Přehled ověřených výroků

Sudetoněmecký krajanský spolek sdružuje sudetské Němce a jejich potomky a hájí jejich práva. Donedávna měl skutečně ve svých stanovách zmínku o snaze získat zpět majetek, který byl sudetským Němcům odebrán na základě tzv. Benešových dekretů. Konkrétně bylo uvedeno, že „prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení“ a že „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj“.

V roce 2016 však spolek tuto zmínku ze svých stanov vypustil. Pokus vypustit daná ustanovení proběhl již v roce 2015, tuto změnu však zneplatnil německý soud, a to kvůli nedostatečnému času na vypořádání připomínek jednotlivých regionálních organizací. O změnu stanov se významně zasadil současný předseda spolku Bernd Posselt, pro Český rozhlas mimo jiné uvedl: „Nemůžete přece vyhodit miliony lidí z jejich domů, připravit je o vlast a majetek a pak si myslet, že nad tím jen mávnou rukou. Dnes jsou realisté a vědí, že to, v co po druhé světové válce doufali – že se za několik let opět vrátí domů – není vůbec možné. Proto je namístě, abychom hledali moderní, evropské formulace.“

Nutno však zmínit, že ač změnu stanov schválila velká většina předsednictva spolku, ne všichni členové se změnou souhlasí. Odpor některých organizací k této změně byl i důvodem pro zneplatnění změny stanov v roce 2015.

Že by se sjezd spolku mohl konat na území České republiky pak zaznělo např. v červnu 2019 na sjezdu spolku v německém Řezně.

Tzv. Benešovy dekrety měly za cíl dočasně upravit československé státní zřízení, a to z důvodu nezasedání řádného parlamentu. Po druhé světové válce však byly dekrety ratifikovány parlamentem, a staly se tak definitivně součástí československého právního řádu. Jeden z těchto dekretů např. stanovil, že Němci a Maďaři, kteří nabyli německého či maďarského občanství, pozbývají občanství československé. Právě to bylo základním impulsem pro jejich tzv. divoký odsun. Dalším dekretem byl těmto osobám zkonfiskován majetek. Dekrety se netýkaly nacistických obětí ani osob bojujících proti nacismu.

Podle právního historika Jana Kuklíka je třeba rozlišovat dekrety samotné od reálného chování některých Čechů při organizaci odsunu Němců a Maďarů. Dekrety podle něj nebyly podkladem pro žádné násilnosti.

Ve zmiňovaném průzkumu agentury STEM je Marek Výborný zařazen poprvé. Neobjevil se například ani v dubnovém šetření důvěry stranickým představitelům CVVM. Je však potřeba dodat, že Marek Výborný se stal teprve koncem března předsedou KDU-ČSL, když porazil Mariana Jurečku na sjezdu lidové strany. V průzkumu CVVM tak ještě figuruje Pavel Bělobrádek, který byl zařazen také v lednovém šetření STEM (v červnovém už nikoliv).

Výzkumy veřejného mínění se tak dříve o Marka Výborného nezajímaly, protože nebyl předsedou strany nebo například ministrem.

Podle žebříčku hodnotícího popularitu stranických osobností se dají výsledky Marka Výborného (KDU-ČSL) a ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (nominován hnutím ANO) považovat za srovnatelné. Předsedu lidovců hodnotí kladně 18 procent dotázaných, 46 procent ho nezná. Vicepremiéra Havlíčka hodnotí příznivě 24 procent respondentů a 47 procentům není známý.

V porovnání s Karlem Havlíčkem je Marku Výbornému v médiích věnován menší prostor. Určit, jestli je tento prostor „nesrovnatelně větší“ ve prospěch ministra Havlíčka, je však problematické vzhledem k objemu dat, které by bylo nutné analyzovat pro zjištění konkrétnějšího výsledku.

