Přehled ověřených výroků

Na transparentní účet Mirka Topolánka přišla první částka 7. listopadu 2017. Zmíněných 100 000 korun přibylo hned den poté, tedy 8. listopadu. Podle detailů transakce a názvu protiúčtu se jedná o příspěvek Mirka Topolánka na svou kampaň.

Ivan Langer přispěl na transparentní účet Mirka Topolánka 15. listopadu částkou 50 000 korun. V poznámce pro příjemce je zpráva: „Mirku, bez penez do kampane nelez!T4P.“

Ivan Langer se jako ministr vnitra skutečně významně podílel na vstupu ČR do Schengenského prostoru – důkazem budiž Zpráva o připravenosti České republiky k převzetí schengenského acquis. Jak vyplývá z následujícího Usnesení vlády ČR, na přípravách se podílela také např. BIS, která nespadá pod žádné ministerstvo. Přípravy probíhaly již před nástupem Ivana Langera na ministerstvo vnitra v roce 2006, Langer následně v přípravách pokračoval.

Czech POINT je projektem ministerstva vnitra. Projekt vznikl 22. června 2005, pilotní provoz byl spuštěn na jaře roku 2007 a ostrý provoz začal 1. října 2007. Ivan Langer byl ministrem od září roku 2006, po většinu času tedy projekt byl zaváděn pod jeho vedením. Langer byl také velkým propagátorem projektu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, řízení vstupu do Schengenského prostoru i zřízení Czech POINTu bylo skutečně v kompetenci Ivana Langera.

Plynovod Nord Stream, o kterém Topolánek mluví, vede ruský plyn skrz Baltské moře do Německa. Obchází tak všechny evropské státy. Tento fakt ovšem vyvolával při plánování projektu obavy o možné odříznutí zemí jako Polsko nebo právě Ukrajinu od přívodu plynu, obavy těchto zemí však nebyly vzány v potaz, jelikož nebyla potřeba jejich souhlasu s výstavbou. Další problémy vyvolávala otázka ekologického dopadu na Baltské moře. Nord Stream byl však přesto postaven a v roce 2011 byl slavnostně otevřen německou kancléřkou Merkelovou a tehdejším ruským prezidentem Medvěděvem. Na Nord Stream navazují plynovody OPAL, který vede plyn do České republiky, a NEL. Pokračováním plynovodu je projekt Nord Stream 2, který by měl zdvojnásobit objem plynu, který do Německa z Ruska přichází.

Gerhard Schröder je bývalý německý kancléř za Sociálnědemokratickou stranu, nyní je předsedou dozorčí rady společnosti Nord Stream, zároveň se v roce 2017 stal předsedou dozorčí rady ruské naftové společnosti Rosněft. Sigmar Gabriel je stávající německý ministr zahraničních věcí, který tento projekt velmi podporuje.

Právě Sigmar Gabriel kritizoval americké sankce vůči Rusku, stejně jako německá ministryně hospodářství Brigitte Zypries. Negativně se o amerických sankcích vyjádřil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Ani Angela Merkelová není vyloženě pro protiruské sankce, z nichž vyjádřila své obavy.

Všechny tyto kritické hlasy spojuje obava o ekonomické dopady vůči EU, a především o energetickou bezpečnost, a to z důvodu, že nové sankce vůči Rusku se zaměřují právě na ruskou energetiku a dávají prezidentu Trumpovi možnost uvalit sankce na veškeré společnosti, které se podílejí na výstavbě plynovodů nebo ropovodů, které směřují z Ruska – tedy i na firmy evropské, a to včetně firmy Nord Stream.

Ovšem Německo prostřednictvím kancléřky naopak veřejně podporuje udržování sankcí vůči Ruské federaci. Sankce Evropské unie vůči Rusku se týkají především zákazu dovozů zbraní, zákazu obchodování s finančními institucemi, ve kterých mají ruští majitelé větší jak poloviční podíl, anebo také obchodu s citlivými technologiemi.

Topolánek má tedy fakticky pravdu, že byť Německo je ústy kancléřky pro evropské sankce vůči Rusku, odmítá americká opatření, která mohou zasáhnout právě segment energetiky. Zmínění představitelé země prosazují skutečně projekt Nord Stream 2, který Ukrajinu míjí.

Dle čl. 63 odst. k Ústavy ČR má prezident právo amnestii vyhlásit. Nicméně tento akt vyžaduje kontrasignaci ze strany premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá odpovědnost za rozhodnutí prezidenta. Prezident je sám ze své funkce ústavně neodpovědný.

