Když se koncipovala Ústava České republiky, tak se používal termín vládnoucí komora a nevládnoucí komora.
Při tvorbě české ústavy po volbách 1992 došlo k projednávání o nové podobě zákonodárné moci, a to hlavně v souvislosti se vznikem Senátu. Přidělování pravomocí a rozdělení rolí pak do určité míry probíhalo v intencích odlišení na vládnoucí a nevládnoucí komoru.
O odlišné podobě a roli obou parlamentních komor bylo rozhodnuto (.doc, str. 107) již na počátku jednání o podobě nové ústavy v červenci 1992 pod záštitou Komise předsednictva ČNR (České národní rady) pro Ústavu ČR. Tato myšlenka dvoukomorového parlamentu pak vycházela z prvorepublikové tradice. Tehdejší Ústavní listina stanovovala, že pro funkční dvoukomorový systém je potřeba pravomoci obou komor maximálně odlišit: zatímco Poslanecká sněmovna tak měla mít primárně právotvornou roli, Senát byl kontrolním a stabilizujícím prvkem.
Hlavním sporným bodem při jednáních ve druhé polovině roku 1992 se v tomto ohledu stala budoucí podoba horní komory. Byť tedy byla (.doc, str. 108) během vyjednávání na odlišném postavení Senátu shoda, samotné představy se lišily. Jedním z myšlenkových proudů ku příkladu bylo, že by Senát zastával regionální, případě zemské zájmy. Dalším ze zvažovaných návrhů pak bylo, aby byla působnost obou komor tzv. Hayekovsky oddělena (.doc, str. 108–109, 113–114). „Nevládnoucí” Senát by se v takovém případě zabýval soukromým právem, zatímco „vládnoucí” Sněmovna právem veřejným (.pdf, str. 56). V praxi by se tak v podstatě jednalo o dva parlamenty stojící vedle sebe.
I když tehdejší politické strany disponovaly různými vlastními návrhy a představami, prosazen nakonec byl vládní konstrukt. Ten však zpočátku počítal (.doc, str. 110) s omezenou rolí Senátu, jenž by se zabýval například ústavními zákony, volebními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Nakonec po jednání během října a listopadu 1992 bylo Senátu umožněno (.doc, str. 111–112) přijímat i zákonná opatření, začal disponovat zákonodárnou iniciativou a jeho další pravomoci či způsob volby tak postupně doznaly současných podob.
Senát tak i dle prvorepublikové tradice plní (.doc, str. 114–115) svou funkci v rámci principu brzd a protivah mezi jednotlivými mocemi. Jedná se o určitou pojistku ústavního systému plnící revizní a stabilizující roli.
Role Senátu jakožto nevládnoucí komory, o které se zmiňuje předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, je v tomto ohledu míněna v souvislostech s již výše zmíněným Hayekovským pojetím zákonodárství. Jak uvádí (.pdf, str. 55–57) Jindřiška Syllová, tato koncepce nevládnoucí komory byla přítomna v podstatě během celé doby jednání Komise ČNR pro Ústavu ČR, byť však spíše implicitně. Až do září 1992 nicméně byly kompetence a funkce Senátu navrhovány právě v intencích Hayekova konceptu. I když byl jako celek odmítnut, některé prvky tohoto uvažování typu vyloučení Senátu z tvorby státního rozpočtu nebo vyslovování důvěry vládě byly nakonec zavedeny.
