Daniel Pawlas

Vznik samostatného arabského státu je obsažen v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status. Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948. V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael.

Palestinská národní rada v roce 1964 přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Proces formování samostatného palestinského státu byl poté zahájen ke konci 80. let 20. století, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci potvrzující dřívější vyhlášení samostatného palestinského státu. V roce 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením Palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tato dohoda vedla ke změně Palestinské národní charty a měla sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Uveďme, že OSN se v rámci tzv. Blízkovýchodního kvartetu v roce 2003 zapojilo do plánu Road map for peace, který vycházel z iniciativy tehdejšího amerického prezidenta Bushe. Cílem plánu bylo vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu prostřednictvím vzniku palestinského státu.

V rezoluci přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011 stojí (str. 5), že OSN zdůrazňuje nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu.

V listopadu 2012 členové Valného shromáždění projednávali status Palestiny jako nečlenského pozorovatele, přičemž status byl také odsouhlasen. Se změnou statusu z přidružené entity na nečlenský pozorovatelský stát souhlasilo 138 zemí, proti hlasovalo devět států včetně České republiky. Díky tomuto usnesení se Palestina smí účastnit debat na Valném shromáždění a vstoupit do některých mezinárodních institucí včetně Mezinárodního trestního soudu.

Největšími zahraničními investory (.pdf, str. 6–7) v České republice jsou firmy se sídlem v Nizozemsku, Německu, Lucembursku, Rakousku a Francii. Na firmy sídlící v Evropské unii celkově připadá 88,9 % investic v ČR. Pokud vezmeme v úvahu konečné vlastníky investujících firem, nejvíce se v ČR angažuje Německo, Rakousko, české firmy se sídlem v zahraničí, Francie a USA.

Zahraniční investoři vydělali v roce 2019 z přímých investic v České republice 488,3 miliardy korun. Z toho bylo v Česku 39 procent znovu reinvestováno. Na dividendách tak minulý rok odteklo z ČR do zahraničí 299 miliard korun.

V roce 2018 (.pdf, str. 6) odešlo do zahraničí ve formě dividend 293,5 miliardy korun, reinvestováno zde bylo 126,2 miliardy.

The Economist v rámci své The Economist Intelligence Unit (EIU) měří již od roku 2006 míru demokracie u 167 zemí světa. The Economist analyzuje 60 indikátorů spadajících do pěti různých kategorií: volební proces a pluralismus, fungování vlády, politická participace, politická kultura a občanské svobody.

Kromě číselného skóre a žebříčku index (.pdf) kategorizuje každou zemi do jednoho ze čtyř typů režimů: plné demokracie, demokracie s chybami a nedostatky, hybridní režimy a autoritářské režimy.

V úplné demokracii žije pouze 5,7 procenta světové populace (str. 3). Mezi lety 2006–2012 byla Česká republika mezi prvními dvaceti státy žebříčku, některé roky byla dokonce na lepší pozici než Velká Británie nebo Spojené státy. V roce 2013 se propadla na 21. místo a v roce 2014 vypadla z kategorie plně demokratických států (str. 18). Nyní je takzvanou demokracií s nedostatky (str. 10), stejně tak jako Tchaj-wan, který se ale posledních několik let umisťuje v žebříčku (.pdf, str. 18, 20) před Českou republikou.

Dodržování některých demokratických principů by se tedy mohlo zlepšit jak na Tchaj-wanu, tak v České republice. Nicméně Tchaj-wan je také nyní trvale zařazen mezi jednu z nejvíce svobodných a nejdemokratičtějších zemí na světě mezinárodními organizacemi jako jsou Freedom House či mezi země se svobodným tiskem podle organizace Reportéři bez hranic (pro srovnání Freedom House také zařazuje Českou republiku až za Tchaj-wanem). Podle Mezinárodního institutu pro demokracii a volební pomoc (IDEA) je demokracie na Tchaj-wanu na vysoké úrovni ve všech měřených faktorech (.pdf, str. 167) a je také vedle Švýcarska jedinou zemí s vysoce rozvinutou přímou demokracií (str. 25).

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, jelikož se Tchaj-wan umisťuje na předních místech indexů, které měří míru demokracie a svobody. Tchajwanská demokracie má sice své nedostatky, umisťuje se však v mezinárodním srovnání před Českou republikou (dle indexu EIU i Freedom House). O demokracii na Tchaj-wanu se Daniel Pawlas zmínil i v jiné části rozhovoru, pro duplicitu jsme druhý výrok neověřili samostatně, ale zahrnuli jsme ho do analýzy tohoto výroku.

