Otázky Václava Moravce: Ivan Bartoš, Vojtěch Filip a Karel Havlíček

Vojtěch Filip v tomto výroku v kontextu kauzy odstranění sochy maršála Koněva zmiňuje zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, který vymezuje práva a povinnosti orgánů státní správy v oblasti péče o tato místa. V § 2 odst. 1 zákon definuje válečný hrob jako místo, „kde jsou pohřbeny ostatky osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo ostatky osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války“. Za válečný hrob může být považován také „jiný objekt, který je za válečný hrob považován v souladu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána“.

Podle § 2 odst. 2, který zde zmiňuje Vojtěch Filip, je válečným hrobem pro účely výše zmíněného zákona také „pietní místo, kterým se rozumí pamětní deska, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a oběti, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo oběti osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války“.

Vzhledem k tomu, že maršál Koněv nezemřel v důsledku žádného z výše uvedených důvodů, ale až v roce 1973, nemůže být jeho pomník považován za válečný hrob, ani za pietní místo podle tohoto zákona. Takto se k pomníku maršála Koněva vyjádřil v září 2019 mluvčí Ministerstva obrany Jan Pejšek. Stejný názor zastává například vojenský historik Eduard Stehlík.

Relevantní je v tomto případě Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. Podle článku 21 této smlouvy jsou smluvní strany zavázány vzájemně zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky na svém území. Zároveň jsou povinovány vojenské hroby a vojenské pomníky udržovat a zajistit k nim přístup.

Nad rámec tohoto článku 21 byla přijata Dohoda o vzájemném udržování válečných hrobů. Tato dohoda poskytuje vlastní definici (ruských) válečných hrobů, jako „míst na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovů, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“. Na pomník maršála Koněva se proto nevztahuje ani tato dohoda, jak uvedlo i Ministerstvo obrany.

V současné době je socha maršála Koněva umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o. Podle usnesení (.doc, str. 3) Rady městské části Prahy 6 má být socha zapůjčena Muzeu paměti XX. století. Veřejnosti by měla být socha přístupna od 1. ledna 2021.

Podle § 2 odst. 2 zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech, jsou za válečné hroby považována i pietní místa (pamětní desky, pomníky, památní nebo obdobné symboly). Podle § 2 odst. 5 ve spojení s § 3 odst. 3 tohoto zákona je vlastník válečného hrobu (jakož i vlastník nemovitosti, na níž je válečný hrob umístěn) povinen k němu umožnit přístup. Socha maršála Koněva ovšem není válečným hrobem ani pietním místem podle tohoto zákona, ani žádné mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Ministr Havlíček zmiňuje článek týdeníku Respekt s názvem „Muž s ricinem“, publikovaný 26. dubna 2020.

Respekt zde uvedl, že podle informací jeho zdrojů měl na začátku dubna do České republiky přicestovat člen ruské tajné služby se smrtícím jedem ricinem v kufříku. Reakcí na přílet tohoto pasažéra mělo být následné přidělení policejní ochrany dvěma pražským politikům, pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi a starostovi Prahy 6 Ondřeji Kolářovi. Ruská strana tyto politiky kritizovala za některá jejich nedávná rozhodnutí. Primátor Hřib stojí za přejmenováním náměstí před ruským velvyslanectvím v Praze 6 na náměstí Borise Němcova a starosta Kolář za odstraněním sochy sovětského generála Koněva z pražského náměstí a jeho přesunem do depozitáře.

Proti tomuto článku se záhy ohradilo Velvyslanectví Ruské federace v České republice na své oficiální webové stránce a označilo jej za fake news:

„(…) Velvyslanectví Ruské federace v České republice striktně odmítá takové nehorázné a lživé pomluvy.

Domněnky uvedené v článku jsou absolutně neopodstatněné. Je zcela zřejmé, že se jedná o pokračování narůstající zde v posledních dnech informační kampaně zaměřené na diskreditaci naší země a vnucování jejího nepřátelského obrazu české veřejnosti.

Takové primitivní provokačně propagandistické metody, které odporují základní novinářské etice, nemůžou vyvolávat nic jiného než nechuť. Věříme, že se zmíněnému hanebnému článku v ČR dostane adekvátního hodnocení.

V této souvislosti Velvyslanectví zaslalo MZV ČR nótu, v které poukazuje na nepřípustnost trvajících nepodložených útoků na Rusko a jeho zastupitelský úřad v Praze.“

Závěrem dodejme, že ministr Havlíček ve svém výroku tvrdí, že jediná dostupná fakta o dané věci pochází z týdeníku Respekt. Ministr Havlíček je členem Bezpečnostní rady státu a z tohoto titulu může disponovat řadou neveřejných informací. Zda disponuje i nějakými takovými informacemi, které by se týkaly příjezdu onoho „muže s ricinem“, se nám z pochopitelných důvodů nepodařilo ověřit.

Čínská lidová republika (ČLR) a Ruská federace (RF) jsou často hodnoceny jako autoritářské, nesvobodné nebo nedemokratické země. Bližší pohled na stav demokracie v těchto zemích poskytuje například index demokracie od analytické skupiny Economist Intelligence Unit, mezinárodní organizace IDEA v dokumentu Stav demokracie ve světě (.pdf, např. str. 178) nebo nevládní organizace Freedom House v hodnocení stupňů demokratické svobody.

V posledních letech se vyskytlo několik situací, v nichž především čínská diplomacie kritizovala a vyhrožovala českým představitelům, pokud nebudou jednat podle jejich zájmů. Příkladem je vyhoštění tchajwanského představitele ze setkání v březnu 2019 na Ministerstvu průmyslu a obchodu, který byl na žádost čínského velvyslance požádán o odchod ze sálu. Dalšími konfliktními liniemi v česko-čínských diplomatických vztazích byla také návštěva dalajlámy v říjnu 2016, setkání čínského velvyslance s premiérem Andrejem Babišem v prosinci 2018 kvůli varování Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost před společností Huawei, vyjádření českých politiků k demonstracím v Hong Kongu nebo česko-tchajwanské vztahy, známé konflikty při vypovězení partnerské smlouvy mezi Prahou a Pekingem, plánování návštěvy Tchaj-wanu zesnulým předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou nebo při přijetí zdravotnické pomoci z Tchaj-wanu přesedou Senátu Miroslavem Vystrčilem.

