu voličů než poslanci poslanecké sněmovny. Proto je nejvýhodnější, aby členové senátu byli voleni v menších jednomandátových obvodech, nejlépe většinovým volebním způsobem.

Na druhé straně - poslanecká sněmovna jako základní prvek legislativního procesu je složena z členů zastupujících větší volební obvody, kdy se na volebním procesu podílejí především politické strany, které, jak se praví v čl. 5 navrhované ústavy, jsou základem politického systému státu. Zde je pak nejvýhodnější nám již tradiční poměrný volební systém.

Z těchto důvodů navrhuji následující znění čl. 18 první odstavec:‚Volby do poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.'

Dále navrhuji zařazení dalšího odst. 2 v následujícím znění:‚Volby do senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva většinovým systémem.' Stávající odst. 2 se pak přečísluje na odst. 3.“

Tato navrhovaná úprava se stala nakonec jediným schváleným pozměňovacím návrhem ústavy, který podpořilo 151 přítomných poslanců.

Samotná debata o ponechání, či zrušení Senátu se skutečně vede od samého vzniku republiky a soustavně pokračuje až do dneška. V roce 1996 řada poslanců usilovala o jeho zrušení. Jejich iniciativu nakonec zamítla vláda. Proti Senátu se otevřeně vyslovil v rozhovoru pro BBC v roce 2001 i Ivan Langer (tehdy ODS).

Pro zrušení Senátu se často vyslovují členové KSČM (např. poslankyně Zuzka Rujbrová v roce 2004). Otázka potřebnosti Senátu eskaluje často s volbami, jak je tomu i po současných senátních volbách, kdy Andrej Babiš proklamuje nesmyslnost Senátu.

Výrok nemůžeme reálně ověřit, neboť není možné dokázat spojení mezi podanými trestními oznámeními a Čunkovou popularitou.

Jiří Čunek byl v lednu 2007 jmenován ministrem pro místní rozvoj a místopředsedou vlády. V lednu přitom vyšly hned dva průzkumy o popularitě českých politiků. První z nich publikoval 4. ledna CVVM (.pdf, str. 1) a byl zaměřený na důvěru v politiky. Čunek obsadil třetí místo, žebříčku vévodila Vlasta Parkanová a Pavel Bém byl druhý.

Dne 17. ledna zveřejnila výsledky výzkumu agentura STEM a Jiří Čunek byl vyhodnocen jako třetí nejpopulárnější politik. Žebříček tentokrát vedl pražský primátor Bém a před Čunkem se umístila také Parkanová. Jiří Čunek sice nebyl nejpopulárnějším politikem, ale jedno prvenství získal. Výzkum STEM hodnotil i popularitu lídrů politických stran, ve kterém byl Jiří Čunek na prvním místě.

Již v lednu 2007 také odstartovala kauza týkající se obvinění Jiřího Čunka z korupce. Čunek byl obviněn (.pdf, str. 1) z převzetí půlmilionového úplatku od realitní společnosti H&B Real, ke kterému mělo dojít v únoru 2001. Policie předtím musela požádat Senát o vydání Čunka k trestnímu stíhání a ten dne 7. února 2007 zareagoval na tuto žádost kladně.

Klíčovou svědkyní celé kauzy byla Čunkova bývalá sekretářka Marcela Urbanová, která proti Čunkovi vypovídala. V listopadu 2007 bylo trestní stíhání zastaveno (.pdf, str. 31). Státní zástupce došel k závěru, že Čunek nepřevzal finanční prostředky tak, jak to vylíčila Urbanová.

Trestní oznámení nicméně mohou být podána anonymně, policie má i tak povinnost se jimi zabývat. Pokud se k němu autor sám nepřihlásí, není možné zjistit, kdo jej podal, a analyzovat jeho pohnutky. Orgány činné v trestním řízení také mohou zahájit činnost z vlastní iniciativy. V tomto případě není autor oznámení znám.

Čunek tak líčí celou záležitost správně, nicméně nelze dokázat souvislost mezi jeho oblíbeností a následným obviněním z korupce.