V databázi NEWTON Media, která monitoruje český mediální prostor, jsme hledali následující kombinaci: „jméno, pozice, stranická příslušnost“, například tedy „Výborný předseda KDU-ČSL“. U výsledků za poslední měsíc (od 22. června do 22. července) jsme pak i ručně zkontrolovali relevanci výsledků. V případě Marka Výborného bylo z 352 výsledků relevantních 119. U Karla Havlíčka se v databázi objevilo 573 záznamů, z nichž se 349 týkalo ministra průmyslu a obchodu. Velké množství nerelevantních výsledků v případě Marka Výborného způsobuje například jeho příjmení, které se v textech často vyskytuje jako běžné přídavné jméno.

Od začátku dubna (kdy se stal Marek Výborný předsedou KDU-ČSL) do 20. července se podle stejných parametrů filtrování v databázi NEWTON Media objevuje 1819 výstupů k Marku Výbornému a 2161 u Karla Havlíčka. Část těchto výstupů bezpochyby není relevantní, ale vzhledem k tomu, že počet nerelevantních výsledků u Marka Výborného je poměrně vyšší než u Karla Havlíčka a Havlíčkovo číslo je i tak větší, můžeme předpokládat, že mediální pokrytí Marka Výborného je menší.

Pokud se v tomto období podíváme kupříkladu pouze na zpravodajské portály veřejnoprávních medií, tedy České televize a Českého rozhlasu, je v nich za poslední měsíc jméno Marka Výborného zmíněno 19krát, Karla Havlíčka 78krát.

Ústavní žalobu na prezidenta Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí.

Žalobu připravili senátoři ke konci dubna. V této žalobě (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a poslední složený z dílčích provinění), kterými prezident údajně porušil Ústavu, například nejmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí či jmenování prezidentského kabinetu Jiřího Rusnoka v roce 2013, přestože se tehdy politické strany dohodly na sestavení vlády s podporou 101 poslanců. Žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to neodvolání současného ministra kultury Antonína Staňka. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Návrh žaloby podporují i senátoři a poslanci jiných politických stran, například ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN nebo TOP 09. Senát by se měl žalobou zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Po předčasném pádu vlády Petra Nečase, jehož kabinet sestával na počátku z koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV), zamýšlela ODS sestavit novou vládu. Tato vláda se měla skládat z koalice ODS, TOP 09 a LIDEM (část poslanců, kteří se odtrhli z VV) a v jejím čele měla stanout tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Místopředsedkyně ODS Němcová rovněž posbírala 101 hlasů, tedy nadpoloviční většinu všech poslanců, ačkoli podle článku 39 Ústavy ČR https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl39-2">stačí pro vyslovení důvěry vládě nadpoloviční většina přítomných poslanců.

Tato koalice si však nezískala sympatie prezidenta Miloše Zemana, který pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka. Zeman argumentoval tím, že se zavázal nezklamat své voliče, kterým v kampani během přímé volby prezidenta slíbil, že bude bojovat proti Nečasově vládě. Kabinet v čele s Němcovou složený z politiků tehdejší vlády by podle něj znamenalo pokračování Nečasovy vlády.

Tzv. vláda odborníků Jiřího Rusnoka byla jmenována 10. července 2013. Této vládě však 7. srpna 2013 nebyla vyslovena důvěra. Pro vládu se vyslovilo 93 poslanců, zatímco 100 jich hlasovalo proti. O několik dní později předal premiér Rusnok demisi vlády do rukou prezidenta, který jej pověřil výkonem funkce do jmenování nové vlády.

Zeman ale již předem avizoval, že by sestavením kabinetu pověřil pravděpodobně Němcovou v případě, že by vláda Rusnoka nezískala důvěru dolní komory. Tzv. stojedničková koalice se však rozpadla ještě před tím, než tak stihl učinit. Poslanci z řad ČSSD, TOP 09 a dalších stran vyvolali svolání mimořádné schůze k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Sněmovna byla nakonec 20. srpna 2013 rozpuštěna, a prezident tak vyhlásil předčasné volby, které se uskutečnily v říjnu téhož roku.