Ruské velvyslanectví v ČR je známé (.pdf, str. 2) především velikostí svého diplomatického sboru v ČR. Na tento fakt upozornila i výroční zpráva Bezpečnostní informační služby z roku 2018 (.pdf, str. 6), která zde uvádí: „Dlouhodobým bezpečnostním problémem zůstává personální naddimenzování ruské diplomatické mise v ČR, které pro české občany zvyšuje hrozbu vystavení se kontaktu se zpravodajskou službou cizí moci.”

Ve zmiňované výroční zprávě BIS je vedle Ruska jako bezpečnostní riziko zmiňována i ČLR a její diplomatické působení v ČR. Ve zprávě se konkrétně uvádí: „K nátlakovému prosazování čínských zájmů se uchylovali stejně jako v předcházejícím období také čínští kariérní diplomaté.” (str. 7)

Diplomatické vztahy s Ruskem v posledních letech nacházejí, stejně jako česko-čínské vztahy, různé konfliktní linie. Bylo jím například vyhlášení seznamu osob se zakázaným vstupem na území RF, které Rusko vyhlásilo v reakci na hospodářské sankce EU, které je zavedlo po ruské okupaci Ukrajiny. Na seznamu jsou 4 čeští politici (Karel Schwarzenberg, Marek Ženíšek, Jaromír Štětina a Štefan Füle). Další konfliktní událostí bylo zařazení organizace Člověk v tísni na seznam organizací, které jsou v Rusku nežádoucí. Proti tomuto kroku se ohradil ministr zahraničí Tomáš Petříček, který jej považoval za absurdní. Konfliktním bodem ve vzájemných vztazích je také problematika válečných hrobů a pomníků, a to jednak péče o české hroby na území RF a jednak přesun sochy Koněva v Praze 6, na nějž reagovalo Rusko zahájením trestního stíhání.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš zde hovoří o policejní ochraně, pod kterou jsou nyní starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP 09), starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) a pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti), jejichž jména zazněla na začátku pořadu.

Všichni tři politikové čelili v poslední době kritice Moskvy: Ondřej Kolář za odstranění sochy maršála Koněva, Pavel Novotný za vybudování pomníku vlasovcům a Zdeněk Hřib za přejmenování náměstí, na němž sídlí ruská ambasáda, po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi. 

Ondřeji Kolářovi byla podle jeho vlastních slov policejní ochrana přidělena kvůli Rusovi, který ho měl údajně za úkol zabít, stejně jako starostu Řeporyjí Novotného a pražského primátora Hřiba. Na konci dubna se také policie začala zabývat fotomontáží, kterou na Twitteru zveřejnil předseda hnutí Slušní lidé Zdeněk Pernica. Ta zobrazuje Novotného, Koláře a Hřiba obklopené dvěma ozbrojenci a Pernicou držícím útočnou pušku. Montáž pak doplňují slova: „Nevíte, kolik rublů je odměna? Přišel jsem kvůli koroně o peníze a potřebuju to nějak doskočit.“

V souvislosti s těmito skutečnostmi pražský primátor Zdeněk Hřib pro rádio Frekvence 1 uvedl: „Pro mě je velice důležité, abych si stál za svým názorem, i když to může znamenat nějaké ohrožení mé bezpečnosti.“ Téměř stejná slova použil také v rozhovoru pro FTV Prima (video, čas 00:20). Dříve se podobným způsobem vyjádřil i na Twitteru. Nepodařilo se nám dohledat, zda Zdeněk Hřib pronesl přesně taková slova, jaká ve výroku uvádí Ivan Bartoš. Jelikož však vyjadřují stejnou myšlenku, hodnotíme výrok jako pravdivý.

V týdeníku Respekt skutečně 26. dubna 2020 vyšel článek Muž s ricinem, který upozorňoval na příjezd ruského občana s diplomatickým pasem, údajného pracovníka ruské tajné služby. Článek se zakládá na informacích od neznámého zdroje, který tvrdí, že muž u sebe měl mít kufřík, v němž převážel jed ricin.

Ministr zahraničí Petříček, o kterém Ivan Bartoš hovoří, v rozhovoru pro iDnes potvrdil informace, že do Čech přicestoval pracovník ruské ambasády s diplomatickým pasem. Odmítl se ale vyjadřovat k informaci, že by u sebe měl mít jed ricin. Dříve už přílet ruského diplomatického pracovníka potvrdila i mluvčí Ministerstva zahraničí Zuzana Štíchová. Ministr Petříček ovšem ani ve zmíněném rozhovoru pro iDnes, ani ve dřívějším rozhovoru pro Deník N nepotvrdil, že by tento muž přicestoval do České republiky s možným cílem ohrozit české politiky. Veškeré informace kromě jeho příletu odmítl komentovat. 

Je také pravda, že české bezpečnostní složky vyhodnotily současnou situaci jako bezpečnostní hrozbu pro pražského primátora Zdeňka Hřiba a starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře. Oba politici získali celodenní policejní ochranu. Pražský magistrát totiž na konci února odsouhlasil přejmenování náměstí Pod Kaštany, kde se nachází ruská ambasáda, na náměstí Borise Němcova. Městská část Praha 6 na začátku dubna odstranila kontroverzní sochu sovětského maršála Koněva.

Policejní ochranu spolu s nimi dostal i starosta Řeporyjí Pavel Novotný, který ruský režim také otevřeně kritizuje a který na konci dubna v Řeporyjích instaloval památník vlasovcům. Ti se na konci druhé světové války zúčastnili osvobozování Prahy v rámci Ruské osvobozenecké armády, vytvořené pod německým velením z ruských válečných zajatců.

