Přehled ověřených výroků

Domníváme se, že „firmou“ ve výroku myslel premiér Babiš koncern Agrofert a hlavním důvodem poškození firmy měla být podle premiéra novela zákona o střetu zájmů (.pdf), která nabyla účinnosti dne 1. září 2017.

Jako hlavního kvantifikovatelného ukazatele údajného „poškození“ firmy bereme tržby a zisky koncernu. Ty koncernu začaly klesat již od roku 2016. V tomto roce dosáhly (.pdf, str. 15) tržby koncernu ‭155 305 345 000‬ Kč a zisk činil ‭7 786 008 000‬ Kč. V roce 2017 (.pdf, str. 15) koncern utržil ‭155 119 453 000 Kč a zisk činil 4 798 977 000 Kč. Poslední dostupná data jsou v obchodním rejstříku dostupná za rok 2018 (.pdf, str. 13), kdy Agrofert utržil 157 492 362 000 Kč a zisk činil 1 664 647 000 Kč.

Tržby v posledních letech jsou na podobné úrovni, zisk ale dramaticky klesl. Je však nutné podotknout, že výsledky za roky 2017 a 2018 Agrofert nově vykazoval podle Mezinárodních účetních standardů, proto se rok 2017 mírně liší od údajů uváděných firmou v minulých letech. Na druhou stranu je také vhodné uvést, že celý koncern Agrofert přijal za rok 2018 dotace (.pdf, str. 108) ve výši ‭1 916 925 000‬ Kč. Bez nich by tedy byl v roce 2018 v červených číslech. Přehlednou grafiku finančních ukazatelů Agrofertu nabízí Hospodářské noviny:

Jako hlavní důvod poklesu zisku nejsou nicméně uváděny dopady novely zákona o střetu zájmů, ale zhoršení hospodářské situace v chemickém a potravinářském průmyslu, kdy první jmenovaný zasáhly hlavně vysoké ceny zemního plynu a druhý vysoké ceny obilí a snížení výkonu německé pekárenské skupiny Lieken.

Nepřísluší nám hodnotit, zda byl Michael Bloomberg nejlepším starostou New Yorku, podle dostupných informací ho však za něj považují občané New York City.

V listopadu 2019 vydal americký Siena College Research Institute průzkum veřejného mínění (.pdf), ve kterém obyvatelé města New York (přesněji registrovaní voliči) kromě jiného hodnotili také tři poslední newyorské starosty. Těmi jsou Rudy Giuliani (ve funkci v letech 1994 až 2001), Michael Bloomberg (2002 až 2013) a Bill de Blasio (od roku 2014 až dosud).

Průzkum dopadl nejlépe právě pro Michaela Bloomberga, jehož jméno pozitivně ohodnotilo 53 % dotázaných Newyorčanů (.pdf, str. 4). Na druhém místě se umístil Bill de Blasio s 35 % (.pdf, str. 4) a za ním Rudy Giuliani s 27 % (.pdf, str. 3).

Pro úplnost dodejme, že dotázaným ve zmíněném průzkumu bylo přečteno jméno daného starosty, jehož osobu pak měli ohodnotit (.pdf, str. 2). Nehodnotili tedy konkrétně to, jak podle nich tito tři muži funkci starosty města New York vykonávali a nevybírali z jejich jmen „nejlepšího starostu“. Konkrétně touto otázkou se zabývaly průzkumy z let 2010, 2011 a 2013. V prvním z těchto hlasování se nejlépe umístil Michael Bloomberg (.pdf, str. 10). V letech 2011 (.doc, str. 9) a 2013 (.pdf, str. 5) na první příčce skončil Rudy Giuliani.

První část výroku Andreje Babiše nicméně hodnotíme jako pravdivou, a to také proto, že o výsledcích prvního zmiňovaného průzkumu z listopadu 2019 informoval například americký deník New York Post článkem, který nesl titulek „Bloomberg nejpopulárnějším z posledních tří starostů New York City – Blasio získal jen 35 %“.

Michael Bloomberg pak vlastní i 88 % společnosti Bloomberg L.P., pod níž spadá stanice Bloomberg Television. Ta sice nepatří mezi nejsledovanější televizní kanály ve Spojených státech, mimo jiné však přináší divákům obsah jedné z největších a nejčastěji citovaných zpravodajských agentur Bloomberg News, která se také řadí mezi dceřiné společnosti Bloomberg L.P.

