Tento výrok byl ověřen jako

V písemném rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 k návrhu prezidenta republiky a skupiny poslanců k zákonu o střetu zájmů ze dne 11. února 2020 se v odstavci 153 uvádí:

„Ústavní soud nepouští ze zřetele, že napadená ustanovení jsou příkladem oblasti, ve které se pravidla demokracie a právního státu střetávají, neboť soudní rozhodování zde vstupuje na pole, které bylo dříve v demokratických státech vyhrazeno rozhodování voličů. Každý stát, který ona pravidla hodlá dodržovat, tak musí řešit problém definování střetu zájmů, způsobu jeho prokazování a vyvozování závěrů pro výkon veřejné moci a pro postavení nositelů veřejných funkcí.“

Podobné a rozšířené vyjádření zaznělo i z úst ústavního soudce Jana Filipa při shrnutí odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu:

„Ústavní soud tedy na závěr konstatoval, že si je vědom toho – a to asi každý ví, jak reaguje veřejnost na tyto otázky – že si je vědom toho, že rozhoduje o otázce, která byla vždycky tradičně vyhrazena v demokracii pouze voličům. Jenom voliči měli rozhodnout o tom, kdo je nejvhodnějším, kdo by měl vykonávat veřejnou funkci, tak jak to plyne z Ústavy – zdrojem veřejné moci nebo státní moci je tedy lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů státní moci.

Z tohoto hlediska tedy Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru se za posledních minimálně 50 let situace výrazně změnila a že provedená novelizace zákona o střetu zájmů se dá chápat jako určitá reakce na to, co se ve společnosti s prohlubujícími společenskými nerovnostmi, a na celém světě, tedy děje.

V tomto směru tedy je právě významné to, že nejsme schopni, to platí od 18. století, William Blackstone konstatoval, že nejsme schopni posoudit, co si pachatel nebo veřejný funkcionář v případě realizace veřejné funkce myslí, ale jsme schopni v právu mu něco zakázat, a tím tedy posoudit jeho jednání.

Z tohoto hlediska tedy je významné, že právo stanoví nějaký etalon, nějaké měřítko chování a v tomto okamžiku může tedy právo přijít, respektive soud k tomu, aby to posuzoval.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tato měřítka nejsou v rámci abstraktní, zdůrazňuji abstraktní, kontroly ústavnosti v rozporu s naším ústavním pořádkem.“ (videozáznam vyjádření k nálezu, v čase záznamu 1:00:15)

Ve světle těchto rozšířených výroků nelze brát možnou implikaci výroku premiéra Andreje Babiše za pravdivou. Tedy tu implikaci, že Ústavní soud rozhoduje o něčem, co mu nenáleží, ale o něčem, co náleží voličům. Není jiná možnost než vyhodnotit výrok v této formě jako zavádějící, neboť, jak je výše ukázáno, Ústavní soud dle svých slov rozhodoval o situaci, o které tradičně rozhodovali voliči, změny ve společenské situaci v posledních několika dekádách jsou však natolik významné, že je legitimní tuto oblast právem regulovat.