Oficiální vyjádření Bezpečnostní informační služby ale k příjezdu zmiňovaného ruského občana chybí. Sdělení jejího mluvčího Ladislava Štichy, že „BIS považuje současnou situaci, kdy je vyhrožováno českým komunálním politikům, za mimořádně vážnou, velmi intenzivně se proto v souladu s naší působností věnujeme činnosti cizích zpravodajských služeb,“ svědčí o tom, že BIS vnímá současnou situaci jako ohrožující pro zmíněné politiky. Nedává ji ale do přímé souvislosti s daným ruským diplomatickým pracovníkem.

Rusko zmíněné politiky za jejich kroky veřejně kritizovalo a v ruském parlamentu prošel zákon, díky němuž je možné trestně stíhat a až na 5 let věznit osoby, které nějakým způsobem poškodí či zničí hroby a památníky ruských obětí druhé světové války. Tento zákon by dle svého znění měl jít vymáhat i mimo území Ruské federace. České Ministerstvo zahraničí se proti tomu ale vymezilo ve svém prohlášení s tím, že taková legislativa nebude na území České republiky vymahatelná.

Proti informacím z článku v Respektu se Rusko ohradilo, dementovalo jej jako „novinářskou kachnu“ a diskreditační desinformační kampaň. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov označil možnost otrávení českých politiků jako absurdní a nemyslitelnou.

Pro Deník N komentovaly tuto situaci i blíže neurčené zdroje od policie: „Ministr Tomáš Petříček si předvolal ruského velvyslance Zmejevského a řekl mu, že tuto informaci máme a že jestli se těm lidem něco stane, budeme vědět, kdo to udělal, a budeme adekvátně reagovat.“ (…) „Ti tři na základě těchto informací dostali policejní ochranu“. Sám ministr Petříček pak toto vyjádření nepopřel, ale ani nepotvrdil.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť oficiálně jak bezpečnostní složky, tak ministr Petříček informace Respektu nepotvrdily.

Vojtěch Filip zde hovoří o Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci (dále jen Smlouva), podepsanou v Praze 26. srpna 1993. Za Českou republiku ji podepsal prezident Václav Havel, za Ruskou federaci prezident Boris Jelcin. Smlouva později byla ratifikována Parlamentem.

Podle důvodové zprávy je hlavním cílem uzavření této mezinárodní smlouvy vytvoření standardních bilaterálních vztahů, odpovídajících nové politické a ekonomické situaci. Smlouva je založena na některých základních hodnotách, jako je například zásada neporušitelnosti hranic. V preambuli je také explicitně vyjádřen zájem definitivně skoncovat s totalitní minulostí, spojenou s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce 1968 a dalším neospravedlnitelným setrváním sovětských vojsk na československém území. Smlouva na základě svého článku 26 vstoupila v platnost (.pdf, str. 1108) dnem 5. března 1996, kdy došlo v Moskvě k výměně ratifikačních listin. Tím byla zároveň ukončena platnost Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR ze dne 6. května 1970.

Sám Vojtěch Filip na dotaz Václava Moravce uvádí dále v diskusi pouze jediný případ, kdy podle něj došlo k porušení této Smlouvy. Tím mělo být zamezení přístupu k pomníku maršála Koněva, což vyžaduje Článek 21 této Smlouvy. V tomto článku se mimo jiné uvádí:

„Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim."

Ministerstvo zahraničích věcí České republiky vydalo v dané věci prohlášení, ve kterém zdůrazňuje, že přesunutí sochy není v rozporu se zněním této Smlouvy, a vymezilo se proti zásahům státních orgánů Ruské federace do vnitřních záležitostí České republiky. Opačný postoj však zastává ruská strana. Ministr zahraničních věcí Ruské federace Sergej Lavrov označil počínání úřadů v Praze za „pobuřující a cynické“ a dodal, že odporuje výše zmíněné Smlouvě z roku 1993. Mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová podle agentury TASS uvedla, že „vzhledem k nezbytnosti zajistit přístup k památníku by se otázka o tom, kde se nachází, neměla řešit jednostranně.“

Dodejme v této souvislosti, že podle usnesení (.doc, str. 3) Rady městské části Prahy 6 má být socha zapůjčena Muzeu paměti XX. století a veřejnosti by měla být znovu přístupna od 1. ledna 2021.

Můžeme tedy souhrnně říci, že zda je přesun sochy maršála Koněva porušením smlouvy mezi ČR a Ruskem o přátelských vztazích, je v současné době předmětem sporu mezi oběma zeměmi. Vojtěch Filip přitom nebere v potaz to, že zde nějaký spor běží, a staví se ve svém prohlášení na ruskou stranu. 

Zastupitelstvo, ne jen starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, rozhodlo o dalším nakládání se sochou maršála Koněva. Hlasováním (33 pro, 1 proti, 6 se zdrželo, 5 nehlasovalo) bylo rozhodnuto, že pro sochu bude nalezeno důstojné uplatnění a že pro oblast na náměstí Interbrigády bude vyhlášena umělecká soutěž. Tento návrh byl předložen politickými kluby TOP 09, KDU-ČSL, ODS a STAN jako návrh koaliční (.doc, str. 17).

Socha byla na začátku dubna 2020 odstraněna a měla by být zapůjčena plánovanému Muzeu paměti 20. století. Nyní je socha v depozitáři a není tedy přístupná veřejnosti.

Vojtěch Filip hovoří o mezinárodní smlouvě, konkrétně o smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, kterou v roce 1993 podepsal za českou stranu Václav Havel a za ruskou Boris Jelcin. Článek 22 této smlouvy mluví o spolupráci při potlačování zločinnosti, pašování zboží, ale také uměleckých předmětů majících kulturní a historickou hodnotu, nemá tedy co do činění s pomníky či válečnými hroby.

Obsah 21. článku této smlouvy je následující: „Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim. Budou rovněž spolupracovat při zjišťování a udržováni pohřebišť občanů druhé Smluvní strany, výměně informací o osudu zemřelých a nezvěstných na svém území“. Podle tohoto paragrafu by tedy Česká republika měla zajistit přístup k vojenským pomníkům. Jak ale uvádí ve svém prohlášení české Ministerstvo zahraničí, přemístění tohoto pomníku není porušením dané smlouvy.