Nejdříve upřesněme kontext (video, čas 11:20), ve kterém výrok zazněl. Poslanec Pawlas mluvil o cestě na Tchaj-wan, kterou chystá předseda Senátu Miloš Vystrčil. V této souvislosti tedy Daniel Pawlas prohlásil, že předseda Senátu jede na Tchaj-wan bránit demokracii a že Česká republika nemůže v mezinárodní politice sama příliš mnoho dosáhnout. V případě, že se nám některé přístupy Číny nelíbí, máme prý svůj postup koordinovat právě v rámci EU, která údajně vznikla právě jakožto protiváha světových velmocí na mezinárodním poli. Podstatou našeho hodnocení je tedy fakt, zda EU skutečně vznikla především proto, aby hájila práva svých členů na mezinárodním poli, resp. prosazovala jejich ideje v rámci zahraniční politiky.

O vzniku Evropské unie pak lze hovořit ve dvou rovinách. Zaprvé jako o postupné evropské integraci a vzniku Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1952, následně vytvoření Evropského hospodářského společenství a EURATOM v roce 1957. Tyto jednotlivé instituce byly postupně sjednocovány v Evropská společenství. V druhé rovině Evropská unie jako taková byla založena v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou a později podstatně reformována Lisabonskou smlouvou (.pdf, str. 6), kdy Evropská unie nahradila do té doby fungující Evropská společenství a získala tím právní subjektivitu. Ta vytvořila hospodářský a politický systém stojící na třech pilířích – prvním z nich byla stávající Evropská společenství, druhým Společná bezpečnostní a zahraniční politika, třetím pilířem se stala spolupráce v oblasti spravedlnosti.

Nejdříve se zaměříme na vznik Evropské unie jakožto kontinuální proces integrace. První pohnutky k procesu evropské integrace a k vytvoření sjednocené Evropy, ať už v jakékoli podobě, byly motivované zejména mírem a bezpečností, ale i ekonomicky. Evropa zažila dvě světové války, které do značné míry vyvolal nacionalismus jednotlivých národů a států, a jedním ze základních cílů politiků uvažujících o sjednocení národů Evropy tak bylo předejít (.pdf, str. 8) podobnému vývoji do budoucna. Dalším důvodem byla ekonomická kooperace (.pdf, str. 11), která by vedla k výhodnějším podmínkám pro ekonomický růst všech zúčastněných států. Součástí ekonomické integrace byla i teze, že pokud státy budou ekonomicky provázané, nevyplatí se jim války vést.

Existovaly také další motivy (.pdf, str. 9, 10), kvůli kterým byla budoucí integrace (str. 34) Evropy pro některé státy zajímavá. USA a Velká Británie v ní viděly možnost omezení pokračující sovětské rozpínavosti (str. 202), Francie zase pokus vzdorovat rostoucí politické, ekonomické i kulturní hegemonii Spojených států a zapojením Německa zajištění neopakování války. Německo v integraci spatřovalo možnost zařadit se zpět mezi normální evropské země a podobně také Itálie, hledala možnost jak udělat tlustou čáru za fašistickou minulostí a překonat hrozbu komunismu v současnosti. Jako více méně vedlejší dopad evropské integrace byl považován fakt, že Evropa spojená do jednoho silného celku mohla mít možnost být mezinárodně více slyšet než jako rozdrobené státy.

V rámci zmíněné Maastrichtské smlouvy pak vznikla mimo jiné i Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), která má směřovat k hlubší integraci států také v této oblasti – Evropská unie má tak možnost zaujímat společné postoje, případně vyhlašovat společné akce – civilní i vojenské. Hlasování o společných postojích a akcích probíhá jednomyslně s možností konstruktivní neúčasti. Pro státy byla tato rozhodnutí závazná, avšak nebyla vynutitelná.

Podstatnou změnu ve fungování Evropské unie pak představuje Lisabonská smlouva. Tou, jak již bylo řečeno v úvodu, byla zrušena Evropská společenství, jež byla plně nahrazena Evropskou unií, která tak získává právní subjektivitu. Hlavní motivací pro její přijetí však opět nebylo vytvoření protiváhy světovým velmocem. Jako hlavní důvod je zmiňována především větší akceschopnost a zefektivnění (.pdf, str. 8). Dalšími deklarovanými cíli je pak větší demokratičnost a transparentnost či větší důraz na práva občanů. Mezi těmito cíli se však opět objevuje i ukotvení Evropské unie jakožto globálního aktéra.