V předčasných volbách zvítězila ČSSD se ziskem 50 mandátů. Na základě těchto výsledků pověřil prezident Zeman volebního lídra a předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku sestavením nové vlády. Jeho kabinet, který se skládal z koalice ANO 2011, ČSSD a KDU-ČSL, byl jmenován 29. ledna 2014. Ve stejný den také skončil mandát vládě Jiřího Rusnoka. Rusnokův kabinet tedy vládl od 10. července 2013 až do tohoto dne, tedy necelých 7 měsíců bez důvěry.

Ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana inicioval v lednu letošního roku senátor Václav Láska, předseda hnutí SENÁTOR 21. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo podle senátora Lásky zasahování prezidenta a zaměstnanců Hradu do justičních záležitostí. Žaloba byla připravena senátory již ke konci dubna. V původní verzi této žaloby (.pdf) vymezili sedm skutků (šest skutků hlavních a sedmý složený z dílčích provinění), kterými prezident Zeman údajně porušil Ústavu. Prezident republiky Miloš Zeman ale opakovaně uvedl, že jeho kroky nebyly v rozporu s Ústavou.

Staněk oficiálně rezignoval koncem května 2019 vzhledem ke kritice, které čelil po odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc. Jako jeho nástupce byl nominován Michal Šmarda, současný starosta Nového Města na Moravě. Prezident však na konci května Staňkovu demisi nepřijal. Důvodem nepřijetí demise bylo podle něj to, že Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná pochybení, a neměl by být proto trestán tlakem na odchod z funkce. Babiš proto odeslal prezidentovi návrh na odvolání ministra Staňka a jeho nahrazení Šmardou. Prezident Zeman ministra Staňka i přesto neodvolal, ačkoli článek 74 Ústavy ČR v takovém případě stanoví, že prezident je povinen na návrh předsedy vlády odvolat členy vlády a dle ústavních zvyklostí by tak měl učinit bez zbytečného odkladu.

Ústavní žaloba byla 8. července 2019 rozšířena o osmý skutek, a to právě o nečinnost prezidenta při odvolání současného ministra kultury Staňka. Senátor Václav Láska sice uvedl, že se čeká na vývoj celé situace, nicméně dodal, že je to důležité pouze pro komplexní popis skutkového stavu. Dle jeho názoru se již prezident v tomto případě dopustil hrubého porušení Ústavy. Pod původní verzi žaloby se podepsalo již 34 senátorů. Novou verzi ale budou muset senátoři podepsat znovu. Senát by se měl novou verzí žaloby zabývat na zasedání pléna, které se uskuteční 24. července.

Dle článku 65 Ústavy ČR nelze prezidenta republiky po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy. Ústavní soud pak může na základě této žaloby rozhodnout o ztrátě prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby je potřeba ústavní, tedy třípětinová, většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Politická situace okolo ministra kultury Antonína Staňka se týká neochoty prezidenta Zemana ministra odvolat. Staněk oznámil 15. května 2019, že do konce měsíce skončí na své pozici.

Spor s prezidentem kvůli postu ministra kultury naplno započal 28. května 2019, kdy Miloš Zeman nepřijal demisi, kterou Antonín Staněk (ČSSD) oficiálně předal premiérovi Andreji Babišovi 20. května. Podle vyjádření mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka tak prezident učinil proto, že „doc. Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ Antonín Staněk čelil kritice mimo jiné kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc.

Prezident Miloš Zeman obhajuje svou dosavadní nečinnost tím, že mu Ústava neukládá žádnou pevně danou časovou lhůtu, do které by měl žádosti na odvolání ministra vyhovět. Předseda ČSSD Jan Hamáček jeho jednání naopak označuje za protiústavní: „Postupuji striktně podle Ústavy, pan premiér také postupuje podle Ústavy, pan prezident se pohybuje v jakémsi režimu – dle mého pohledu – už mimo Ústavu.“

Miloš Zeman 12. června 2019 slíbil, že odvolá ministra kultury Antonína Staňka k 31. červenci. Není však stále jasné, koho jmenuje jeho nástupcem.

