Poslankyně Helena Válková (ANO) v kontextu debaty popisuje svůj postoj k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, dokumentu, který je také známý jako tzv. Istanbulská úmluva (.pdf). Jak název napovídá, úmluva se věnuje primárně domácímu a sexuálnímu násilí, jeho obětem a prevenci. Rada Evropy úmluvu přijala v roce 2011, v platnost dokument vstoupil v roce 2014 poté, co úmluva získala 10 ratifikací.

Česká republika úmluvu podepsala v roce 2016. Senát o její ratifikaci hlasoval v lednu 2024, horní komorou ale těsně neprošla. Pro bylo 34 ze 71 přítomných senátorů, k jejímu přijetí chyběly dva hlasy. Obsah Istanbulské úmluvy tak pro Českou republiku nadále není závazným.

Ochrana a podpora obětí

Istanbulská úmluva stojí na čtyřech pilířích – prevence násilí, ochrana obětí, stíhání pachatelů a koordinace politik napříč institucemi (.pdf). Požadavky na tvorbu bezpečného zázemí, které může mít formu azylových domů, spadají do pilíře zabývajícího se ochranou obětí (.pdf, str. 9–11).

Poslankyně Válková uvádí, že úmluva státům ukládá povinnost vytvořit v krajích dostatek azylových domů pro matky s dětmi. Článek 23 úmluvy (.pdf, str. 10) požaduje, aby státy aktivně prováděly „opatření pro zřízení dostatečného počtu vhodných a snadno přístupných příbytků, které by poskytovaly útočiště, a ty by měly proaktivně nabízet obětem, obzvláště ženám a dětem“. Předchozí článek pak státům ukládá učinit „nezbytná legislativní či jiná opatření, aby zařízení poskytující služby okamžité, krátkodobé i dlouhodobé odborné pomoci byla geograficky rozložena tak, aby byla přístupná veškerým obětem násilných činů, spadajících do působnosti této úmluvy“. Istanbulská úmluva tedy mluví o útočišti, respektive příbytcích pro oběti násilí, zejména ženy a děti. Zároveň klade státům povinnost poskytovat pomoc obětem tak, aby byla přístupná všem obětem na území státu.

Požadavek na zřízení azylového domu v každém kraji České republiky se objevil poprvé v Akčním plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2015–2018 (.pdf, str. 17), který vláda schválila v roce 2015. Aktuální Akční plán pro roky 2023–2026 ale takto formulovaný požadavek již neobsahuje, pouze zmiňuje potřebu dostupnosti a předvídatelného financování specializovaných azylových domů (.pdf, str. 37).

Závěr

Helena Válková popisuje jeden z bodů Istanbulské úmluvy, který požaduje, aby státy aktivně poskytovaly útočiště obětem domácího a sexuálního násilí. Podle Istanbulské úmluvy by měly státy zajistit dostatečný počet takových příbytků, zařízení odborné pomoci by měla být geograficky rozložena tak, aby byla přístupná všem obětem. O konkrétním rozmístění azylových domů do krajů se ale úmluva nezmiňuje. S ohledem na to, že Helena Válková správně popisuje podstatu požadavku vyplývajícího z Istanbulské úmluvy, hodnotíme její výrok jako pravdivý s výhradou.