Podívejme se na ruskou zahraniční politiku, na tu oficiální doktrínu, která pochází někdy z toho roku 2009, kde si prostě Rusko definuje NATO jako svého nepřítele číslo jedna.
V dokumentu popisujícím národní bezpečnostní strategii Ruské federace z roku 2009 není NATO popsáno jako nepřítel číslo jedna, ačkoliv je považováno za možnou hrozbu.
Vít Rakušan má zřejmě na mysli dokument schválený v květnu roku 2009. Ačkoliv je zde NATO zmíněno několikrát v kontextu národní bezpečnosti, tak nikdy výslovně jako nepřítel číslo jedna.
V dokumentu (.pdf, str. 2) se píše: „Neadekvátnost současné globální a regionální architektury orientované (především v euro-atlantické oblasti) směrem k NATO a podobně nedokonalou povahu legálních nástrojů a mechanismů vytváří stále rostoucí hrozbu mezinárodní bezpečnosti.“
Dále se zde (.pdf, str. 3–4) lze dočíst, že: „Rozhodujícím aspektem vztahů s NATO zůstává fakt, že plány rozšířit vojenskou infrastrukturu aliance k ruským hranicím a pokusy dávat NATO globální funkce, které jsou proti normám mezinárodního práva, jsou pro Rusko nepřípustné.“
K tomuto ruskému dokumentu existuje i veřejná analýza NATO. Ta usuzuje, že naopak od roku 2000, tedy od předchozí koncepce národní bezpečnostní strategie, se zmírnilo vyjadřování (.pdf, str. 7) Ruské federace v kontextu možnosti armádní přítomnosti poblíž ruských hranic a ochotě vést bilaterální jednání o případných vzájemných problémech.
V roce 2015 byla původní národní bezpečnostní strategie z roku 2009 aktualizována. Opět se v ní píše o porušování (.pdf, str. 4) mezinárodního práva organizací NATO a o údajném poklesu regionální stability z důvodu umístění protiraketového obranného systému Spojených států amerických. Tón textu nově ale vyznívá mnohem ostřeji, a dá se již uvažovat o tom, že NATO sice není specificky jmenováno jako nepřítel, ale je bráno jako velice vážná hrozba společně s USA a v menší míře Západem obecně.
O problematice vztahů NATO a Ruské federace jsme psali v minulosti, zde a zde.
