Přehled ověřených výroků

KDU-ČSL na straně 4 svého volebního programu z roku 2013 skutečně uváděla, že chce zavést registrační poklady. Nicméně nespecifikuje, že je chtěla zavádět pouze pro restaurace a hotely.

Konkrétně lidovci uváděli:

„Zavedeme pořádek ve výběru daní. Zavedeme registrační pokladny. Snížíme tak daňové úniky a zvýšíme kontrolu zboží. Zároveň je to účinný nástroj proti kauzám typu metanolové kauzy.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože lidovci sice měli skutečně ve svém volebním programu bod zavedení registračních pokladen, avšak nespecifikovali, že by měly být zaváděny přímo pro restaurace a hotely.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny získala KDU-ČSL 14 mandátů. Do Thunovského paláce zasedli poslanci, kteří jimi ve většině případů zůstali až do skončení volebního období. Jedinou výjimku tvoří poslanec Tomáš Podivínský, jenž byl 8. ledna 2015 jmenován českým velvyslancem v Německu. Na jeho místo nastoupila Pavla Golasowská, a doplnila tak poslanecký klub lidovců na původních 14 členů.

Co se týká členů vlády, v kabinetu Bohuslava Sobotky po celou dobu jeho účinkování seděli tři zástupci KDU-ČSL, a sice Pavel Bělobrádek jako místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace, Marian Jurečka coby ministr zemědělství a Daniel Herman, ministr kultury. Celkem Sobotkova vláda obsahovala kromě premiéra 15 ministrů a 2 místopředsedy vlády.

Volební program KDU-ČSL pro sněmovní volby 2013 hovoří v tomto smyslu stejně jako předseda strany: „Prosadíme sociálně únosnou míru spoluúčasti pacientů – zavedeme limit pro placení poplatků za hospitalizaci na 30 dní ročně“ (.pdf, str. 6). ANO ve svém programu poplatky ve zdravotnictví neřešilo, sociální demokraté však slibovali (.pdf, str. 8) zachování poplatků za stravu v nemocnicích, poplatky v nemocnicích ale zrušil v roce 2013 Ústavní soud. Hospitalizační poplatek za pobyt v nemocnici byl prosazovaný ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem a činil 100 Kč za každý den hospitalizace.

Tehdejší vláda Jiřího Rusnoka v demisi se snažila o prosazení návratu poplatku za pobyt v nemocnici ve výši 60 Kč (oproti 100 Kč zrušeným Ústavním soudem), nicméně poslanci nově zvolené Poslanecké sněmovny za ČSSD, ANO a KSČM odmítli, aby se o vládním zákonu jednalo ve zrychleném řízení, takže nemohl do konce roku začít platit.

K diskuzi ve Sněmovně se věcně připojili dva lidovečtí poslanci: Ludvík Hovorka a Marian Jurečka. Ti shodně komentovali a kritizovali více než dvoumiliardový výpadek ve zdravotnictví, který vznikl po zrušení stokorunového poplatku Ústavním soudem. Marian Jurečka také vyjádřil stanovisko poslaneckého klubu lidovců: „Myslíme si, že kdyby ta kontinuita pokračovala a kdyby příští vláda přišla s komplexním řešením, s komplexními návrhy, bylo by to zodpovědné řešení.Bohužel vůle v tento okamžik, jak se ukazuje, asi není, takže je o tom zbytečné asi dál debatovat.“

V koaliční smlouvě následující vlády se pak ČSSD, ANO a KDU-ČSL zavázaly k tomu, že poplatky za pobyt v nemocnici nebudou znovu zavedeny (.pdf, str. 19). V programu lidovců, ani v koaliční smlouvě, se zmínka o možných problémech souvisejících s absencí poplatku za lůžko neobjevuje. Na jaře 2015 pak lidovci i zástupci hnutí ANO začali vracet téma poplatků za lůžko znovu do hry. Proti se postavil například šéf poslanců ČSSD Roman Sklenák, který dodal: „Při sestavování vlády to bylo hnutí ANO, kdo žádné poplatky nechtěl.“

V rámci tohoto výroku hodnotíme pouze to, zda Babiš skutečně ve svých veřejných vystoupeních a prezentacích akcentoval otázku rušení místních zastupitelstev.

Už na konci léta prohlásil předseda lidovců, že v případě, bude-li Andrej Babiš obviněn, jeho strana by s ním do vlády nešla. Svoje stanovisko potvrdil o pár dní později v rozhovoru pro Právo.

