Naši diplomaté na té evropské úrovni mohou být těmi, kteří prostě budou mít velmi kvalitní informace, koneckonců od našich tajných služeb, a ty musíme dávat a dáváme naštěstí našim spojencům k dispozici.
České zpravodajské služby spolupracují na mezinárodní úrovni například se zpravodajskými orgány NATO či EU. Detaily spolupráce však mohou být často tajné, existenci povinností sdílet informace se nám tedy nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.
Bezpečnostní informační služba (BIS) je „zpravodajskou institucí českého státu“. Mezinárodní spolupráce BIS je nezastupitelná a klíčová, BIS je v kontaktu s více jak stovkou zahraničních zpravodajských služeb a hlavními tématy jejich jednání jsou „terorismus, organizovaný zločin, šíření zbraní hromadného ničení, obchod s vojenskou technikou a konvenčními zbraněmi, kontrašpionáž a nelegální migrace“.
Nejaktivněji BIS komunikuje se sousedními zeměmi a z Výroční zprávy BIS za rok 2018 (.pdf, str. 20) pak vyplývá, že „informační výměna v mezinárodní spolupráci byla srovnatelná s předchozím rokem. (…) Hlavními partnery v mezinárodní spolupráci jsou pro BIS především zpravodajské služby zemí EU a NATO a některých dalších zemí“.
Vojenské zpravodajství je také zpravodajskou službou České republiky. Jedná se o ozbrojenou službu, která je součástí Ministerstva obrany České republiky. Ve Výroční zprávě o činnosti Vojenského zpravodajství za rok 2018 (.pdf, str. 4) je uvedeno, že informační výstupy Vojenského zpravodajství byly mj. určeny i zpravodajským orgánům NATO a EU.
Od začátku roku 2020 pak v České republice funguje satelitní centrum SATCEN ČR, které vzniklo „na základě závazků vůči Severoatlantické alianci v oblasti poskytování obrazového zpravodajství“. Centrum bude „poskytovat konkrétní, detailní a přesné informace o pozicích zájmových objektů a oblastech dle jednotlivých požadavků“. Využívat ho budou moci například čeští vojáci na zahraničních misích, Integrovaný záchranný systém ČR, Ministerstvo zemědělství a další.
Třetí zpravodajskou službou České republiky je Úřad pro zahraniční styky a informace. V jeho případě se nám výroční zprávy nepodařilo dohledat, na svém webu však píše o spolupráci s ostatními zpravodajskými službami:
„Další vývoj služby určovaly potřeby a výzvy, kterým nový český stát čelil. Souběžně s tím se ÚZSI soustředil na (…) navázání a prohloubení mezinárodní spolupráce. (…) ÚZSI je také důstojným reprezentantem české zpravodajské komunity na mezinárodní scéně.“
Jakým způsobem tato spolupráce probíhá, zejména, zda probíhá formou výměny informací, se nám však bohužel nepodařilo zjistit.
Podle zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, „spolupráci se zpravodajskými službami cizí moci mohou zpravodajské služby uskutečňovat pouze se souhlasem vlády“.
Spolupráce českých tajných služeb se zahraničními pak probíhá např. ve formaci The Counter-Terrorist Group. Jedná se však pouze o neformální spolupráci tajných služeb evropských států (všech 27 států EU a Velká Británie, Norsko a Švýcarsko). Povinnosti, na základě kterých by se dalo říci, že informace sdílet musíme, tedy toto uskupení z podstaty věci založit nemůže.
Dále se pak například BIS (.pdf, str. 20) zapojila do uskupení NATO Civilian Intelligence Committee. Každá členská země NATO je v tomto výboru zastoupena i svými zpravodajskými službami a informace poskytuje výbor přímo Severoatlantické radě. Opět ale z dostupných zdrojů není jasné, zda zpravodajské služby mají přímo povinnost své informace sdílet.
Spolupráce jednotlivých zpravodajských služeb je často založena na dobrovolnosti a vzájemné ochotě informace poskytovat a vzhledem k podstatě věci jsou i podmínky spolupráce často tajné. Konkrétní informace o tom, že by Česká republika, resp. české tajné služby měly přímo povinnost sdílet tajné informace s ostatními státy, se nám tedy nepodařilo dohledat. Protože však nemůžeme vyloučit, že žádné takové povinnosti neexistují, hodnotíme výrok jako neověřitelný.