Podobně se Zeman v minulosti již zachoval. V květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Reagoval tím na kauzu tzv. korunových dluhopisů a dalších nejasností ohledně majetku Andreje Babiše.

Důvod, proč neodvolal pouze Andreje Babiše z funkce ministra financí, komentoval Sobotka těmito slovy: „Pokud bych navrhl odvolání ministra financí Andreje Babiše, mohl bych z něj v těch následujících měsících, které předcházejí volbám do Poslanecké sněmovny, učinit mučedníka.“ Premiér se tedy rozhodl pro rezignaci celé vlády.

Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový názor byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše.

Své rozhodnutí oznámil na tiskové konferenci 5. května 2017. Sobotka nesouhlasil s prezidentovým výkladem Ústavy, který by podle něj umožnil, aby Andrej Babiš zůstal ministrem. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Prezident mimo jiné tvrdil, že odvolání Babiše by odporovalo koaliční smlouvě, a bylo by proto neplatné. Situaci komplikovala také zahraniční cesta prezidenta do Číny, která trvala od 11. do 18. května.

Podle ústavních právníků musí prezident ministra odvolat, jak mu ukládá Ústava. Ta v článku 74 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl74">uvádí: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“

Z důvodu odkladů odvolání Andreje Babiše se původně vnitropolitická krize postupně proměnila v krizi ústavní. Premiér Sobotka oznámil, že připravuje kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Podání ústavní žaloby zvažovali také senátoři. Pokud by Zeman nadále bezdůvodně prodlužoval krizi, spor by se musel řešit soudní cestou.

Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného.

V Sobotkově vládě rezignoval 12. listopadu 2014 ministr dopravy Antonín Prachař. Jeho demisi prezident přijal již následující den. Dále rezignovala 10. února 2015 ministryně spravedlnosti Helena Válková, která oznámila, že demisi podá k 1. březnu 2015. Zeman sice nejprve uvedl, že její demisi zváží a že ji může odmítnout. Následně ji ale 24. února 2015 přijal.

28. května 2015 oznámil premiér Sobotka, že odvolá ministra školství Marcela Chládka. Podobně jako v případě Válkové, prezident nejprve odmítl odvolání ministra přijmout a s Chládkem se sešel. Po schůzce 4. června 2015 prezident přijal Chládkovo odvolání.

V listopadu 2016 oznámil premiér Bohuslav Sobotka výměnu dvou členů vlády, ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka a ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera. S jejich odvoláním prezident Zeman souhlasil. 20. února 2017 premiér Sobotka oznámil odvolání ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, kterého následně prezident 28. února z funkce odvolal.

Ministryně školství Kateřina Valachová oznámila 9. května 2017, že hodlá k 31. květnu rezignovat. Prezident Zeman se s Valachovou nejprve sešel a rezignaci ji rozmlouval. Sama Valachová se nakonec ve funkci rozhodla setrvat o několik dní déle, prezident nakonec její demisi přijal 19. června 2017, po návratu z pracovní cesty.

V případě první vlády Andreje Babiše, která 16. ledna 2018 nezískala ve Sněmovně důvěru a následně schválila vlastní demisi, prezident Zeman ze začátku otálel s jejím přijetím. Nakonec ale demisi kabinetu přijal o týden později 24. ledna 2018.

Ze současné koaliční menšinové vlády hnutí ANO a ČSSD odešlo za poslední rok 5 ministrů. Jako první oznámila svou rezignaci 9. července 2018 ministryně spravedlnosti Taťána Malá. 17. července ji následoval ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál. Obě demise prezident přijal bez zaváhání. K dalším změnám ve vládě došlo v dubnu 2019, kdy odešel ministr dopravy Dan Ťok a ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková. 18. dubna 2019 svou demisi oznámil také ministr spravedlnosti Jan Kněžínek. Tyto demise prezident Zeman také přijal bez rozporů.