Nejpalčivějším problémem v případě stavby dálnice mezi Brnem a Vídní je v současné době skutečně neexistence zásad územního rozvoje, vypracovaná pro Jihomoravský kraj. Na tomto úseku se pracuje převážně na rakouské straně, kde rakouská dálnice A5 by měla být v roce 2017 prodloužena až do Poysdorfu. Podle ministra dopravy Ťoka nelze do doby vypracování nových zásad územního rozvoje v přípravě dálnice mezi Brnem a Vídní na české straně nijak pokročit.

Dalším stagnujícím projektem v regionu je rychlostní komunikace R43, tzv. Hitlerova dálnice. V době, kdy byl ministrem dopravy Pavel Dobeš se odhadovalo zahájení stavby někdy v roce 2025. V současné době si však ani premiér Sobotka netroufá odhadovat, kdy k začátku stavby skutečně dojde.

Hlavním problémem v zahájení stavby podle něj není ani tak otázka financování, jako spíše příprava území na stavbu hlavně v okolí nedaleké Kuřimi. Starostové z Blanenska však upozorňují, že se žádné spory nevedou a naopak se může začít stavět.

Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože největším problémem dálnice mezi Brnem a Vídní je neexistence ZÚR.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože dotační období 2007–2013 zmiňuje problematiku místních komunikací poměrně obsáhle a rekonstrukce či modernizace místních silnic byly jedním z hlavních investičních záměrů.

Pro období 2007–2013 bylo připraveno celkem 7 regionálních operačních programů (ROP). Pro oblast Jihočeského kraje spravoval finance Regionální operační program NUTS II Jihozápad s celkovou částkou přes 633 milionů eur. V rámci ROP Jihozápad bylo zmiňováno zlepšení regionální silniční sítě (silnice II. a III. třídy) coby jeden z cílů programu v rámci zvýšení dostupnosti regionu a jeho částí (. pdf, s. 64 a tabulka tamtéž, s. 65–66):

4.2.6.1 Oblast podpory Modernizace regionální silniční sítě

• Rekonstrukce a modernizace, popř. výstavba souvislých úseků silnic II. a III. třídy pro zlepšení dostupnosti center a jejich napojení na nadřazenou silniční síť.
• Rekonstrukce a modernizace, popř. výstavba silnic II. a III. třídy ke hraničním přechodům.
• Odstraňování bodových závad na silnicích II. a III. třídy (např. křižovatky, přejezdy, mosty).
• Výstavba nových silnic II. a III. třídy vyvolaná modernizací nadřazené silniční sítě.
• Výstavba, rekonstrukce nebo modernizace silnic II. a III. třídy pro napojení nových rozvojových ploch.
• Modernizace frekventovaných silnic II., popř. III. třídy v blízkosti sídel za účelem snížení negativních vlivů dopravy na obyvatelstvo (obchvaty apod.).

V rámci daného zaměření podpory, ale nebyly podporovány „akce neinvestičního charakteru, tj. prostá oprava a údržba silnic II. a III. třídy“ (tamtéž, s. 66).

V případě období 2014–2020 byly předchozí regionální ROP zrušeny a nahrazeny 10 národními operačními programy. Oblast silničních komunikací pak bude spadat hlavně pod Operační program Doprava (OPD) řízený ministerstvem dopravy. Dle programového dokumentu OPD (. pdf, s. 2–3) je patrný odklon od rozvoje regionálních komunikací směrem k páteřní síti rychlostních dálnic a silnic I. třídy.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý i přesto, že národní operační programy v období 2014–2020 opravdu nezmiňují opravy, rekonstrukce a rozvoj místních regionálních komunikací vzhledem ke svému zaměření na prioritizaci silniční páteřní sítě.

EIA skutečně omezila možnost další stavby dálnice D3, ovšem není pravdou, že by šlo o zastavení výstavby celé dálnice. V minulých letech navíc stála výstavba i přesto, že úseky platnými posudky EIA disponovaly, jde tak o zavádění.

EIA je procedura, při které se posuzuje vliv plánovaných staveb na veřejné zdraví a životní prostředí (vliv na živočichy, rostliny, ovzduší, krajinu, přírodní zdroje, kulturní památky, atd.). Tento proces je veden buď krajským úřadem, nebo ministerstvem životního prostředí.

