V současnosti tak třeba i (stejnopohlavní, pozn. Demagog.cz) dvojice, které se vzaly v zahraničí a vychovávají spolu dítě, které je biologickým dítětem třeba jednoho z těch partnerů, tak ten druhý partner k němu nemá v podstatě žádná práva v případě třeba nějaké nemoci nebo nedejbože úmrtí.
V České republice nejsou uznávána stejnopohlavní manželství uzavřená v zahraničí a lze na ně hledět pouze jako na registrované partnerství, v rámci kterého není možné, aby oba partneři měli vůči společně vychovávanému dítěti stejná práva, jak je tomu v případě manželství.
Český právní řád neuznává manželství stejnopohlavních párů, která byla uzavřena v zahraničí. V českém kontextu lze na tyto svazky hledět jen jako na registrované partnerství, protože to je jediná forma „trvalého společenství dvou osob“ (§ 1 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství), kterou česká právní úprava dovoluje uzavřít osobám stejného pohlaví. To potvrzuje například i rozsudek (.pdf) Nejvyššího správního soudu, podle kterého brněnská matrika postupovala správně, když neuznala svazek dvou mužů uzavřený v Nizozemsku jako manželství v České republice.
Česká právní úprava manželství a registrovaného partnerství se v mnohém odlišuje. V tomto ohledu je klíčový § 3020 občanského zákoníku. Podle tohoto paragrafu se registrované partnerství neřídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy v oblasti rodinného práva. To tedy znamená, že například právní vztahy mezi registrovanými partnery a dětmi v jejich péči nemají stejnou právní úpravu jako obdobné vztahy v manželství.
Nejdiskutovanějším rozdílem mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím je osvojení. České právo neumožňuje společné osvojení dítěte stejnopohlavním párem, a proto ani není možné uznávat zahraniční osvojení dítěte stejnopohlavním párem, což potvrdil ve svém nálezu (.pdf) i Ústavní soud.
Odlišně je v českém právu upraveno tzv. individuální osvojení dítěte. Jedná se o situaci, kdy si jeden z partnerů osvojí dítě, druhý partner ovšem nemá k tomuto dítěti i nadále de facto žádný právní vztah. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, původně obsahoval ustanovení, které tento postup zakazovalo, Ústavní soud jej ale ve svém nálezu Pl. ÚS 7/15 z roku 2016 zrušil. Zákon tedy stále neumožňuje, aby si partner tzv. „přisvojil“ dítě svého partnera, jak je to dovoleno v případě manželů.
Podle § 13 odst. 3 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, má sice partner, který se podílí na výchově dítěte, „povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte“, nevzniká mu ovšem automaticky zákonné zastoupení dítěte. Ocitá se tak v pozici tzv. sociálního rodiče (str. 75), který nemá k dítěti, na jehož výchově se podílí, téměř žádný právní vztah. Z toho důvodu by mu mohlo být dítě odebráno v případě úmrtí partnera, jenž je rodičem dítěte i podle právní úpravy.
Debata o dvou poslaneckých návrzích na legalizaci stejnopohlavních manželství, respektive ústavní ochranu manželství jako svazku muže a ženy, vyvolala velké diskuze nejen na plénu Poslanecké sněmovny. Předkladatel novely zrovno...