Ve výroku uvedený Andor Šándor je bývalým náčelníkem vojenské zpravodajské služby. V této funkci působil v období 2001–2002. V současné době působí jako bezpečnostní poradce. K informacím ohledně článku uveřejněným v časopise Respekt se Šándor vyjadřuje na svém facebookovém účtu.

Šándor přímo nepopřel skutečnosti vyplývající z tohoto článku, i když upozornil na určité nejasnosti v celém příběhu. Rozhodně ale nelze říci, že by se informacím uvedeným v článku vysmál. Nepodařilo se nám dohledat ani jiné Šándorovo vyjádření k dané věci, které by šlo označit za výsměch.

Dále uvedený Jaroslav Štefec je bývalý vysoký úředník ministerstva obrany a armádní expert. V úvodu svého komentáře k danému článku na facebooku Štefec píše: „Už dlouho jsem se tak upřímně nepobavil, (…)“. Štefec se ve svém příspěvku posměšně vyjádřil k možnosti hrozby ze strany Ruska.

V této souvislosti uveďme, že názory Šándora a Štefce jsou často publikovány na webech, které jsou označovány jako dezinformační. Například jednomu z těchto webů byla udělena anticena za porušování principů seriózní žurnalistiky. 

Nelze také říci, že článek v Respektu, o kterém hovoří Filip ve svém výroku, by se dočkal nějakého všeobecného výsměchu ze strany bezpečnostní komunity. Například Bezpečnostní informační služba se ústy svého tiskového mluvčího Ladislava Štichy k současné situaci vyjádřila tak, že „BIS považuje současnou situaci, kdy je vyhrožováno českým komunálním politikům, za mimořádně vážnou, velmi intenzivně se proto v souladu s naší působností věnujeme činnosti cizích zpravodajských služeb.“ Policie i tajná služba však blíže odmítly tuto situaci komentovat a jiné oficiální vyjádření BIS nebo NBÚ zatím není dostupné.

Daná kauza také nebyla předmětem výsměchu i od dalších osob, které se dlouhodobě zabývají bezpečností a kteří bezpečnostní otázky pravidelně komentují. Jako příklad můžeme uvést bývalého náčelníka generálního štábu AČR Petra Pavla nebo bývalého poslance a člena Výboru pro bezpečnost a Výboru pro obranu Ivana Gabala. Oba, i když se veřejně vyjadřují k bezpečnostním otázkám, daný článek ve svých veřejných prohlášeních nezesměšnili. K dané věci se přímo nevyjádřili, ale den po vydání uvedeného článku zveřejnili spolu s několika dalšími osobnostmi prohlášení, v němž odmítají nátlak Ruska kvůli odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6.

Souhrnně tak můžeme říci, že Vojtěch Filip má pravdu, že někteří bezpečnostní experti se vyjádřili k informacím obsaženým v časopise Respekt skepticky. Ovšem výsměšně se vyjádřil z obou uvedených expertů pouze Jaroslav Štefec, nikoli Andor Šándor. Dojem, který předseda Filip svým výrokem vyvolává, že zde existuje nějaký všeobecný výsměch ze strany bezpečnostní komunity, také neodpovídá pravdě.

Tři komunální politici v Praze se v těchto dnech nacházejí pod policejní ochranou. A to od té doby, co ruský ministr obrany Sergej Šojgu oznámil, že je chce trestně stíhat. Vedle starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starosty Řeporyjí Pavla Novotného (ODS) se opatření týká i pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti).  

Rusko kritizuje Ondřeje Koláře za odstranění sochy maršála Koněva, Pavla Novotného kvůli stavbě pomníku protisovětským vlasovcům (kteří se na konci 2. světové války podíleli na osvobození Prahy) a Zdeňka Hřiba za rozhodnutí magistrátu přejmenovat náměstí Pod Kaštany (kde se nachází ruská ambasáda) na náměstí Borise Němcova (zavražděný ruský opoziční politik).  

Ačkoliv Ondřej Kolář řekl, že on, Pavel Novotný i Zdeněk Hřib mají policejní ochranu kvůli Rusovi, který je má za úkol zlikvidovat, Rusko tuto možnost popřelo a policie i tajná služba odmítly situaci blíže komentovat. Mluvčí primátora Hřiba Martina Vacková však uvedla: „Mohu potvrdit, že pan primátor Zdeněk Hřib má krátkodobou policejní ochranu. Termín jejího ukončení nebyl stanoven. Důvody a konkrétní způsoby ochrany není možné komentovat z rozhodnutí Policie ČR.“ Tato slova potvrdil i primátor Hřib pro DVTV (čas 2:23): „Mohu říct, že mi skutečně byla přidělena zhruba okolo Velikonoc." 

Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se momentálně nachází na neznámém odlehlém místě. Kde je, neví ani jeho rodina.

Předseda KSČM Vojtěch Filip dále v Otázkách Václava Moravce řekl: „Já jsem četl, pravděpodobně to taky nemusí být pravda, protože jsem to jenom četl v médiích, že si požádali o ochranu a že jim byla přidělena, ale já jenom říkám, že jeden článek v Respektu ještě neznamená, že něco takového je pravda.“

Z dohledatelných zdrojů o tom spekuluje pouze prezident Zeman v rozhovoru pro iROZHLAS: „Je zase otázka, zda to není součástí jejich zviditelňování, jestli o tu policejní ochranu případně nepožádali sami.“

Proti tomuto výroku prezidenta se ohradil Pavel Novotný: „To nemůže myslet vážně. V životě jsem si nefňukal na policii. Schoval jsem dvě stě anonymů. Vyšlo to na mě najevo, až když policie přišla za mnou. Neřekl jsem si o policejní ochranu sám a v životě bych to neudělal.“

Pro pořad 168 hodin (zveřejněný 10. května 2020) všichni tři aktéři zpochybnili, že by o ochranu požádali (čas 6:21): „Policejní ochrana mi byla přidělena, já jsem k tomu byl vyzván jednak jedním členem vlády, ale také Policií České republiky," nechal se slyšet primátor Hřib. „Není to tak, že bych si o ochranu požádal," potvrdil Ondřej Kolář. Svá ostřejší slova odmítnutí, že by si o ochranu žádal sám, přidal i Pavel Novotný. Zmíněná reportáž pro 168 hodin sice vyšla až týden po Filipově výroku, komunální politici ale popisují skutečnost, která nastala již dříve. 