Boj proti terorismu je vojenské tažení USA, které zahájil po útocích 11. září prezident George W. Bush. Ten na něj také vynaložil zatím nejvíce finančních prostředků, konkrétně 964 miliard dolarů. To činí v průměru 121 miliard dolarů za jeden rok jeho funkčního období. Jeho nástupce Barack Obama investoval do této kampaně v průměru 119 miliard dolarů ročně a Donald Trump za své dosavadní funkční období zvedl průměr na 122 miliard dolarů.

Prezident Obama během svého působení omezoval počty příslušníků ozbrojených sil USA na bojišti. Hlavní tíhu měly nést armády lokálních států a místní milice. Spoléhal také na nasazování bojových dronů. Obecně se jeho politika soustředila na posilování spřátelených státních aktérů, čímž měla být hrozba terorismu vyvažována. Nástupem ISIS se však situace v této oblasti změnila, což vedlo Obamu k nasazení většího počtu ozbrojených sil.

Hlavní strategie Trumpovy administrativy navazovala na jeho předchůdce. Současný šéf Bílého domu však zavedl několik nových opatření. Jedním z nich je zákaz cestování lidí z vybraných zemí s převážně muslimským obyvatelstvem do USA, což je představováno jako prevence proti terorismu. Za toto a další podobná opatření je Donald Trump kritizován kvůli rasismu a xenofobii.

Na rozdíl od svých předchůdců se jeho současná administrativa více soustředí na likvidaci významných osobností skupin, prohlášených Spojenými státy za teroristické. Jako příklad můžeme uvést útok na vůdce ISIS Abú Bakra al-Bagdádího, zabití vůdce jemenské odnože al-Káidy Kásima Rimího nebo kontroverzní atentát na velitele íránských jednotek Kuds Kásema Solejmáního. Tento krok však byl mnohými považován za kontroverzní.

Na druhou stranu můžeme uvést pokusy USA o vyjednávání s hnutím Tálibán v Afghánistánu a výslednou dohodu. Zda je například tato dohoda pro „nás“ prospěšná, je diskutabilní.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť USA v čele s prezidentem Trumpem skutečně bojují proti terorismu, jak uvádí premiér Babiš. Pravděpodobným cílem americké administrativy však asi není bezpečí Česka či jiných států světa, ale především bezpečí samotných Spojených států. I přesto má ale Česká republika z těchto akcí USA prospěch, neboť na základě své zahraniční politiky se i ČR účastní (.pdf, str. 29) celosvětového boje proti terorismu.

Podle našeho vyhledávání v informačním systému Soudního dvora Evropské unie bylo ukončených žalob České republiky proti Evropské komisi celkem 13, z nichž dotací se týkalo celkem 5 žalob (řízení C-4/17 P je odvolacím řízením proti rozsudku ve věci T-141/15). Z těchto 5 žalob bylo rozhodnuto ve prospěch České republiky celkem dvakrát, a to ve věcech C‑4/17 P (týkajících se Evropského zemědělského, orientačního a záručního fondu), a T‑509/18 (týkajících se dotací ze stejného fondu) .

V řízení T-32/16 pak sice Česká republika vzala svou žalobu zpět, avšak pouze z toho důvodu, že než Soudní dvůr EU stačil žalobu projednat, opravila Komise své rozhodnutí dle námitek uplatněných v žalobě. I tento případ tedy můžeme hodnotit jako úspěšný.

Ve věci T-627/16 pak byla Česká republika úspěšná jen částečně, kdy Soudní dvůr Evropské unie původní vyloučení plateb z Evropského zemědělského záručního fondu a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova pro Českou republiku v celkové výši cca 30 200 000 eur snížil o 6 400 000 eur.

Naopak ve věcech T-629/17, týkajících se Evropského fondu pro regionální rozvoj, soud žalobu české republiky zamítnul.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť námi dohledaný počet žalob podaných Českou republikou proti Komisi se od premiérem udané hodnoty odlišuje zanedbatelně. V těchto řízeních pak bylo Česko dvakrát úspěšné úplně, jednou částečně a jednou Komise své rozhodnutí změnila v souladu s námitkami obsaženými v žalobě.

