Daniel Pawlas

Vznik samostatného arabského státu je obsažen v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status. Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948. V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael.

Palestinská národní rada v roce 1964 přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Proces formování samostatného palestinského státu byl poté zahájen ke konci 80. let 20. století, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci potvrzující dřívější vyhlášení samostatného palestinského státu. V roce 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením Palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tato dohoda vedla ke změně Palestinské národní charty a měla sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Uveďme, že OSN se v rámci tzv. Blízkovýchodního kvartetu v roce 2003 zapojilo do plánu Road map for peace, který vycházel z iniciativy tehdejšího amerického prezidenta Bushe. Cílem plánu bylo vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu prostřednictvím vzniku palestinského státu.

V rezoluci přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011 stojí (str. 5), že OSN zdůrazňuje nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu.

V listopadu 2012 členové Valného shromáždění projednávali status Palestiny jako nečlenského pozorovatele, přičemž status byl také odsouhlasen. Se změnou statusu z přidružené entity na nečlenský pozorovatelský stát souhlasilo 138 zemí, proti hlasovalo devět států včetně České republiky. Díky tomuto usnesení se Palestina smí účastnit debat na Valném shromáždění a vstoupit do některých mezinárodních institucí včetně Mezinárodního trestního soudu.

O otevřenosti české ekonomiky vypovídá například analýza UniCredit Bank (.pdf, str. 7) z roku 2018. Ta uvádí, že podíl exportu na HDP je pro rok 2017 67 % a podíl importu na HDP je 62 %. Konkrétně studie uvádí (str. 2): „Pro Českou republiku, jakožto malou otevřenou ekonomiku, má zahraniční obchod klíčový význam.“ Z tohoto tedy můžeme usuzovat, že prioritou české ekonomiky je skutečně export, a nikoliv domácí spotřeba. Dále studie uvádí, že „Česká ekonomika je zahraničním obchodem úzce navázána na EU28 a tato závislost se za uplynulých deset let snížila jen minimálně“ (.pdf, str. 5).

Otevřenost ekonomiky se krom poměru nominální hodnoty importu a exportu na HDP měří například ukazatelem OMI (Open Markets Index), který sestavuje Mezinárodní obchodní komora (ICC, angl. International Chamber of Commerce). Ve své zprávě z roku 2017 (.pdf, str. 6, 7) uvádí ICC tento index, na škále od 1 do 6, pro 75 měřených ekonomik. Z něj ČR vychází jako 14. nejotevřenější s OMI 4,1 a je klasifikovaná jako nadstandardně otevřená ekonomika.

Struktura přímého českého exportu do daných států je uvedena na grafu níže. Tato data vycházejí z nominálních hodnot českého exportu zboží (.xlsx), tak jak je uvádí Ministerstvo průmyslu a obchodu za rok 2019. Dle těchto údajů se ČLR podílí pouze 1,2 % a je až 17. největších příjemcem českého exportu. Pro kontext je dobré dodat, že Tchaj-wan je až 51. příjemcem českého exportu s 0,12 % celku. Data pro bilanci služeb se nám nepodařilo najít.

Jak uvádí Exportní strategie České republiky pro období 2012 – 2020 (.pdf, str. 17), schválená (.pdf) vládou Petra Nečase 14. března 2012, ČLR je považována za jednu z 12 prioritních zemí. O seznamu 12 prioritních zemí dokument uvádí to, že „byl vypracován na základě požadavků podnikatelských reprezentací. Seznam bude periodicky upravován a vyhodnocován v závislosti na plnění dosažených cílů, situací na světových trzích a potřebách podnikatelské sféry“. Dle zprávy o plnění Exportní strategie za rok 2019 (.pdf, str. 47) je Čína stále za tuto prioritní zemi považována. Strategie z roku 2012 pak za hlavní cíl považuje (str. 12) mimo jiných „zvyšování objemu exportu a z něj plynoucích přínosů pro dlouhodobý udržitelný růst, zaměstnanost a příjmy do veřejných rozpočtů“.

Tchaj-wan se skutečně řadí mezi státy, ze kterých se hojně investuje do zahraničí. Podle dat CIA byl Tchaj-wan 22. největším investorem na světě. Pro porovnání Čína je 10. největším investorem, investovala v roce 2017 v zahraničí přibližně čtyřikrát více peněz než Tchaj-wan, ale má přibližně 59krát větší populaci. Tchaj-wan má také více odchozích zahraničních investic než příchozích – tedy více investuje v zahraničí, než je v něm investováno ze zahraničí. V posledních letech tchajwanské investice v zahraničí také povětšinou rostou (viz graf níže – zelená linka).