Nelze tedy tvrdit, že by se prezident podobným způsobem jako v případě demise ministra kultury Staňka v minulosti často choval. Na hraně svých pravomocí se ale prezident v minulosti pohyboval i při jmenování ministrů do vlády. V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Podobným způsobem se prezident zachoval také v květnu 2018 při vzniku současné menšinové vlády ANO a ČSSD, kdy odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož nelze tvrdit, že by prezident často odmítal přijmout demise ministrů (jako v případě Antonína Staňka). Způsobem hraničícím s Ústavou ale prezident v minulosti v souvislosti s ministry opakovaně jednal.

Senát má dle čl. 65 odst. 2 Ústavy pravomoc „se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. (...) Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt."

Šestičlenný senátorský Klub pro liberální demokracii – Senátor 21 připravil v dubnu 2019 návrh ústavní žaloby (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana, která vymezovala šest případů hrubého porušení Ústavy (body A až F), následně pak žaloba obsahovala osmnáct dílčích skutků prezidenta republiky, které jsou v rozporu s právním řádem České republiky (G: a–r).

V rámci dílčích případů lze v rámci jednotlivých bodů (a–r) identifikovat vícero opakování stejné skutkové podstaty.

V bodě i) tak lze uvést tři skutky týkající se téhož, a sice prezidentovy výroky v rozporu s oficiálními stanovisky vlády, týkající se anexe Krymu:

„(...) čehož se prezident republiky dopustil především v případě svého vystoupení dne 4.září 2014 na summitu NATO (...) dále pak vystoupení prezidenta republiky před Parlamentním shromážděním Rady Evropy dne 10. října 2017, během něhož opětovně kritizoval ekonomické sankce proti Ruské federaci, anexi Krymského poloostrova označil za hotovou věc a vyjádřil přesvědčení, že vzájemný dialog mezi Ruskou federací a Ukrajinou by mohl vést k finanční či materiální kompenzaci za ztrátu poloostrova, za což si vysloužil kritiku ukrajinských představitelů i vlády České republiky. (...) o kontinuitě v názorech a jejich veřejném zastáváním též ve druhém funkčním období prezidenta republiky svědčí rozhovor poskytnutý ruské televizní stanici NTV, který byl zveřejněn dne 9. prosince 2018, a ve kterém se prezident republiky opětovně vyjádřil pro zrušení ekonomických sankcí proti Ruské federaci."

V bodě j) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovy, dle žaloby diskriminující, výroky, jimiž kritizoval periodický přezkum dodržování lidských práv:

„dne 9. listopadu 2017 se veřejně vyjádřil k doporučením ze dne 6. listopadu 2017 plynoucím z univerzálního periodického přezkumu stavu lidských práv, mechanismu v rámci Rady OSN pro lidská práva, podle kterých se Česká republika měla zaměřit mimo jiné na lepší integraci romské menšiny do společnosti, přičemž v reakci na tato doporučení prezident republiky uvedl, že pokud jde o Romy, nemá podle jeho názoru smysl, aby existovala jejich pozitivní diskriminace, jelikož i ta je stále diskriminací, a dále uvedl, že mezi tzv. nepřizpůsobivými v České republice je 90 procent Romů, na následnou vlnu nesouhlasných reakcí reagoval znovu dne 5. října 2018, přičemž na svém původním stanovisku setrval a vyjádřil tak názorovou kontinuitu i ve svém druhém funkčním období."

