Dne 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika a 4. října 1949 byla uznána Československem. I po rozdělení Československa vláda České republiky udržuje s ČLR diplomatické styky a zastává také takzvanou politiku jedné Číny. Podle ní je Tchaj-wan součástí entity zvané Čína a „státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Tchaj-wanem, a naopak“. Tchaj-wan je vnímán jako pouhé „geografické označení“. I přesto pro nás je Tchaj-wan obchodním partnerem a významným investorem (.pdf, str. 15). Podle Asociace pro mezinárodní otázky (.pdf, str. 11) „objem tchajwanských investic stále převyšuje ty z pevninské Číny a daří se i spolupráci firem a akademických institucí. Velikostí a demokratickým zřízením je také Tchaj-wan pro ČR čitelnějším partnerem“.

Česká republika vznikla 1. ledna 1993 po rozdělení Československa, k tomuto dni ji uznala, mimo jiných, i Čínská lidová republika. Československo bylo jedním z 51 zakládajících států OSN a po rozdělení musely Česká i Slovenská republika znovu požádat o přijetí.

Podle článku 4 Charty OSN (.pdf, str. 7):

„1. Za členy Organizace spojených národů mohou být přijaty všechny ostatní mírumilovné státy, které přijmou závazky obsažené v této Chartě a podle úsudku Organizace jsou způsobilé a ochotné tyto závazky plnit.

2. Přijetí každého takového státu za člena Organizace spojených národů se děje rozhodnutím Valného shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti.“

Rada bezpečnosti OSN má 15 členů, z nichž 5 je stálých. Kromě Číny jsou to ještě Francie, Ruská federace, Spojené státy americké a Velká Británie. Jak vyplývá z Charty OSN, Rada bezpečnosti pouze doporučuje přijetí nových členů. Na tomto doporučení se musí shodnout alespoň 9 členů Rady bezpečnosti a zároveň všech 5 stálých členů. Na základě jejího doporučení pak o členství hlasuje Valné shromáždění a pro nový členský stát musí hlasovat alespoň dvě třetiny.

Česká republika byla na základě jednomyslného doporučení Rady bezpečnosti z 8. ledna 1993 Valným shromážděním 19. ledna 1993 přijata (.pdf, str. 5) jako nový členský stát OSN. Čínská lidová republika jako stálý člen tedy na zasedání Rady bezpečnosti hlasovala pro přijetí České republiky bez připomínek. Rudolf Fürst k čínské pozici stran vzniku samostatné České republiky uvádí (.pdf, str. 138): „Rozpad ČSFR akceptovala Čína bez problémů, oba nástupnické státy ochotně uznala a přistupovala kooperativně k převedení smluvních ujednání na Českou a Slovenskou republiku.“

Směr české zahraniční politiky se pak lehce změnil kolem roku 1995, tedy v době, kdy již Česko bylo členem OSN. Kdy především prezident Havel začal prosazovat (str. 58) vstřícnější postoj k Tchaj-wanu, a to i na mezinárodní scéně. Tento přístup byl však odmítnut tehdejším ministrem zahraničí. Havlova činnost však již zjevně nemohla mít žádný vliv na přijetí do OSN, kterého jsme již byli členy.

Co se týče pozice Tchaj-wanu, v roce 1971 byli z orgánů OSN (.pdf, str. 2, 4) vyhoštěni jeho zástupci a právo zastupovat Čínu mají od té doby zástupci Čínské lidové republiky. I Evropská unie zastává tzv. politiku jedné Číny a „vzhledem k tomu, že diplomaticky uznaná ČLR v praxi nevykonává veřejnou moc nad územím Tchaj-wanu, musí státy EU hájit své obchodní a další zájmy, které se týkají Tchaj-wanu, uzavíráním dohod s jiným subjektem, než je ČLR. Udržování oddělených hospodářských vztahů s pevninskou Čínou a s Tchaj-wanem a udržování diplomatických vztahů jen s ČLR se jeví jako nejpragmatičtější řešení“.

Po určitém období pasivity ke konci 90. let se začala ČLR opět aktivněji vymezovat proti státům, které nezastávaly politiku jedné Číny a udržovaly diplomatické vztahy s Tchaj-wanem. A to při jednáních na půdě OSN. Zároveň také nebylo možné, aby měl nějaký stát plnohodnotné diplomatické vztahy s ČLR i s Tchaj-wanem. Nepodařilo se nám však dohledat žádné dostupné informace, které by potvrzovaly, že přijetí politiky jedné Číny nějakým způsobem urychlilo či usnadnilo naše přijetí do OSN či uznání ze strany ČLR.