Co se týče zahraniční působnosti Unie, také zde je nejdůležitější zahraniční prosazování obchodních zájmů. Dle čl. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) má Unie výlučnou pravomoc v oblasti společné obchodní politiky. Do této oblasti přitom dle druhého odstavce čl. 3 spadá i uzavírání mezinárodních smluv. Proces jejich uzavírání je pak upřesněn v čl. 207 SFEU. Unii při sjednávání dohod zastupuje Komise, přičemž k zahájení jednání o mezinárodní smlouvě potřebuje souhlas Rady. K udělení souhlasu pak stačí kvalifikovaná většina.

V případě společné zahraniční politiky, které se výrok týká, je však postup rozdílný. Dle čl. 24 Smlouvy o Evropské unii (SEU, .pdf, str. 30) rozhodují o zahraniční politice Evropská rada a Rada EU. K přijetí jakéhokoliv opatření je přitom nutná jednomyslnost. Článek 25 SEU pak vymezuje, jakých opatření může Unie při provádění zahraniční politiky využít.

Z tohoto je patrné, že i Lisabonská smlouva (SEU a SFEU) vnímá hlavní roli Unie především v rovině společné obchodní politiky, ve které se uplatní hlasování kvalifikovanou většinou, což umožňuje větší akceschopnost Unie v této oblasti. Naopak v oblasti zahraniční politiky je stále nutný jednomyslný souhlas všech členských států a nástroje provádění zahraniční politiky jsou omezeny. 

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Přestože je totiž lepší pozice na mezinárodní scéně skutečně jedním z důvodů především pozdějších fází evropské integrace, potažmo vzniku EU jako takové, nemůžeme říci, že by EU vznikla právě proto, aby na mezinárodní scéně hájila práva členských států či vedla s jinými státy politický dialog. Ač je to oblast, které se Unie již od 90. let také věnuje. To je zjevné i z nastavení vnitřních procesů Unie, ve kterých je kvalifikovaná většina, zajišťující vetší akceschopnost, a tudíž i konkurenceschopnost, uplatňována pouze v případě společné obchodní politiky. Vedle toho zahraniční politika stále zůstává poměrně rigidním aspektem EU, když je v této oblasti nutné veškerá opatření schválit jednomyslně, což v případě 27 suverénních členských států s vlastními zahraničně politickými zájmy není vždy snadné.

O otevřenosti české ekonomiky vypovídá například analýza UniCredit Bank (.pdf, str. 7) z roku 2018. Ta uvádí, že podíl exportu na HDP je pro rok 2017 67 % a podíl importu na HDP je 62 %. Konkrétně studie uvádí (str. 2): „Pro Českou republiku, jakožto malou otevřenou ekonomiku, má zahraniční obchod klíčový význam.“ Z tohoto tedy můžeme usuzovat, že prioritou české ekonomiky je skutečně export, a nikoliv domácí spotřeba. Dále studie uvádí, že „Česká ekonomika je zahraničním obchodem úzce navázána na EU28 a tato závislost se za uplynulých deset let snížila jen minimálně“ (.pdf, str. 5).

Otevřenost ekonomiky se krom poměru nominální hodnoty importu a exportu na HDP měří například ukazatelem OMI (Open Markets Index), který sestavuje Mezinárodní obchodní komora (ICC, angl. International Chamber of Commerce). Ve své zprávě z roku 2017 (.pdf, str. 6, 7) uvádí ICC tento index, na škále od 1 do 6, pro 75 měřených ekonomik. Z něj ČR vychází jako 14. nejotevřenější s OMI 4,1 a je klasifikovaná jako nadstandardně otevřená ekonomika.

Struktura přímého českého exportu do daných států je uvedena na grafu níže. Tato data vycházejí z nominálních hodnot českého exportu zboží (.xlsx), tak jak je uvádí Ministerstvo průmyslu a obchodu za rok 2019. Dle těchto údajů se ČLR podílí pouze 1,2 % a je až 17. největších příjemcem českého exportu. Pro kontext je dobré dodat, že Tchaj-wan je až 51. příjemcem českého exportu s 0,12 % celku. Data pro bilanci služeb se nám nepodařilo najít.

