A nikdo nemůže zpochybnit, že Prahu osvobodila Rudá armáda a ty vojska.
Postup Rudé armády měl jistě svůj vliv na osvobození Prahy. Nicméně jednotky Rudé armády vstoupily do Prahy až 9. května v situaci, kdy německá vojska v Praze již kapitulovala (8. května). Tvrzení, že Rudá armáda osvobodila Prahu, je zpochybňováno řadou historiků.
Vojtěch Filip se ve výroku vyjadřuje k roli Rudé armády v osvobození Prahy. Pro ověření výroku si nejprve musíme zrekapitulovat události, které předcházely osvobození Prahy od německých vojsk.
Kromě širšího kontextu, kterým je konec druhé světové války a postup spojeneckých vojsk československým územím, se asi jako nejpodstatnější událostí jeví vypuknutí Pražského povstání z 5. května 1945. Povstání bylo (.pdf, str. 22) vedeno domácím odbojem v čele s Českou národní radou, která představovala zákonného představitele tzv. košické vlády. V jejím vedení stál profesor Albert Pražák jako nestraník, ale výraznou roli zde měli i komunisté, např. Jiří Smrkovský (str. 23).
Po vypuknutí povstání se někteří povstalci snažili zajistit pomoc, ta ovšem z politických důvodů z americké strany nepřicházela a stejně tak ani ze strany exilového vedení Edvarda Beneše, ze které byla pomoc pouze proklamativní. Sovětská vojska se pak dala do pohybu až 6. května v rámci tzv. pražské ofenzívy, ovšem nacházela se od Prahy příliš daleko. Proti slabě ozbrojeným povstalcům tak v noci na 6. května útočili dobře vyzbrojení Němci. V této chvíli vstoupila do hry Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, jejíž role bývá označována za kritickou.
Samotný další průběh povstání pro nás již není příliš podstatný a můžeme se tak přesunout do 8. května 1945. V tento den totiž byl v 16:00 podepsán německým nejvyšším vojenským velitelem v Praze Rudolfem Toussaintem a zástupci České národní rady „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze“. Podepsaný protokol znamenal ukončení bojů a rovněž volný odchod německých jednotek z Prahy do amerického zajetí. Nicméně na mnoha místech se bojovalo dál, především s fanatickými jednotkami SS. Například Pražský hrad byl osvobozen četami vládního vojska ve večerních hodinách a ve 23:00 na něm byla vyvěšena československá vlajka. Právnická fakulta, která sloužila jako velitelství pražské posádky SS, se vzdala až 9. května brzo ráno.
Pokud jde o Rudou armádu, ta od 6. května postupovala na Prahu ze dvou směrů: z Moravy II. a IV. ukrajinský front a z východního Německa od Drážďan (dobyty až 8. května) I. ukrajinský front maršála Koněva. Právě jednotky I. ukrajinského frontu dorazily do Prahy jako první, ovšem až 9. května ráno do již svobodné Prahy, v níž pouze dohořívala poslední ohniska odporu.
Dle badatele Jiřího Padevěta je osvobození Prahy Rudou armádou mýtem, který pochází již z prvních dnů po konci války, když se v dobových novinách objevila informace o osvobození Prahy sovětskými vojsky (video, od 23:13). Rovněž příchozí sovětští vojáci byli obyvateli vítáni (.pdf, str. 30) jako osvoboditelé. K mýtu sovětských osvoboditelů Prahy se například vyjadřuje (.pdf, str. 38–42) i dokument vypracovaný Ministerstvem obrany ČR. V brožuře mapující Pražské povstání se vyloženě mluví o falšování historie z propagandistických důvodů.
Na závěr si dovolíme odcitovat vojenského historika Eduarda Stehlíka:
„Praha se do značné míry osvobodila sama, i když pod vlivem mezinárodní situace. Válka spěla ke svému konci, na celé řadě úseků povstalci přes svou zoufalou zbraňovou i personální situaci boje proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi vyhráli.“