Tchajwanské odchozí přímé zahraniční investice

Tchaj-wan je známý zejména ve výrobě jemné elektroniky a IT produktů – tradičně investuje tedy v zemích, kde je výhodné prostředí pro tuto výrobu, a to zejména v Číně, kam v roce 2017 odešlo přibližně 44 % tchajwanských investic. Podíl Číny na odchozích zahraničních investicích ale v posledních několika letech klesá. Tchaj-wan se tak postupně přeorientovává od investic do levných manufaktur více k investicím do finančního sektoru a pojišťovnictví (.pdf, str. 9). Tento posun můžeme pozorovat v grafu výše – od roku 2015 investice do zbytku světa poprvé překonaly množství investic do Číny (modrá a červená linka).

Na následujícím grafu lze vidět, jak se v čase vyvíjely zahraniční investice dle odvětví. Opět můžeme pozorovat pokles investic do výrobního průmyslu (světle modrá) a naopak růst investic do finančnictví a pojišťovnictví (červená).

Tchajwanské odchozí přímé zahraniční investice dle odvětví

S růstem investic do těchto odvětví souvisí i velké zastoupení britských zámořských území v Karibiku na tchajwanských zahraničních investicích (viz graf níže). V roce 2017 tam odešlo přibližně 28 % zahraničních investic. Tento trend je způsobený (.pdf, str. 10) zejména daňovou politikou těchto malých států – pro Tchaj-wan je výhodné investovat skrze tyto státy dál, do Ameriky, případně i do Evropy. Lze tedy předpokládat, že většina investic odsud poputuje dál. Dalším důvodem (.pdf, str. 10) rostoucích investic do Karibiku je několik smluv o volném obchodu mezi Tchaj-wanem a středoamerickými státy, jako jsou např. Honduras, Panama či Guatemala. Tyto státy mají velké přírodní zdroje i levnou pracovní sílu.

Většina tchajwanských investic odchází do států s nižší průměrnou mzdou, než jaká je na Tchaj-wanu. Tam v roce 2018 byla průměrná měsíční mzda 5 957 tchajwanských dolarů, což v tehdejším kurzu ČNB k 31. prosinci 2018 odpovídá 38 096 korunám. V Číně ve stejném období byla průměrná mzda značně nižší – opět dle kurzu ČNB přibližně 22 444 korun (6 868 jüanů). Významně nižší mzda byla také ve Vietnamu – 5 796 korun (5 665 000 dongů) či v Thajsku – 9 641 korun (13 888 bahtů), kam Tchaj-wan také investuje.

V některých státech, kam z Tchaj-wanu přicházejí zahraniční investice, byla i vyšší průměrná měsíční mzda, jako například v Singapuru – 88 610 korun (5 371 singapurských dolarů) či v USA – 118 121 korun (5 257 dolarů). Většina investic ale plyne do států s výhodou levnější pracovní síly.

Poslanec Pawlas odpovídá na otázku moderátora Moravce, proč se nedaří napravovat nevyrovnanou obchodní bilanci mezi Čínou a ČR. Daniel Pawlas na otázku odpovídá, že to je dle jeho názoru kvůli tomu, že ČR nedokáže produkovat výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Dále pak pokračuje naším analyzovaným výrokem, v němž označuje Čínu za zemi, která se v posledních 30 letech dostala do postavení světové ekonomické velmoci, a proto si většinu produktů dokáže opatřit sama a zajímá se pouze o produkty s vysokou přidanou hodnotou.

Pro ověření výroku nejprve musíme analyzovat postavení Číny na světovém ekonomickém trhu v posledních 30 letech. Ekonomické postavení Číny poměrně výstižně analyzuje Světová banka, která uvádí jako zlomový okamžik pro ekonomický vývoj Číny rok 1978, ve kterém došlo k řadě reforem, které Čínu otevřely světu. V současnosti Světová banka hodnotí Čínu jako světovou 2. největší ekonomiku a před Čínou se již nacházejí jen USA. Ve vloženém grafu můžeme vidět čisté HDP Číny v kontextu ostatních zemí světa v čase. Pro kontext doplňujeme, že největší samostatná evropská ekonomika, kterou je Německo, byla Čínou předehnána v roce 2005.

Porovnáme-li současný stav s minulostí, pak v roce 1990, tedy před 30 lety, byla Čína dle stejného kritéria 11. největší ekonomikou na světě, v roce 1995, tedy před 25 lety, již mezi 8 největšími ekonomikami světa. Tuto část výroku můžeme hodnotit jako pravdivou.