V bodě l) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo komentování ohledně kauzy Novičok:

„3. května 2018 následně prezident republiky zveřejnil v rámci rozhovoru pro média informaci, podle které se dle zprávy Vojenského zpravodajství v České republice v malém množství a pro účely testování vyráběla Vojenským výzkumným ústavem v Brně nervově-paralytická látka označovaná jako A230, která patří do skupiny novičoků, přičemž po testování byla zničena, současně uvedl, že Bezpečnostní informační služba naopak dospěla k závěru, že tato látka mezi novičoky nepatří, po prostudování zpráv obou tajných služeb se však podle svých slov prezident republiky přiklonil k názoru Vojenského zpravodajství, veřejně také závěry zhodnotil tak, že je pokrytectví předstírat, že se nic takového v České republice nedělo (...) prezident republiky na svém postoji a přístupu setrval, jak plyne z rozhovoru poskytnutému ruské televizní stanici NTV, který byl zveřejněn dne 9. prosince 2018, ve kterém zopakoval své tvrzení, že se novičok v České republice vyráběl“

V bodě m) lze uvést čtyři skutky týkající se téhož, a sice prezidentův návrh na zrušení Senátu:

„dne 15. října 2018 v rozhovoru pro Český rozhlas Radiožurnál prezident republiky uvedl, že Senát Parlamentu České republiky by měl být zrušen, navázal tak na svá předchozí vyjádření, například ze dne 18. října 2016 v rozhovoru pro Českou televizi a 17. května 2018 při svém setkání s občany ve Slezských Pavlovicích (...) k tomuto svému návrhu se prezident republiky vrátil dne 21. března 2019 při svém setkání s občany v obci Milhostov, kde prohlásil, že Senát Parlamentu České republiky by bylo možné„vyhladovět“"

V bodě n) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo nejmenování zákonodárci navrženými kandidáty na vojenské funkce:

„prezident republiky odmítl bez uvedení důvodů dne 8. května 2016 jmenovat do hodnosti generálmajora brigádního generála Petra Dohnala, generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, a do hodnosti brigádního generála plukovníka Simona Michailidise (...) prezident republiky však znovu odmítl bez uvedení důvodů dne 28. října 2018 oba do hodnosti brigádních generálů jmenovat, a to ačkoliv tak dle vyjádření předsedy vlády Andreje Babiše ze dne 21. října 2018 slíbil v případě Michala Koudelky učinit.“

V bodě q) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo nejmenování profesorů vysokých škol:

„prezident republiky dne 17. května 2013 oznámil, že nejmenuje svého kritika Martina C. Putnu profesorem, přičemž nejprve odmítl sdělit důvody, proč tak odmítá učinit, prý by tím Putnu „ponížil,“ sdělil by je až v případném soudním řízení, pokud by se na soud Putna obrátil, později uvedl, že důvodů je více, zmínil však jen Putnův transparent na průvodu Prague Pride „Katolické buzny zdraví Bátoru“(...) dne 5. května 2015 pak byla zveřejněna informace, že prezident republiky odmítl podepsat jmenovací dekrety tří profesorů, Jiřího Fajta a Ivana Ošťádala z Univerzity Karlovy a Jana Eichlera z Vysoké školy ekonomické“

V bodě r) lze uvést dva skutky týkající se téhož, a sice prezidentovo zasahování do nezávislosti soudní moci a zpochybňování právního státu:

„nejprve dne 21. srpna 2013 v Senátu Parlamentu České republiky prohlásil, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci trestního stíhání tří bývalých poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra ztratil v tento soud důvěru, z toho důvodu se také rozhodl k němu nadále neobracet s žádostí o poradní hlas ve věci nominace soudců Ústavního soudu, tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová se proti těmto výrokům ohradila a uvedla, že prezident republiky nerespektuje nezávislost soudního rozhodování, dne 24. července 2018 prezident republiky prostřednictvím svého tiskového mluvčího, opětovně ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, uvedl, že rozsudek v kauze H-System spolu s některými dalšími rozsudky, například osvobozujícím rozsudkem v kauze OKD, vyvolává vážné pochybnosti jak o kvalitě, tak o lidskosti soudního systému České republiky a dodal, že se kvůli rozsudku chce setkat s předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem"

Dohromady tak původní podoba ústavní žaloby Senátu proti prezidentu republiky vymezovala 34 skutků, jimiž se prezident republiky pohyboval na či za hranou ústavy nebo zákona. 