Státní fond dopravní infrastruktury (dále jen SDFI) zadal zakázku na prodej elektronické dálniční známky společnosti Asseco Central Europe s dohodnutou cenou 401 milionů korun. SDFI je právnickou osobou podřízenou Ministerstvu dopravy, kde byl v tuto dobu ministrem Vladimír Kremlík jako nominant hnutí ANO. Ministr Kremlík představil veřejnosti zmíněný e-shop již v září minulého roku. Že o existenci zakázky věděl, potvrdil i 20. ledna na své facebookové stránce „Věřil jsem SFDI, že má takovou zakázku absolutně pod kontrolou a SFDI mě o tom opakovaně ujistil.“ Nelze tedy hovořit o tom, že by o zakázce nevěděl. Tomu, že měl zakázku pod kontrolou, svědčí i fakt, že poté co se dostala na veřejnost cena zakázky, hájil ji a její zrušení naprosto vyloučil, a to i po naléhání premiéra.

Schůzka premiéra Babiše a ministra Kremlíka proběhla 17. ledna. Po schůzce zastávali oba pánové rozdílný názor. Ministr Kremlík si za cenou zakázky stál, argumentoval tím, že velká část zakázky byla v režimu důvěrné a že její zlevnění by bylo možné, pokud by se rozsah důvěrnosti na jednotlivé části zakázky omezil. Premiér Babiš zastával názor podobný opozici a odborné veřejnosti a tvrdil, že zakázka je předražená (zdroj: Události ČT, prvních 8 minut). Ke dni 23. ledna byl Vladislav Kremlík odvolán z funkce ministra dopravy a následně nahrazen místopředsedou vlády a ministrem průmyslu Karlem Havlíčkem, který momentálně vede dva resorty.

Zakázka skutečně zrušena byla, a to bez sankce. Společnost Asseco Central Europe se nechala slyšet, že na ochranu svého dobrého jména nebude po státu vyžadovat žádné odškodnění za zrušení zakázky. O zakázce panovalo velice malé povědomí, zaskočen byl mimo jiné i koaliční partner. Roman Onderka z ČSSD pro Události ČT (čas 2:20) uvedl: „O této záležitosti nikdo z nás nic nevěděl, to znamená ani premiér, žádný z ministrů, ani koaliční partner. Za druhé jsme neznali ani rozsah, co za tu částku se vlastně pořizuje.“ Nicméně zakázku zadával SFDI, který spadá pod Ministerstvo dopravy. Pokud přitom předseda vlády hovoří v množném čísle („Tu zakázku jsme zrušili, udělal ji úředník bez našeho vědomí“), předpokládáme, že hovoří za celou vládu. Za tu vládu, která v té době ještě měla jako člena Vladimíra Kremlíka, ministra dopravy, nikoliv „nějakého“ anonymního úředníka.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť minimálně ministr Kremlík, jakožto člen vlády, o zakázce věděl. Fakt, že ministr se zakázkou neseznámil své kolegy, premiéra ani koaličního partnera, je pak jeho odpovědnost, kterou nelze v celém rozsahu, tak jak to premiér Babiš činí, svalovat na úředníka SDFI.

Předně uveďme, že Andrej Babiš odpovídá na otázku moderátorky, zda se může vymlouvat na své předchůdce, když u vlády je již sedm let. Ve vládě bylo hnutí údajně válcováno koaličními partnery. Výrokem má tedy premiér Babiš zjevně na mysli, že většinovou vládní stranou je hnutí ANO 2011 teprve dva roky, přičemž po celou tuto dobu má jeho vláda v Poslanecké sněmovně pouze menšinu hlasů.

Hnutí ANO má své poslance v Poslanecké sněmovně Parlamentu od roku 2013. Ve volbách do PS v roce 2013 získalo hnutí ANO 18,65 procenta hlasů. Umístili se tak na druhém místě za ČSSD. Hnutí v PS získalo 47 poslanců a předsedou poslaneckého klubu se stal Jaroslav Faltýnek. V následujících volbách hnutí ANO zvítězilo s 29,64 procenty. Celkem hnutí získalo 78 poslanců.

V první vládě Andreje Babiše, která byla jmenována 13. prosince 2017, zasedali pouze zástupci hnutí ANO. Vládě však nebyla v lednu 2018 vyslovena důvěra. V druhé vládě Andreje Babiše pak zasedají zástupci hnutí ANO a ČSSD. Důvěru získala vláda 11. července 2018 díky hlasům patnácti poslanců KSČM. Samotné hnutí ANO a ČSSD mají pak dohromady v Poslanecké sněmovně pouze 93 poslanců, jedná se tedy stále o vládu menšinovou.