Pokud tedy přistoupíme na otázku moderátora Jindřicha Šídla, že by lidovci šli do vlády s hnutím ANO, ve kterém by nefiguroval jako ministr či premiér Andrej Babiš, nesmělo by ANO jít do do koaličního vyjednávání bez podmínky rušení místních zastupitelstev, jak Babiš píše ve svém díle O čem sním, když náhodou spím (. pdf) . Zmiňuje se o tom na straně 127 v části o silných radnicích řízených přímo volenými starosty. K úloze obecních zastupitelstev se vůbec nevyjadřuje. Absenci obecních zastupitelstev ve své vizi pak potvrdil i v rozhovoru pro Lidovky.cz.

„AB: Ale v rámci prvků přímé demokracie jsem myslel především na to, abychom tak, jak volíme prezidenta, volili starosty a primátory.LN: Jenom starostu, nikoho dalšího?
AB: Na radnici by byli úředníci, hlavní slovo by měl starosta, který by tam přišel a normálně by to řídil.
LN: Kdo by ho kontroloval, kdyby nebylo zastupitelstvo?
AB: Voliči.“

Při prezentaci své knihy pak (čas 07:05) Babiš pronesl: „Starosta, kterého budeme volit přímo jako prezidenta, tzn. obec, město, žádná koalice, žádní radní, jsou tam úředníci a lidi si zvolí starostu a ten bude mít obec jako rodinou firmu.“

Touto odpovědí tedy zcela jasně říká, že pozice starosty by měla být dominantní. Na straně 128 si pak ve své knize Babiš pokládá otázku, zda jsou třeba i krajská zastupitelstva.„Myslím, že by stálo za to odstartovat diskusi, jestli fakt potřebujeme kraje a jejich samosprávy.“

Celostátní konference KDU-ČSL je nejvyšším orgánem strany mezi sjezdy. Má všeobecnou působnost a odpovědnost za činnost strany, schází se nejméně dvakrát do roka. Aktuálně je tvořena 90 členy. Sjezd je dle stanov strany nejvyšším orgánem. Podle bodu 3 sjezd určuje základní směr politiky KDU-ČSL v příštím období a dle bodu 8 schvaluje program a stanovy strany, případně jejich změny.

KDU-ČSL předložila (poslanec Klaška) při projednávání zákona o evidenci tržeb pozměňovací návrh, prostřednictvím kterého se EET rozfázovala do dalších vln. Konkrétně se tato změna dotýká řemeslníků.

Třetí vlna podle schváleného návrhu má proběhnout 15 měsíců (březen 2018) ode dne spuštění systému. Poslední vlna, kam patří již zmínění řemeslníci, se rozjede 18 měsíců (červen 2018) od spuštění systému.

Pravdou tedy je, že došlo k rozložení zavádění části EET - třetí a čtvrtá vlna naběhne až po volbách. Motivaci a záměry KDU-ČSL přitom nehodnotíme. Je ovšem třeba podotknout, že EET se i podle tohoto návrhu týká stejných subjektů, jako kdyby nebyl pozměňovací návrh schválen. Tedy podle platného zákona, pro nějž KDU-ČSL hlasovala (výsledné hlasování).

Výrok je hodnocen i přes drobné nepřesnosti jako pravdivý. Hnutí ANO ve svém volebním programu skutečně částečně navrhuje podobná opatření, která veřejně prezentovali v minulých dvou letech lidovci. Zejména jde o osoby s nízkým obratem a paušální daní. Dodejme, že nehodnotíme, nakolik se ANO v dané věci inspirovalo od své konkurence, daná věc je neověřitelná.

Hnutí ANO ve svém volebním programu k návrhům u EET uvádí:

„Úspěšně fungující projekt EET jsme podrobili důkladnému vyhodnocení a navrhnemeněkteré úpravy, které neohrozí fungování tohoto nástroje. Z povinnosti evidovat tržby

vyjmeme:

• fyzické osoby s paušální daní a obratem do 500 tisíc korun ročně,
• veřejně prospěšné poplatníky s obratem do 1 milionu korun ročně, kteří v rámci pořádanýcha dopředu nahlášených akcí evidují své tržby mimo prostory stálé provozovny vybavenéEET,
• bufety a obdobná zařízení ve školách a v provozovnách dětských táborů nebo dětskýchzájmových kroužků,
• online platby,
• prodeje vánočních kaprů při řádném nahlášení předem.“

Lidovci v roce 2015 navrhovali koalici, aby se EET vztahovala na plátce DPH. Učinil tak Pavel Bělobrádek ve svém dopise premiéru Sobotkovi v září 2015. V něm shrnuje vicepremiér postoj KDU-ČSL k připravovanému návrhu zákona o EET. Explicitně uvádí, že „za vůbec nejlepší považuje stanovení povinných subjektů na základě platby DPH, kde je okruh plátců zcela jasně definován, což vylučuje možnost daňové optimalizace ve snaze vyhnout se EET.“ (.pdf, str. 4) Tento původní návrh byl koaličními partnery odmítnut.