Jak uvádí Exportní strategie České republiky pro období 2012 – 2020 (.pdf, str. 17), schválená (.pdf) vládou Petra Nečase 14. března 2012, ČLR je považována za jednu z 12 prioritních zemí. O seznamu 12 prioritních zemí dokument uvádí to, že „byl vypracován na základě požadavků podnikatelských reprezentací. Seznam bude periodicky upravován a vyhodnocován v závislosti na plnění dosažených cílů, situací na světových trzích a potřebách podnikatelské sféry“. Dle zprávy o plnění Exportní strategie za rok 2019 (.pdf, str. 47) je Čína stále za tuto prioritní zemi považována. Strategie z roku 2012 pak za hlavní cíl považuje (str. 12) mimo jiných „zvyšování objemu exportu a z něj plynoucích přínosů pro dlouhodobý udržitelný růst, zaměstnanost a příjmy do veřejných rozpočtů“.

Tchaj-wan se skutečně řadí mezi státy, ze kterých se hojně investuje do zahraničí. Podle dat CIA byl Tchaj-wan 22. největším investorem na světě. Pro porovnání Čína je 10. největším investorem, investovala v roce 2017 v zahraničí přibližně čtyřikrát více peněz než Tchaj-wan, ale má přibližně 59krát větší populaci. Tchaj-wan má také více odchozích zahraničních investic než příchozích – tedy více investuje v zahraničí, než je v něm investováno ze zahraničí. V posledních letech tchajwanské investice v zahraničí také povětšinou rostou (viz graf níže – zelená linka).

Tchajwanské odchozí přímé zahraniční investice

Tchaj-wan je známý zejména ve výrobě jemné elektroniky a IT produktů – tradičně investuje tedy v zemích, kde je výhodné prostředí pro tuto výrobu, a to zejména v Číně, kam v roce 2017 odešlo přibližně 44 % tchajwanských investic. Podíl Číny na odchozích zahraničních investicích ale v posledních několika letech klesá. Tchaj-wan se tak postupně přeorientovává od investic do levných manufaktur více k investicím do finančního sektoru a pojišťovnictví (.pdf, str. 9). Tento posun můžeme pozorovat v grafu výše – od roku 2015 investice do zbytku světa poprvé překonaly množství investic do Číny (modrá a červená linka).

Na následujícím grafu lze vidět, jak se v čase vyvíjely zahraniční investice dle odvětví. Opět můžeme pozorovat pokles investic do výrobního průmyslu (světle modrá) a naopak růst investic do finančnictví a pojišťovnictví (červená).

Tchajwanské odchozí přímé zahraniční investice dle odvětví

S růstem investic do těchto odvětví souvisí i velké zastoupení britských zámořských území v Karibiku na tchajwanských zahraničních investicích (viz graf níže). V roce 2017 tam odešlo přibližně 28 % zahraničních investic. Tento trend je způsobený (.pdf, str. 10) zejména daňovou politikou těchto malých států – pro Tchaj-wan je výhodné investovat skrze tyto státy dál, do Ameriky, případně i do Evropy. Lze tedy předpokládat, že většina investic odsud poputuje dál. Dalším důvodem (.pdf, str. 10) rostoucích investic do Karibiku je několik smluv o volném obchodu mezi Tchaj-wanem a středoamerickými státy, jako jsou např. Honduras, Panama či Guatemala. Tyto státy mají velké přírodní zdroje i levnou pracovní sílu.

Většina tchajwanských investic odchází do států s nižší průměrnou mzdou, než jaká je na Tchaj-wanu. Tam v roce 2018 byla průměrná měsíční mzda 5 957 tchajwanských dolarů, což v tehdejším kurzu ČNB k 31. prosinci 2018 odpovídá 38 096 korunám. V Číně ve stejném období byla průměrná mzda značně nižší – opět dle kurzu ČNB přibližně 22 444 korun (6 868 jüanů). Významně nižší mzda byla také ve Vietnamu – 5 796 korun (5 665 000 dongů) či v Thajsku – 9 641 korun (13 888 bahtů), kam Tchaj-wan také investuje.

V některých státech, kam z Tchaj-wanu přicházejí zahraniční investice, byla i vyšší průměrná měsíční mzda, jako například v Singapuru – 88 610 korun (5 371 singapurských dolarů) či v USA – 118 121 korun (5 257 dolarů). Většina investic ale plyne do států s výhodou levnější pracovní síly.