Z výše uvedeného je jasné, že vláda při hlasování v Poslanecké sněmovně musí spoléhat i na zástupce ostatních stran. Pro kontext tedy zmiňme analýzu serveru Kohovolit.eu publikovanou na serveru irozhlas.cz v dubnu roku 2018, kde je zobrazené, jak jednotlivé strany a jednotliví poslanci hlasovali a také s kým. Je patrné, že poslanci KSČM hlasují velmi podobně s poslanci hnutí ANO. Spolu s hnutím ANO pak hlasovali i zástupci SPD. ČSSD byla v době průzkumu poměrně roztříštěná, nicméně podobnost s hnutím ANO je jasná. Nejméně „společného“ toho s hnutím ANO měli poslanci ODS, STAN a TOP 09.

Andrej Babiš má zřejmě na mysli zákon č. 6/2019 Sb. o změně zákona o DPH, díky němuž došlo k 1. únoru 2019 ke snížení sazby daně z přidané hodnoty u vodní a pozemní hromadné pravidelné dopravy cestujících. DPH se snížilo na 10 %, jde tedy o druhou sníženou sazbu daně.

Při závěrečném hlasování v Poslanecké sněmovně (třetí čtení) naprostá většina poslanců za ANO (70 ze 72 přítomných, 2 se zdrželi) hlasovala proti návrhu, zatímco 13 poslanců z KSČM hlasovalo pro a jeden se zdržel.

Nelze ovšem tvrdit, že poslanci ČSSD hlasovali „proti hnutí ANO“. 5 poslanců ČSSD totiž hlasovalo stejně jako hnutí ANO proti návrhu a zbylých 10 poslanců ČSSD se zdrželo hlasování. Nehlasovali tedy většinově ve shodě s ANO, nicméně nehlasovali ani proti poslancům ANO. Navíc, dle jednacího řádu Poslanecké sněmovny platí, že usnesení (a tedy i zákon) je přijat, pokud pro něj hlasovala nadpoloviční většina přítomných poslanců. Z toho jasně vyplývá, že zdržení se hlasování má de facto stejné účinky, jako hlasování proti návrhu.

Česká republika patří mezi země, které mají svůj parlament rozdělený na dvě komory. U nás se tedy skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Obě tyto komory jsou stěžejní v procesu navrhování a následného schvalování zákonů.

Pokud je zákon po 3. čtení schválen Poslaneckou sněmovnou, přesouvá se diskuze o zákonu do Senátu. Ten se pak musí zachovat podle ústavního článku 46:

„(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

(2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím.

(3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.“

Jak vidíme podle druhého odstavce článku 46, Senát opravdu může upravovat projednávané zákony.

Svoje funkce Senát také uvádí na svých webových stránkách, kde mimo jiné zmiňuje, že „hlavním posláním Senátu je činnost zákonodárná. Senát projednává návrhy zákonů postoupené Poslaneckou sněmovnou, které může zejména schválit, zamítnout či vrátit dolní parlamentní komoře s pozměňovacími návrhy“.

Nikde není výslovně zmíněno, že by pravomocí Senátu bylo zpomalovat legislativní proces anebo zabraňovat tomu, aby se Česká republika pohybovala tzv. ode zdi ke zdi. To však ale neznamená, že by to nebylo jednou z rolí Senátu.

Ve skutečnosti Senát legislativní proces opravdu zpomaluje. Senát je totiž součástí legislativního procesu, v jehož rámci přebírá zákony z Poslanecké sněmovny a následně je sám projednává. Podle článku 46 Ústavy má Senát právo návrhy zákonů nejenom schvalovat, ale i pozměnit či zamítnout. Zejména v posledních dvou případech pak Senát doopravdy funguje jako brzda legislativního procesu.

Na článek 46 navazuje článek 47, podle kterého platí, že pokud by byl zákon Senátem pozměněn nebo upraven, vrací se zpět do Poslanecké sněmovny. V případě, že Senát návrh zákona zamítne, Sněmovna hlasuje o svém původním znění znovu a pro jeho schválení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 poslanců. Jestliže Senát vrátí zákon Sněmovně s pozměňovacími návrhy, tak se v dolní komoře nejdříve hlasuje o schválení senátního znění. K tomu je zapotřebí nadpoloviční většina přítomných poslanců. V případě, že senátní znění není schváleno, hlasují poslanci o návrhu zákona ve znění bez senátních pozměňovacích návrhů, tentokrát je však k přijetí zákona opět třeba alespoň 101 hlasů.