Na konci roku 2016 pak KDU-ČSL přišla s dalšími návrhy:

„1. EET se bude vztahovat jen na poplatníky s obratem nad 414 000 Kč
2. Z EET budou vyloučeny farmářské trhy a lidé, kteří si podnikáním přivydělávají
3. Z povinnosti vést EET budou vyloučeni všichni plátci paušální daně, ne pouze ti, kteří mají obrat do 250 000 Kč“

V poslední době byly publikovány dva výzkumy relevantních agentur, které měřily sympatie k jednotlivým politikům. Předně je třeba konstatovat, že agentury neměří „žebříček důvěryhodnosti“, ale sledují oblibu lidí v jednotlivé lídry.

Agentura STEM pro TV Nova sledovala, nakolik mají lidé příznivý a nepříznivý názor na daného politika, popř. zda jej neznají. Na reprezentativním vzorku 1001 lidí jim vyšlo, že Okamura je skutečně politik s největším podílem příznivých hodnocení. Získal jich 46 %.

CVVM pak průběžně sleduje míru důvěry lidí v jednotlivé stranické činitele. V září Okamura uspěl i zde, skončil na druhém místě za ministrem obrany Stropnickým. Předseda SPD získal 39 % kladných reakcí.

Tomio Okamura na svém blogu na iDNES.cz prezentuje své politické názory a příspěvky s politickou tématikou. V posledních několika letech se na blogu nejčastěji vyjadřoval na téma migrace.

Pasáž zmiňovaná redaktorem Kubíkem je obsažena v Okamurově příspěvku Ne českému Romanistánu! ze dne 21. března 2014. V tomto příspěvku se Tomio Okamura zabývá romskou problematikou. Zmiňuje konkrétní návrhy řešení romské problematiky z dílny Úsvitu a uvádí, že by romské obyvatelstvo mělo samo převzít iniciativu a vylepšit svou pověst u české veřejnosti.

V příspěvku spojil Okamura svůj citát s myšlenkou romského státu pocházející od samozvaného romského krále Janusze Kwieka, který dle publikace Roma in Europe autora Jean-Pierre Liégeois (str. 207) před druhou světovou válkou žádal Benita Mussoliniho o část okupovaného etiopského území v Africe, aby zde vznikl romský stát.

Výrok hodnotíme jako zavádějcí, neboť se ve skutečnosti jednalo o Okamurovo vlastní tvrzení, které on sám použil a dal patrně do souvislosti s myšlenkou romského státu od Janusze Kwieka.

Tomio Okamura neříká pravdu, když tvrdí, že pro vznik státu Izrael hlasovala také Velká Británie. Část výroku o území, kde začaly židovské dějiny a odkud Židé skutečně pochází, pravdivá je; výrok je ale přesto hodnocen jako nepravdivý, a to z důvodu nepravdivosti první části.

Na úvod tedy začneme částí výroku zabývající se územím, z něhož židovský národ pochází.

K tomuto účelu nám dobře poslouží kniha Paula Johnsona Dějiny židovského národa. Budeme-li struční a podíváme-li se hned do první kapitoly (str. 6), zjistíme, že dějiny Židů skutečně začínají ve městě Hebron ležícím v Judském pohoří přibližně 32 km jižně od Jeruzaléma. V tomto místě začala historie židovského národa a zároveň se jedná o místo nejstarší komunity Židů na světě (Johnson, 2007).

Přikládáme také mapu území:

Zdroj: Mapy Google

Druhá – primární část výroku se váže k hlasování o vzniku státu Izrael.

V roce 1917 byla vydána takzvaná Belfourova deklarace, která znamenala souhlas tehdejší britské vlády se vznikem židovského území v Palestině; tuto deklaraci podpořily také Spojené státy.

Na konci druhé světové války ovšem tehdejší americký prezident F. D. Roosevelt ubezpečil Araby žijící na území Palestiny, že Spojené státy nebudou nikterak intervenovat ve prospěch vytvoření židovského státu.

Velká Británie (tehdy ještě vůči Palestině koloniální velmoc – do května 1948) byla proti vytvoření státu Izrael, neboť si chtěla udržet dobré ekonomické i politické vztahy s Araby.

V roce 1947 ovšem Britové předali mandát OSN, která později ustanovila Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států, včetně Československa. Z důvodů neutrality výboru v něm chyběly velmoci. Tento výbor navrhl dvě řešení, z nichž jedno doporučovalo vznik federativního státu a druhé vznik dvou samostatných států. Druhé řešení bylo přijato 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN jako rezoluce 181.

O rezoluci hlasovalo celkem 56 států:

33 států hlasovalo PRO přijetí rezoluce (mezi těmito státy bylo i Československo);

13 států hlasovalo PROTI rezoluci (především muslimské země, ale také Kuba nebo Řecko);

10 států se zdrželo hlasování – jedním z nich byla právě i Velká Británie.