Také novinář Ondřej Kundra, který napsal v týdeníku Respekt článek s názvem „Muž s ricinem“, v němž s odkazem na blíže nespecifikované zdroje uvádí, že do České republiky přijel z Ruska muž se smrtícím jedem v kufříku s možným posláním použít tohoto jedu vůči některým pražským politikům, se vůči slovům prezidenta ohradil:

Prezident v CRO rekl, ze politici - kterym vyhrozuje Rusko - mohli pozadat o ochranu policii sami. Neni to pravda, Zeman zamerne zamlzuje. Vsem trem byla policejni ochrana durazne doporucena. Nekterym kvuli tomu volali dopredu ministri a zadali je, at ji neodmitaji. @RESPEKT_CZ

— Ondrej Kundra (@okundra)  May 5, 2020

Všichni politici shodně potvrdili, že o policejní ochranu nežádali z vlastního přesvědčení, nýbrž jim byla přidělena. 

OPRAVA: Výrok byl původně hodnocen jako neověřitelný. Na vyjádření pro pořad 168 hodin nás upozornila čtenářka Kristýna Helgetová.

Bezpečnostní informační služba (BIS) je „zpravodajská instituce českého státu, která působí uvnitř jeho území“. Funguje podle zákona č. 154/1994 Sb., o bezpečnostní informační službě, a „řídí a kontroluje ji vláda ČR. (…) Zjištěné informace BIS předává prezidentu republiky, vládě (předsedovi vlády a jednotlivým ministrům), státním a policejním orgánům“.

Podle zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, „za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.“ Ředitel BIS je pak vládě přímo odpovědný.

Kontrola nad BIS je stanovena dle zákona č. 153/1994 Sb.:

„(1) Činnost zpravodajských služeb podléhá kontrole vlády, Poslanecké sněmovny a Orgánu nezávislé kontroly zpravodajských služeb České republiky (dále jen „orgán nezávislé kontroly“). Rozsah a způsob kontroly zpravodajských služeb stanoví tento nebo zvláštní zákon.

(2) Poslanecká sněmovna vykonává kontrolu činnosti zpravodajských služeb prostřednictvím svých k tomuto účelu zřízených zvláštních kontrolních orgánů.“

Zvláštním kontrolním orgánem Poslanecké sněmovny PČR, zřízeným ke kontrole činnosti BIS, je Stálá komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby.

Je tedy pravdou, že kontrola či dohled nad BIS nespadá do působnosti ministra zahraničí, nýbrž celé vlády.

Výrok odkazuje na glosu v týdeníku Respekt, ve které Ondřej Kundra popsal příjezd muže z Ruska s diplomatickým pasem, jenž měl v kufříku ricin (jed). Dále uvedl, že bezpečnostní složky o příletu cestovatele věděly a muže vyhodnotily jako bezprostřední riziko pro dvojici českých politiků, jejichž kroky v posledních měsících vyvolaly hněv Moskvy. Těmito politiky měli být Ondřej Kolář a Zdeněk Hřib. Tyto informace Ondřej Kundra podepřel blíže nespecifikovanými zdroji Respektu. 

Ve výroku zmíněný Andor Šándor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby z let 2001 a 2002. Od roku 2003 působí jako poradce a analytik v oblasti bezpečnosti (projekt JAKPREZIT.CZ). Lze ho tedy považovat za experta na danou problematiku.

Jaroslav Štefec je dle zjištěných informací zbrojní a bezpečnostní analytik, bývalý vysokoškolský učitel a analytik Ústavu strategických studií, lze ho tedy v souladu s výrokem považovat také za experta na danou problematiku bezpečnosti. 

Jak Šándor, tak Štefec ve svých příspěvcích tvrdí, že informace popisované v Respektu by musely mít svůj původ přímo v ruské tajné službě (FSB – Federální služba bezpečnosti). 

Pro kontext výroku je dobré uvést, že Andor Šándor a Jaroslav Štefec jsou často citováni na alternativních webech (Sputnik.cz, pravyprostor.cz, parlamentnilisty.cz). Ve výroku je použito slovní spojení „náš Štefec“. Nepovedlo se nám však dohledat, zda je Jaroslav Štefec analytikem KSČM, nebo co tímto spojením Vojtěch Filip konkrétně myslel.

Předně uveďme, že jak Rusko, tak USA jsou federacemi a existuje tu tedy jakási dvojkolejnost právní úpravy – státní a federální. Vzhledem k tomu, že zákon, na který Vojtěch Filip naráží, byl vydán na ruské federální úrovni, zaměřili jsme se taktéž pouze na americkou federální úroveň.

Dne 7. dubna 2020 byl v Rusku přijat zákon, na základě kterého bude možné trestně stíhat i zahraniční občany za poškození válečných pomníků věnovaných ruským osobnostem či Rusku obecně. Konkrétně se jedná o federální zákon s označením „N 112-ФЗ“, který novelizuje ruský trestní zákoník přidáním nového § 243.4. Dle nového ustanovení tedy platí, že: 

„Zničení nebo poškození vojenských hrobů umístěných na území Ruské federace nebo za jejími hranicemi, jakož i památníků, stél, obelisků, jiných pamětních staveb nebo objektů, jejichž cílem je připomenout ty, kteří zemřeli při obraně vlasti nebo jejích zájmů nebo přispěli k ruským vojenským úspěchům (včetně muzeí a pamětních značek na bojišti), jakož i památníků, dalších pamětních staveb nebo objektů věnovaných osobám, které hájily vlast nebo její zájmy, s cílem znevážit historický a kulturní význam těchto objektů – se trestá pokutou až do výše tří milionů rublů, nebo ve výši mzdy odsouzeného nebo jeho jiného příjmu za dobu až tří let, nucenou prací po dobu až tří let nebo uvězněním na stejné období.“

Článek 12 trestního zákoníku pak stanoví:

„Zahraniční občané a osoby bez státní příslušnosti, kteří nemají trvalý pobyt v Ruské federaci a kteří se dopustili trestného činu mimo hranice Ruské federace, podléhají trestní odpovědnosti podle tohoto Kodexu v případech, kdy je trestný čin namířen proti zájmům Ruské federace nebo občanovi Ruské federace nebo osobě trvale pobývající v Ruské federaci bez státní příslušnosti, jakož i v případech stanovených mezinárodní smlouvou Ruské federace nebo jiným dokumentem mezinárodního charakteru, který obsahuje závazky uznané Ruskou federací v oblasti vztahů upravených tímto Kodexem, pokud tyto osoby nebyly odsouzeny v cizím státě a jsou stíhány na území Ruské federace."