Více o průběhu legislativního procesu se můžete podrobněji dozvědět na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Zdroj: senat.cz

Tento celý proces dělá ze Senátu jakéhosi kontrolora Poslanecké sněmovny, který ztěžuje schvalování kontroverzních zákonů. Pokud chce Poslanecká sněmovna nějaký zákon prosadit bez spolupráce Senátu, musí zákon získat podporu více než poloviny všech poslanců, což u kontroverznějších zákonů nebývá jednoduché.

Senát také může fungovat jako stabilizační prvek a zabraňovat tomu, aby se Česká republika, jak uvádí Miloš Vystrčil, pohybovala ode zdi ke zdi. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny Senát nemůže být rozpuštěn a v době rozpuštění Poslanecké sněmovny může Senát přijímat tzv. zákonná opatření, tedy jakousi obdobu zákonů. Senátoři, jejichž funkční období trvá 6 let, jsou tak částečně mimo dosah mezistranického politikaření vlády a Poslanecké sněmovny. Senátoři jsou také voleni vždy průběžně – každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů. Tento systém dělá z obsazení Senátu poměrně různorodou skupinu, která nemusí reflektovat momentální popularitu politických stran a složení Poslanecké sněmovny, a funguje tak jako jakási protiváha právě dolní komory parlamentu.

Role Senátu je také zcela zásadní při změně ústavních zákonů. V Ústavě stojí, že „k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“. Jinými slovy, ústavní zákony (a např. zákony volební) musí schválit jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Zamítavé stanovisko Senátu tedy v těchto případech nemůže Poslanecká sněmovna přehlasovat. Stejně tak nemůže Sněmovna v případě pozměňovacích návrhů ze strany Senátu přijmout znění ústavního zákona bez těchto senátních návrhů. To opět vypovídá o stabilizační roli Senátu.

Více o fungování Senátu se můžete dozvědět na stránkách Senátu Parlamentu České republiky.

Dle Ústavy České republiky (čl. 9 odst. 1) může být Ústava „doplňována či měněna pouze ústavními zákony“. K přijetí ústavního zákona, a tedy také k přijetí změny Ústavy, je pak zapotřebí „souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“ (čl. 39 odst. 4). Určitý návrh ústavního zákona tak musí odsouhlasit jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát.

Horní komora může návrh ústavního zákona schválit, vrátit jej dolní komoře s pozměňovacími návrhy nebo zamítnout. Pokud senátoři takový návrh při hlasování zamítnou, pak jeho projednávání v Parlamentu neúspěšně končí. To samé nastane, jestliže naopak s pozměňovacími návrhy senátorů nesouhlasí Sněmovna.

V každém případě se však návrh ústavního zákona v rámci legislativního procesu nedostane k prezidentu republiky, aniž by s jeho zněním souhlasil Senát.

Proces schvalování ústavních zákonů (.pdf) se tak odlišuje od schvalování běžných zákonů (.pdf), kdy poslanci mohou Senát v určitých případech přehlasovat a zákon tak může projít i bez souhlasu horní komory.

Zvláštním případem je ve výroku zmíněná Listina základních práv a svobod. Nejedná se zcela doslovně o „přílohu Ústavy“ (viz hlasování o postavení Listiny z prosince 1992), ale odkaz na Listinu se v Ústavě objevuje – je definována jako součást „ústavního pořádku České republiky“ (čl. 3). Zároveň není Listina základních práv a svobod jasně vymezena jako „ústavní zákon“, k jehož změně je potřeba souhlas Senátu.

Od vzniku samostatné České republiky však byla Listina základních práv a svobod změněna pouze jednou, a to právě ústavním, nikoli běžným, zákonem. A jak například uvádí důvodová zpráva k návrhu ústavního zákona senátora Martina Červíčka /ODS/ (.pdf, str. 2), kterým by se nově změnila Listina základních práv a svobod, „změnitelnost Listiny ústavním zákonem dokazuje již to, že Listina byla takto změněna ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., aniž by to bylo v právní praxi i teorii zpochybňováno“. Podobně se k povaze Listiny staví kolektiv autorů komentáře k Ústavě z roku 2016: „Ústavní zákony je možno revidovat rovněž výhradně formou ústavního zákona. Totéž platí pro změnu či doplnění LPS, která je podle čl. 3 součástí ústavního pořádku.“ Podle současné teorie i praxe je tedy ke změně Listiny pomocí ústavního zákona potřeba souhlas Senátu.