Přehled ověřených výroků

V květnu 2003 pozval prezident Václav Klaus na jednání do zámku v Lánech vrcholné politiky k jednání o budoucím postavení České republiky v Evropské unii.

Tato pracovní schůzka se nazývala E8 a kromě prezidenta Klause se skládala z předsedů obou komor Parlamentu a šéfů všech parlamentních stran.

Schůzky se tedy účastnil i tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček. Zejména tehdejší předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda nebyl spokojen s tím, že Klaus k jednání přizval také KSČM. Uvedl, že nechápe, proč by měla být řešena budoucnost ČR v EU se stranou, která oznámila, že si vstup ČR do Evropské unie nepřeje.

Tehdejší ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Hájek připomněl Klausovo dřívější rozhodnutí, že k zásadním politickým tématům bude zvát všechny parlamentní strany.

Foto: Mladá fronta DNES

Dle čl. 63 odst. k Ústavy ČR má prezident právo amnestii vyhlásit. Nicméně tento akt vyžaduje kontrasignaci ze strany premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá odpovědnost za rozhodnutí prezidenta. Prezident je sám ze své funkce ústavně neodpovědný.

Od vzniku České republiky byla amnestie vyhlášena třikrát. Poprvé Václavem Havlem po svém prvním zvolení prezidentem ČR 3. února 1993. Podruhé přesně o pět let později, 3. února 1998, opět Václavem Havlem na začátku svého druhého funkčního období. Potřetí Václavem Klausem před koncem svého druhého volebního období, 2. ledna 2013.

Medaili Za zásluhy přijala v roce 1999 od tehdejšího prezidenta Václava Havla Eva Borková. Tu získala právě za statečnost při výchově dětí. Od roku 1970 začala působit jako pěstounka v SOS vesničce, kde za třicet let vychovala 19 dětí.

Přestože Eva Borková byla jedinou ženou od roku 1995, která byla vyznamenána za svou statečnost při výchově dětí, je pravdou, že zásluhy přijala za výchovu cizích dětí. Borková byla totiž pěstounkou, nikoliv biologickou matkou. Proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, jednalo by se o hrubé porušení mezinárodního práva.

Zákaz agresivní války bez obranné intence či za účelem připojení území je považován za normu ius cogens, tedy mezinárodního zvykového práva, od kterého není povoleno se za žádných okolností odchýlit. OSN, jíž je Ruská federace členem, považuje normy ius cogens za jeden ze zdrojů primárního práva, normami ius cogens jsou však vázány všechny státy bez rozdílu. Definici ius cogens můžeme nalézt například ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 53 (.pdf), které je Ruská federace také signatářem.

Pokud tento výrok chceme vztáhnou například k situaci na Krymu, důležité je také datum 5. prosince 1994, kdy v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. Tyto státy se v šesti článcích memoranda zaručily (ve spojení s Ukrajinou a jejím připojením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily také, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího přistoupení k NPT a závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace).

Ruská federace se tedy anexí Krymudopustila jednoznačného porušení mezinárodního práva. Pro přítomnost ruských jednotek například v oblasti Donbasu je celá řada důkazů. Konečně, i Vladimír Putin jejich zapojení přiznal.

Britský dramatik s českými kořeny Tom Stoppard skutečně poslal dne 27. října 2017 500 £ (v přepočtu 14 170,18 Kč) Pavlu Fischerovi. Podle slov Fischera se potkali na oslavě narozenin společného přítele a zůstali v kontaktu, Stoppard podporuje Fischerovu kandidaturu.

Pokud se podíváme na Fischerův transparentní účet, najdeme tam několik poplatků za příchozí platbu ze zahraničí, mimo jiné od podporovatelů z Francie. Především zde můžeme najít Francouzku Roselyne Chenu, ředitelku Fondation pour une entraide intellectuelle européenne (Nadace pro vzájemnou evropskou intelektuální pomoc), která 7. listopadu 2017 zaslala 7 493,37 Kč.

Roselyne Chenu podporovala intelektuály a umělce z bývalého východního bloku, například básníka Jana Vladislava, který byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1988 byl nucen emigrovat právě do Francie.