Z těchto dvou ustanovení jasně vyplývá, že orgány Ruské federace mohou nově trestně stíhat i osoby nemající ruské občanství za poškození památníku, který se nenachází v Rusku a ani není v jeho vlastnictví.

Spojené státy americké pak památníky a další stavby na počest válečným veteránům chrání ve svém federálním trestním zákoníku také. Konkrétně se jedná o § 1369:

„a) Kdo za okolností popsaných v odstavci b) úmyslně poškodí nebo zničí nebo se pokusí poškodit nebo zničit jakoukoli stavbu, pamětní desku, sochu nebo jinou památku ve veřejném vlastnictví připomínající službu jakékoli osoby nebo osob v ozbrojených silách Spojených států, bude potrestán pokutou podle této části, uvězněn až na 10 let, nebo obojí.

b) Okolností popsanou v tomto odstavci je:

     1) při páchání trestného činu popsaného v pododstavci a) žalovaný cestuje nebo přiměje jiného cestovat mezi státy federace či ze zahraničí, nebo používá poštu nebo jiný prostředek dálkové komunikace; nebo

     2) stavba, pamětní deska, socha nebo jiná památka popsaná v pododstavci a) se nachází na pozemku ve vlastnictví nebo pod jurisdikcí federální vlády.“

Z těchto slov je patrné, že podle trestního zákoníku Spojených států je trestné poničit/zničit pomník veteránům ve veřejném vlastnictví Spojených států. Je rovněž trestné cestovat do USA s účelem poškození takového pomníku, či zvát do USA cizího občana za tímto účelem. Trestní odpovědnost se však omezuje pouze na památníky stojící na pozemcích ve vlastnictví veřejné moci Spojených států, resp. památníky přímo vlastněné federální vládou.

Není tedy pravdou, že by USA měly stejnou právní úpravu, jakou nedávno přijala Ruská federace. Zatímco ruský zákon se vztahuje ne veškeré památníky ruským hrdinům kdekoliv na světě, zákon USA je omezen pouze na památníky ve vlastnictví federální vlády či památníky stojící na pozemcích ve veřejném vlastnictví (pokud před jejich poničením pachatel překročil vnější či vnitřní hranice USA).

Na závěr uveďme, že ustanovení umožňující trestně stíhat cizí občany za činy spáchané v zahraničí nejsou až tak neobvyklá. Většinou jsou však omezena pouze na ty nejzávažnější trestné činy. Například podle § 7 českého trestního zákoníku mohou české orgány stíhat zahraniční pachatele za činy spáchané v zahraničí, jen pokud se jedná např. o trestný čin teroristického útoku, financování terorismu, genocidia či padělání a pozměnění peněz. 

Jevgenij Nikulin je ruský hacker, který byl zatčen v České republice 5. října 2016. Byl dopaden na základě obvinění ze spáchání hackerského útoku na sítě LinkedIn, Dropbox a Formspring. O jeho vydání žádaly jak USA, tak i Rusko. Ruská žádost byla založena na údajné krádeži z roku 2009. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán nakonec rozhodl o vydání Nikulina do USA. Stalo se tak v noci na 30. března 2018.

Vojtěch Filip se vůči rozhodnutí bývalého ministra spravedlnosti Pelikána aktivně vymezoval již několikrát. Například hned 30. března 2018 se k celé situaci vyjádřil na svém Twitteru: 

Vlada CR se v jednom tydnu dvakrat zachovala v rozporu s principy mezinarodniho prava a zel take velmi lokajsky.Vyhostit diplomaty bez dukazu a vydat ciziho statniho prislusnika bez rozsudku jinam nez do zeme puvodu je vic nez za hranou dobrych https://t.co/zNUMSQJlSD je ostuda.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) March 30, 2018

Ústavní soud ČR 9. dubna 2019 rozhodl, že Robert Pelikán pochybil, když rozhodl vydat Nikulina do USA a přitom nepočkal na dořešení jeho žádosti o azyl. Vojtěch Filip se k tomuto rozhodnutí opět vyjádřil na svém twitterovém účtu:

Po více než roce Ústavní soud ČR rozhodl, že bývalý ministr spravedlnosti ČR 
R. Pelikán postupoval v případě pana Nikulina v rozporu se zákony. Jak jsem napsal na twitteru 30.3.2018 udělal naší zemi opravdu mezinárodní ostudu a zejména ohrozil naše vlastní občany v zahraničí.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) April 9, 2019

Pro úplnost uvádíme, že nehodnotíme faktičnost zmíněných tweetů Vojtěcha Filipa, pouze potvrzujeme, že se vůči vydání Jevgenije Nikulina do USA již v dané době vymezoval. 

Někteří tzv. komunální politici mají dost drzosti dělat bez mandátu od voličů dokonce i zahraniční politiku a to i proti vládě ČR. Když se pak proto dostanou do potíží, tak škemrají, aby je za peníze daňových poplatníků Policie ČR chránila. Jejich strážníci jim najednou nestačí.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) April 26, 2020

Vojtěch Filip takto komentoval situaci kolem policejní ochrany pražského primátora Zdeňka Hřiba, starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře a starosty Řeporyjí Pavla Novotného.

Socha maršála Ivana Stěpanoviče Koněva není součástí oficiální Centrální evidence válečných hrobů. V evidenci nejsou jen hroby, ale i pietní místa. Do pietních míst se řadí: pamětní deska, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a jejich oběti. Přesto kdyby byl pomník součástí seznamu válečných hrobů, obce mají povinnost minimální péče, která by měla dokázat zachovat pomník v důstojném a poznatelném stavu.