Poslanec Pawlas odpovídá na otázku moderátora Moravce, proč se nedaří napravovat nevyrovnanou obchodní bilanci mezi Čínou a ČR. Daniel Pawlas na otázku odpovídá, že to je dle jeho názoru kvůli tomu, že ČR nedokáže produkovat výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Dále pak pokračuje naším analyzovaným výrokem, v němž označuje Čínu za zemi, která se v posledních 30 letech dostala do postavení světové ekonomické velmoci, a proto si většinu produktů dokáže opatřit sama a zajímá se pouze o produkty s vysokou přidanou hodnotou.

Pro ověření výroku nejprve musíme analyzovat postavení Číny na světovém ekonomickém trhu v posledních 30 letech. Ekonomické postavení Číny poměrně výstižně analyzuje Světová banka, která uvádí jako zlomový okamžik pro ekonomický vývoj Číny rok 1978, ve kterém došlo k řadě reforem, které Čínu otevřely světu. V současnosti Světová banka hodnotí Čínu jako světovou 2. největší ekonomiku a před Čínou se již nacházejí jen USA. Ve vloženém grafu můžeme vidět čisté HDP Číny v kontextu ostatních zemí světa v čase. Pro kontext doplňujeme, že největší samostatná evropská ekonomika, kterou je Německo, byla Čínou předehnána v roce 2005.

Porovnáme-li současný stav s minulostí, pak v roce 1990, tedy před 30 lety, byla Čína dle stejného kritéria 11. největší ekonomikou na světě, v roce 1995, tedy před 25 lety, již mezi 8 největšími ekonomikami světa. Tuto část výroku můžeme hodnotit jako pravdivou.

Co tedy Čína reálně dováží? Z hlediska obsahového by nám mohla napovědět následující citace:

„V roce 2019 tvořily hlavní dovozní položky Číny elektrické a elektronické přístroje. Velkou část dovozu tvořily také primární suroviny: ropa, železo, zemní plyn a sójové boby. Z průmyslových výrobků jsou v dovozech silně zastoupeny zejména stroje a dopravní zařízení. Čína je největším světovým dovozcem sójových bobů a druhým největším dovozcem rýže a ječmene. Pšenice, rýže a kukuřice se dováží především za účelem výroby krmných směsí a dalšího zpracování v potravinářském průmyslu.“

Tento výčet produktů nám ovšem neposkytuje jasnou informaci o jejich kvalitě. Čína sice podle stejného zdroje vyváží strojírenská zařízení v dvojnásobné hodnotě, než pokud jde o jejich import, to nicméně ještě nevyjadřuje nic o jejich kvalitě a požadované úrovni. O nutné přidané hodnotě českých výrobků směřujících do Číny hovoří například manuál pro exportéry vytvořený (.pdf, str. 3) Ministerstvem zahraničích věcí ČR:

„Vstoupit na čínský trh s prakticky jakýmkoli zbožím dnes znamená utkat se s obrovskou konkurencí. Je totiž téměř nemožné představit si výrobek, který by na čínském trhu nebyl dostupný nebo se zde nevyskytovala alespoň jeho náhražka.“

Na straně 4, je pak uvedeno, že vedle produktů, jež jsou se svou zemí původu tradičně spojeny (francouzská vína), zde mají šanci uchytit se také technologie, které nejsou čínští výrobci schopní sami vyrobit, a dále výrobky, které jsou schopné konkurovat výrazně lepší kvalitou či efektivitou.

Další informace pak poskytuje dokument Ministerstva průmyslu a obchodu ČR Perspektivní obory pro vývoz do Číny (.pdf). V dokumentu se hovoří o komplexním záběru čínské ekonomiky (str. 1) a zvýšených investicích do inovací a vývoje (str. 2). Zároveň ale stále přetrvává hrozba v podobě slabé ochrany práv duševního vlastnictví a možnosti vymáhání této ochrany.