Co tedy Čína reálně dováží? Z hlediska obsahového by nám mohla napovědět následující citace:

„V roce 2019 tvořily hlavní dovozní položky Číny elektrické a elektronické přístroje. Velkou část dovozu tvořily také primární suroviny: ropa, železo, zemní plyn a sójové boby. Z průmyslových výrobků jsou v dovozech silně zastoupeny zejména stroje a dopravní zařízení. Čína je největším světovým dovozcem sójových bobů a druhým největším dovozcem rýže a ječmene. Pšenice, rýže a kukuřice se dováží především za účelem výroby krmných směsí a dalšího zpracování v potravinářském průmyslu.“

Tento výčet produktů nám ovšem neposkytuje jasnou informaci o jejich kvalitě. Čína sice podle stejného zdroje vyváží strojírenská zařízení v dvojnásobné hodnotě, než pokud jde o jejich import, to nicméně ještě nevyjadřuje nic o jejich kvalitě a požadované úrovni. O nutné přidané hodnotě českých výrobků směřujících do Číny hovoří například manuál pro exportéry vytvořený (.pdf, str. 3) Ministerstvem zahraničích věcí ČR:

„Vstoupit na čínský trh s prakticky jakýmkoli zbožím dnes znamená utkat se s obrovskou konkurencí. Je totiž téměř nemožné představit si výrobek, který by na čínském trhu nebyl dostupný nebo se zde nevyskytovala alespoň jeho náhražka.“

Na straně 4, je pak uvedeno, že vedle produktů, jež jsou se svou zemí původu tradičně spojeny (francouzská vína), zde mají šanci uchytit se také technologie, které nejsou čínští výrobci schopní sami vyrobit, a dále výrobky, které jsou schopné konkurovat výrazně lepší kvalitou či efektivitou.

Další informace pak poskytuje dokument Ministerstva průmyslu a obchodu ČR Perspektivní obory pro vývoz do Číny (.pdf). V dokumentu se hovoří o komplexním záběru čínské ekonomiky (str. 1) a zvýšených investicích do inovací a vývoje (str. 2). Zároveň ale stále přetrvává hrozba v podobě slabé ochrany práv duševního vlastnictví a možnosti vymáhání této ochrany.

Na stranách 3 a 4 zkoumaného dokumentu se nalézá seznam perspektivních oborů, v nichž se čeští exportéři mohou prosadit. Ze seznamu vyplývají především dvě věci, a to je jednak vysoká konkurence ze strany čínských výrobců a možná ještě vyšší konkurence na straně světových producentů, která pak v řadě odvětví znamená uplatnitelnost pouze výrobků s vysokou přidanou hodnotou. Konkrétně v případě oboru obnovitelných zdrojů se uvádí (str. 3):

„Jedná se bezpochyby o perspektivní odvětví, nicméně vzhledem k zaměření vládních investic do této oblasti (resp. na podporu výrobců zařízení sloužících k ochraně životního prostředí) a extrémní konkurenci ze strany jiných zahraničních výrobců je to také oblast, ve které se prosadí jen výrobky unikátní a s nejvyšší přidanou hodnotou.“

Nebo v případě potravin (str. 4):

„Specifickým typem spotřebního zboží, které má v Číně potenciál uspět, jsou nepochybně tradiční evropské potraviny, potraviny vysokých jakostních standardů a nápoje. Nedůvěra čínských konzumentů v bezpečnost domácích potravinových produktů (mj. jako důsledek tzv. melaminové aféry a skandálu s přidávanými hormony do mléčných výrobků) představují další příležitost pro importované – byť dražší – substituty.“

Příklad ze zdravotnictví (str. 4):

„Konkurence v oblasti medium-tech zdravotnických výrobků je obrovská, hi-tech zdravotnické výrobky z EU však mají v Číně dobré jméno a zachovávají si konkurenceschopnost i při vyšší ceně.“

Posledním bodem v seznamu jsou nové technologie. Uvádí se, že nové technologie (například z oblastí nanotechnologií) jsou v Číně teprve na počátečním, ale zato překotném stupni rozvoje. Kromě výše uváděných produktů s vysokou hodnotou má Čína hlavně zájem o suroviny (str. 3).

Dva výše uváděné dokumenty z produkce MZV a MPO se shodují na tom, že je čínský trh náročný, především kvůli zájmu o technologicky náročné produkty. A to kvůli vysoké konkurenci na vnitřním trhu způsobené jak konkurencí domácí, tak i zahraniční. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok byl pronesen při diskusi o zahraničním obchodu České republiky, proto ho budeme hodnotit v tomto kontextu a budeme se zabývat tím, jak velká část české produkce míří do Německa.  

