Přehled ověřených výroků

Konflikt na Ukrajině vyvolal mnoho reakcí. Mezi ně patří také sankce. Nikoliv jen ze strany Evropské unie vůči Rusku, jak se může z výroku Hanniga zdát, ale také ze strany Ruské federace proti Evropské unii a sankce USA vůči Rusku. Sankce, které uvalila Evropská unie na Ruskou federaci, nemají žádný vliv na obchod s potravinami ani na energetiku.

Pětina celkové produkce největší české mlékárny Madeta končila před zavedením sankcí a přerušením obchodních styků v Ruské federaci. Na začátku roku 2015 jihočeská Madeta vyčíslila ztrátu na 150 miliónů. Později v roce 2015 pak uvedla, že neobnoví končící smlouvy se 72 dodavateli mléka, přičemž ve většině případů se jednalo o malé producenty.

Madeta je tak poškozena sankcemi, které uvalila Ruská federace na země Evropské unie. Tyto sankce zakazují dovoz potravin ze západní Evropy a reagují tak na sankce, které naopak Evropská unie uvalila na Rusko. Sankce Evropské unie vůči Rusku se týkají především zákazu dovozů zbraní, zákazu obchodování s finančními institucemi, ve kterých mají ruští majitelé větší jak poloviční podíl, anebo také obchodu s citlivými technologiemi.

Ovšem existují ještě třetí sankce, které reagovaly na ukrajinskou krizi a to konkrétně americké. Sankce, jenž drtivě schválily obě komory Kongresu, mohou ohrožovat energetickou situaci Evropské unie. Ty kritizuje i Německo. Mohly by zkomplikovat výstavbu připravovaného plynovodu, který je známý také jako Nord Stream 2, jenž má vést po dně Baltského moře.

Petr Hannig tak velice zjednodušuje systém sankcí, jež byly vyvolány krizí na Ukrajině. Německo, jako člen EU, je pro sankce Evropské unie vůči Rusku, avšak ty nikterak nezasahují do energetické oblasti. Naopak Německo a např. i předseda Evropské komise Juncker zaujímají silný negativní prostoj k sankcím, které uvalily Spojené státy americké na Rusko.

V nejobecnějším pohledu, tedy že Německo sice slovy kancléřky Merkelové podporuje evropské sankce vůči Rusku a přitom s Ruskem obchoduje (byť v jiných oblastech), má ovšem Hannig pravdu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť se prezidentský kandidát dopouští řady zjednodušení.

Na tiskové konferenci vlády Mirka Topolánka dne 20. září 2006 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že vláda vyslovila souhlas s odvoláním Karla Randáka z funkce ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Namísto něj měl být jmenován Jiří Lang. Důvodem pro odvolání byl tehdejší záměr transformovat tajné služby, který však nebyl naplněn.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Doplnění: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť absence vlády s důvěrou měla v Belgii přímý vliv na snížení ratingu. Dobu, po kterou tento kabinet absentoval, popisuje Topolánek korektně.

Doba formování nové vlády v Belgii trvala v Topolánkem zmíněném období přibližně 19 měsíců – konkrétně od 26. dubna 2010 do 6. prosince 2011, což je o něco více než rok a půl.

Během tohoto období došlo v Belgii k nárůstu reálného HDP. Jak uvádí Eurostat, tempo růstu v roce 2010 bylo 2,7 % a o rok později 1,8 %. Studie webu Economy Watch naznačuje, že takový vývoj je možné vysvětlit absencí vládních škrtů.

Koncem roku 2010 byl agenturou Standard & Poor's snížen výhled na belgický dluh ze stabilního na negativní. Standard & Poor's zároveň upozornila, že může snížit ratingové hodnocení země, pokud v dohledné době nebude vytvořena vláda, protože má obavy o udržení veřejných financí. Belgie byla zasažena dluhovou krizí, došlo k nárůstu státního dluhu, který se vyšplhal až na skoro 100 % HDP. Vláda sestavená nebyla a zemi v roce 2011 nakonec byl snížen rating z AA+ na AA.

Další negativní související faktory jako např. prestiž země, o níž Topolánek v kontextu mluví (uvádí, že se snažil udržet svůj kabinet i kvůli důvěryhodnosti státu), jsou reálně neměřitelné. K snížení ratingu Belgie ale ve značné míře přispěla politická nestabilita země, výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Mirek Topolánek skutečně vypovídal u soudu a následně i u odvolacího soudu. Z rozsudku vrchního soudu v Praze vyplývá (str. 10), že Mirek Topolánek uvedl, že „takovou pozici a takový vliv na něj obžalovaný neměl, i když to některá média přeceňovala a možná to přeceňoval i samotný obžalovaný.“

Mirek Topolánek však mluví pouze o vlivu Marka Dalíka vůči své osobě, nikoliv vůči celé vládě. Zápis celého jednání nám však dostupný není, proto nemůžeme výrok potvrdit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Parlamentní volby v Německu se konaly 24. září 2017. CDU/CSU získala 32,9 %, FDP obdržela 10,7 % hlasů a Zelení měli 8,9 % hlasů. Německá sociální demokracie (SPD) se se ziskem 20,5 % rozhodla odejít do opozice.

Koaliční jednání probíhalo mezi černo-žluto-zelenými stranami (tzv. Jamajka), nebylo ale úspěšné. Největší neshody se týkaly migrace, ochrany klimatu, společnou řeč nenašli politici ani v otázce modernizace země. O ukončení koaličních jednání 20. listopadu 2017 informoval šéf FDP Christian Lindner, který uvedl, že strany mezi sebou nenašly společnou představu o modernizaci země, ani dostatečnou vzájemnou důvěru. Naopak zástupci CDU/CSU a Zelených tvrdí, že shody dosáhnout mohli.

