Demagog.cz

Daniel Pawlas
Daniel Pawlas
Protože Evropská unie vznikla právě proto, aby byla víceméně protiváhou Spojeným státům, Rusku, Číně, právě těmto globálním hráčům. Otázky Václava Moravce, 14. června 2020

Tento výrok byl ověřen jako zavádějící

Odůvodnění

EU se zahraniční politice věnuje od svého vzniku v 90. letech. Jedná se však spíše o její vedlejší činnost, což se projevuje např. potřebou jednomyslnosti při rozhodování v této oblasti i omezeným výčtem nástrojů, které má Unie v oblasti zahraniční politiky k dispozici.

Nejdříve upřesněme kontext (video, čas 11:20), ve kterém výrok zazněl. Poslanec Pawlas mluvil o cestě na Tchaj-wan, kterou chystá předseda Senátu Miloš Vystrčil. V této souvislosti tedy Daniel Pawlas prohlásil, že předseda Senátu jede na Tchaj-wan bránit demokracii a že Česká republika nemůže v mezinárodní politice sama příliš mnoho dosáhnout. V případě, že se nám některé přístupy Číny nelíbí, máme prý svůj postup koordinovat právě v rámci EU, která údajně vznikla právě jakožto protiváha světových velmocí na mezinárodním poli. Podstatou našeho hodnocení je tedy fakt, zda EU skutečně vznikla především proto, aby hájila práva svých členů na mezinárodním poli, resp. prosazovala jejich ideje v rámci zahraniční politiky.

O vzniku Evropské unie pak lze hovořit ve dvou rovinách. Zaprvé jako o postupné evropské integracivzniku Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1952, následně vytvoření Evropského hospodářského společenstvíEURATOM v roce 1957. Tyto jednotlivé instituce byly postupně sjednocovány v Evropská společenství. V druhé rovině Evropská unie jako taková byla založena v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou a později podstatně reformována Lisabonskou smlouvou (.pdf, str. 6), kdy Evropská unie nahradila do té doby fungující Evropská společenství a získala tím právní subjektivitu. Ta vytvořila hospodářský a politický systém stojící na třech pilířích – prvním z nich byla stávající Evropská společenství, druhým Společná bezpečnostní a zahraniční politika, třetím pilířem se stala spolupráce v oblasti spravedlnosti.

Nejdříve se zaměříme na vznik Evropské unie jakožto kontinuální proces integrace. První pohnutky k procesu evropské integrace a k vytvoření sjednocené Evropy, ať už v jakékoli podobě, byly motivované zejména mírem a bezpečností, ale i ekonomicky. Evropa zažila dvě světové války, které do značné míry vyvolal nacionalismus jednotlivých národů a států, a jedním ze základních cílů politiků uvažujících o sjednocení národů Evropy tak bylo předejít (.pdf, str. 8) podobnému vývoji do budoucna. Dalším důvodem byla ekonomická kooperace (.pdf, str. 11), která by vedla k výhodnějším podmínkám pro ekonomický růst všech zúčastněných států. Součástí ekonomické integrace byla i teze, že pokud státy budou ekonomicky provázané, nevyplatí se jim války vést.

Existovaly také další motivy (.pdf, str. 9, 10), kvůli kterým byla budoucí integrace (str. 34) Evropy pro některé státy zajímavá. USA a Velká Británie v ní viděly možnost omezení pokračující sovětské rozpínavosti (str. 202), Francie zase pokus vzdorovat rostoucí politické, ekonomické i kulturní hegemonii Spojených států a zapojením Německa zajištění neopakování války. Německo v integraci spatřovalo možnost zařadit se zpět mezi normální evropské země a podobně také Itálie, hledala možnost jak udělat tlustou čáru za fašistickou minulostí a překonat hrozbu komunismu v současnosti. Jako více méně vedlejší dopad evropské integrace byl považován fakt, že Evropa spojená do jednoho silného celku mohla mít možnost být mezinárodně více slyšet než jako rozdrobené státy.

V rámci zmíněné Maastrichtské smlouvy pak vznikla mimo jiné i Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), která má směřovat k hlubší integraci států také v této oblasti – Evropská unie má tak možnost zaujímat společné postoje, případně vyhlašovat společné akce – civilní i vojenské. Hlasování o společných postojích a akcích probíhá jednomyslně s možností konstruktivní neúčasti. Pro státy byla tato rozhodnutí závazná, avšak nebyla vynutitelná.

Podstatnou změnu ve fungování Evropské unie pak představuje Lisabonská smlouva. Tou, jak již bylo řečeno v úvodu, byla zrušena Evropská společenství, jež byla plně nahrazena Evropskou unií, která tak získává právní subjektivitu. Hlavní motivací pro její přijetí však opět nebylo vytvoření protiváhy světovým velmocem. Jako hlavní důvod je zmiňována především větší akceschopnost a zefektivnění (.pdf, str. 8). Dalšími deklarovanými cíli je pak větší demokratičnost a transparentnost či větší důraz na práva občanů. Mezi těmito cíli se však opět objevuje i ukotvení Evropské unie jakožto globálního aktéra.

Co se týče zahraniční působnosti Unie, také zde je nejdůležitější zahraniční prosazování obchodních zájmů. Dle čl. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) má Unie výlučnou pravomoc v oblasti společné obchodní politiky. Do této oblasti přitom dle druhého odstavce čl. 3 spadá i uzavírání mezinárodních smluv. Proces jejich uzavírání je pak upřesněn v čl. 207 SFEU. Unii při sjednávání dohod zastupuje Komise, přičemž k zahájení jednání o mezinárodní smlouvě potřebuje souhlas Rady. K udělení souhlasu pak stačí kvalifikovaná většina.

V případě společné zahraniční politiky, které se výrok týká, je však postup rozdílný. Dle čl. 24 Smlouvy o Evropské unii (SEU, .pdf, str. 30) rozhodují o zahraniční politice Evropská rada a Rada EU. K přijetí jakéhokoliv opatření je přitom nutná jednomyslnost. Článek 25 SEU pak vymezuje, jakých opatření může Unie při provádění zahraniční politiky využít.

Z tohoto je patrné, že i Lisabonská smlouva (SEU a SFEU) vnímá hlavní roli Unie především v rovině společné obchodní politiky, ve které se uplatní hlasování kvalifikovanou většinou, což umožňuje větší akceschopnost Unie v této oblasti. Naopak v oblasti zahraniční politiky je stále nutný jednomyslný souhlas všech členských států a nástroje provádění zahraniční politiky jsou omezeny. 

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Přestože je totiž lepší pozice na mezinárodní scéně skutečně jedním z důvodů především pozdějších fází evropské integrace, potažmo vzniku EU jako takové, nemůžeme říci, že by EU vznikla právě proto, aby na mezinárodní scéně hájila práva členských států či vedla s jinými státy politický dialog. Ač je to oblast, které se Unie již od 90. let také věnuje. To je zjevné i z nastavení vnitřních procesů Unie, ve kterých je kvalifikovaná většina, zajišťující vetší akceschopnost, a tudíž i konkurenceschopnost, uplatňována pouze v případě společné obchodní politiky. Vedle toho zahraniční politika stále zůstává poměrně rigidním aspektem EU, když je v této oblasti nutné veškerá opatření schválit jednomyslně, což v případě 27 suverénních členských států s vlastními zahraničně politickými zájmy není vždy snadné.