Německo je pro český vývoz klíčovým trhem, směřuje tam dlouhodobě přes 30 % celkového exportu České republiky. Německo je tak mezi jinými zeměmi největším odbytištěm českého zboží a zároveň z něj i nejvíce dovážíme.

Například podle dat Českého statistického úřadu (.pdf) mířilo v roce 2018 do Německa 32,4 % exportu České republiky a celková hodnota exportovaného zboží dosáhla 1426,4 mld. Kč. Proti tomu vývoz do všech zemí světa mimo Evropskou unii činil v témže roce jen 15,8 % zboží.

Podobná data jsou dostupná i pro rok 2019 (.xlsx, záložka země). Německo bylo i v tomto roce nejvýznamnější cíl exportu ČR. Mířilo tam 31,8 % českého zboží. Na druhém místě v této statistice je Slovensko s podílem 7,6 % následované Polskem s podílem 6,0 % českého vývozu.

Poslanec Pawlas má tak pravdu, že Německo je pro ČR významným partnerem. Pokud bychom termín „většina“ ve výroku interpretovali jako absolutní většinu, šlo by o nepřesnost, jelikož podíl Německa je zde ve skutečnosti zhruba třetinový. Nicméně vzhledem k tomu, že Německo jako cíl českého vývozu má zcela dominantní pozici, a tedy i výraznou relativní většinu, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na závěr uveďme, že podle dat Ministerstva průmyslu a obchodu se „na českém vývozu do Německa podílejí především silniční vozidla, následovaná elektrickými zařízeními, přístroji a spotřebiči a dále stroji a zařízeními všeobecně užívanými v průmyslu“.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni.

Nejprve je nutné rozlišit dva koncepty, které se zahraničněpolitického přístupu k čínské otázce týkají. Jedná se o politiku jedné Číny a princip jedné Číny. Stát, který uznává politiku jedné Číny, se de facto zavazuje k tomu, že nebude udržovat diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a jako suverénní stát bude uznávat pouze Čínskou lidovou republiku. Princip jedné Číny s politikou jedné Číny úzce souvisí, je do jisté míry její součástí a poslanec Pawlas ve výroku popisuje právě jej. Princip jedné Číny se v mezinárodním prostředí objevuje od 70. let minulého století a znamená, že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států a implicitně přiznává Čínské lidové republice nárok na Tchaj-wan. Pokud tedy o Tchaj-wanu hovoříme jako o součásti Číny, pak se jedná o princip jedné Číny.

Otázka principu (.pdf, str. 3) jedné Číny se v českém politickém prostředí naposled objevila v případě partnerské smlouvy mezi Prahou a Pekingem, uzavřené v roce 2016. Právě z důvodu neochoty Pekingu jednat o článku smlouvy tykajícím se politiky jedné Číny Praha s Pekingem rozvázala roku 2019 vztahy.

Přestože politika jedné Číny zakazuje diplomatické styky s Tchaj-wanem, předseda Senátu ČR Miloš Vystrčil plánuje uskutečnit cestu na Tchaj-wan 30. srpna tohoto roku. Za důvody své cesty označuje ekonomický rozvoj a také vnitropolitickou situaci. Tuto cestu pak kritizovala např. Čínská ambasáda v Praze.

To, zdali se Miloš Vystrčil zaplétá touto cestou do vnitročínských vztahů, je poměrně subjektivní, a proto se touto částí výroku v ověření nezabýváme.

Největšími zahraničními investory (.pdf, str. 6–7) v České republice jsou firmy se sídlem v Nizozemsku, Německu, Lucembursku, Rakousku a Francii. Na firmy sídlící v Evropské unii celkově připadá 88,9 % investic v ČR. Pokud vezmeme v úvahu konečné vlastníky investujících firem, nejvíce se v ČR angažuje Německo, Rakousko, české firmy se sídlem v zahraničí, Francie a USA.

Zahraniční investoři vydělali v roce 2019 z přímých investic v České republice 488,3 miliardy korun. Z toho bylo v Česku 39 procent znovu reinvestováno. Na dividendách tak minulý rok odteklo z ČR do zahraničí 299 miliard korun.

V roce 2018 (.pdf, str. 6) odešlo do zahraničí ve formě dividend 293,5 miliardy korun, reinvestováno zde bylo 126,2 miliardy.