Délku výstavby jaderného bloku nelze přesně určit bez započtení všech faktorů, které mohou stavbu ovlivnit. Mj. jde i o politický rozpor mezi investicemi do stále méně podporovaného jádra a investicemi do zelených zdrojů, které v současnosti zažívají prudký rozmach.

V posledních letech se u jaderných elektráren v Evropě množí komplikace výstavby vč. prodlužování a významného růstu nákladů. V Evropě se přitom staví pouze jednotky nových reaktorů, statistický vzorek tedy není dostatečný k určení průměrné délky stavby. Pro příklad však uveďme, že mezi rozestavěné jaderné elektrárny patří např. Slovenské Mochovce, jejichž stavba byla započata již v 80. letech minulého století, a s problémy se tedy potýkají dlouhodobě (stavba 3. a 4. bloku byla také na několik let přerušena). Dalším příkladem může být Finská Olkiluoto, kde se od r. 2005 (Reuters) staví nejnovější, dosud nikde nezprovozněný, typ reaktoru. Naopak poměrně bez problémů jsou stavěny jaderné bloky v Bělorusku, tato výstavba je však kritizována např. litevskými politiky. Poslední dostavěnou jadernou elektrárnou v Evropě je pak Temelín, nacházející se v České republice.

Podle zprávy organizace World Nuclear Association pro rok 2019 se celosvětově délka výstavby jaderného bloku pohybuje (str. 3) kolem 8,5 roku (medián), průměrná doba pak byla kolem 5 až 6 let. Když však uvážíme celý proces přípravy a realizace stavby vč. evropských specifik, můžeme dát ministru Havlíčkovi za pravdu. Např. podle serveru iRozhlas totiž trvá celý proces výstavby od počáteční byrokracie až po zprovoznění elektrárny přibližně dvě desetiletí.