Od vzniku České republiky byla amnestie vyhlášena třikrát. Poprvé Václavem Havlem po svém prvním zvolení prezidentem ČR 3. února 1993; podruhé přesně o pět let později, 3. února 1998, opět Václavem Havlem na začátku jeho druhého funkčního období; potřetí Václavem Klausem před koncem jeho druhého volebního období, 2. ledna 2013.

Mirek Topolánek mluví o bratrech Mašínech a Milanu Paumerovi v kontextu jejich možného vyznamenání. Milan Paumer – jeden z trojice, kterému se podařilo uprchnout z totalitního Československa do Západního Berlína – zemřel v roce 2010 v Praze.

O rok později ve Spojených státech zemřel Ctirad Mašín (Topolánek používá domácké pojmenování Radek). Během jeho pohřbu v Clevelandu jej spolu s Josefem Mašínem vyznamenal ministr obrany Vondra nejvyšším vojenským vyznamenáním – Zlatou lípou.

Josef Mašín skutečně veřejně opakovaně prohlásil, že se do České republiky nevrátí. Vadí mu, že v zemi stále existuje komunistická strana a kontinuita komunistických zákonů – to uvedl např. v rozhovoru pro Seznam v roce 2016.

Dodejme, že Mirek Topolánek byl v roli předsedy vlády prvním politikem, který vyznamenal někoho ze skupiny bratří Mašínů – konkrétně v roce 2008 předal premiérskou medaili Josefu Mašínovi.

Na tiskové konferenci vlády Mirka Topolánka dne 20. září 2006 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že vláda vyslovila souhlas s odvoláním Karla Randáka z funkce ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Namísto něj měl být jmenován Jiří Lang. Důvodem pro odvolání byl tehdejší záměr transformovat tajné služby, který však nebyl naplněn.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak např. své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Hilšer zcela pomíjí současnou hlavu státu. Zkušenosti dalších kandidátů popisujeme spíše z pozice jejich vlastních deklarací, faktem je, že žádný z nich nezastával mandát vzešlý z voleb.

Dodejme, že Hilšer odpovídá na otázku, zda si myslí, že má šanci stát se prezidentem člověk, který nemá politické zkušenosti. Nereaguje tedy na dotaz, který by předpokládal vyloučení Zemana z případné odpovědi.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v květnu 2008 reálně uskutečněný protest studentské iniciativy proti záměru ministerstva zdravotnictví transformovat nemocnice nebyl jediným důvodem, proč Topolánkova vláda od záměru odstoupila. Proti chystanému záměru se totiž postavilo několik dalších aktérů – univerzity, koaliční lidovci, opozice či Česká lékařská komora.

Konkrétně univerzity přitom na možnou problematickou podobu zákona veřejně upozorňovaly ještě předtím, než Hilšer organizoval demonstraci a stal se mluvčím studentské iniciativy. Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Veřejné vyjádření proti připravovanému zákonu pochází z února 2008.

Proti změnám se postavila také tehdy (duben 2008) vládní KDU-ČSL, která případné schválení považovala za velmi závažný problém pro koalici.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (…)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic.

Studenti pražských lékařských škol včetně Marka Hilšera, zastoupení ve studentské iniciativě, uspořádali v květnu 2008 proti chystanému záměru ministerstva zdravotnictví protest. Pro veřejnost měli při této příležitosti připravené informační materiály s vysvětlením důvodu svého protestu.

Tyto veřejné Hilšerovy aktivity tedy pochází z doby, kdy proti návrhu protestovala celá řada aktérů v čele s univerzitami. Hilšer má tedy pravdu, že se z pozice studenta postavil proti diskutovanému věcnému návrhu zákona o univerzitních nemocnicích. Že zákon nakonec nebyl ani poslán do Poslanecké sněmovny, bylo výsledkem soustředěného odporu řady dalších aktérů –opozice, koaličního partnera KDU-ČSL, univerzit a dalších. Jelikož Hilšer ve výroku mluví výhradně o jeho angažovanosti v dané věci a pomíjí řadu dalších tehdejších účastníků, je výrok hodnocen jako zavádějící.

Dodejme, že v jednom z minulých výroků jsme se zabývali obsahovou stránkou tehdejšího připravovaného zákona. Konkrétně šlo o to, jak měla být řešena vlastnická forma u fakultních nemocnic.