Jan Zahradník má pravdu, když říká, že na stavbu dálnice D3 bylo vydáno kladné stanovisko EIA na posouzení vlivu na životní prostředí. Stalo se tak v únoru roku 2012, tedy ještě za vlády Petra Nečase, kdy byla tato stanoviska vydávána podle starého zákona o posuzování vlivu staveb na životní prostředí z roku 2001.

Evropská komise však odmítla na začátku roku 2016 uznávat stanoviska EIA udělená podle zákona vzniklého před vstupem České republiky do EU, a to na základě formálního upozornění z dubna roku 2013 o zahájení řízení vůči České republice kvůli nesprávné transpozici směrnice EIA. To se dotýkalo 64 staveb, u kterých by se celé řízení muselo opakovat, což by znamenalo výrazné zdržení.

Na základě této výzvy připravilo ministerstvo životního prostředí novelu zákona, která vyšla z vlády Bohuslava Sobotky a nabyla účinnost 1. dubna 2015. Jak již ale bylo zmíněno, Evropská komise i tak stanoviska podle starého zákona odmítla uznat.

Vláda Bohuslava Sobotky v červnu tohoto roku navrhla novelu zákona, která by nařízením vlády zařadila prioritní stavby na seznam výjimek, které by mohly novým řízením EIA projít rychleji nebo v průběhu prací. Ta byla schválena a v účinnost vstoupila 5. srpna 2016.

Seznam těchto staveb byl vládou schválen 25. srpna 2016 a z úseků dálnice D3 obsahuje pouze obchvat Českých Budějovic. U zbylých tří úseků, které v tomto seznamu nefigurují a zároveň mají stanovisko EIA podle starého zákona, bude muset proběhnout nové řízení.

Z celkové délky 175 km dálnice D3 by aktuálně měla probíhat výstavba na třech úsecích o délce přibližně 16 km. Na dalším úseku se pak dokončuje činnost související s vydáním stavebního povolení a plánovaný začátek stavby je v říjnu tohoto roku.

Reálně je však situace jiná. Porovnáním statistik z výročních zpráv Ředitelství silnic a dálnic zjistíme, že celková délka dálnic se zvedla od roku 2012 (.pdf, str. 15) pouze v roce následujícím (.pdf, str. 15), kdy přibylo 25 kilometrů dálnic. V letech 2014 (.pdf, str. 15) a 2015 (.pdf, str. 24) pak bylo číslo stále stejné.

Na zbylých pěti úsecích v délce 44 kilometrů probíhá vykupování pozemků a získávání stavebního povolení a začátek stavby je stanoven na rok 2017, respektive 2019. U tří z těchto úseků se bude v průběhu přípravy stavby opakovat posudek EIA (přibližně 24 km).

Jak již bylo zmíněno, na základě výše uvedených informací můžeme říci, že se vývoj v podobě výstavby skutečně na zahájených úsecích zastavil, nikoliv však kvůli posudkům EIA, výrok je tedy zavádějící.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Z veřejně dostupných zdrojů není možné najít žádnou informaci o zmiňovaném garančním fondu Jihomoravského kraje, jenž by měl plnit stejnou či podobnou funkci jako fond, o kterém mluví Pavel Talíř.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: „Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze.“

Jak již bylo řečeno, podobný plán na podporu bydlení v Jihomoravském kraji není možno dohledat. Kromě toho není dostupná ani žádná informace o tom, že by obce v Jihomoravském kraji takovou možnost ručení krajem svým občanům nabízely.

Ani v rozpočtech za roky 2012, 2013, 2014, 2015 a 2016, kde jsou uvedeny fondy, které kraj zřizuje a ke kterým jsou připojeny informace, kvůli čemu je každý z nich zřízen a jaká je tedy jeho funkce, není možno podřadit tento fond pod žádný z nich. Výrok je tedy nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože z veřejně dostupných zdrojů není možno dohledat, zda jsou parcely prodávané obcí dostupné za cenu, jakou Pavel Hroch uvádí. Je však pravdou, že ceny parcel v Kovářově a okolí jsou o poznání nižší než ve městech.