Konečná podoba ústavní žaloby (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana obsahuje celkem 8 bodů (body A až H). Žaloba byla rozšířena o kauzu neodvolání ministra kultury Antonína Staňka a nejmenování jeho nástupce Michala Šmardy. Prvních 7 bodů je vymezených jako hrubé porušení Ústavy. Poslední bod H obsahuje dalších 8 dílčích skutků (body a až h), které jsou podle autorů žaloby ve svém součtu, v důsledku trvání jednání, dalším hrubým porušením Ústavy. V původní podobě žaloby (.pdf) bylo těchto bodů 18. Rovněž jako v návrhu žaloby lze v jednotlivých dílčích bodech zaznamenat vícero opakování stejné skutkové podstaty. Dohromady tak ústavní žaloba Senátu proti prezidentu republiky obsahuje celkem 37 skutků, které je možno chápat jako protiústavní nebo protizákonné (a i tyto jsou podle interpretace autorů ve svém důsledku protiústavní). 

O návrhu ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana za hrubé porušení Ústavy informoval dne 9. května 2019 týdeník Respekt, který uvedl, že návrh obsahuje celkově 24 skutků. O konečné podobě ústavní žaloby na prezidenta za hrubé porušení Ústavy informoval dne 13. května iDnes.cz, který ve svém přehledu uvedl celkem 25 skutků.

Existují různé možnosti přepočtu celkového počtu skutků obsažených v ústavní žalobě na prezidenta Miloše Zemana za hrubé porušení Ústavy, které se dají chápat jako protiústavní nebo protizákonné. U konečné verze žaloby (.pdf) jsme dospěli k celkovému počtu 37 skutků, což splňuje 10 % toleranci, kterou uznáváme v rámci ověřovací metodiky, proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Šestičlenný senátorský Klub pro liberální demokracii – Senátor 21 připravil v dubnu 2019 ústavní žalobu (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana, která vymezuje šest případů hrubého porušení Ústavy (A-F) a následně osmnáct dílčích skutků prezidenta republiky, které jsou v rozporu s právním řádem České republiky. Následně byla žaloba rozšířena i o události ohledně odvolání ministra Staňka.

Udržování vlád, které neměly důvěru Poslanecké sněmovny, předmětná žaloba uvádí ve svých bodech A a D (str. 3). Jako první případ uvádí úřednickou vládu Jiřího Rusnoka z roku 2013:

„Prezident republiky jmenoval dne 25. června 2013 předsedou vlády Jiřího Rusnoka a následně dne 10. července 2013 další členy vlády, ačkoliv věděl, že je ustálena většina v Poslanecké sněmovně Parlamentu, která by podpořila vládu předjímanou jejím politickým vedením, a že vznik jiné většiny pro podporu jakékoliv jiné vlády je vyloučen. Takto jmenovanou vládu pak poté, co neobdržela dne 7. srpna 2013 důvěru Poslanecké sněmovny, udržoval ve funkci až do 29. ledna 2014 tím, že nejmenoval dalšího předsedu vlády, ačkoliv byl po volbách do Poslanecké sněmovny od listopadu 2013 konfrontován s tím, že v Poslanecké sněmovně je ustálena většina, která může a chce sestavit a podpořit vládu, která by měla její podporu. Prezident republiky tak na dobu delší než sedm měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.“

Jakožto druhý případ žaloba jmenuje otálení prezidenta republiky s jmenováním nového předsedy vlády po demisi první vlády Andreje Babiše:

„Prezident republiky poté, co jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru Poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018. Prezident tak prodlužováním vládnutí vlády v demisi, aniž by hledal politické řešení, které by odstranilo překážku nezískání důvěry této vládě, vytvořil situaci, kdy vláda bez důvěry fakticky vládla bez jakékoliv odpovědnosti Poslanecké sněmovně více než pět měsíců od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že tuto důvěru nedostala. Prezident republiky tak na dobu více než pěti měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.“