Na stranách 3 a 4 zkoumaného dokumentu se nalézá seznam perspektivních oborů, v nichž se čeští exportéři mohou prosadit. Ze seznamu vyplývají především dvě věci, a to je jednak vysoká konkurence ze strany čínských výrobců a možná ještě vyšší konkurence na straně světových producentů, která pak v řadě odvětví znamená uplatnitelnost pouze výrobků s vysokou přidanou hodnotou. Konkrétně v případě oboru obnovitelných zdrojů se uvádí (str. 3):

„Jedná se bezpochyby o perspektivní odvětví, nicméně vzhledem k zaměření vládních investic do této oblasti (resp. na podporu výrobců zařízení sloužících k ochraně životního prostředí) a extrémní konkurenci ze strany jiných zahraničních výrobců je to také oblast, ve které se prosadí jen výrobky unikátní a s nejvyšší přidanou hodnotou.“

Nebo v případě potravin (str. 4):

„Specifickým typem spotřebního zboží, které má v Číně potenciál uspět, jsou nepochybně tradiční evropské potraviny, potraviny vysokých jakostních standardů a nápoje. Nedůvěra čínských konzumentů v bezpečnost domácích potravinových produktů (mj. jako důsledek tzv. melaminové aféry a skandálu s přidávanými hormony do mléčných výrobků) představují další příležitost pro importované – byť dražší – substituty.“

Příklad ze zdravotnictví (str. 4):

„Konkurence v oblasti medium-tech zdravotnických výrobků je obrovská, hi-tech zdravotnické výrobky z EU však mají v Číně dobré jméno a zachovávají si konkurenceschopnost i při vyšší ceně.“

Posledním bodem v seznamu jsou nové technologie. Uvádí se, že nové technologie (například z oblastí nanotechnologií) jsou v Číně teprve na počátečním, ale zato překotném stupni rozvoje. Kromě výše uváděných produktů s vysokou hodnotou má Čína hlavně zájem o suroviny (str. 3).

Dva výše uváděné dokumenty z produkce MZV a MPO se shodují na tom, že je čínský trh náročný, především kvůli zájmu o technologicky náročné produkty. A to kvůli vysoké konkurenci na vnitřním trhu způsobené jak konkurencí domácí, tak i zahraniční. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok byl pronesen při diskusi o zahraničním obchodu České republiky, proto ho budeme hodnotit v tomto kontextu a budeme se zabývat tím, jak velká část české produkce míří do Německa.  

Německo je pro český vývoz klíčovým trhem, směřuje tam dlouhodobě přes 30 % celkového exportu České republiky. Německo je tak mezi jinými zeměmi největším odbytištěm českého zboží a zároveň z něj i nejvíce dovážíme.

Například podle dat Českého statistického úřadu (.pdf) mířilo v roce 2018 do Německa 32,4 % exportu České republiky a celková hodnota exportovaného zboží dosáhla 1426,4 mld. Kč. Proti tomu vývoz do všech zemí světa mimo Evropskou unii činil v témže roce jen 15,8 % zboží.

Podobná data jsou dostupná i pro rok 2019 (.xlsx, záložka země). Německo bylo i v tomto roce nejvýznamnější cíl exportu ČR. Mířilo tam 31,8 % českého zboží. Na druhém místě v této statistice je Slovensko s podílem 7,6 % následované Polskem s podílem 6,0 % českého vývozu.

Poslanec Pawlas má tak pravdu, že Německo je pro ČR významným partnerem. Pokud bychom termín „většina“ ve výroku interpretovali jako absolutní většinu, šlo by o nepřesnost, jelikož podíl Německa je zde ve skutečnosti zhruba třetinový. Nicméně vzhledem k tomu, že Německo jako cíl českého vývozu má zcela dominantní pozici, a tedy i výraznou relativní většinu, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na závěr uveďme, že podle dat Ministerstva průmyslu a obchodu se „na českém vývozu do Německa podílejí především silniční vozidla, následovaná elektrickými zařízeními, přístroji a spotřebiči a dále stroji a zařízeními všeobecně užívanými v průmyslu“.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni.

Nejprve je nutné rozlišit dva koncepty, které se zahraničněpolitického přístupu k čínské otázce týkají. Jedná se o politiku jedné Číny a princip jedné Číny. Stát, který uznává politiku jedné Číny, se de facto zavazuje k tomu, že nebude udržovat diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a jako suverénní stát bude uznávat pouze Čínskou lidovou republiku. Princip jedné Číny s politikou jedné Číny úzce souvisí, je do jisté míry její součástí a poslanec Pawlas ve výroku popisuje právě jej. Princip jedné Číny se v mezinárodním prostředí objevuje od 70. let minulého století a znamená, že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států a implicitně přiznává Čínské lidové republice nárok na Tchaj-wan. Pokud tedy o Tchaj-wanu hovoříme jako o součásti Číny, pak se jedná o princip jedné Číny.