Jak již bylo zmíněno, Pavel Hroch hovoří o obci Kovářov, ve které je starostou. Že by se skutečně parcely prodávaly za 360 korun za metr, se nám nepodařilo dohledat. A to ani mezi jednotlivými usneseními obce a dalšími materiály, které jsou dostupné na webu Kovářova.

Podle nabídek realitních kanceláří z této oblasti je však možno zjistit, že parcely jsou prodávány za částky pod 100 korun za metr. Jako příklad může být uvedena parcela (89 Kč za metr) 1 km od Kovářova nebo parcela (90 Kč za metr) v nedaleké obci Lašovice. Dražší parcelu v územním plánu Kovářova můžeme najít u vodní nádrže Orlík, což je rekreační oblast, a proto je cena vyšší (500 Kč za metr).

Co se týče srovnání cen parcel s městy, má Pavel Hroch pravdu. V Českých Budějovicích se ceny pohybovaly ve velké většině případů nad 1000 Kč za metr a v nemalém množství nabídek částky překračují i 2000 Kč za metr. V Českém Krumlově je situace podobná.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Korutany v Rakousku sice mají problémy z důvodu ručení v rámci finanční oblasti, ovšem charakter korutanského případu se zásadně vymyká tomu, co představil Talíř jako svůj případný plán pro další volební období. Srovnání provedené Zimolou je zcela nepřesné.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: "Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze."

Vyjděme tedy obecněji z toho, že při této představě by měl kraj ručit za úvěry, které by mohly dostávat mladé rodiny. Jiří Zimola odkazem na Korutany mluví o kauze kolem banky Hypo Alpe Adria (německy). Ta sahá do 90. let, kdy se Korutany rozhodly ručit za tuto banku, která v té době expandovala na Balkán. Banka v roce 2009 zkrachovala, byla zestátněna a od té doby do ní bylo rakouskou vládou v rámci záchrany vloženo 5,5 miliardy eur (jde zhruba o 12 ročních rozpočtů Jihočeského kraje - v objemu výdajů roku 2016).

Problematičnost srovnání této kauzy s případným ručením za úvěry pro mladé rodiny spočívá jednak v charakteru chování banky a také v celkovém objemu. Banka s požehnáním místních politiků expandovala na Balkán, udělovala nesmyslné půjčky, pouštěla se do nevýhodných transakcí s realitami. Řada kroků byla posléze také vyhodnocena jako kriminální. Celá kauza je také popsána servery Česká pozice nebo Echo24.

Obecně je tedy možné říci, že rakouský případ je mnohem komplikovanější a nejde v něm o ručení za půjčky mladým rodinám, ale o případ "riskantních finančních operací" v rozsahu, které je zcela mimo realitu možností Jihočeského kraje.

Podle statistik Českého statistického úřadu byla v Jihočeském kraji v roce 2005 dokončena výstavba 1 956 bytů, o deset let později bylo na území kraje dokončeno už jen 1 246 bytů (Tab. 2).

Tabulka počtu dokončených bytů v JČ kraji 2005 - 2015

20051 95620061 90920072 08820082 70720092 14920102 13720112 02820121 98320131 31120141 28720151 246zdroj: ČSÚ

Lidovecký kandidát na hejtmana správně uvádí pořadí Česka v hustotě železničních tratí v porovnání s většinou států světa.

Hustota železniční sítě se počítá jako podíl celkové délky železnice a rozlohy státu. Tradičně se udává v kilometrech na 1000 km².

Porovnali jsme tedy sami data z The World Factbook, kde je podle zemí uvedena pouze celková délka železnic v roce 2014. Ze stejného zdroje jsme získali i rozlohy vybraných zemí. Ministáty jsme z tabulky vyřadili. Výsledky jsou následující:

Stát

Hustota železniční sítě (km/1000km²) Švýcarsko136,89Česká republika

122,00

Německo

121,75

Belgie

110,37

Z výsledků vyplývá, že se Česko může pyšnit druhou nejhustší železniční sítí na světě (když pomineme státy s velmi malou rozlohou). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.