Michal Horáček svůj program rozdělil do devíti částí. Nejprve v úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“