Už nyní evropská legislativa zajišťuje, že kdyby některé zemi chyběly dodávky pro chráněné zákazníky, což jsou hlavně lidé a klíčová infrastruktura, tak okolní země, pokud mají toho plynu dostatek, jí musí ten plyn poskytnout.
Na základě nařízení EU opravdu musí členské státy omezit spotřebu plynu a přebytek poskytnout státu, který v důsledku výpadků dodávek plynu nedokáže zásobit tzv. zákazníky chráněné v rámci solidarity. Mezi ně se řadí domácnosti, sociální služby a jejich dodavatelé tepla.
V roce 2017 bylo přijato nařízení Evropské unie číslo 2017/1938, jehož cílem je minimalizovat dopady situace, kdy by se některý z členských států potýkal s přerušením dodávek plynu.
Nařízení zavádí (článek 2) pojem „zákazník chráněný v rámci solidarity“, který zmiňuje Luděk Niedermayer. Spadají pod něj domácnosti, sociální služby a dálková vytápění, která uvedeným subjektům plyn poskytují. (V Česku je dálkové vytápění typické pro sídliště.)
Článek 13 nařízení upravuje solidární pomoc v případě, že by některou z unijních zemí postihl nedostatek dodávek plynu. Jak uvádí Ruven Fleming z nizozemské univerzity v Groningenu v časopise Energy Policy, článek 13 znamená (.pdf, str. 108), že v případě plynové krize v jedné zemi (v tzv. žádajícím členském státě) musí jiná členská země Evropské unie, která je s danou zemí přímo propojena, snížit dodávky plynu těm, kteří nespadají mezi zákazníky chráněné v rámci solidarity. Tím dojde k uvolnění kapacit zemního plynu, které si pak žádající stát může odkoupit (čl. 13, odst. 5) a pokrýt tak výpadek dodávek.
Tato mezistátní solidarita pak konkrétně platí (článek 13, odst. 3) jenom tehdy, kdy žádající členský stát není schopen pokrýt dodávky plynu svým zákazníkům chráněným v rámci solidarity. Za určitých okolností (článek 13, odst. 2) musí plyn dodat i země, která se žádajícím členským státem není propojená přímo, ale skrz jinou unijní zemi. Pro úplnost ještě dodejme, že solidární pomoc se poskytuje (článek 13, odstavec 8) na základě odpovídající kompenzace.