Otázka principu (.pdf, str. 3) jedné Číny se v českém politickém prostředí naposled objevila v případě partnerské smlouvy mezi Prahou a Pekingem, uzavřené v roce 2016. Právě z důvodu neochoty Pekingu jednat o článku smlouvy tykajícím se politiky jedné Číny Praha s Pekingem rozvázala roku 2019 vztahy.

Přestože politika jedné Číny zakazuje diplomatické styky s Tchaj-wanem, předseda Senátu ČR Miloš Vystrčil plánuje uskutečnit cestu na Tchaj-wan 30. srpna tohoto roku. Za důvody své cesty označuje ekonomický rozvoj a také vnitropolitickou situaci. Tuto cestu pak kritizovala např. Čínská ambasáda v Praze.

To, zdali se Miloš Vystrčil zaplétá touto cestou do vnitročínských vztahů, je poměrně subjektivní, a proto se touto částí výroku v ověření nezabýváme.

Loni 10. října proběhla v Praze tchajwanská oslava, které se zúčastnil také bývalý předseda Senátu Jaroslav Kubera. Vyfotil se na ní s představiteli Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře v České republice, což vzbudilo protesty na čínské ambasádě. Kubera měsíc po této události oznámil, že je rozhodnutý Tchaj-wan navštívit.

Předseda Senátu Kubera však následně zemřel na infarkt několik dní poté, co v lednu obdržel dokument od Čínské ambasády, ve kterém ho varují před cestou na Tchaj-wan.

„České podniky, které mají ekonomické zájmy v Číně, budou muset za návštěvu Tchaj-wanu předsedou Kuberou platit. Návštěva Tchaj-wanu předsedou Kuberou nikomu nepřispěje. Doufáme, že česká strana dodrží politiku jedné Číny a zruší tuto návštěvu a tím zabrání porušování čínsko-českých vztahů,“ píše se mimo jiné v dokumentu.

Po svém zvolení předsedou Senátu se danou kauzou chtěl zabývat i Miloš Vystrčil. 

Ke včerejším #168_hodin:
Vznikem, účelem a důsledky čínského dokumentu se budu nadále intenzivně a urputně zabývat. Udělám vše proto, aby pravda vyšla najevo. Dlužím to JK a jeho rodině. Považuji to zároveň za naprosto zásadní pro zachování naší suverenity a svobody.

— Miloš Vystrčil (@Vystrcil_Milos) April 27, 2020

Vystrčil dále prohlásil, že se se rozhodl v plánech svého předchůdce pokračovat a navštívit Tchaj-wan. Dále označil dva hlavní důvody své cesty. Ten první je rozvoj ekonomických, vědeckých a kulturních vztahů s Tchaj-wanem, druhý je podle jeho slov vnitrozemský. Prohlásil, že považuje „za důležité, aby si Česká republika uchovala nezávislost, svébytnost, demokracii a svobodu“, a dále uvedl, že má „stále silnější pocit, že to s cestou na Tchaj-wan souvisí“.

Ve svém rozhovoru pro Českou televizi pak Vystrčil upřesnil: „Dle mého názoru se nám vyplatí spolupracovat s demokratickou zemí, jako je Tchaj-wan. Je to výhodné po stránce hospodářské, vědecké i kulturní. Nenarušuji žádný princip jedné Číny, protože tam nejedu vyhlašovat nezávislost Tchaj-wanu.“ 

Miloš Vystrčil tak opravdu spojil svou návštěvu Tchaj-wanu s obranou demokracie, jak uvádí poslanec Pawlas. Jenže podíváme-li se na kontext Pawlasových slov, pak tento poslanec v rozhovoru tvrdí, že: „To, že pan předseda Senátu, jak tvrdí, jde hájit demokracii na Tchaj-wan, tak je to taky trošičku úsměvné, protože když se podíváme na index míry demokracie v jednotlivých zemích světa, tak Tchaj-wan je daleko za námi a je to demokracie s výhradami“. Zatímco Pawlas tedy spojuje Vystrčilova slova o obraně demokracie se situací na Tchaj-wanu, předseda Senátu tato slova spojil se situací v České republice. Proto daný výrok hodnotíme jako zavádějící.