Zpochybňování práce bezpečnostních služeb žaloba uvádí v bodě G, písmeno o) (str. 19):

„(...) dne 6. prosince 2018 se ve svém veřejném vystoupení v médiích vyjádřil k výroční zprávě o činnosti Bezpečnostní informační služby za rok 2017, ta v ní varovala především před zpravodajskou činností Ruské federace a Čínské lidové republiky a v této souvislosti upozornila na mnohdy lehkovážný přístup politické reprezentace a státních zaměstnanců České republiky, ze kterého tyto státy při své zpravodajské činnosti těží, prezident republiky v rámci svého vystoupení uvedl, že krom veřejné části zprávy existuje také ta neveřejná, ke které on má přístup, a označil Bezpečnostní informační službu za neschopnou, jelikož za posledních šest let neexistuje žádný konkrétní údaj o skutečnosti, že by se podařilo odhalit byť jen jednoho příslušníka zpravodajských služeb Ruské federace či Čínské lidové republiky, také uvedl, že Bezpečnostní informační službě zadal jediný úkol, a to odhalovat islámské teroristy na území České republiky, přičemž jako výsledek obdržel odpověď, že muslimská obec v České republice je naprosto mírumilovná, s čímž však zjevně nesouhlasil a prohlásil, že si namísto toho zpravodajská služba vymýšlí špiony, výroční zprávu dále označil za ‚plácání' a samotné příslušníky Bezpečnostní informační služby za ‚čučkaře'(...)“.

Poslední nepřímou volbou prezidenta republiky byla volba z února 2008. Prezidentem se po šesti kolech volby stal Václav Klaus. Porazil kandidáta ČSSD ekonoma Jana Švejnara a kandidátku KSČM Janu Bobošíkovou, která však před samotnou volbou od kandidatury odstoupila.

O korupci ze strany členů ODS se již v průběhu volby zmiňoval tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek: „‚Pokud bude zvolen Václav Klaus, stane se tak díky třem korupčním hlasům,‘ řekl Paroubek v rozhovoru pro ČT na adresu poslanců Snítilého, Melčáka a Pohanky.“

Údajné uplácení předsedy senátorského klubu SNK ED Josefa Novotného, kterému měl člen ODS nabídnout 2 miliony korun, pokud bude hlasovat pro Václava Klause, bylo vyšetřováno i policií. Tyto zprávy se objevily např. již 13. února 2008, tedy ještě před konáním třetího kola prezidentské volby. Šetření však pro nedostatek důkazů nikam nevedlo. O korupci se pak mluvilo i v případě Evžena Snítilého, který byl ještě před třetím kolem prezidentské volby svou stranou obviněn z přijetí úplatku a následně i vyloučen z poslaneckého klubu. Obdobně se nepodařilo vypátrat odesílatele zásilek s nábojnicemi adresovaných politikům před prezidentskou volbou. Obálky s prázdnou nábojnicí obdrželi například poslanec ČSSD Evžen Snítilý a senátorky Liana Janáčková a Jana Juřenčáková z klubu SNK. Náboje dostali i dva bývalí sociální demokraté Miloš Melčák a Michal Pohanka.

Kupčení s hlasy uvádí ve své knize „Hlavně se neposrat“ i Mirek Topolánek: „Neodpustím si zlou větičku na závěr: ‚A Milane, budeš ty peníze vracet?‘“ Úryvek z knihy byl i podnětem k prověření státním zástupcem pro Prahu 1 Janem Lelkem: „Nové poznatky určitě prověříme. Podíváme se do odloženého spisu a posoudíme, zda má, či nemá cenu případ znovu otevřít."

Nařčení z kupčení hlasů a korupce nicméně nikdy nebyla pravomocně souzena. Všechna stíhání byla pro nedostatek důkazů odložena.