Na transparentním účtu se vyskytují i další francouzská jména (např. MR OU MME DELPEUCH J, příspěvek 9 991,16 Kč), více informací o nich však nelze zjistit.

Forenzní audit Pražské strojírny, dceřiné společnosti pražského Dopravního podniku, letos v září upozornil na podezření neúčelně vynaložených odměn externím poradcům během chystaného vstupu firmy na francouzský trh. Mezi poradci skutečně figuruje jméno bývalého francouzského velvyslance Pavla Fischera, kterému firma za celou dobu spolupráce zaplatila přes milion korun.

Auditorská zpráva opravdu nebyla zveřejněna, podle současného člena představenstva Róberta Masaroviče se však minulé vedení uchýlilo i k dalším nehospodárným krokům, za což bylo na začátku tohoto roku odvoláno. Podnik poté v dubnu podal trestní oznámení na svého bývalého generálního ředitele Vladimíra Říhu, který během necelých deseti let v jejím čele společnost zadlužil, i v důsledku svých předražených pracovních cest a nevýhodných nákupů strojů. Dopravní podnik v tiskové zprávě zmiňuje také podezřelé poradenství při získávání zákazníků ze Švédska.

Bližší informace však nejsou dostupné a není tak možné potvrdit všechny aspekty Fischerova výroku. Z tohoto důvodu jej hodnotíme jako neověřitelný.

Petr Hannig založil svůj transparentní účet spojený s prezidentskou kandidaturou dne 4. července 2017 u Fio banky. Na účet bylo připsáno několik darů v řádu stokorun a také několik haléřových položek, přičemž jedinými výdaji jsou právě tyto odmítnuté haléřové dary, které Petr Hannig zaslal zpět dárcům. V 27. listopadu 2017, kdy Petr Hannig uvedl stav svého účtu v diskuzi, byl zůstatek 3 200,15 Kč.

Jak plyne z rozhovoru prezidentských kandidátů, jsou jak Hannig, tak i Hynek proti přijetí společné evropské měny. Nicméně proti přijetí eura se vyslovil i Mirek Topolánek na svých oficiálních stránkách, kde mimo jiné uvedl, že:

„Jsme zváni ke stolu, kde je všechno snězeno, vypito ashání se někdo, kdo to zaplatí a umyje nádobí. Mé dlouhodobé přesvědčení je tedy euro ne! "

Stejně tak Topolánek odmítl přijetí eura v debatě, kterou pořádal Deník. Na otázku, zda by měla Česká republika ke společné měně přistupovat v období budoucího prezidentského mandátu, odpověděl „ne“.

Agentura ČTK položila prezidentským kandidátům otázku, zda jsou pro zavedení eura do roku 2023. Zeman a Topolánek na otázku neodpověděli. Hannig i Hynek odpověděli negativně.

Hannig například řekl: „Ne. Jsem zásadně proti euru, jehož přijetí znehodnotí důchody a úspory občanů ČR. Euro je dobré pro ty nejbohatší podnikatele –miliardáře, neboť jim šetří bankovní poplatky jim šetří bankovní poplatky. Chci být prezidentem dolních deseti milionů a horních tisíců. "

Obdobně se vyjádřil i Hynek: „Euro je mrtvý projekt a nikdy ho prosazovat nebudu. "

Ostatní prezidentští kandidáti mají k zavedení eura zdrženlivý přístup. Zavedení eura označují jako odpovědnost vlády Horáček, Fischer a Kulhánek.

Horáček například uvedl:

„Zavedení eura k určitému datu je věcí vlády. Jako prezident bych se snažil o hlubší obecné pochopení potencionálních přínosů a rizik. Proto jsem slíbil, že bych na Hradě uspořádal konferenci za účasti našich slovenských přátel v čele s prezidentem a premiérem SR. Právě oni by nám ve vnímání celé složité záležitosti velmi pomohli. Rozhodnutí totiž není záležitostí odbornou, ale spíše politickou a nepochybně citovou. "

Fischer odpověděl:

„Není na prezidentovi, aby stanovoval parametry přijetí eura, to je odpovědností vlády. Chápu však, že zavedení nové měny může u celé řady občanů vyvolat obavy. I proto je úkolem prezidenta nastolit občanský dialog o přijetí eura a do celého procesu vstoupit jako prostředník. "

Kulhánek řekl:

„Impuls k zavedení společné evropské měny dává vláda, nikoliv prezident. Proti zavedení eura nejsem vyhrocený, ale časový rámec dnes neví nikdo, ani odborníci z bankovního sektoru se na datu nedokážou shodnout."