Proti ukončení vyjednávání a vyhlášení předčasných voleb se postavil německý prezident Steinmeier, který prohlásil: „Strany se ve volbách 24. září ucházely o odpovědnost za Německo; odpovědnost, kterou také podle představ ústavy není možné jednoduše přenést zpět na voliče.Tato odpovědnost daleko překračuje vlastní zájmy.“

Po tomto kroku se jako další možnost objevilo obnovení koalice mezi CDU/CSU a SPD. Prezident obě strany pozval k jednání ve čtvrtek 30. listopadu. Tyto dvě strany se spolu sešly poprvé od zářijových voleb. Steinmeier tedy podnikl kroky, které výrazně podpořily další jednání mezi možnými koaličními stranami a snažil se tak vyhnout předčasným volbám.

Prezident Zeman prohlásil, že předčasné volby nevyhlásí, a podpořil i Babišův záměr sestavení menšinové vlády. Prezident se po volbách postupně sešel k jednání se všemi stranami. Pirátům doporučil, aby se podíleli na Babišově vládě.

Krok obdobný německému prezidentovi však neudělal – neinicioval žádnou schůzku společně s několika různými stranami, tak jako to udělal Steinmeier v případě CDU/CSU a německé sociální demokracie SPD. Tyto dvě strany po volbách avizovaly, že spolu vládnout nebudou. Zatímco CDU/CSU se chystala do vládní koalice, německá sociální demokracie SPD se chtěla stát opozicí. Po svém nesouhlasu s německými předčasnými volbami či menšinovou vládou však prezident Steinmeier inicioval jednání i těchto stran, které spolu koalici tvořit odmítaly.

Mirek Topolánek během pořadu zmínil velký počet různých koalic opakovaně. Mluvil o tom, že existuje řada různých vládních uspořádání, o kterých lze vyjednávat, a situace nestojí tak, že by současná deklarovaná menšinová Babišova vláda neměla alternativu.

Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany Demokratického bloku odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.

Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran deklarovala před volbami, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.

Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).

Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.

Mirek Topolánek do ODS vstoupil v roce 1994, v roce 2002 na kongresu strany ve Františkových Lázních porazil Petra Nečase a nahradil v čele občanských demokratů Václava Klause.

Topolánek jako lídr strany vyhrál následně řadu voleb v čele s volbami do Poslanecké sněmovny, kde zaznamenala strana pod jeho vedením nejlepšího výsledku v historii samostatné České republiky. ODS získala 35 %, což jí přineslo 81 mandátů.

Následně Topolánek sestavil dvě vlády, z nichž druhá padla v době českého předsednictví EU v březnu 2009, kdy jí byla vyslovena nedůvěra většinou Sněmovny. Topolánek tedy rezignoval na post předsedy vlády, stranu ovšem vedl dál. Zvítězil s ní ve volbách do Evropského parlamentu v létě 2009 (jde o poslední celostátní volby, v nichž ODS zvítězila) a měl ji vést také do voleb sněmovních. Ty nicméně neproběhly (Ústavní soud zrušil předčasné volby), Topolánek na podzim 2009 následně složil poslanecký mandát.

Volby do Poslanecké sněmovny měly proběhnout tedy v řádném termínu (a proběhly) v létě 2010. Do nich již stranu nevedl. V březnu 2010 se v médiích objevily některé jeho výroky, které pronesl při focení pro časopis LUI. V nich měl Topolánek negativně mluvit o homosexuálech, židech a církvích. V reakci na tyto informace byl následně Topolánek vyzván některými představiteli ODS (za všechny tehdejší předseda Senátu Přemysl Sobotka), aby skončil jako předseda strany.

Byť byl zveřejněn kompletní záznam Topolánkových slov, který zmíněná vyjádření ukazuje jako vytržená z kontextu, a zastal se jej rovněž šéfredaktor zmíněného časopisu, výkonný výbor ODS jej odvolal z čela.

Z tohoto pohledu má Topolánek pravdu, jeho odchod z čela strany dobrovolný nebyl. Stranu opustil po několika letech sám, když nezaplatil členské příspěvky (jde o podmínku stranictví). Topolánek k tomu uvedl:

„Spíš to členství umřelo, než aby to bylo něco vědomého. Nechtěl jsem dělat žádná gesta, Petra Fialu jsem informoval. Nejsem tady, jsem většinou někde v Evropě.“

Jelikož z kontextu rozhovoru vyplývá, že Topolánek mluví o vrcholné politice, hodnotíme výrok jako pravdivý. Předsednictví ODS dobrovolně neopustil, byl straníky odvolán.

Mirek Topolánek pravdivě a lakonicky popisuje politickou dráhu Jiřího Pospíšila, který byl 26. listopadu 2017 zvolen novým předsedou TOP 09. Dle svého oficiálního facebookového profilu vstoupil Pospíšil v roce 1994 do Občanské demokratické aliance, o čtyři roky později pak do ODS. Za občanské demokraty byl pak od roku 2002 čtyřikrát po sobě zvolen do Poslanecké sněmovny, mezi léty 2006 a 2009 zastával funkci ministra spravedlnosti v první i druhé Topolánkově vládě. Tuto funkci zastával rovněž necelé dva roky ve vládě Petra Nečase, dokud jej Nečas neodvolal pro manažerské nezvládnutí rezortu v rozpočtové oblasti. Na konci ledna 2014 Pospíšil odešel z ODS a v květnu téhož roku byl zvolen jako nezávislý kandidát za TOP 09 do Evropského parlamentu.