Je možné, že se Vojtěch Filip odvolává na neoficiální seznam pietních míst, který provozuje Spolek pro vojenská pietní místa a v němž je pomník I. S. Koněva zmíněn jako pietní místo. Tento spolek také uvádí poznámku, že je socha maršála Koněva vedena v Centrální evidenci válečných hrobů, a to pod evidenčním číslem CZE-0006-41772. Tato evidence ale zmíněné místo neobsahuje. 

Socha byla součástí 141 pomníků, památníků a pamětních desek, které měly připomínat osobní statečnost během 2. světové války v Praze 6. V roce 2005 tehdejší starosta Tomáš Chalupa pomník I. S. Koněva zařadil do svého pietního okruhu.

Na konci minulého roku pak Ministerstvo kultury zamítlo návrh na přeměnu sochy maršála Koněva v Praze 6 na kulturní památku, který podal místopředseda KSČM Petr Šimůnek. Návrh byl podán s odůvodněním, že socha ztvárňuje symbol nesvobody.

Sochu maršála Koněva rovněž nelze považovat za válečný hrob podle dohody z roku 1999. Česká republika se sice podle čl. 21 smlouvy uzavřené v roce 1993 zavázala pečovat o vojenské hroby a vojenské pomníky, zmíněnou sochu však nelze považovat za válečný hrob, neboť Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel v důsledku války či zajetí.

Vojtěch Filip se ve výroku vyjadřuje k roli Rudé armády v osvobození Prahy. Pro ověření výroku si nejprve musíme zrekapitulovat události, které předcházely osvobození Prahy od německých vojsk. 

Kromě širšího kontextu, kterým je konec druhé světové války a postup spojeneckých vojsk československým územím, se asi jako nejpodstatnější událostí jeví vypuknutí Pražského povstání z 5. května 1945. Povstání bylo (.pdf, str. 22) vedeno domácím odbojem v čele s Českou národní radou, která představovala zákonného představitele tzv. košické vlády. V jejím vedení stál profesor Albert Pražák jako nestraník, ale výraznou roli zde měli i komunisté, např. Jiří Smrkovský (str. 23).

Po vypuknutí povstání se někteří povstalci snažili zajistit pomoc, ta ovšem z politických důvodů z americké strany nepřicházela a stejně tak ani ze strany exilového vedení Edvarda Beneše, ze které byla pomoc pouze proklamativní. Sovětská vojska se pak dala do pohybu až 6. května v rámci tzv. pražské ofenzívy, ovšem nacházela se od Prahy příliš daleko. Proti slabě ozbrojeným povstalcům tak v noci na 6. května útočili dobře vyzbrojení Němci. V této chvíli vstoupila do hry Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, jejíž role bývá označována za kritickou.

Samotný další průběh povstání pro nás již není příliš podstatný a můžeme se tak přesunout do 8. května 1945. V tento den totiž byl v 16:00 podepsán německým nejvyšším vojenským velitelem v Praze Rudolfem Toussaintem a zástupci České národní rady „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze“. Podepsaný protokol znamenal ukončení bojů a rovněž volný odchod německých jednotek z Prahy do amerického zajetí. Nicméně na mnoha místech se bojovalo dál, především s fanatickými jednotkami SS. Například Pražský hrad byl osvobozen četami vládního vojska ve večerních hodinách a ve 23:00 na něm byla vyvěšena československá vlajka. Právnická fakulta, která sloužila jako velitelství pražské posádky SS, se vzdala až 9. května brzo ráno.

Pokud jde o Rudou armádu, ta od 6. května postupovala na Prahu ze dvou směrů: z Moravy II. a IV. ukrajinský front a z východního Německa od Drážďan (dobyty až 8. května) I. ukrajinský front maršála Koněva. Právě jednotky I. ukrajinského frontu dorazily do Prahy jako první, ovšem až 9. května ráno do již svobodné Prahy, v níž pouze dohořívala poslední ohniska odporu.

Dle badatele Jiřího Padevěta je osvobození Prahy Rudou armádou mýtem, který pochází již z prvních dnů po konci války, když se v dobových novinách objevila informace o osvobození Prahy sovětskými vojsky (video, od 23:13). Rovněž příchozí sovětští vojáci byli obyvateli vítáni (.pdf, str. 30) jako osvoboditelé. K mýtu sovětských osvoboditelů Prahy se například vyjadřuje (.pdf, str. 38–42) i dokument vypracovaný Ministerstvem obrany ČR. V brožuře mapující Pražské povstání se vyloženě mluví o falšování historie z propagandistických důvodů.

Na závěr si dovolíme odcitovat vojenského historika Eduarda Stehlíka:

„Praha se do značné míry osvobodila sama, i když pod vlivem mezinárodní situace. Válka spěla ke svému konci, na celé řadě úseků povstalci přes svou zoufalou zbraňovou i personální situaci boje proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi vyhráli.“

Obchodní cesta na Tchaj-wan, kterou plánoval minulý předseda Senátu PČR Jaroslav Kubera, byla kritizována ze strany prezidenta Zemana i premiéra Babiše. Oba sdíleli názor, že plánovaná cesta by nebyla v národním zájmu a mohla by ohrozit podnikání českých firem v Číně. Ministr zahraničních věcí Petříček uvedl, že v zájmu České republiky je vztahy s Čínou rozvíjet a že doufá, že Kuberova cesta by je nijak neohrozila. „Čína považuje Tchaj-wan za jednu ze svých provincií a hrozí mu vojenským zásahem v případě vyhlášení nezávislosti. Tchaj-wan přesto funguje od roku 1949 de facto nezávisle, má vlastní vládu a demokratické zřízení, zatímco v Číně pokračuje režim jedné strany,“ poznamenává k tématu například ČTK.

20. ledna však Jaroslav Kubera zemřel a nově zvoleným předsedou horní komory Parlamentu byl 19. února zvolen Miloš Vystrčil, předseda senátorů ODS a místopředseda strany. 12. března pak Vystrčil oznámil, že z důvodu šíření koronaviru se cesta na Tchaj-wan ruší. Uvedl ale také, že je možné, že po skončení zavedených opatření bude o cestě znovu uvažovat.