Spíše pro zavedení se vyslovili Drahoš s Hilšerem. Drahoš uvedl:

„Prezident není ten, kdo má prosazovat zavedení eura za každou cenu. Já se chci zasadit o zahájení opravdu seriózní diskuze. Položit na stůl podstatné argumenty pro a proti. Osobně si myslím, že těch ‚pro‘ je více. Jsou pro občany podstatnější, míří více do budoucnosti. Například právě z důvodu, abychom patřili mezi ty, kdo sedí v EU u rozhodovacího stolu a nekrčí se v předsíni. Ale určitě bych euro netlačil proti vůli většiny odborníků i občanů. "

Hilšer odpověděl:

„Úkolem prezidenta není prosazovat euro. To je v kompetenci vlády a parlamentní politické reprezentace. Ukáže-li se, že koruna zůstane maličkou zranitelnou měnou v moři eura, naše ekonomika bude tratit odchodem investorů, platy obyvatel se nebudou zvyšovat a životní úroveň bude stagnovat, nebudu proti zavedení eura vystupovat. "

Naproti tomu kladný postoj k přijetí eura dlouhodobě zastává současný prezident Zeman. Například na Žofínském fóru přirovnal Zeman přechod z koruny na euro k přechodu z Réaumurovy stupnice na Celsiovu a Fahrenheitovu stupnici. Prohlásil, že: „Nezmění se teplota, změní se pouze měřítko, ve kterém ty ekonomické jevy budete zobrazovat, to je všechno. Ale lidi se naprosto iracionálně bojí eura.“

Zeman nicméně ve svých veřejných prohlášeních uvedl, že by Česká republika neměla přistupovat ke společné měně dříve, než od ní upustí Řecko.

Hannig hovoří o zprávě Světového ekonomického fóra, která každoročně srovnává země na základě indexu konkurenceschopnosti. Změny umístění zmíněných zemí jsou nepravdivé, výrok navíc padl v souvislosti s otázkou přijetí eura, což je vzhledem k výsledkům i způsobu výpočtu indexu zavádějící.

Podle posledního vydání této ročenky se Česká republika (str. 102) skutečně nachází na 31. místě, oproti předchozím rokům to však není žádná změna, protože si jej drží už od roku 2015. Slovensko (str. 264) najdeme na 59. pozici, na kterou ovšem nepropadlo, naopak si svou pozici v tomto hodnocení v posledních letech postupně zlepšuje. Podobně i Slovinsko (str. 266) sice nyní je na 48. místě, ani u něj ale nedošlo k propadu, nýbrž ke zlepšení pozice.

Hannig tento žebříček zmínil v souvislosti s přijímáním eura. Pokud se podíváme na umístění ostatních států Evropy, najdeme v první desítce jak země eurem neplatící (Švýcarsko, Švédsko, Velká Británie), tak i členy eurozóny (Nizozemsko, Německo, Finsko). U některých zemí platících eurem lze pozorovat zlepšující se trend, naopak u některých zemí, které mají vlastní měnu, lze pozorovat pokles. Spojení daného měření čistě s měnou, kterou se v daných zemích platích, je tak evidentně nesmyslné,

Je třeba také zmínit, že index, který určuje pořadí zemí, je velice komplexní. Do jeho výpočtu se promítají jak statistická data, tak výsledky dotazníkového šetření a sleduje celou řadu oblastí – od infrastruktury a kvality veřejných institucí, přes efektivitu trhu práce až po inovace. Na umístění země má tedy vliv široká škála ukazatelů a přímou souvislost s měnou dané země žebříček nemá.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a maďarský Orbán vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i německý Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by mělo být toto rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.