Cestu na Tchaj-wan Kuberovi nedoporučoval kromě prezidenta a premiéra i předseda Poslanecké sněmovny PČR Radek Vondráček. Už v lednu čínská ambasáda dopisem určeným Pražskému hradu varovala před možnými následky Kuberovy cesty, které by mohly pocítit české firmy, které v Číně podnikají, ale i samotný Kubera. Dopis se pak dostal i k Jaroslavu Kuberovi. Podle vedoucího kanceláře předsedy Senátu Petra Kostky šlo „o pokus zastrašit a vyhrožovat, aby se ta cesta neuskutečnila“. Dopis u svého manžela objevila Věra Kuberová až po jeho smrti. Předala ho Senátu a Miloš Vystrčil Hradu adresoval už několik dopisů s žádostí o vysvětlení. Odpovědi od Miloše Zemana se však nedočkal a vyjádření hradního kancléře Vratislava Mynáře nepovažuje Vystrčil za dostatečné. Podle rodiny Jaroslav Kubera obdržel výhrůžný dopis 14. ledna na novoročním obědě s prezidentem Zemanem a dalšímu nátlaku čelil i 17. ledna na oslavě Nového čínského roku přímo na čínské ambasádě. Jaroslav Kubera zemřel pravděpodobně na infarkt a podle slov jeho dcery Venduly Vinšové ho jeho počínání a to, že neustoupil, „stálo v podstatě život“.

Okolnosti vzniku dopisu, který byl nejdříve doručen Hradu a poté i Kuberovi, zůstávají doposud neobjasněné. Miloš Vystrčil i nadále nepopírá, že se cesta v budoucnu opravdu uskuteční. Dle informací Deníku N měl tento dopis objednat přímo hradní kancléř Mynář.

Čína pak kritizovala např. i přijetí pomoci s původem z Tchaj-wanu.

Rusko Česku vyhrožuje kvůli tomu, že 3. dubna byla z náměstí Interbrigády v Bubenči odstraněna socha sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Koněv se sice podílel na osvobozování Prahy na konci druhé světové války, avšak v roce 1956 krvavě potlačil maďarské povstání proti stalinistické diktatuře a okupaci. Proti odstranění se vyjádřil prezident Miloš Zeman i Komunistická strana Čech a Moravy. Rusko dokonce pohrozilo odvetnými kroky a ruský ministr obrany Sergej Šojgu podal návrh na trestní stíhání politiků, kteří sochu nechali odstranit. Českému ministru obrany Lubomíru Metnarovi poslal dopis, ve kterém žádá, aby byla socha Rusku vrácena. Socha ale patří Praze 6, Ministerstvo obrany by tak o tom nemohlo rozhodnout.

Týdeník Respekt přišel 21. dubna s informací, že do České republiky přicestoval muž, který by mohl ohrožovat starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře a pražského primátora Zdeňka Hřiba. Na možné bezpečnostní riziko byl upozorněn i starosta městské části Praha-Řeporyje Pavel Novotný. Ten byl ze strany Ruska kritizován kvůli památníku vlasovcům, který v současné době už stojí na řeporyjském náměstí.

Ondřej Kolář se spolu s dalšími zastupiteli Prahy 6 podílel na odstranění sochy Koněva. Kvůli výhrůžkám se nyní skrývá na neznámém místě a je pod policejní ochranou. Policie hlídá i Zdeňka Hřiba a Pavla Novotného. Výhrůžky na adresu těchto tří politiků mířily i ze strany proruských aktivistů.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil označil situaci s Čínou i situaci s Ruskem jako snahu o narušení jednoty v zahraniční politice České republiky: „Když někdo narušuje jednotu České republiky z hlediska zahraniční politiky, což se může dít polemikou kvůli cestě na Tchaj-wan nebo odstraněním sochy maršála Koněva, naše obranyschopnost orientovaná členstvím v NATO dostává trhliny. A to může být přesně záměr těchto velmocí (Čína, Rusko), které by byly rády, kdybychom nebyli pevně ukotveni v NATO, protože bychom pro ně byli jednodušším soustem.“

Sovětský generál a od roku 1944 také maršál Ivan Stěpanovič Koněv dosáhl za svého života desítek vyznamenání. Pokud jde o ta nejvyšší a nejpodstatnější, byl dvakrát jmenován Hrdinou sovětského svazu. V ČSR byl držitelem nejvyššího vyznamenání Řádu bílého lva z roku 1945 (.pdf, str. 93). 

Americké nejvyšší vojenské (.pdf, str. 3) vyznamenání pro příslušníky cizích vojsk Legii za zásluhy (Legion of Merit) získal z rukou generála Omara Bradleyho nedlouho poté, co se spojenecká vojska potkala na Labi v dubnu 1945 (.pdf, str. 5).

Posmrtně mu byl v roce 1997 udělen i jeden z vysokých britských řádů – Řád lázně (Order of the Bath). Ten získal již v roce 1945, ale vzhledem k změnám politické situace a nastupující studené válce si tento řád osobně nemohl převzít.

O udělení nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie (Légion d’honneur) jsme bohužel v písemné podobě nic bližšího nezjistili, ale z fotografií je patrné, že byl jeho držitelem.

Zmíněného francouzského vyznamenání si lze na obrázku všimnout ve druhém sloupci zprava na druhém místě odspodu. Podobně je na obrázku patrné i americké vyznamenání (první sloupec zleva).

Pokud jde o belgické vyznamenání, z období války se může jednat o tzv. Válečný kříž (Croix de Guerre) jako nejvyšší vojenské vyznamenání nebo o jeden ze tří belgických Řádů (Řád Leopolda, Koruny a Leopolda II.). Bohužel pro ani jeden z nich jsme nenašli informaci, že by byl kdy udělen maršálu Koněvovi.

I přesto musíme uznat, že je pravdou, že všechny ostatní ve výroku jmenované země udělily maršálu Ivanu Koněvovi minimálně jedno z nejvyšších vyznamenání.